Žil jsem měsíc na minimální mzdě v Brně. Jde to, má to ale spoustu háčků

Účet králů

Vědět, kolik můžu utratit denně je super, rozhodl jsem se však fungovat s týdenní sumou. Bylo to lepší pro psychiku a lépe se s tím hospodařilo. Týdenní kapesné také umožňuje lépe provést alespoň jeden velký nákup týdně. Což se při denní útratě špatně řeší. 

Investované peníze jsem chtěl v každém případě efektivně využít do poslední koruny. Musel jsem se tedy zaměřit na problém, se kterým jsem chtěl už bojovat dávno – na plýtvání. Neplýtvat je ekologické a zároveň se mi to hodí. Ani kus rohlíku nesměl přijít nazmar. Dále bylo důležité si také zakázat veškeré restaurace. Což se pojí také s tvorbou jídelníčku. Člověk pak vaří zodpovědněji. 

Lekci z efektivity jsem si dopřál i u zábavy. Byl jsem si jistý, že mě například nečeká žádný nový film v kině. Zaplatil jsem internet? Koukej na internet. Máš zaplacený mobil? Využij jej pořádně. A kdybych třeba chodíval běhat, běhací pás ve fitku bych si musel taky odpustit.  Jasné mi bylo také to, že kamarády v hospodě asi dlouho neuvidím.

8. listopadu

Pokračuji ve svém plánování. Je štěstí, že občas nakoupíme něco navíc nebo něco, co nepotřebujeme. Proto disponujeme nějakými zásobami. Ty je nutné nejdříve projíst, až potom nakupovat další. Druhá věc: začal jsem krabičkovou dietu. Ne tu drahou, tu, ve které si veškeré jídlo vozíte s sebou v krabičce. Člověk se až diví, kolik peněz mu zbude. Prý.

Na nakupování ve slevněnkách a obchodech se zbožím s prošlou minimální trvanlivostí můžu kvůli svým zažívacím problémům hezky zapomenout. Soustředil jsem se tedy na akční letáky, které jsem sledoval na internetu. Z nakoupených surovin jsme vždycky nakoupili na oběd, který měl vystačit minimálně na 3 dny. K tomu upečeme buchtu, která měla vydržet minimálně stejně. Tímto způsobem člověk zaplácne snídani nebo večeři a jídlo se mu nezkazí. 

První týden v číslech

Každopádně jak se znám, věděl jsem, že mi ty peníze stačit nejspíš nebudou. Hledal jsem si tedy nějakou brigádu, malý přivýdělek. A shodou okolností bylo na mém rodném Slovácku období hodů, během něhož potřeboval kamarád, který je fotí, asistenta. Zaplácl jsem tak dvě mouchy jednou ranou: dostanu peníze navíc, a když budu mít trochu štěstí, dostanu zadarmo i najíst. Koupil jsem si tedy svůj první lístek domů, kde mě po pracovním týdnu čekal pracovní víkend.

9. listopadu

Probudil jsem se doma. Těžko jsem své mamce vysvětloval, že jí za jídlo musím zaplatit, protože dělám experiment. Měl jsem tak postaráno i o snídani, což bylo velice pozitivní. Nicméně už od brzkého sobotního rána jsme se vydali na Martinské hody do městyse Buchlovice, který leží u malebné vrchoviny Chřiby. 

Celý den pršelo, počasí ideální opravdu nebylo. Strávili jsme celý den venku, chozením od domu k domu a focením. Mělo to své plusy: prošel jsem se a nemusel jsem za nic utrácet. Mínusy to však mělo. Pracuješ o 15 hodin navíc, brzo se vstává, pozdě končí, byla zima a málokteré jídlo, jelikož se počítá s tukovými zásobami na zimu, můžu. Tuk je totiž můj největší nepřítel.

Po celém dni, kdy jsem s foto výbavou prochodil asi 15 kilometrů, jsem byl pochopitelně unavený. Uspokojoval mě však pocit, že jsem si vydělal něco navíc, a když bude velká nouze, tak to můžu užít. Do toho mě však při tom všem přemýšlení přepadla strašná chuť na pivo, kterou jsem ale statečně přetlačil a uspal.

Ze své práce jsem byl nadšený

10. listopadu

Neděle pro mě znamenala opravdu nedělat. Ani to moc nešlo, moje břicho se z toho vydatného tučného jídla ztrojnásobilo. Trpěl jsem za svou blbost, a to se musí. I tak jsem si ale něco na jídlo dal, pro změnu však dietního. Uvařil jsem si špagety. 

