Šli jsme se podívat do Černobylu. Zakázaná zóna kolem vybuchlého reaktoru je plná toulavých psů a stále tam pracují lidé

Teplota vzduchu je 33 stupňů Celsia. Sedíme v dodávce, kterou zajistila slovenská cestovka a razíme si cestu nekonečnou ukrajinskou rovinou směrem k běloruským hranicím. Opouštíme Kyjev a po cestě můžeme pozorovat ukrajinský venkov. Staré domy, babičky na kolech či lešení co chvíli střídají borové lesy.

Naším cílem je Uzavřená zóna na severu země, která vznikla v důsledku havárie v místní atomové elektrárně. Po minisérii Černobyl od HBO jsme čekali všechno možné. Po dvou hodinách cesty z Kyjeva přicházíme k prvnímu kontrolnímu stanovišti. Právě zde se naplnila naše nejhorší očekávání. Zastavili jsme v koloně, kde bylo přes 20 autobusů, menších i větších. Všichni byli venku a čekali, až jim policisté a vojáci zkontrolují potřebné dokumenty.

Slyšet bylo všechny světové jazyky. Španělština, němčina, angličtina, ruština... i slovenština i čeština. Slunce peče a stín kromě budov poskytuje i okolní les. Ale značky upozorňující na radiaci dostatečně odrazují všechny, kteří sem přijeli poprvé.

Takto vypadala největší skupinka turistů, na jakou jsme za celou dobu narazili

Po několika desítkách minut jsme zkontrolováni, dostáváme malé žluté dozimetry a pokračujeme do hlubin zóny. Dlouho není vidět nic, jen cestu, borové lesy, sem tam louky a dopravní značky. Až po delší chvíli konečně vstupujeme do sídla s legendárním názvem Černobyl. Okolí lemují první opuštěné budovy a zapomenuté věci.

Černobyl je klidný a plný toulavých psů

Jde o poloprázdné městečko. I přes hrozivou katastrofu zde stále žijí stovky lidí. Babičky, původní obyvatelé, pracovníci z elektrárny či ti, co stále makají na odstraňování následků havárie. Jsou tu k vidění i páni v nejlepších letech s kufříky, vojáci sekající suchou trávu, dědečci upravující okolí jediného funkčního pravoslavného kostela či i takové lidi, kteří polévali květiny na náměstí, ačkoli nedaleko hořelo a z pole se šířil velký oblak kouře.

Požáry jsou zde velmi časté a patří zatím k největším problémům, na které můžeš v oblasti narazit. Nikdo z nás by se nechtěl ocitnout v hořícím poli, kde kdysi „pršela radiace“. My jsme však měli to (ne)štěstí a jeden jsme tedy viděli. Poslední roky je zde totiž velmi teplo a okolí je suché. Potvrdila nám to i babička Valentína v našem rozhovoru.

Doporučeno

Černobylská havárie jí vzala rodinu, tak se vrátila do zóny. Mluvili jsme s babičkou, která bojovala proti radiaci 26. června 2019 v 16:16

Samotný Černobyl však působí zvláštně. Na jedné straně byl svědkem velkého neštěstí, ale na druhé je zase nádherný. A to tím způsobem, že se zasekl v čase a obsahuje vše, co si představuješ o východní Evropě a období SSSR. A navíc, vládne zde enormní klid a vše je pomalé. Většina domů je opuštěných, ale na balkónech některých paneláků a domů jsou vidět kouřící lidé či visící oblečení po praní.

Takto vypadá obchod v centru Černobylu, nabízí leccos

Městečko je bohaté na památníky. Jedním z nejznámějších je socha Vladimíra Iljiče Lenina, jedna ze dvou v celé Ukrajině. Právě po něm byla nedaleká elektrárna pojmenována. Dále místní vybudovali i památník mladé dívky se jménem Paša Osidač. Právě ona během Velké vlastenecké války (druhá světová válka) pomáhala místním partyzánům. Němci ji však chytili, mučili a pohřbili zaživa.

Na období druhé světové války mimořádně špatně vzpomíná nejen Černobyl, ale i celá Ukrajina. Odehrály se zde těžké boje, celé vesnice byly vylidněny. Po okolí, v Bělorusku a všude jinde lze nalézt památníky s nekonečným seznamem lidí, kteří položili životy během bojů. Na některých místech ještě žijí lidé, kteří si těmito boji prošli. Ba co víc, ještě před největším ozbrojeným konfliktem na světě si Ukrajina prošla hladomorem.

