Ze dne na den se Adrianovi vytratila chuť do života. Depresi mu způsobila šikana spolužáků, když tvrdili, že je gay (Rozhovor)

Když jsem tam přišel a třásl jsem se, tak jsem nedokázal udržet oční kontakt a ani jsem nic kolem sebe nevnímal. Snažil jsem se té doktorce pomoci, aby zjistila, co mi reálně je, ale nejdříve se to nedařilo. Ti psychiatři jsou k tobě však opravdu milí a starají se, není se čeho bát. Opravdu se z toho dá vyléčit.

Kolik dohromady trvalo, než ti konečně stanovili tuto diagnózu?

Zatímco jsem navštěvoval psychiatra, tak mě zároveň posílali i k psychologům, aby ti zjistili, z čeho ty problémy pramení. Ptali se mě absolutně na všechno a trvalo jim tři měsíce, než stanovili depresi. S tou mojí konkrétní diagnózou to bylo tak, že sice jsem na to přestal myslet, ale moje podvědomí si to pamatovalo, a tak to jednoho dne propuklo.

Znám dvě osoby, které kvůli depresi spáchaly sebevraždu. Za ten strach z doktorů to tedy určitě nestojí. 

Máš to už dnes pod kontrolou?
No teď ano. Předtím jsem však udělal základní chybu, co dělá mnoho pacientů diagnostikovaných s depresí. Tou chybou bylo, že jsem přestal brát antidepresiva v momentě, když jsem cítil, že mi je lépe.

Ty se mají brát minimálně 6 až 9 měsíců. Já jsem je vyřadil už po čtvrtém měsíci a cítil jsem se perfektně. Byl jsem to opět já. A samozřejmě se mi ta deprese vrátila. Nebyl jsem vůbec vyléčen, můj stav byl jen utlumený, takže se zanedlouho vrátila zpět.

A jak se to projevilo podruhé?

Začal jsem podnikat a nevyšel mi business a celý ten stav se vrátil zpět. Problém však byl, že jsem se zadlužil v zdravotní pojišťovně a nemohl jsem proto vyhledat odbornou pomoc. Takto jsem pak trpěl dalších šest měsíců. Teď jsem už však dva měsíce úspěšně zpět na antidepresivech a neplánuji přestat, dokud mi to lékaři neřeknou.

Měly na tebe léky i nějaký vedlejší efekt?

Tak určitě jsou to silné tabletky, a proto se tam přidruží nějaké komplikace. Například ta otupělost. Byl jsem otupělý i předtím a i potom. Jakmile jsem začal brát léky jsem počítal s tím, že to půjde automaticky pryč.

To bylo velmi nepříjemné, protože jsem se chtěl rychle začlenit zpět do společnosti a protože jsem nevnímal ten svět jako kdokoliv jiný, kvůli depresi nebo tabletám, tak to bylo velmi těžké.

Ale po dvou týdnech, co jsem bral antidepresiva, se ve mně přestaly vířit myšlenky a trošku jsem se začal zlepšovat. Začal jsem spát, zlepšila se mi dušnost a dýchal jsem normálně.

Myslíš, že mnoho lidí takto trpí a neuvědomují si, co jim je?

Tak ono se to projevuje fakt všelijak. U někoho je to jen smutek nebo špatná nálada a neřeší to. Nemají dojem, že jsou nemocní, ale problém je v tom, že se to zhoršuje. Také to má i různé stupně. Já si myslím, že jsem měl tu středně těžkou depresi. Ta těžká je asi u těch, co nevidí jiné východisko než sebevraždu. Naštěstí na něco takového jsem nikdy nemyslel, ale také mě úplně vyřadila z normálního života.

A dokázali bychom to nějak na těch lidech zpozorovat a popřípadě jim nějak pomoci?

Když máš depresi, zhorší se ti komunikace. Vypadáš, že si takový zpomalený a když se s někým bavíš, jsi bez života. I když mluvíš, ta se slova natahují. To jsou takové povrchní příznaky té deprese, kterých si může možná všimnout i okolí, že něco prostě s tím člověkem není v pořádku. Ta deprese ti tedy jakoby zpomaluje mozek.

