Seznam se s filosofií Arthura Schopenhauera, který svým pojetím iracionálního světa ovlivnil mnohé myslitele, zejména pak Friedricha Nietzscheho.
Arthur Schopenhauer (1788–1860) žil v období 18. a 19. století, kdy se city příliš nenosily. Vše bylo podřízeno autoritě rozumu, dokonce i náboženství bylo pouhým rozumováním o přírodě.
Z této atmosféry, které byla patrná zejména v Německu, kam po narození v polském Gdaňsku směřovaly Schopenhauerovy kroky, vycházela i jeho pesimistická filosofie, která mu slávu zajistila až po smrti.
Paradoxem je, že během života byl dnes slavný filosof téměř neznámý. Sám Schopenhauer byl značně ovlivněn filosofií Hegela a Kanta. Byl introvertním pesimistou, který filosofii nevnímal jako kariéru – nebyla totiž ani zdrojem jeho obživy. Snad proto došel uznání až v 50. letech? To dnes už nezjistíme. Pojďme si ale něco povědět o temné době, která stála u zrodu snad ještě temnějších Schopenhauerových myšlenek. Jak ale záhy zjistíš, i tady je na konci tunelu malé světýlko…
Cit je blouznění zavánějící mysticismem
Mluvili jsme o podivné náladě, která v Německu panovala na přelomu 18. a 19. století. Jejím heslem se stal „cit“, německy gefühl. Citem nebyla míněna sympatie či láska, ale mystické blouznění. Byla to vzpoura proti rozumu. Co je nerozumné, dostalo cenu. Romantismus se objevuje v době, kdy sílí také duch německého idealismu.
Zatímco idealismus se opírá o myšlení čistého rozumu, romantismus byl velmi pluralitní. Proto najít společné prvky je velmi obtížné: romantika objevuje přírodu, osobitost vlastního národa, vlastní tradici, středověk (gotická kultura). Proti osvíceneckému myšlení čistého rozumu staví hodnoty a city. V centru pozornosti jsou dějiny, historicky zakotvený jazyk, kultura, náboženství a křesťanská víra.
V první polovině 19. století se dostává do popředí pesimismus
Idealismus, který se rozšířil v německém prostředí, můžeme popsat jako vlastenecké, poetické a filosofické nadšení odpoutané od tvrdých realit. Zástupci tohoto filosofického směru, Fichte a Schelling, přezírali skutečnost a snažili se jít za „vznešenými cíli“, za ideály.
Německý idealismus tak navazoval na Kanta, který značně ovlivnil Schopenhauera a který od sebe oddělil zkušenost a rozum: věc o sobě a věc pro nás.
První polovina 19. století, do níž Schopenhauer dospívá, upřednostňuje skupinu pesimistických umělců: Byron (Anglie), de Musset (Francie), Heine (Německo), Puškin a Lermontov (Rusko), Schubert, Schumann, Chopin, Beethoven.
Je to období konce napoleonských válek – roku 1815 se konal Vídeňský kongres prezentující oficiální konec Napoleonova tažení Evropou. Sešli se zde panovníci, aby se domluvili k obnově politické situace. Jednalo se o opětovný návrat a upevnění moci evropských panovnických rodů. Vznikla Svatá aliance, skončila francouzské revoluce.
Svět je iracionální, může za to slepá vůle
Do takové doby a takové nálady se tedy narodil a přišel Arthur Schopenhauer. Přihlédneme-li ke všemu, co se dělo, je ti asi jasné, co formovalo jeho myšlení, které mělo – jak za chvíli zjistíš – k optimismu skutečně daleko.