Pokud jsi sledoval minisérii od HBO, tak si viděl, jak se stříleli psi a kočky, které majitelé nechali na pozemcích. Řekl bys, že tam skoro žádné zvíře nezbylo. Ale opak je pravdou. Toulavých psů je v Černobylu velmi mnoho a jsou na každém rohu. Paradoxně kočky jsme za celou dobu viděli jen dvě a i to na dvoře babičky Valentiny.

 Takto vypadají toulaví psi v Černobylu

Do rozsáhlých lesů se vrací život

Abychom se dostali do dalšího legendárního místa, potřebujeme projít kontrolou. Vše se vybavilo bez problémů, a tak jsme se vydali do houštiny. Za ní se už rozprostírala Pripjať. Město, které vzniklo kvůli elektrárně a kde žili její zaměstnanci. Přestože je opuštěné už celé dekády, k našemu překvapení některé z paneláků vypadají velmi dobře a zachovale. Ráj pro stalkery a milovníky postapokalyptických scenérií.

Takto vypadá místo pro kontroly, resp. vstup do zóny. V budově se nacházejí přístroje pro dozimetrickou kontrolu. Při odchodu ti potvrdí, že jsi „čistý“

Uvnitř je však situace jiná. Jak je známo, obyvatelé zde vše zanechali tak, jak to vypadalo v den evakuace. Všechny cennosti pro ně následně vzala vláda nebo v horším případě různí zloději. Sem tam najdeš troubu, postel a různé dokumenty. Přišli jsme však v letním období, a proto bylo vše kolem pokryté zelení. Z bývalých travnatých ploch se staly lesy, z fotbalového hřiště přímo džungle.

Jak jsme zmínili v úvodu, kde byl při vstupu do zóny velký nával návštěvníků, v Černobylu jsme jich hodně nepotkali. Opravdu. Někdy malá skupina u památníku, jindy v místní restauraci, jinak velmi málo. Totéž platilo i pro Pripjať. Samozřejmě zde byly jejich počty vyšší, ale že by se to jimi hemžilo a byli na každém kroku, tak to vůbec. Vždyť u známého ruského kola, symbolu města, byly kromě nás jen 3 osoby.

 

Velký počet obyvatel z evakuované Pripjati odešel a začal nové životy ve městě Slavutyč. Toto město vzniklo v rok havárie, 1986. Dnes v něm žije okolo 25 000 lidí a patří k vyspělým sídlům Ukrajiny. Obyvatelé jsou mladí, mají hodně dětí a také mzdy jsou vyšší oproti ukrajinskému průměru.

Známá je i budova plovárny, kterou znají především hráči Call of Duty 4. Bylo nám řečeno, že je to nejstřeženější budova ve městě a je tak zarostlá, že není pomalu vidět ani skokanský můstek. Vydali jsme se na střechu jednoho z panelových domů a rozhlédli se. Elektrárna leží od města velmi blízko. Všude v dálce vidět jen nekonečný a liduprázdných les, kde se daří přírodě.

V jeho útrobách žijí nejen divocí koně, ale vracejí se i vlci. Ty jsme měli možnost slyšet během naší noci v Černobylu, kdy jejich vytí rozštěkalo celé okolí. Co se týče přírody, ta zde zažívá velký návrat. Například Červený les, který byl srovnán se zemí, znovu vyrostl a dodnes „září“. Přesvědčili jsme se o tom na vlastní kůži, když jsme přes něj procházeli. Dozimetry tehdy spustily dobrou party. Červený les je proto dnes jedním z nejkontaminovanějších míst na zeměkouli, ale i tak se tam vrací bohatý život.

V okolí elektrárny jsou stále vidět pozůstatky po havárii

Samozřejmě jsme přišli i k nechvalně známé elektrárně. Světe div se, ale ani zde nebyl žádný nával turistů. Jen my a ještě jedna skupinka, to bylo všechno. Sarkofág je v současnosti již úspěšně „natažený“ přes čtvrtý reaktor, ale potrvá ještě dlouho, než se odstraní všechny následky výbuchu.

Během cesty zastavujeme a průvodce nám z oken dodávky prstem ukazuje na místa za plotem, kde leží vrtulník, který spadl během řešení havárie a dodnes silně září. Podobných trosek je v okolí elektrárny velké množství. Zaujala nás i nedokončená chladící věž, na níž stále drží lešení, které v den výbuchu nechali všichni tak, jak bylo a nerozpadlo se dodnes. A obědvali jsme v elektrárenské jídelně, kde se to kromě návštěvníků z celého světa hemží i pracovníky.

Současní pracovníci elektrárny

Návštěvu zóny nám umožnili lidé ze slovenské cestovky chernobylwel.com/sk.