Fascinující život a odvaha americké válečné novinářky Marie Colvin.
Marie Colvin se narodila v New Yorku v roce 1956 a za svůj život toho stihla opravdu hodně. Už během střední odešla na výměnný pobyt do Brazílie, aby trochu poznala svět, a když se odtud vrátila, přihlásila se na prestižní univerzitu Yale.
Tam studovala antropologii, z níž získala i bakalářský titul, ale během mimoškolních aktivit ji zaujalo kreativní psaní. Dostala se do redakce univerzitních novin, kam přispívala svou tvorbou.
Na univerzitě si Marie získala reputaci díky své pronikavé osobnosti a brzy jí přischla přezdívka „hlučná spolubydlící“. Neoblomná povaha, inteligence a odvaha jí zprostředkovaly lukrativní pracovní nabídky hned po skončení školy.
Nejprve pracovala pro zpravodajskou agenturu United Press International (UPI), ale v roce 1985 dostala pozici v největších britských novinách z kategorie kvalitního vydavatelství The Sunday Times. Tam setrvala do konce života.
Marie Colvin zasvětila celý život práci. Ta ji nakonec stála i vlastní život, protože o něj přišla během bombardování syrského města Homs.
V tomto článku si nyní můžeš přečíst o její fascinující kariéře v žurnalistice a o přelomovém způsobu zpravodajství. Také se dozvíš, do jakých nebezpečných situací se dostala, protože u jedné z nich přišla o oko a při poslední dokonce o život.
Reportáže z konfliktních zón a záchrana životů
Svou kariéru začala jako reportérka Blízkého východu a byla první zahraniční novinářkou, která udělala rozhovor s tehdejším lídrem Libye Muammarem Kaddáfím. Rozhovor byl uskutečněn v roce 1986 po bombardování Libye Američany, které neslo jméno Operace El Dorado Canyon.
Během rozhovoru jí Kaddáfí řekl, že se snažil zachránit svou rodinu z jeho rozbombardovaného domu, a tak smíření diplomatických vztahů mezi USA a Libyí není v blízké budoucnosti možné, alespoň dokud bude Ronald Reagan prezidentem.
V roce 2011, kdy dělala reportáž o Arabském jaru v Tunisku, Egyptě a Libyi, se jí opět naskytla možnost zopakovat rozhovor s Kaddáfím. Mohla s sebou vzít dva další novináře a vybrala si známou válečnou korespondentku pro ABC Christiane Amanpour a BBC novináře Jeremyho Bowena.
Colvin o své nebezpečné kariéře tvrdila, že je neskutečně důležité, aby se mluvilo o situacích, kdy je lidstvo utlačováno do extrémů. Chtěla psát o vlivu konfliktů na lidské životy a to se jí podařilo.
I když se Marie specializovala na konflikty Blízkého východu, udělala také reportáže z nebezpečných oblastí jako Čečensko, Kosovo, Sierra Leone, Zimbabwe, Srí Lanka a Východní Timor. Za svou odvahu při reportážích v Kosovu a Čečensku jí byla udělena Mezinárodní cena pro ženy v médiích.
Ve Východním Timoru dokonce zachránila 1 500 žen a dětí, když se nacházela v části obklíčené indonéskými vojenskými jednotkami. Marie je odmítla opustit a místo toho o situaci psala články a dělala reportáže.
Po čtyřech dnech obklíčení a diplomatického vyjednávání přišly OSN jednotky a všechny evakuovaly. Za tuto mezinárodní záchrannou akci může právě Colvin, bez které by se o situaci nikdo nedozvěděl.
I když byla v kariérní oblasti opěvována do nebeských výšin, v osobním životě se jí moc nedařilo. Nejprve se dvakrát provdala za novináře Patricka Bishopa, se kterým se i dvakrát rozvedla, a později zkusila štěstí s bolivijským novinářem Juanem Carlosem Gumuciem.
Ten působil v Bejrútu během libanonské války a stres z práce zapříčinil, že se často snažil na své trauma zapomenout pomocí alkoholu. S depresí mu to však nepomohlo a v roce 2002 se zabil kulkou do hlavy.
Vystřelení oka srílanskou armádou během zapomenuté války s rebely
Psal se rok 2001 a Marie se rozhodla udělat reportáž z teritoria militantní skupiny Tamilských tygrů na Srí Lance. Nikdo ze zahraničních novinářů v oblasti nebyl již více než 6 let a na konflikt celý svět zapomněl.
Jelikož měla dobré pracovní kontakty, vyřídila si povolení k příjezdu a překročila první linii, aby se dostala ke svým zdrojům. Rozhovor se jí však nezdařil, neboť Tamilští tygři nedokázali zprostředkovat nikoho, kdo by byl schopen komunikovat v angličtině.
