Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Pokud lidstvo naučila Černá smrt pouze jednu věc, tak to bude skutečnost, že k uchránění nenakažených je třeba izolovat nakažené. Přečti si, jaká historie za tímto opatřením stojí.
Obstoupila nás karanténa. Jeden z nejúčinnějších léků na rozšiřování nemocí, díky níž se uchrání ostatní osoby od jistého nakažení bez použití léku. O karanténě jsme psali už v souvislosti s pandemií Černé smrti zde, v tomto případě se ale nejednalo o její první užití.
Rozhodli jsme se proto osvětlit, které události dovedly lidstvo ke zrodu karantény, a jakým způsobem se karanténa zavedla i u nás.
Doslova o karanténě ne, ale o izolaci nemocných se dočteme už v Bibli. Podle rádiového pořadu Science Friday se toto opatření provedlo v momentě, pokud byl někdo nemocný natolik, že mohl nakazit jiné. Byl izolován na místě, kde nemohl zdravým škodit. V největší křesťanské knize se tak dozvíme o oddělených ubikacích, ve kterých se zdržovali lidé nakažení leprou.
Patronem nemocných leprou byl svatořečený Lazar z Betánie. Šlo o biblickou postavu a údajného přítele Ježíše Krista, který figuroval v zázraku vzkříšení, o kterém je psáno v Janově evangeliu. Ježíš jej schválně nechal zemřít, aby jej mohl čtyři dny po jeho smrti, kdy už byl pohřben, znova vzkřísit. Je třeba si jej neplést s Lazarem, mužem z Podobenství o boháči a Lazarovi v Evangeliu podle Lukáše.
Carl Heinrich Bloch – Vzkříšení Lazara, 1875
Zdroj: commons.wikimedia.org/CC0
Odtud máme název lazaret, prostor pro lidi nakažené leprou. Čím se ale lidstvo vyvíjelo, tím horší to s ním, co se zdravotnictví týče, paradoxně bylo. Nejprve přišel antický a římský rozkvět, který ale zadupaly bojovné barbarské kmeny, jež uvrhly všechno tehdejší vědění v zapomnění. Logicky se tak nabyté lékařské vědomosti ztrácely či nevyvíjely tak, jak by měly. Podle historika Karla Appuhna, který se vyjádřil pro Science Friday, se lazarety mimo města vyskytovaly i v půlce 14. století, do které se datuje propuknutí pandemie Černé smrti.
Jakmile mor zaklepal na dveře Evropy, radní měst a správních celků se dohadovali, jakým způsobem se k nákaze postaví, když neznají jejího původce. „Tehdy se lidé dohadovali, co nemoc mohlo způsobit. Někdo to sváděl na špatnou konstelaci hvězd, někdo za tím viděl boží trest,“ uvedl Appuhn, který tak narážel i na rozpuk renesance v Itálii a odchylování se od striktní křesťanské výchovy.
Tehdejší Evropané nakonec přišli na to, že to, jak se nemoc šíří, nemá s božím trestem nic společného. Důležité bylo zamezit styku nemocného se zdravým, respektive zdravého s infikovanou věcí. Tudíž ještě před oficiálním vznikem karantény se o ty, kteří byli zasaženi morem, staralo trošku jinak.
Takto vypadá mor, respektive bakterie Yersinia pestis, pod mikroskopem
Zdroj: commons.wikimedia.org/CC0
Konkrétně v Itálii se zavedlo pravidlo, že lidé trpící morovou nákazou budou vyvedeni z měst do polí, kde to už takzvaně v rukou Božích bude. V překladu to znamenalo stoprocentní smrt. „Existují důkazy, ze kterých je zřejmé, že se polomrtvých nakažených zbavovali na opuštěných ostrovech, a nechali je tam zemřít,“ dodává Appuhn.
Vznik karantény
Jak uvádí Science Friday, dýmějový mor byl do Evropy zavlečen v roce 1343. Mezi lety 1347–1350 se kruté nemoci podařilo vymazat z povrchu zemského na třetinu tehdejšího evropského obyvatelstva. Tato událost se, naštěstí, stále bere jako nejsmrtelnější světová nákaza vůbec. O to víc bylo pro tehdejší pány složité rozhodnout, jak si s touto katastrofou poradit.
