Turistům v Austrálii udělal ze života bolestné peklo. A pak je zabil.
Mnozí sérioví vrazi si své oběti vybírají podle specifických znaků. Někdo vraždí například výhradně mladé ženy a jiní při zabíjení na pohlaví, rasu či sexuální orientaci vůbec nehledí. Australan Ivan Milat se při svém vražedném běsnění zaměřil na turisty a od roku 1989 do roku 1993 v oblastech australského lesa Belanglo usmrtil sedm nevinných lidí.
Dopadnout ho bylo svého času poměrně náročné, ale hřebík do Milatovy rakve se podařilo dát jeho první potenciální oběti, která mu utekla. Šlo o pozdějšího klíčového svědka, Brita Paula Onionse. Ten počátkem roku 1990 nedaleko Sydney nastoupil do auta muže jménem Bill, který se nabídl, že ho sveze. Jeho jméno bylo samozřejmě falešné a ve skutečnosti šlo o Ivana Milata.
Milat po jistém čase zastavil auto, vystoupil z něj a z kufru na britského turistu vytáhl zbraň. Onions se nezachoval jako naivní oběti z béčkových amerických hororů, ale v momentě si uvědomil, že musí uprchnout – a tak i udělal. Nebezpečný muž na něj ale z dálky mířil a střílel, a proto Onions při běhu uhýbal, díky čemuž nebyl zasažen a z tohoto hrozivého zážitku vyvázl živý.
Po jistém čase doběhl ke kolemjdoucímu autu, do kterého nastoupil. Onionsův příběh skončil šťastně. To se ale nedá říct o Milatových pozdějších obětech. Tím, že se soustředil na stopující cizince, k němu prakticky nevedly žádné stopy. Alespoň tedy určitý čas.
Les Belanglo, kde Milat mučil své oběti
Dětství s tyranským otcem a první znásilnění mladé dívky
Ivan Milat, narozený v roce 1944, pocházel z chudých poměrů a mezi dalšími třinácti sourozenci vynikal svou zuřivostí a extrémní dominancí. Jeho mladší bratr George vzpomíná na to, jak ho Ivan v mládí často fyzicky napadal. Tyto postoje Ivan dozajista převzal od otce, který své děti pravidelně fyzicky týral.
Velký zlom v jeho životě nastal v momentě, kdy si koupil první auto a svého šéfa požádal, aby za něj ručil. Ivan ale peníze na auto nesplácel, což vyvrcholilo konfliktem, kdy šéf Milata zbil. Od té doby to mělo jít s Ivanem z kopce dolů.
Zločin byl s Ivanem a několika jeho bratry spojován odjakživa, a proto se nelze divit, že později skončili ve vězení. Bratři si uměli přiznat, že s nimi něco není v pořádku. Ale Ivan Milat byl i mezi svou rodinou skutečným extrémem. V Ivanově případě šlo zpočátku oproti jeho pozdějším činům jen o „nevinné“ krádeže aut.
Prvním skutečně vážným zločinem se v roce 1971 stalo znásilnění jedné z dvojice stopařek, za které ho policie chytila. Oběti ale nakonec změnily výpověď a Ivan byl osvobozen. V roce 1975 se jako 30letý poznal se 17letou těhotnou Karen, která v Ivanovi viděla útočiště před nebezpečím. Za krátkou dobu ale zjistila, že největší nebezpečí v jejím okolí představuje právě Ivan Milat.
Sériový vrah Ivan Milat
Samotář, milovník zbraní a agresivní manžel
Vztah plný žárlivosti, psychické a fyzické šikany se Milatova žena rozhodla ukončit až v roce 1987. Její manžel se jí za to odplatil spálením části domu Kareniných rodičů. V létě 1989 se Karen od násilného manžela konečně osvobodila rozvodem. Je náhodou, že několik měsíců nato začalo Ivanovo vraždění?
S přesností lze tuto otázku zodpovědět jen těžko, ale je pravdou, že existuje teorie, podle níž si ztrátu dominance ve vztahu snažil kompenzovat právě zabíjením. Odborníci, kteří zkoumali Ivanův život, ho popisují jako egocentrika a perfekcionistu. Navenek působil jako důkladně upravený muž a stejně se staral například i o svou zahradu.
V práci Ivana označovali za samotáře, který se vyhýbá společnosti a opovrhuje alkoholem. Volný čas trávil čtením knih o zbraních, které jednoznačně patřily mezi jeho koníčky. Zbraně miloval natolik, že s nimi běžně chodil i do práce. Kromě střelných zbraní mělo jít i o velký nůž, se kterým si krájel jablka.
Ilustrační fotografie
Těla obětí mu sloužila jako terče na střelbu
Rodiče první nalezené oběti, Britky Caroline Clarke, v době jejího zmizení dali vytisknout množství letáků s její fotografií. Ztracenou dceru a její kamarádku Joanne Walters, které naposledy lidé viděli 18. dubna 1992, však hledali marně. Několik měsíců nato totiž náhodní běžci objevili jejich těla.