Jelikož se stále nacházela v nebezpečné oblasti, brzy se ocitla v obležení. Okamžitě se skrčila k zemi a na srílanskou armádu začala křičet, že je americká novinářka. Ti ji však neposlouchali, a přece začali střílet. Brzy pocítila ostrou bolest na hrudi a v hlavě a z oka jí začala téct krev.
Během jednoho rozhovoru řekla, že útočník přesně věděl, co dělá, když vystřelil. Jiní vojáci z armády jí však poskytli první pomoc a transportovali ji do nejbližší nemocnice.
Nejprve ji srílanská armáda podezírala ze spolupráce s teroristy, ale americká vláda se jí zastala a pohrozila jim, že když ji nepustí, poštvou proti sobě celý svět a světoznámá novinářka o jejich zacházení napíše odhalující reportáž přímo z vězení.
To je přesvědčilo a Marie byla propuštěna. I přes závažná zranění, při kterých přišla o oko, Marie stále dokončila 3000slovný článek o situaci včas. V článku psala o své 50kilometrové cestě přes džungli s jejím tamilskými průvodci, aby se vyhnula vládním jednotkám.
Také v něm psala o humanitární katastrofě v tamilském regionu, včetně vládního zastavení přístupu k jídlu, zdravotnickým pomůckám a zabraňování vstupu do území mezinárodním novinářům.
Byla i svědkem posledních dnů války na Srí Lance a psala o válečných zločinech páchaných na Tamilech. Pár dní po jejím postřelení se srílanská vláda vyjádřila, že novináři mají opět povolení vstoupit na území, ale musí počítat s rizikem ohrožení života.
Toto z ní udělalo hrdinku u Tamilů, protože mezinárodní pozornost zamířila na tuto problematiku a prý jí mnozí Tamilové volali, aby jí z vděčnosti nabídli vlastní oči.
Z nepříjemné zkušenosti na Srí Lance se u Marie rozvinula posttraumatická stresová porucha, kvůli které musela vyhledat odbornou pomoc. „Vím o věcech, o kterých bych raději nevěděla – například jak se lidské tělo zmenší, když je upalováno zaživa. Nejsem už schopná soucitu,“ řekla jednou své sestře, když vyprávěla o svých psychických problémech.
Zotavení jí však netrvalo dlouho a po chvíli se zase ocitla na frontě v prvních liniích válečného konfliktu. V The Sunday Times byli za toto rozhodnutí kritizováni a obviněni z toho, že posílají své žurnalisty na smrt, jen aby měli dobrou reportáž. Ti se však ohradili, že pokud by Marie nemohla dělat práci, kterou miluje, zničilo by ji to.
Poslední mise odvážné novinářky
I přes varování syrské vlády se v únoru v roce 2012 vydala Marie na motocrossové motorce přes hranice, aby světu poskytla reportáž o válce v Sýrii. Jelikož byla oblast pod útokem, Marie vstoupila do země bez povolení.
Dočasně se usadila ve městě Homs a 21. února přes satelitní telefon odvysílala svou poslední reportáž. V ní promluvila o bezcitném střílení do civilistů, kteří pouze procházeli po ulicích města. Situaci popsala jako nejhorší konflikt, ve kterém se kdy za svou dlouholetou kariéru ocitla.
Ten ji nakonec i stál život. Marie Colvin zemřela 22. února 2012 společně s francouzským fotoreportérem Rémim Ochlikem, kterému bylo v té době pouze 28 let. Ukrývali se i s dalšími novináři v opuštěné budově, do které byla vhozena bomba plná hřebíků.
Syrská armáda tvrdila, že byla bomba vytvořena teroristy, avšak ostatní zdroje říkají, že útok způsobila samotná armáda po využití satelitního stopování telefonů. Jeden ze svědků, novinář Paul Conroy, který útok přežil, tuto teorii potvrdil.
Paul Conroy a Marie Colvin
Ten se vyjádřil, že Colvin a Ochlik si balili svou výbavu, když syrská armáda zasáhla budovu. Tehdejší prezident Francie Nicolas Sarkozy řekl, že útok lze považovat za chladnokrevnou vraždu a předpokládá se, že novináři byli plánovaným cílem útoku.
Po smrti Marie Colvin její sestra podala žalobu na syrskou vládu za neoprávněné zabití, protože se jí podařilo získat důkaz, že vláda byla skutečně za tento čin odpovědná a vydala rozkaz k útoku. V lednu 2019 americký soud rozhodl, že Sýrie musí rodině za smrt zaplatit odškodné v hodnotě 300 milionů amerických dolarů.
O životě Marie Colvin byl v roce 2018 natočen film A Private War v hlavní roli se známou herečkou Rosamunde Pike. Lindsey Hilsum, která Marie osobně znala a vydala o ní knihu, se o filmu vyjádřila, že ztvárnění postavy Pike je až „bolestivě přesné“.
