Píše se rok 1979 a mladá Heidi Kriegerová se dostala na sportovní školu. Díky tomu měla mít možnost dosahovat všelijakých sportovních úspěchů na poli atletiky. Místo toho jí to téměř zničilo život.
V dnešní době již změna pohlaví pomocí operace není obzvlášť ohromující záležitostí. A když k tomu dojde, je za tím většinou vlastní vůle dotyčného. Před pár lety, v dobách, kdy to ještě tak běžné nebylo, se udála podobná operace. Tentokrát to však bylo spíše z nouze, následkem vnějších vlivů. Konkrétně bývalého režimu, který pro sportovní úspěch své země (a režimu samotného) byl ochoten zajít daleko za hranici.
Heidi Kriegerová (dnes Andreas Krieger) se narodila v roce 1965 a už v deseti letech začala s atletikou. Jelikož měla talent, o čtyři roky později ji vzali do sportovní školy. Tam se věnovala své oblíbené disciplíně – hodu koulí a postupně začala snít svůj sen, že bude první Němkou, která hodí více než 23 metrů.
Její schopnosti neunikly lidem na vyšších místech. Lidem, kteří vypracovali státní plán, který měl napomoci nejlepším sportovcům východního Německa k lepším výkonům. Konkrétně k výkonům, které by jim mohl (hlavně ten západní) svět závidět.
Sport byl v té době jedním z měřítek úspěchu, propagandou a výbornou živnou půdou pro mezinárodní napínání svalů. Proto do něj tehdejší režim NDR zasahoval. I za cenu zvěrstev v podobě poškozeného zdraví.
A tak milé Heidi už v 16 letech začali dávat první podezřelé modré tabletky. Na téma podpůrných látek se dá vést polemika a do jisté míry na nich nemusí být nic špatného. Avšak zanedlouho už Heidi přijímala více steroidů než největší dopingoví hříšníci té doby (např. Ben Johnson). A to mluvíme o dospělých mužích, zatímco Heidi bylo tehdy 17 let.
S podpůrnými látkami už samozřejmě Heidi mohla dosahovat progresu, o kterém se tehdy sportovkyním v NDR mohlo jen zdát. Státní plán (DDR-Staatsplanthema 14.25) zabral. Z 69 kg vážící teenagerky byla zanedlouho 105kilová sportovkyně. Podpůrné látky za vás nic neudělají, a také Heidi si všechno musela odmakat. Ale nárůst její muskulatury byl vysloveně nepřirozený.
Úspěch se, logicky, po čase dostavil. V roce 1986 se Heidi stala mistryní Evropy v hodu koulí! To pochopitelně znamenalo ještě větší tlak. Očekávaly se další úspěchy a tomu bylo podřízeno vše. Heidi v té době ale neprožívala nejlepší období. Úspěšná sportovkyně začala mít psychické problémy a hledala svou identitu. A ve věku 26 let (již po pádu berlínské zdi) ukončila kariéru. Její tělo bylo v tomto věku již pořádně zničené.
Ve sjednoceném Německu se z Heidi stala prodavačka. Ve zmíněném obchodě po čase nastal zlom. Po pár letech (1995) jí totiž kolega řekl výraz, který jí změnil život – transsexualita. Emoce s ní cloumaly, konečně našla svou identitu a pochopila, co se s ní děje. Pravda, tehdy asi ještě netušila, čemu za to může vděčit. Ale konečně se mohla vydat na cestu, která jí (mu), jak sám říká, zachránila život.
Přeměna Heidi na Andrease trvala 3 roky. Ještě pořád ho však ani nenapadlo, že titul mistryně Evropy nebyl vyhraný čistě. Teprve v roce 2000 zjistil, co všechno své krátké sportovní kariéře obětoval. Antidopingové soudní procesy s bývalými východoněmeckými sportovci a funkcionáři tehdy odhalily nepříjemnou pravdu.
Andreas se musel najednou smířit s tím, že na jeho úspěchu na poli atletiky se přičinila i nečistá chemická hra. Nevědomost ho udělala v podstatě nevinným, vždyť on sám byl reálnou obětí. A najednou to všechno zapadalo do sebe. Pokusy o nalezení vlastní identity ztroskotávaly (i) kvůli hormonálnímu dopingu, kterému byl vystaven bez svého vědomí. Nikoho zřejmě tehdy nezajímalo, jaký dopad mohou mít tyto „pokusy“ na mladého člověka.
Ze zmíněného soudního procesu však pro Andrease přeci jen vzešlo i něco pozitivního. Potkal tam svou nynější manželku (plavkyni Ute Krausovou), se kterou se v roce 2002 oženil. Bohužel ale sám není vůbec v kontaktu se svou vlastní rodinou, která se s jeho přeměnou nedokázala vyrovnat. Andreas aktuálně pracuje jako dobrovolník v prevenci proti dopingu.
NDR zavedlo systematický doping v 70. letech minulého století a „uvízlo“ v něm kolem 10 tisíc sportovců. Emigrující skokan na lyžích Hans Georg Aschenbach pro francouzský deník Le Figaro řekl, že na jednoho olympijského vítěze připadá 350 invalidů. Dodal také, že vytrvalostní běžci na lyžích dostávali podpůrné injekce už ve 14 letech.
Sportovní mašinérie je neúprosná – sport se stal byznysem. Musí vydělávat. Divácky zájem je jedním z finančních pilířů a diváci chtějí stále vidět rekordy, zlepšující se výkony. Ale do kdy je možné posouvat hranice čistým způsobem? Schopnosti lidského těla jsou ohraničené. Dosáhli jsme už v atletických sportech vrchol? Nebo jsme těsně pod ním? Smíří se divácká obec s tím, že nové světové rekordy budou jen raritou? Budeme svědky něčeho podobného, jako se dělo v NDR před několika dekádami?
Nebo už jsme?
