Pokud lidstvo naučila Černá smrt pouze jednu věc, tak to bude skutečnost, že k uchránění nenakažených je třeba izolovat nakažené. Přečti si, jaká historie za tímto opatřením stojí.
Obstoupila nás karanténa. Jeden z nejúčinnějších léků na rozšiřování nemocí, díky níž se uchrání ostatní osoby od jistého nakažení bez použití léku. O karanténě jsme psali už v souvislosti s pandemií Černé smrti zde, v tomto případě se ale nejednalo o její první užití.
Rozhodli jsme se proto osvětlit, které události dovedly lidstvo ke zrodu karantény, a jakým způsobem se karanténa zavedla i u nás.
Biblická doba a smrt na poli
Doslova o karanténě ne, ale o izolaci nemocných se dočteme už v Bibli. Podle rádiového pořadu Science Friday se toto opatření provedlo v momentě, pokud byl někdo nemocný natolik, že mohl nakazit jiné. Byl izolován na místě, kde nemohl zdravým škodit. V největší křesťanské knize se tak dozvíme o oddělených ubikacích, ve kterých se zdržovali lidé nakažení leprou.
Patronem nemocných leprou byl svatořečený Lazar z Betánie. Šlo o biblickou postavu a údajného přítele Ježíše Krista, který figuroval v zázraku vzkříšení, o kterém je psáno v Janově evangeliu. Ježíš jej schválně nechal zemřít, aby jej mohl čtyři dny po jeho smrti, kdy už byl pohřben, znova vzkřísit. Je třeba si jej neplést s Lazarem, mužem z Podobenství o boháči a Lazarovi v Evangeliu podle Lukáše.
Carl Heinrich Bloch – Vzkříšení Lazara, 1875
Odtud máme název lazaret, prostor pro lidi nakažené leprou. Čím se ale lidstvo vyvíjelo, tím horší to s ním, co se zdravotnictví týče, paradoxně bylo. Nejprve přišel antický a římský rozkvět, který ale zadupaly bojovné barbarské kmeny, jež uvrhly všechno tehdejší vědění v zapomnění. Logicky se tak nabyté lékařské vědomosti ztrácely či nevyvíjely tak, jak by měly. Podle historika Karla Appuhna, který se vyjádřil pro Science Friday, se lazarety mimo města vyskytovaly i v půlce 14. století, do které se datuje propuknutí pandemie Černé smrti.
Jakmile mor zaklepal na dveře Evropy, radní měst a správních celků se dohadovali, jakým způsobem se k nákaze postaví, když neznají jejího původce. „Tehdy se lidé dohadovali, co nemoc mohlo způsobit. Někdo to sváděl na špatnou konstelaci hvězd, někdo za tím viděl boží trest,“ uvedl Appuhn, který tak narážel i na rozpuk renesance v Itálii a odchylování se od striktní křesťanské výchovy.
Tehdejší Evropané nakonec přišli na to, že to, jak se nemoc šíří, nemá s božím trestem nic společného. Důležité bylo zamezit styku nemocného se zdravým, respektive zdravého s infikovanou věcí. Tudíž ještě před oficiálním vznikem karantény se o ty, kteří byli zasaženi morem, staralo trošku jinak.
Takto vypadá mor, respektive bakterie Yersinia pestis, pod mikroskopem
Konkrétně v Itálii se zavedlo pravidlo, že lidé trpící morovou nákazou budou vyvedeni z měst do polí, kde to už takzvaně v rukou Božích bude. V překladu to znamenalo stoprocentní smrt. „Existují důkazy, ze kterých je zřejmé, že se polomrtvých nakažených zbavovali na opuštěných ostrovech, a nechali je tam zemřít,“ dodává Appuhn.
Vznik karantény
Jak uvádí Science Friday, dýmějový mor byl do Evropy zavlečen v roce 1343. Mezi lety 1347–1350 se kruté nemoci podařilo vymazat z povrchu zemského na třetinu tehdejšího evropského obyvatelstva. Tato událost se, naštěstí, stále bere jako nejsmrtelnější světová nákaza vůbec. O to víc bylo pro tehdejší pány složité rozhodnout, jak si s touto katastrofou poradit.
