Představujeme největší mýty, které se i 30 let po sametové revoluci stále objevují v české společnosti.
I tři dekády po sametové revoluci se najdou lidé, kteří říkají, že za socialismu bylo lépe. Podle nejnovějšího průzkumu NMS Market Research pro Paměť národa si to dokonce myslí každý třetí Čech starší 40 let. Podle něj se názory na sametovou revoluci a období před rokem 1989 liší podle vzdělání a věku.
V souvislosti s tímto tvrzením zároveň vzniká mnoho mýtů, hoaxů a lživých tvrzení, o kterých si lidé myslí, že jsou pravdivé. Socialismus neodsuzují, prý měl něco do sebe. Ať už jde o nostalgii nebo o šíření dezinformací, je třeba uvádět věci na pravou míru. Podívali jsme se proto na nejčastější mýty o sametové revoluci a životě v socialistickém Československu.
Nebylo tak draho.
Lež. Ceny různých produktů za socialismu jsou veřejně dostupné na stránkách Českého statistického úřadu.
Konkrétní srovnání jsme připravili již v předchozím v článku (k přečtení zde). V roce 1989 byla v Československu průměrná mzda 3 170 Kč.
Při srovnání průměrné mzdy v letošním roce, která činí 34 105 Kč, si můžeme celkem snadno vypočítat, kolik by stály konkrétní produkty, pokud by měly mít komunistickou cenovku v poměru s tehdejší mzdou. Pravda je taková, že většina artiklu byla mnohem dražší – snad kromě služeb a energií. Zobrazená tabulka se týká cen ze začátku roku 2018.
Prostřední sloupec ukazuje, kolik by stály dané potraviny dnes.
Všichni si byli rovni, neexistovala závist.
Lež. V souvislosti s cenami potravin se objevují i mýty o tom, že si nikdo nic nezáviděl, protože všichni brali stejně málo peněz. Jak jsme si ukázali u předchozího bodu, mzdy nebyly zrovna nejvelkorysejší, ale není pravda, že by si lidí záviděli méně, nebo si byli všichni rovni.
I když neexistovaly takové propady jako v roce 2019, kdy dosáhne na průměrnou mzdu v Česku přibližně jedna třetina obyvatel, i tehdy existovaly rozdíly. Navíc je tato hodnota nejvíce ze všech zemí EU.
A nejde jenom o peníze. Jde i o mezilidské vztahy. Poslat dopis do zahraničí, říct něco protirežimního nebo snad poslouchat americkou hudbu, znamenalo být podezřelým. Nepohodlní lidé byli špehování, perzekvováni, zatýkáni.
Za minulého režimu existovala také poměrně slušně rozjetá šedá ekonomika s různými potravinami a zbožím. Nemusíme teď nutně zmiňovat veksláky, kteří obchodovali s bony a tím pádem si mohl i průměrný Čechoslovák pořídit zboží ze západu – třeba barevnou televizi nebo džíny. To však bylo pokryto pachutí nedůstojné ilegality, protože bony se oficiální cestou získávaly jen při povinné výměně za cizí měnu.
Kdo měl možnosti a dostal se k masu, uzeninám, stavebnímu materiálu a dalšímu, ten si mohl tajně přivydělávat tím, že tento artikl kradl a pak rozprodával, čímž si samozřejmě vydělal víc. Ale to už se dostáváme k dalšímu bodu.
Nekradlo se tolik.
Lež. Za socialismu dělala příležitost ze slušných lidí každodenní zloděje. Rozkrádání státního majetku bylo tak rozšířené, že dokonce dalo za vznik lidovému heslu „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Společnost to brala jako jakési vykoupení toho, že jim komunisté zabírali majetek.
Tak hluboce byla tato mentalita v lidech zakořeněna, až potom vybuchla s nenadálou svobodou v 90. letech.
Kontrola byla navíc naprosto neefektivní. „Pachatelé dovedně využívají znalostí poměrů v poškozených organizacích, důvěry, které požívají, nedostatků v organizaci práce, v evidenci a zejména v kontrolní činnosti. (...) Uvedený stav, který dlouhodobě přetrvává, naznačuje potřebu přehodnotit současné začlenění podnikové kontroly do organizační struktury socialistických organizací,“ mluvil o tomto problému 1. listopadu 1989 předseda Nejvyššího soudu Josef Marek před poslanci České národní rady.
Lidi nežili na ulici a neexistovaly drogy.
Lež. Vraťme se zpět na začátek článku k průzkumu NMS Market Research pro Paměť národa o porevoluční společnosti. Ten zjistil, že nejčastějším důvod, proč dotazovaní uváděli, že za socialismu bylo líp, je ten, že všichni museli pracovat.
Mnoho lidí pak dále argumentuje tím, že neexistovala bezdomovecká problematika a vlastně ani drogy. Ale opravdu to tak bylo?
Začneme popořadě. Chodit do práce skutečně museli všichni. Existovalo tzv. „právo na práci“. Kdo pracovat nechtěl nebo byl politický odpůrce a nemohl pracovat ve svém oboru, ten byl označen za příživníka a hrozilo mu i několikaleté vězení.
Lidi na okraji společnosti existovali, komunisté se jich však zbavovali, jak to šlo. Jak napsal server iDnes.cz, někdo byl podle Ilji Hradeckého, spoluzakladatele organizace Naděje, zařazen do podnikových ubytoven, kde se věnoval sezónním pracím, jiní ale končili i na psychiatrii nebo ve zmiňovaném vězení.