Měšťané a tehdejší aristokracie proto zavedli v dalmátském městě Ragusa, dnes známém jako Dubrovník, takzvané trentino. Šlo o zákon, podle nějž museli obchodníci, navštěvující město z morem zasažených oblastí, zůstat třicet dní mimo přístav v izolaci. Žádný občan Ragusy nemohl loď navštívit, a pokud zákon někdo porušil, byl rovněž na třicet dní izolován.
Karanténní loď Rhin, která kotvila u Sheernessu v anglickém hrabství Kent
Zdroj: commons.wikimedia.org/CC0
A zákon se uchytil. Města jako Marseilles nebo Pisa zavedla pro podobný typ lodí stejná opatření, která platila dalších 80 let. Chodem času se třicetidenní lhůta prodloužila na čtyřicetidenní, a místo trentina přirozeně vznikla quarantina, počeštěně karanténa. Nikdo ale nezná pravý důvod, proč se lhůta o deset dní rozšířila.
Důvodem může být znovu biblická symbolika, jelikož čtyřicet dní se člověk postil, Ježíš odešel na čtyřicet dní do Judské pouště, stejnou dobu taky strávil Mojžíš na hoře Sinaj. Nejlogičtějším důvodem však mohlo být zjištění, že nákaza prostě do třiceti dní nezmizela. Web iDnes v tomto případě odkazuje na vědecké poznatky, podle kterých uplyne mezi nákazou morem a smrtí doba 37 dnů.
Avšak, ať už to byl čas krátký nebo dlouhý, pro někoho řád platí a pro druhého ne. Bohatí se samozřejmě mohli z karantény vykoupit. Tudíž pokud na nějaké lodi řádil mor, ti, kteří na ní zahynuli, byli v drtivé většině chudí, kteří neměli jinou možnost.
Lazarety pro morově nakažené
Morovou situaci nakonec nejefektivněji vyřešila Benátská republika. Podle ČT24vyhradila v roce 1403 ostrov Lazzaretto Vecchio jako místo pro karanténu. Toto opatření bylo tak efektivní, že to nejen pomohlo italské republice si udržet dominantní postavení ve Středomoří, ale také ji stálo za to udržet toto zařízení funkční dalších 250 let. Tím více padla morová rána na Janovské, kteří až v roce 1526 zřídili na ostrově Pomégues lazaret Marseilles.
Karanténní opatření byla v průběhu dějin často diskutována, jak zmiňuje iDnescitující studii Eugenie Tognotti. S emancipovaností jednotlivých tříd, s rostoucí volností obyvatel a rozvojem kultury a vědění, se izolace a karanténa poměrně politizovaly. Pro osoby vnímající tyto opatření represivně, šlo o omezení nově ustanovených společenských práv a svobod.
Na druhou stranu se však opravdu jednalo o vhodný nástroj policejních sil, které tak mohly udržovat nepohodlné skupiny obyvatelstva na uzdě. Itálie má takovou zkušenost s epidemií cholery, kterou využili odpůrci revolučních gard bojujících za sjednocení zemí na Apeninském poloostrově.
Triumf smrti od Pietera Brughela, asi 1562, jako reakce na časté morové epidemie
Zdroj: commons.wikimedia.org/CC0
Autority ale spíše ke karanténním opatřením inklinovaly. Přestože se veřejnost mohla proti takovým rozhodnutím ohrazovat, že jsou zastaralá, neúčinná, zastavují ekonomiku a stejně vyvolávají akorát falešný pocit bezpečí. Během jakýchkoliv krizí je však nejdůležitějším úkolem vlády veřejnost v první řadě uklidnit. Když se občané neuklidní, může vypuknout panika, která kumuluje. Není vyloučeno, že se později přetaví ve vzpouru. A ani v období epidemií se vlády nikdo vzdávat nechtěl.
Zavedení karantény v českých zemích
Jak zmiňuje ČT24, domácí kotlina měla s izolací také zajímavé zkušenosti. Podle vyjádření historika Romana Zavorala, se ale karantény v českých a moravských městech uplatňovaly až po skončení třicetileté války. Zajímavé záznamy o tom, jak se zaváděla karanténní opatření u nás, jsou z morové rány mezi lety 1679–80. V nich si přečteš, že se vlastně od těch dnešních moc neliší.
