Krása a tělesné postižení si v žádném případě neodporují. Přesvědčí tě o tom Sinéad Burke.
Od plnoštíhlé Věstonické venuše až po nezdravě vyhublé modelky na módních přehlídkách se ideál krásy napříč historií neustále obměňoval. V dnešní době už sice mluvíme o jakémsi ukončení přihlížení na koncept ideálu krásy, avšak stále existuje úzká skupinka lidí, kterou módní průmysl bohužel stále přehlíží. Jsou to lidé se zdravotním postižením.
V posledních dvou větách jsem si dovolili parafrázovat irskou žurnalistku pracující mimo jiné pro britské vydání magazínu Vogue, Sinéad Burke, která je jednou z nich. „Mé tělo je jiné než v módních kampaních a najít oblečení, ve kterém si mohu být jistá svou vlastní krásou, bývá výzvou.“ Sinéad trpí achondroplázií, nejběžnější formou dědičné disproporčnosti postavy.
Kromě žurnalistiky pracuje jako učitelka a advokátka. Při komunikaci s dětmi se podle svých vlastních slov často setkává s otázkami, na které jsou dospělí příliš opatrní se dotázat. Svým žákům se však pokouší „otevřít oči“ a naučit je, že lidé ve světě jsou rozmanití, každý z nich je svým způsobem krásný.
„Společnost často představuje určitou podobu toho, co považujeme za normální. Pokud jsem se ale ve svém životě něco dozvěděla, je to to, že nikdo není normální. Život je komplexní – složitý, plný výzev a rozdílů. Ráda bych věděla, jak to vnímají moji studenti.“
V dětství zvažovala bolestivou proceduru, po níž by došlo k prodloužení jejích končetin. Ve věku jedenácti let si tedy musela zodpovědět několik vážných otázek a rozhodnout se. Uvědomila si však, že její jedinou ambicí bylo zalíbit se ostatním, zmírnit jejich nepohodlí s jejím postižením, zkrátka přiblížit se k podobě, kterou považujeme za normální.
„Spolu s rodiči jsme dospěli k závěru, že pokud mě lidé nemají rádi jen proto, že jsem postižená a malá, je to jejich problém, ne můj.“ Operaci tedy nepodstoupila a později začala s hrdostí oslavovat svou rozdílnost.