Od toho vzniklo pojmenování „chodit kanály“, protože ti, kteří se skrývali před StB, se často ukrývali právě buď v kanálech nebo opuštěných domech. Kdo se živili za hranicí zákona a kdo nechtěl skončit ve vězení (např. veksláci nebo prostitutky), tak si mohl jedině zajistit razítko do občanského průkazu jiným způsobem: že se nechal na oko zaměstnat v nějaké jednodušší práci a místo něj ji vykonával starší člověk v důchodu.
Drogy také nebyly ničím výjimečným, naopak o nich byla podle knihy Homeless Guide docela velká informovanost již na školách.
„Už v 80. letech vyšlo Memento, byly natočený nějaký filmy jako Pavučina a podobně. Určitá informovanost byla už za komunistů,“ prozradila postava z knihy Hanuš, který se v 80. letech naučil vařit pervitin. V uzavřených kruzích, tajně na různých bytech probíhaly divoké drogové dýchánky, tehdy ještě zcela oddělené od jakékoli finanční motivace drogových vařičů. Šlo výhradně o komunitu a požitek.
Nebylo takové nebezpečí, teď je to samá katastrofa.
Lež. Vzpomeňme si na jen nedávno velmi intenzivně řešenou havárii v Černobylu, která se stala v roce 1986. Komunisté se ji nejdříve snažili zamlčet, její rozsah byl ale příliš velký. Alespoň tedy kontrolovali, jaké informace se do médií dostanou.
Proto si je lidé museli dohledávat sami, což nebylo jednoduché. Šlo to jedině přes západní média, která o události informovala uceleně.
Tajně, například přes západní rozhlas. „Oficiálně jsme ani my v odborných kruzích ovšem nic nevěděli, zatloukalo se tu stejně jako v Sovětském svazu,“ vzpomínal pro iDnes.cz ředitel Státního ústavu radiační ochrany Zdeněk Rozlívka.
Zapomenout nesmíme ani na politické procesy. V roce 1995 dokonce vznikl Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který provinění komunistického režimu přezkoumává. Zvlášť v 50. letech se nepohodlné osoby stávaly oběťmi vykonstruovaných politických soudních procesů, mnoho z nich vláda pečlivě utajovala.
Na mnoho negativních zpráv platilo striktní informační embargo. Dnes žijeme v době televize a internetu, která je o svobodném přístupu k informacím. Kvůli smršti negativních zpráv se může zdát, že je svět nebezpečnější a horší, i přes hrůzy současných válek však nebyla životní úroveň zemí světa v lepším stavu než v současnosti.
Česko patří podle statistiky Global Peace Index k jedenácté nejbezpečnější zemi světa. V roce 2008, kdy index vznikl, jsme byli na patnáctém místě. Stav se zlepšuje i u počtu registrovaných trestných činů.
Nic nám nechybělo.
Lež. Nechvalně proslulé fronty na banány, nedostatek toaletního papíru i dámské hygienické vložky jako podpultové zboží. Krize centrálního plánování byla ve velmi vážném stavu, nestíhala pokrýt základní potřeby československého lidu. Zboží tak dováželi například z Jugoslávie.
Více najdeme v tajném spisu vnitrostranické informace KSČ č. 43: „Spotřebitelská poptávka není uspokojována u různých druhů potravinářského, průmyslového a spotřebního zboží. Občané kritizují snižující se sortiment masa, masných, mlékárenských a pekárenských výrobků,“ píše se.
„Poukazováno je, že výrobní a obchodní organizace ve většině překračují plány, ale sortiment na trhu chybí. (...) Ve Východočeském kraji je to jednotlivci zneužíváno k politickému působení v neprospěch socialismu.“
Nešlo jenom o Východočeský kraj – lidé v celé zemi hořce vtipkovali, např. o nedostatku toaletního papíru. Museli zareagovat po svém; používali staré noviny nebo ve velkém skupovali vatu.
Cestování bylo úplně normální věcí.
Lež. Cesty do zahraničí byly zatížené neskutečným množství byrokracie, na Západ směli jen ti nejvýše postavení lidé, ale ani do Sovětského svazu nebylo lehké se dostat.
„Kromě platného cestovního pasu, jehož vydání bylo spojeno s nepředstavitelnými obstrukcemi, jsem bezvýhradně potřeboval z ciziny notářsky ověřené pozvání k návštěvě, které nesmělo být starší než tuším tři měsíce, v němž se sestra zavazovala uhradit veškeré možné náklady spojené s mým pobytem,“ vzpomíná ve svém článku na serveru Totalita.cz Zdeněk Hromas s dovětkem, že „stesk po časech minulých bývá mnohdy slepý“.
Pro volné bezvízové cestování bylo otevřeno např. jen východní Německo, Bulharsko nebo Maďarsko. Cesty do dalších zemí byly buď velmi nákladné, nebo jako odměna za dlouholeté zásluhy v zaměstnání.
Lidé si často stěžují, že dnes sice mohou volně cestovat, ale nemají na to peníze. Jenže to je také falešný argument, protože týdenní dovolená v Bulharsku byla podle iDnes.cz poměrně drahou záležitostí. Vycházela asi na 3 tisíce korun, tato částka odpovídala jedné měsíční mzdě. Dnešní ceny za dovolenou v Bulharsku jsou jiné – sahají zhruba k 8 tisícům, což by při současné průměrné měsíční mzdě 34 tisíc stačilo na čtyři dovolené.