Eva Kučerňáková se ve svém článku o protimorových spisech z tohoto období zajímala o dvě publikace tehdejších lékařů. Prvním byl Václav Ardensbach, který sepsal knihu „Zbrojnici proti moru“. V něm se nachází kapitola „Jak si má počínat panstvo, městská rada a vrchnost?“, která zahrnuje i postup stráží nejen při kontrole příchozích do města, ale také při kontrole věcí, které by mohly být kontaminovány.
Morový sloup v Kutné Hoře jako vzpomínka na lidskou zhoubu a utrpení
Kromě kontroly z dálky a zapálené vatry s aromatickými látkami, které mají mor zneškodnit, se doporučoval následující postup: „Musí být označeno místo, kde má příchozí předložit svůj dopis a svědectví, po jejich předložení musí cizinec ustoupit zpět. Avšak jeden ze stráží ať vezme do úst několik jalovčinek, které rozžvýká, uchopí do ruky hořící dřevo a jde na místo, kde leží dopis. Nechť zapálí něco střelného prachu nebo nechá hořet trochu síry, dopis zvedne k tomu určenou hůlkou a hned na místě rozdělá sirný kouř, nad nímž podrží otevřený dopis.“
Návod dále pokračuje: „Avšak zapečetěné dopisy, pokud lze, ať roztrhne a nechá sirný kouř vniknout dovnitř dopisu. Teprve poté může strážce vzít dopis do rukou, které si opláchnul v octě, přečíst a dále zanést na příslušné místo, kde pak mohou být dopisy opětovně očištěny sirným nebo jiným protimorovým kouřem, nebo je lze vložit na krátkou dobu do octa, a hned nato žárem osušit na roštu, jak bylo praktikováno při posledním moru v Římě, nebo jen na dopis nalít ocet, aby se skrze ocet dal přečíst."
Jeden z projevů dýmějového moru – zánět tříselných lymfatických uzlin
Zdroj: commons.wikimedia.org/CC0
Autorem druhého důležitého spisu byl Jan Hertodt. „Stručný morový řád“, jak zní jeho název, osvětluje nový přístup raného novověku k morové nákaze. Pokrok, který se zrodil v Itálii, je u nás demonstrován na situaci v Olomouci, kde doktor pracoval. Úryvek se týká nárazové morové vlny a opatření, která si situace vyžádala.
„K noclehu nesmí být vpuštěna ani přijata žádná osoba bez pasu, zvláště přichází-li z podezřelých míst. Zakazují se veškeré trhy, posvícení, velká shromáždění, především ve vinárnách, pivnicích a kořalnách. Lázně a školy, vinné a pivní šenky, krámky a pekařství musí být zavřeny, jakmile v místě začne řádit nákaza. Dále je třeba znemožnit, aby sem a tam přejížděli lidé, obchodující např. s vlnou, papírem, lnem, ložním prádlem, peřím, lněným zbožím, šátky, s uzeným masem a rybami,“ začíná úryvek z publikace v práci Evy Kučerňákové.
Morový doktor – Jean-Jacques Manget, 1721. Takto doktoři léčili nemocné, v zobákovité části masky voněly esence, které měly léčitele ochránit.
Zdroj: commons.wikimedia.org/CC0
Poměrně velký důraz byl kladen i na sterilitu, vezmeme-li v potaz, že mluvíme pořád o brzkém novověku. „Všechny ulice, zákoutí i jednotlivé části domu třeba udržovat v čistotě, chránit od všeho nepořádku a zápachu, hlavně od prasečích a husích výkalů, dále uhynulých raků a ryb, jakož i od zahnívajících páchnoucích louží, nádržek atd. Dále je také třeba zcela odstranit zvířata jako prasata, holuby, husy, kačeny, psy, kočky, která prolézají různými místy a tak mohou nákazu velmi lehce zavléci do domu.“
„Nikdo nechť nenechává služebnictvo potloukat se po okolí a v případě, že se musí cokoli koupit od nějaké podezřelé osoby, nechť se vše provádí venku na otevřeném vzduchu, poté je třeba vysvléci oděv i košili, zavěsit je na vzduch a vše vykouřit výše zmíněným kouřem,“ končí úryvek.
Dnes můžeme být rádi, že se nesnažíme léčit virové infekce sirnatým vypalováním nebo vonnými esencemi, léčba karanténou však zůstává i po šesti stech letech stejná. Nenadávejme na ní, jelikož je jediným prostředkem, který vás stoprocentně uchrání před nakažením.