Lékaři to považují za léčitelné a opravdu se není třeba bát vyhledat pomoc. Chvilku to potrvá, ale určitě vás dají dohromady.

Po vysazení léků se nějak výrazně změnila tvá osobnost?

Hlavně bylo dost neobvyklé, že když jsem vysadil léky, tak jsem se cítil úplně zdravý. Byl jsem to opravdu opět já a nic mi nebylo. Když jsem to říkal lékařce, ona byla v šoku, protože se to takto prý neděje. Já jsem tedy věřil, že jsem vyléčen, ale po čase se to vrátilo zase, takže dnes už takovou hloupost určitě neudělám.

A tví kamarádi si této radikální změny v chování vůbec nevšimli?

Já jsem byl kvůli tomu jen doma, nikam jsem nechodil, vůbec jsem nevycházel. Necítil jsem se v pořádku, a tak jsem se bránil setkání s jinými lidmi. Oni mě znali a teď jsem byl úplně jiný. Zbláznil se mi mozek a já jsem nechtěl, aby to viděli.

Po tak dlouhé době si stále rodiče mysleli, že simuluješ?

Tak deprese je hlavně choroba 21. století a starší generace si asi myslí, že opravdu simuluje. Já jsem se musel dostat až do bodu, kdy jsem se rozplakal a až tehdy to mámě otevřelo oči, aby mě vzala k doktorovi.

Proč jsi vlastně doktora nevyhledal sám?

Když má člověk depresi, tak je velmi líný, je nešťastný. Já jsem prostě nechtěl jít nikam mimo dům. Byl jsem absolutně letargický, musel jsem být k tomu jednoduše donucen. A rovněž ohledně návštěvy psychiatra existuje obrovské stigma.

Mnoho lidí nehledá pomoc, protože mají pocit, že je zavřou někde na psychiatrickém oddělení do kazajky. Je však velmi mnoho duševních chorob a deprese je jedna z těch jednodušších. Dá se léčit, popřípadě utlumit a člověk bude zase v pohodě. Někteří si myslí, že pokud půjdou k psychiatrovi, tak jsou z nich nějací psychopati a mají strach.

A nemůže to být spojeno s tím, že návštěva u psychiatra se ukáže na zdravotní kartě a lidé se mohou obávat, co jim to udělá s kariérou?

Já to tak neměl. Měl jsem už dvě zaměstnání od té doby a nikdo o tom nevěděl. Lékaři to považují za léčitelné a opravdu se není třeba bát vyhledat pomoc. Chvilku to potrvá, ale určitě vás dají dohromady.

Znám dvě osoby, které kvůli depresi spáchaly sebevraždu, neboť sebevražda se v největším množství vyskytuje hlavně kvůli duševním chorobám. Za ten strach z doktorů to tedy určitě nestojí.

Vidíš rozdíl mezi svým starým „já“ a dnešním „já“?

Momentálně jsem na antidepresivech, tak asi vidím ten svět trošku jinak než ty, díky těm lékům a díky depresi. Je tam ten útlum a otupělost, ale určitě je to mnohem lepší než předtím, takže je tam obrovský rozdíl. Pokud je člověk zdravý, tak je život krásný. Při depresi je to jedno velké neštěstí.

A co plánuješ dělat v budoucnosti, když máš depresi nyní pod kontrolou? Nerozmýšlel jsi nad návratem na výšku?

Možná mi v tom ta deprese trochu pomohla, ale dnes už mám jiné hodnoty a priority. Nikdy jsem si ten život pořádně neužíval a nebral ho jako hezký a super. Když jsem se z toho trošku dostal, tak jsem si uvědomil, že si ho chci užívat. Nechci se trápit ve škole. Možná je to sice chyba, ale nyní chci cestovat a poznávat svět a přežít ten život naplno.