Přemýšlel jsem nad tím, co a jak nakoupit. Dřív jsem s sebou nosíval plastovou láhev, do které jsem si vždy načepoval vodu, a nepotřeboval jsem si kupovat vždy novou v plastových obalech. Snažil jsem se ji najít, snaha byla však bohužel marná. Tudíž do té budu muset investovat. Všechno mě nějak zmohlo, šel jsem si brzo lehnout. Předtím jsem si ale konečně zakoupil pivo za 9 korun.

12. listopadu

Potřeboval jsem po dlouhé době poslat dopis. Když jsem přišel na poštu, vyrazili mi dech. Za jeden dopis jsem nechal 42 korun, což byla třetina mého denního rozpočtu. Nu což, denní nákup se musel odložit na další den. 

Toustový chleba ve slevě nejlepším přítelem

13. listopadu

Šli jsme s přítelkyní na nákup v obchodním centru. Strašně tam zavoněla bageta. Tak jsem si ji šel koupit. Asi po půl vteřině jsem si samozřejmě uvědomil, že na ni nemám. Koupila mi ji tak moje polovička. Cítil jsem se docela trapně, proto jsem vzal na sebe celý nákup. 

Nakonec to dopadlo tak, že mi z bagety bylo špatně a utratil jsem celou částku na den zbytečně. Bezva.

14. listopadu

Sedmý den na minimální mzdě by se nesl ve znamení rekapitulace prvního týdne, kdybych neměl na starosti jiné věci. Zásoby se tenčily, už bylo třeba nakoupit. Šel jsem pouze na skok do obchodu a zpátky. Skoro vůbec se nehýbu, sedím doma.

Vypadá to docela dobře, když to nejíte čtyřikrát za sebou

16. listopadu

Našel jsem si konečně čas na to si spočítat, jak jsem si za minulý týden vedl. K dispozici jsem měl 1039, 5 korun. Za týden jsem utratil pouze 432 korun. Takže jsem ušetřil 607, 5, hurá! Vyjídání zásob zafungovalo. Ta špatná stránka věci je skutečnost, že už ty zásoby nemáme. Naštěstí nikdo neonemocněl, nic se nerozbilo. Naštěstí mám taky holku, která mě zve na bagety.

Klasické obchody se mi zdály docela drahé. Říkal jsem si, že by bylo vhodné najít nějakou vhodnější a levnější alternativu. Cuketu si sice nevypěstuji, ale například by mě nemusela stát tak moc. Co jsem totiž vkročil do nového týdne, už jsem stihl utratit 416 korun! A to se ještě nevymyslelo, co se bude jíst. Plán je tedy takový: držet se plánu a neprojíst těch dvanáct stovek.

18. listopadu

Onemocněl jsem. Jako bych to neříkal. První den to opravdu není nijak slavné, avšak vzhledem k tomu, že se nepohnu ani z postele, bych měl ušetřit nějaké peníze. Relativně, jelikož začínám využívat zásoby léčiv šetrné k mému žaludku. Je třeba hledat pozitiva.

20. listopadu

Cítím se pod psa. Byl jsem nucen odjet k doktorce, která sídlí mimo Brno. Jízda mi udělala vítr v kapsách, léky na sobě měly naštěstí jen 13 korun doplatek. Každopádně práce či dokonce nějaká brigáda navíc o víkendu nehrozí.

22. listopadu

Druhý týden jsem nemohl hodnotit pozitivně. Nic jsem pořádně neudělal, nic nenaplánoval, akorát utratil peníze za dva velké nákupy, které byly nutné, abych byl schopný si alespoň sednout k počítači. Přišel jsem o 566 korun, zbylo mi tedy 665. Slušné, o 57 korun víc než minulý týden. 

Mám z toho radost, akorát vím, že kdybych neměl přítelkyni, tak to prostě nedám. A co víc, tohle žití prostě není žádný život. Paradoxně jsem kvůli nemoci ušetřil, přestože jsem si myslel, že mě bude stát hodně. Jestli bych měl ale onemocnět ještě jednou, takhle jednoduše se z toho nevylížu. 

Taky mi bylo jasnější mnohem víc, než kdy dřív, že je opravdu nutné šetřit, jak to jen jde. 

25. listopadu

Nestihli jsme dojíst broskvový kompot a zplesnivěl. První oběť, první nedojedené jídlo, první prohra, první porážka. Nikdy jsem nebyl kvůli shnilé plechovce víc naštvaný než teď.

