Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Dívejme se na britského válečného premiéra, jak chceme, ale v konečném důsledku byl obojím.
Na Praze 3 vzal někdo situaci do svých rukou. V područí hektických nálad posledních dvou týdnů, které cloumají Spojenými státy, se rozhodl, že nazve člověka, jehož socha zdobí jedno náměstí na Žižkově (a po němž se také toto náměstí jmenuje), „pravým“ jménem.
Na piedestal sochy dal všem kolemjdoucím červenou linkou spreje na vědomí, kým Winston Churchill doopravdy byl. „Byl rasistou,“ napsal a doplnil heslo „Black Lives Matter.“ Po akci se nechal tajemný hrdina obejmout stínem neznáma, do kterého dotyčný pravděpodobně také zapadne, a utekl.
Inspirace k činu byla jasná. V rodišti této velké osobnosti dvacátého století udělal někdo úplně stejnou věc. Sousloví „Was a racist,“ pod Churchillovým jménem, vetknuté černým sprejem do kamenného podstavce, neuniklo ani řadovým Britům či médiím na soše Churchilla v Londýně, která je mimochodem identická k té pražské.
Do the thugs who desecrated the Churchill statue realise the free world they protest in was made possible largely thanks to Churchill who lead the charge to defeat actual fascists.
— Aman Bhogal #StayAlert (@AmandeepBhogal) June 7, 2020
Jedna myšlenka spojila pravděpodobně dvě osoby, jež se podepsaly pod dvě identické sochy stejného člověka. Toto propojení a vyjádření svého vlastního názoru na dvou místech v Evropě, které jsou od sebe vzdáleny 1300 kilometrů, by však dnes nebylo bez tohoto muže vůbec možné.
Ono to rozhořčení nad dnešní situací je pochopitelné. Utlačování menšin je i v dnešní době běžnou záležitostí. Je evidentní, palčivé a musí se vyřešit co možná nejdříve. Svět to dluží těm, kteří možná i položili život za pouhý příslib, že v budoucnu možná bude lépe. Nicméně, ani vleklý rasový problém mezi černými a bílými není pouze černobílý. To vědí i ti největší politici, nejznámější panovníci, a dokonce i odpůrci této myšlenky.
Vraťme se ale ke státníkovi, jehož ikonické vyobrazení s doutníkem v ústech snad zná i ten nejzapálenější odpůrce dějepisu. Kým vlastně Churchill doopravdy byl? Narodil se v poslední čtvrtině 19. století a nebýt synem lorda Randolpha Churchilla, uznávaného ministra financí a matky Jennie Jerome, bohaté Američanky z Brooklynu, kdo ví, jestli by historie o nějakém Winstonu Churchillovi věděla.
Jak píše 100+1, rodičovského citu se mu moc nedostávalo. Jako neduživé dítě, které si šlapalo na jazyk a bylo často nemocné respiračními onemocněními, čelil posměškům. Jeho vysněnou školou byla vojenská akademie, jelikož prestižní školy nezvládal. Měl ale neobyčejně silnou vůli, paličatou hlavu a chtíč dokázat to, co doopravdy chtěl. Díky tomu se vyznamenal v bojích v koloniích, během nichž prováděl jako jízdní důstojník „šílené kousky“ v podobě divokých střemhlavých útoků.
Winston Churchill (vpravo) se skupinou zajatých britských vojáků v Búrské válce. Kvůli zdejší znečištěné vodě, která se prý nedala pít jinak než s alkoholem, si údajně vypěstoval kladný vztah k pití.
Zdroj: commons.wikimedia.org/CC0
Věřil v Britské impérium a byl schopný udělat všechno pro to, aby vydrželo. Z tohoto přesvědčení plynul i pocit nadřazenosti, jenž se uměle pěstoval ještě před začátkem 20. století v srdci každého bělocha, a který Churchill ventiloval hlavně směrem k Indům.
K nenáviděné kolonii, o jejíchž obyvatelích hovořil jako o „bestiálních lidech uctívajících bestiální náboženství“, a kteří byli „nejohavnějšími lidmi na světě hned vedle Němců.“ Pokud proti někomu byl Churchill opravdu rasistický, bylo to vůči nyní nejlidnatějším národu na světě.
K čemuž se váží i jeho nejznámější rasistické výroky. Během druhé světové války, v roce 1943, Japonci dokázali dobýt Singapur. Strategicky důležitou část jihovýchodní Asie, skrze kterou zásobovalo Britské impérium rýží právě Indii. Už tehdy velice lidnatý stát, v němž se podle Churchilla lidé „množili jako králíci“, zásoby jídla naštěstí měl. Churchill však nechal velkou část poslat na frontu bojujícím Britům v Evropě.
Z toho důvodu vypukl v Bengálsku hladomor. Když tehdejšímu „neomezenému vládci“ Churchillovi přišla o této skutečnosti zpráva, odvětil pouze: „Hladomor? A jak to, že Gándhí ještě nezemřel?“. Následky tohoto rozhodnutí byly kruté: v Bengálsku přišlo o život na 2,5 milionu lidí, což nepřímo řadí, co se obětí týče, tehdejšího britského premiéra mezi největší vrahy planety. Činil rozhodnutí a nesl následky.
