Vladimír prožil klinickou smrt: Žádné světlo ani tunel, stál při mně strážný anděl. Je zázrak, že jsem přežil (Rozhovor)

Ano. Máma mi řekla, že mě zřejmě oživovali minimálně dvakrát. Po nehodě jsem krvácel, v těle mi zůstalo litr, možná litr a půl krve.

Podařilo se nohu zachránit?

Ano. Měl jsem jít na amputaci jedné nohy. Předoperační vyšetření však ukázala, že stav se výrazně zlepšuje. Zákrok odložili a nakonec mi nohu nemuseli amputovat.

Jak s vámi komunikovali po nehodě? Přeci jen, zemřel jste a měli vám amputovat nohu.

Už si to bohužel nepamatuji. Vím však, že jsem si plně uvědomoval, že jsem v nemocnici a že se mi něco stalo. Nemohl jsem se totiž hýbat, což pro mě bylo utrpení, byl jsem totiž „živé dítě“. To, jak vážné to bylo, jsem si ale zřejmě neuvědomoval. Dostával jsem hodně léků na bolest, proto se domnívám, že to vnímání světa mohlo být do jisté míry zkreslené.

Doporučeno

Myje a líčí mrtvoly: Z pomletého člověka mi bylo na zvracení, ještě horší byla odříznutá hlava (Rozhovor) 2. června 2019 v 10:10

Postupem času jste se o nehodu začal více zajímat?

Nehoda „se mnou jde“ celý život. S tím, co se stalo, jsem vyrůstal a formovalo mě to. Nemocnici jsem navštěvoval do svých osmnácti let prakticky nepřetržitě. Věkem jsem si začal uvědomovat, že jsem měl velké štěstí.

Sporty byly zřejmě tabu.

Práveže ne. Sportoval jsem často, avšak jen rekreačně – hokej, fotbal, bruslení a podobně. Moje zranění z dětství mě do jisté míry limitovalo, ale neomezovalo. Až dnes, když jsem starší, si musím dávat pozor, noha už není tak silná, občas pobolívá a rychleji se unaví.

Pamatujete si, když vám poprvé řekli, že jste zemřel?

Nepamatuji. Pravděpodobně to bylo až tehdy, když jsem byl doma. Máma o tom nechtěla moc mluvit, dokonce i dnes si na to jen těžko vzpomíná. Ptám se jí na nehodu přibližně v ročních intervalech, vždy se jí do očí nahrnou slzy. Stále je pro ni těžké o tom mluvit. Postupně jsem se však dovtípil, jak to celé probíhalo. Někdy z toho jde mráz po zádech.

Moje malá sestra, které tehdy byly čtyři roky, se za mě modlila každý den. I já jsem se po nehodě začal modlit, a to i přesto, že nejsem věřící.

Co tím myslíte?

Doktoři mé mámě řekli, že se má připravit na to, že její syn zemře. Pravděpodobně do tří dnů. Nedivím se jí tedy, že se jí o tom moc nechce mluvit.

Zemřel jste, museli vás oživovat. Viděl jste světlo, tunel, nebo třeba Boha či zázračnou bytost?

Neviděl jsem nic, žádný tunel ani světlo. Já osobně si myslím, že něco takového může být, ale já si nepamatuji na nic.

Začal jste se zajímat o to, co se děje po smrti? Nebo vyhledávat lidi, kteří se „vrátili“.

Ne, nic takového.

Jak prožívali situaci vaši blízcí?

Celá rodina z toho byla úplně mimo. Nedivím se. Pro rodiče to musela být bolestivá zkušenost. Hlavně když mě viděli ve stavu těsně po nehodě nebo poslepovaného v nemocnici. Moje malá sestra, které tehdy byly čtyři roky, se za mě modlila každý den. I já jsem se po nehodě začal modlit, a to i přesto, že nejsem věřící. Věřím totiž, že každý má jakéhosi strážného anděla.

Považoval někdo z vašeho okolí to, že jste přežil, za zázrak?

Určitě byl zázrak, že jsem nehodu přežil. Byla to nehoda, po níž by člověk už neměl žít. Pomohlo také, že jsem měl velmi silný organismus.

Jak dlouho jste byl v nemocnici?

Na ARO (anesteziologicko-resuscitační oddělení) jsem byl měsíc, mohla za mnou chodit jen máma, a to také jen na pár hodin. Ostatní mě mohli vidět jen přes okno. Za tu dobu, co jsem tam strávil, neustále přibývali noví pacienti, mnozí z nich zemřeli vedle mě. Považuji to za velmi silnou zkušenost v mém životě.

Následně mě přeložili na JIP (jednotka intenzivní péče), tam jsem strávil přibližně dva měsíce. Pak mě převezli vrtulníkem z Banské Bystrice do Košic, odkud pocházím. Tam jsem se začal zotavovat, učil jsem se sedět, chodit. Začátky byly těžké, měl jsem na pánvi železnou konstrukci. Dohromady jsem v nemocnici strávil přibližně sedm měsíců.

Jisté období jsem si říkal, že proč já, proč se to stalo právě mně.

Proč?

Pánev mám dodnes zlomenou. Pokud by mi ji chtěli tehdy napravit, museli by ji zlomit ještě více. To ale doktoři a ani rodiče moc nechtěli.

Jak vnímáte nehodu po letech?

Začal jsem hrát hokej, když mi bylo 5 let. Vedl mě k němu můj otec, který hokej hrával, dnes je trenér. Stala se mi nehoda a od té doby jsem hokej hrát nemohl. Ovlivnila tedy celou mou budoucnost.

Musel jste s tím, co se stalo, bojovat.

Jisté období jsem si říkal, že proč já, proč se to stalo právě mně. Pak jsem se s tím vyrovnal, smířil. Řekl jsem si, že všechno, co se v životě stane, má svůj důvod. Žiju pro něco. Zatím jsem ale nepřišel na to, co to je (smích). Líbí se mi motivační heslo z filmu Rocky. Mám ho i vytetované na ruce. „Life's not about how hard of a hit you can give... it' s about how many you can take, and still keep moving forward.“

Míval jste deprese?

Deprese jsem nemíval. Tím, že jsem s tím vyrůstal, bral jsem to jako součást mého života. Navíc, neomezovalo mě to do takové míry, aby to negativně ovlivňovala mou psychiku. Na tu dobu byly znalosti doktorů a obecně úroveň zdravotnictví skutečně vyspělé. Klobouk dolů před lidmi, kteří mě zachránili a dokázali to, co dokázali. Z celého srdce jim děkuji.