26. listopadu

Víkend se nám doma finančně povedl, proto jsem se rozšoupl a navštívil novou brněnskou pizzerii. Cítil jsem úlevu a zároveň i nezvyk. Půlka pizzy mě stála 60 korun. Po zaplacení se u mě objevil pocit provinilosti z toho, že jsem si to koupil. Experiment se mi přestával líbit.

27. listopadu

I normální kontrola u doktora se může zvrtnout. Po cestě mi ve vlaku přestal fungovat jediný notebook, který mám. Všechno se proměnilo v drama. Okamžitě jsem urgoval kamaráda, který by mi s tím mohl pomoct. Shodou okolností měl čas. Uf. Opravě jsme dali několik hodin a držel. Díky bohu, stálo mě to jen oběd. Můj oběd. Ale radši budu o hladu než bez počítače.

28. listopadu

Začínají Vánoční trhy. Všude jsou stánky. Že z nich nic nemůžu jíst jsem si už zvykl, ale s tím nedostatkem peněz je ta realita ještě bolestivější a palčivější. Tím spíš, že mi přítelkyně koupila párky, které jsem neměl už ani nepamatuju. Byly dětské, tudíž takové, které mohou jíst i děti. V noci, poté, co jsem je snědl, jsem si vzpomněl, proč jsem je neměl tak dlouho a hořce litoval.

Bramborák jsem si na trzích taky nedal

29. listopadu

Konec třetího týdne byla katastrofa. Nejenže mě potkal další potravinový waste (čti dvě kolečka šunky, půl cukety a rajče v koši), ale zhoršuje se mi i zdravotní stav. Z těch potravin by asi stejně nic nešlo uvařit, jen je to škoda, za to když se mi doslova vaří mozek, tak ten nový prostě nekoupím.

Točí se mi hlava, mám extrémní bolesti. Nepomáhá ani chození ven, rozběhnout se nepřipadá v úvahu. Došlo to až do bodu, kdy jsem si přestal myslet, že to může dělat pouhé sezení u počítače a koukání do monitoru.

Nicméně, je třeba zrekapitulovat týden. Znovu jsem neutratil ani 600 korun a znovu to bylo za přispění mé přítelkyně, nicméně mi zůstalo dokonce 1119 a půl koruny. Další týden je pro mě malý jackpot – 2159 korun. Ptám se však: Stálo to za ty zdravotní potíže?

30. listopadu

Miluji italskou kuchyni, ale co je moc, to je moc! Špagety teď chvíli nechci ani vidět, je třeba to ale vydržet. Rozhodl jsem se, že další týden se ponese ve znamení odlehčení v uzurpujícím stylu stravování a celkovém až armádním omezování. Jsem si vědom toho, že si to člověk na minimálce nemůže dovolit, třeba se mi ale povede najít schůdnější a třeba i levnější způsob, jak se najíst nebo si aspoň něco trochu užít.

Každopádně představa, že s tímhle někdo musí našetřit na Vánoce, je otřesná.

Doporučeno

Nezvykle tichá Ostrava. Prosluněné město tiše truchlilo za oběti masakru ve fakultní nemocnici 11. prosince 2019 v 10:00

2. prosince

Snažil jsem se dodržovat mnou nově nastavenou laťku a koupil jsem si ráno čaj, i když jsem jel vlakem nejnižší třídou bez obsluhy. Stál mě 30 korun. S takovým vědomím nechutnal moc dobře. Cítil jsem se, jako bych to neměl dělat. Ale když už ono začíná docela přituhovat. A vyjíždět v 6 ráno bez čaje prostě nepřipadá v úvahu.

Zapomněl jsem zmínit, že už týden jsem s sebou vozil starou plastovou sportovní láhev na vodu, kterou jsem našel. Dneska jsem ji ztratil.

4. prosince

Dostal jsem tip od svého informátora (jen vtip), že by mohl existovat levnější, ekologičtější a zároveň pro mě výhodnější způsob nakupování. Nelenil jsem tedy ani chvíli, sebral jsem své plastové krabičky, a vydal jsem se do bezobalového obchodu Nasyp si v Brně na Úvoze.

Dřevěná tabule nad vstupem do obchodu

Když jsem vešel, uvítala mě sympatická majitelka obchodu Tereza Koutná. „Z Refresheru, jó? To znám,“ řekla, když jsem se jí svěřil se svým experimentem. Její další řeč však nekorespondovala s tím, co jsem o „bezobalácích" slyšel.  Jsou dražší, mnohem dražší.