Projev Winstona Churchilla k velké krizi v Indii z roku 1931, ve kterém Indy tituluje jako „300 milionů primitivních lidí, jejichž blahobyt je Britským zájmem“
Lehce přívětivější byl jeho postoj k muslimům. „Mnozí z nich vykazují úžasných kvalit, slouží jeho Veličenstvu v armádě a vědí dobře, jak správně umřít“, věřil Churchill, avšak zároveň mu neunikla islámská útočná mentalita. Tvrdil, že „islám v lidech vytváří fanatickou zuřivost podobnou vzteklině a současně v nich pěstuje strašlivou fatalistickou otupělost“.
Bez nadsázky se tak dá říct, že v hlavě snad jednoho z největších státníků Velké Británie vládla silně zakořeněná imperialistická idea nadřazené vládnoucí bíle rasy, jež je nutně výš nad všemi ostatními. Nejde ji separovat od přesvědčení, které měli v té době třeba nacisté, protože bylo stejné. Exekuce této myšlenky však nebyla vystavována světu tak, jak to dělal Hitler, a zároveň se netýkala židovského obyvatelstva, přestože antisemitismem údajně oplýval Churchill taktéž.
Británie potřebuje vlastního Hitlera, věřil Churchill
Válka nakonec vykreslila Churchilla v pravém světle. Jako vůdce se správnou vizí předvídat události. Odsoudil Chamberlainovu „dohodu s Hitlerem“, s níž se z Mnichova v roce 1939 vrátil. Po napadení Polska Německem se nechal slyšet, že Británie v době krize „potřebuje vlastního Hitlera“. Do této pozice byl usazen a dělal ji dobře.
Historie říká, že nakonec zařídil to, že stál na správné straně. Jiné režimy neuznával. Byl zarputilým odpůrcem nacismu a bolševiků. Tvrdil, že by se tyto ideologie měly samy zničit. A i přes tuto skutečnost byl schopný koordinovat a vést útoky nejen se slabým americkým prezidentem Rooseveltem, ale i se sovětským soudruhem Josipem Stalinem.
Generál Čankajšek, prezdient USA Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill (zleva) na konferenci v Káhiře v roce 1943
Zdroj: commons.wikimedia.org/CC0
Už dříve byla zmíněna nenávist k Indům, která byla ještě násobena jejich chtěním odtrhnout se od Britského impéria. Neměl rád ani Asiaty, muslimy nebo Židy. O černoších tvrdil, že „si nemyslí, že by byli stejně schopní a výkonní jako bílí.“ Vlastně neměl rád nikoho. A jak píše Jan Studnička ve své úvaze na G.cz, těžko nakonec takovou osobu jednoduše škatulkovat jako rasistu. Nezapomínejme, že i přestože všechno nenáviděl, přispěl ke světovému míru.
Jeho postoje byly jeho největší sílou a slabinou zároveň. Ta přirozenost, se kterou kázal o nutné bílé nadřazenosti, jej v očích dnešních liberálních mladých lidí může přirozeně škatulkovat jako největšího světového rasistu. Jak píše Richard Toye pro CNN, který o Churchillovi napsal několik publikací, budiž. Dělat z takových úsudků celkový obrázek je však nesprávným krokem. Jak se říká, s kým jsi, takový jsi, a Churchill jistým způsobem nemohl za to, ve které době žil.
Aby bylo jasno, nikdo se nesnaží obhajovat jeho rasistické výroky. Ty špatné byly. Nutno si ale uvědomit, jaký byl za nimi účel. S tím, jak Churchill stárl, jeho kontroverzní výroky se stávaly pouhým upínáním se ke kdysi ztracené britské velikosti.
Jako politik totiž cestoval. Nejprve byl konzervativcem, následně se na dvacet let přidal k liberálům, a poté se stal znovu konzervativcem, který stál o podporu nejzarputilejších imperialistů. Toye píše, že podobně by se měly vnímat i jeho názory. „Jeho výraz imperialismu a rasismu byly zčásti jen rozpačité pokusy vytvořit si nějakou image,“ vysvětluje v článku pro CNN.
Churchillova socha v Londýně, jejíž sestra stojí před VŠE v Praze na Žižkově
Zdroj: commons.wikimedia.org/CC0
„To, že Churchilla vykreslíme jako původce všeho zla, jak se píše na některých profilech na sociálních sítích, je stejně problematické, jako jej prezentovat jako jediného zachránce svobody a demokracie. Stavět jej do pozice nejvyšší důležitosti, jak na jedné tak druhé straně, akorát posiluje jeho vlastní teorii historie poháněné velkým bílým mužem, které se musíme zbavit,“ míní Toye.
Koneckonců, tajemní fantomové, kteří nastříkali své vzkazy britskému velikánovi na podstavec, by tak měli být Churchillovi spíše vděční za to, že i jeho přispěním mohou dnes beze strachu o život vyjádřit svůj názor, přestože rychle zanikl pod hlavicí vysokotlakého čističe. Zároveň by ale měli popřemýšlet o tom, jestli tyto kroky opravdu pomáhají revoluci, za níž se právě teď, nyní už ve velké části světa, bojuje.
Churchillovu sochu v Praze někdo posprejoval nápisem Black Lives Matter
11. června 2020 v 11:39