„My se snažíme prodávat hlavně kvalitní BIO potraviny. Když se kouknete na krabičky, tak jsou označeny zeleným puntíkem. Tím, že jsou kvalitní, tak zákonitě nemohou být úplně nejlevnější Nicméně zde nakupují i rodiny s dětmi nebo studenti, o kterých se říká, že nemají peníze. Tak kde je teď pravda," usmívala se. 

Takhle nějak to vypadá uvnitř

O kolik jsou dražší jsem se přesvědčil, když jsem si obchod prohlédl. Některé ceny potravin byly srovnatelné se supermarkety, většina sortimentu byla na druhou stranu zase super drahá. Výhodou těchto obchodů je nicméně to, že si zde může člověk na váhu odsypat čehokoliv, kolik chce. Zabalit si to do nějaké krabičky či sklenice a jít.

Dámy a pánové, tento parádní dortík je mýdlo

Když jsem se majitelky zeptal na to, jestli nejde ceny nějak srazit dolů, odpověděla: „Jednou tu byla paní, která mi říkala, že je ve finanční nouzi, a že by se jí líbilo, kdybych tu měla i potraviny, které BIO nejsou. Ale takhle by to potom, bohužel, postrádalo smysl. Nemluvě o tom, že bych potřebovala větší prostory."

Z toho všeho jsem dostal parádní hlad, který jsem se rozhodl utišit klasickým meníčkem. Když člověk běhá po městě, občas nemá čas oběd zaprvé vařit, a zadruhé si ho vůbec koupit v době, kdy se vydává. V Brně se však vyvinula šikovná aplikace, která se snaží přesně takovým lidem ušetřit peníze a přidat i dobrý skutek.

Jídlo, které si objednáš takhle...

Aplikace Nesnězeno bojuje proti plýtvání jídlem tím, že shromáždila původně brněnské restaurace, které nechtějí neprodaná meníčka vyhodit, ale rády je nabídnou po obědě pod cenou. A úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Důkazem je například skutečnost, že začaly do aplikace přispívat i cukrářské podniky nebo obchody, které například prodávají jiný gastro sortiment a nechtějí jej zbytečně vyhazovat. Koupíte zde zákusky, sušenky, oběd nebo velký balík rýže.

Druhý důkaz úspěchu je rozšíření mimo Brno do dalších velkých českých měst - do Prahy, Olomouce, Ostravy i Českých Budějovic. Na jejich mapě jsou po jednom také zaznamenány podniky v Kladně a Opavě. 

...si potom doneseš domů. Dost dobrý. A hlavně to můžu

Konec – 5. prosince 

Je konec! Myslel jsem, že se toho nedočkám. Končím svůj poslední týden na minimální mzdě v Praze se svými kolegy. Šel jsem s nimi i na oběd a dokonce jsem si mohl dovolit i „nemeníčko“. Měl jsem ale stále na paměti, že to by člověk na minimální mzdě udělat nemohl. 

Hodně jsem se poslední týden rozšoupl, utratil jsem nebetyčných 938 korun. I tak mi ale na účtu  1221 korun zbylo. Nemusel jsem tedy ani do rozpočtu započítávat brigádu z prvního týdne. Jsem strašně rád, že to tak dopadlo. Prošel jsem si až nečekaným očistcem, ve kterém to šlo se mnou nahoru a dolů. 

Štěstí ale najednou střídá smutek. Smutek z toho, že tímto způsobem opravdu musí někdo žít. Žil jsem tak sám a ušetřil jsem 1221 korun, rodina s dětmi neušetří ani to. Blíží se Vánoce, blízkým chceš udělat radost, ale nemůžeš. Dospělému vysvětlíš, že je situace, jaká je, a obvykle mu postačí hezké přání, snaž se to ale vysvětlit malým dětem. Což nemluvím o každodenních radostech, opravách nebo nemocech.

Takže abych to shrnul: přežil jsem, ALE. Ze zásob, s pomocí přítelkyně, nemocný a s odepřením i té nejmenší radosti. Kamarádi pomalu nevědí, kdo jsem. Oči jsem si vypálil modrým světlem z monitoru. Čili pokud mám okomentovat tu spásnou vládní myšlenku navýšení minimální mzdy od nového roku, říkám, že to bude chtít víc než to.