MMA do našich končin nepřišlo až s Karlosem Vémolou, jak si možná někdo může myslet. Přestože má český „Teminátor“ velkou zásluhu na popularizaci zápasů v kleci, smíšená bojová umění zde mají relativně dlouhou historii a počátky tohoto sportu u nás sahají zhruba do poloviny devadesátých let.
Tenkrát to byly ultimátní zápasy. V roce 1996 byl první zápas Zelenka vs. Kratochvíl, to byla ještě jiná pravidla a od roku 1998 začaly Noci gladiátorů.
V těch prapočátcích to byl Michal Hamršmíd, Petr „Monster“ Kníže, Roman Vanický, bráchové Žákové. Těch lidí jsou mraky, ale tohle je myslím takovej základ.
Jednak se bojovalo první kolo na dvacet minut, a když se nerozhodlo, tak šla další desetiminutový kola s tím, že se zápasilo až do ukončení. Nešli do toho bodoví rozhodčí. Mohlo se tahat za vlasy, mohly se dávat hlavičky, mohlo se kopat do genitálií, bojovalo se bez rukavic.
Já myslím, že ti bojovníci se na to připravovali, takže pro širokou veřejnost to mohlo znít strašidelně, ale když jsou dva lidi připravení na to, co se stane, tak je to úplně v pohodě. Ty zápasy bez rukavic se nyní navíc vrací zpět do módy, my jsme s tím akorát začínali.
Jedenáct zápasů, deset vyhraných a jeden prohranej.
Určitě jsem zkoušel kopat do koulí, ale většinou mě potom bolel nárt, protože ti kluci měli kovový suspenzory. Ale taky jsem tahal za vlasy, to jsem využíval.
Je nějaký zápas, na který vzpomínáte nejraději?
Asi na zápas s Petrem Čerňákem, kterej byl velice náročnej. Sedmnáct minut jsme se tam po sobě váleli a bylo to nahoru dolů. Určitě taky na zápas Hamršmídem, už jenom kvůli tomu, že já jsem skončil a jeho jméno šlo potom nahoru. Takže teď je to fajn, že jsem porazil takovou legendu hned dvakrát.
Ve vaší knize jsem četl, že jeden zápas trval i přes 50 minut. To zní úplně šíleně.
Je to šílený, pak taky podle toho ti kluci vypadali. Ale jde o to, že ty zápasy byly do úplnýho ukončení. Trenér mohl hodit ručník nebo do toho mohl nějaký způsobem vstoupit rozhodčí uprostřed oktagonu, ale když se nic takovýho nestalo, tak do sebe ti kluci šli celou dobu.
A jak teda vypadali po hodině mlácení?
Vypadli, jako kdyby je popíchaly včely.
Veřejnost na to nebyla připravená. Jestli si pamatujete třeba pořad Na vlastní oči s Radkem Johnem, tak tam o tom byla celá reportáž.
Byla tehdy častá zranění, když se bojovalo bez rukavic a byly povolené techniky jako kopání do rozkroku?
Bylo to asi stejné jako teď. Vyloženě těžká zranění jsem tam nezažil a sám jsem ani zraněný nebyl.
Zmínil jste už, že pro širší veřejnost to mohl být šok. Jak tyto zápasy v kleci tehdy lidé vnímali?
Veřejnost na to nebyla připravená. Jestli si pamatujete třeba pořad Na vlastní oči s Radkem Johnem, tak tam o tom byla celá reportáž. Široká veřejnost to možná odsuzovala, tenkrát to sice bylo možná trošku tvrdší, ale pořád to byl sport.
Jak velkou roli hrála inspirace prvními zápasy UFC?
Já myslím, že velkou. Vlastně jsme tak trochu kopírovali tu jejich scénu, akorát u nás bylo lepší, že už tu byly váhové kategorie, takže jsem nemusel bojovat s nějakým stokilovým člověkem, jako to bylo v těch počátcích UFC.
Dneska má řada bojovníků ten luxus, že se mohou připravovat na zápas tři měsíce, tenkrát to tak ale asi nebylo, ne?
Těch turnajů bylo málo, takže jsme měli třeba čtyři nebo pět turnajů do roku, takže ten luxus tam byl taky. Záleží ale, jestli vám ten zápas oznámili na poslední chvíli, nebo jste věděl, že za dva měsíce jedete do Prahy a budete tam mít zápas, takže to bylo asi stejný.
Kolik dostávali bojovníci peněz za zápas?
Za vítězství bylo 15 tisíc korun a za prohru 5 tisíc. Ale s tím, že jsme třeba bojovali v pyramidách, tak já jsme měl potom za osmičkovou pyramidu, což znamenalo porazit za večer tři soupeře, třeba 50 tisíc korun, což byly na tu dobu pěkný peníze.
Bojovaly tehdy už nějaké ženy?
První holka byla podle mě Líšková, ale to bylo už asi po deseti letech, co to MMA tady existovalo a už to bylo za normálních pravidel.
Jak se tehdy trénovalo?
Za mě se trénovalo dost špatně. Začínal jsem tak, že jsme měli v tělocvičně jednu žíněnku a z té se pořád padalo, takže jsme se prali i na linu a na betonu. Chodil jsem do oddílu sebeobrany a ti kluci, co tam chodili, to byli moji sparring partneři, jeden dělal judo, jeden dělal aikido, další dělal zápas a z toho jsme nějakým způsobem vytahovali ty dobrý techniky. Plus k tomu nějakej box. Dnes to mají kluci jednodušší díky YouTube a trenéři jsou znalí, co MMA obnáší, takže už jdou za tou kvalitou. Tenkrát to byl dost punk.
Když se zápasníci netestují, může si každý dělat, co chce.
V knize zmiňujete i garážové a nelegální zápasy. Jak moc byly rozšířené?
Zmiňuju je tam jen okrajově, sám jsem to nikdy nezažil. Možná se tam daly vydělat nějaké peníze, ale mě to tenkrát nezajímalo, takže jsem po tom ani nepátral.
Bral se doping?
Je to určitě možný, tenkrát se to vůbec nesledovalo, ale sám jsem to nebral. Z druhý ruky jsem to nesledoval ani jsem to neřešil před tím zápasem, jestli někdo něco bere, nebo ne. A určitě to nebylo rozšířené tak jako teď.
Myslíte, že teď je doping na české scéně rozšířenější?
Za nás se to tolik neřešilo a je velká škoda, že situace není o moc lepší ani teď. Hlavně na profesionální scéně. Když se zápasníci netestují, může si každý dělat, co chce.
Kolik dnes pod sebou máte jako trenér v Penta Gymu svěřenců?
Těch profesionálních asi pět nebo šest, co se týče amatérů, tak těch třeba deset. Takže ten tým, který je připravený závodit, je kolem dvaceti lidí.
Chodí k nám doktoři, významní kuchaři, studenti. (...) Jsou tam manažeři, mám tam producenta, majitele kina. Takže je to opravdu krásná směs lidí. Není to sport jen pro bezmozky, je pro všechny.
V knize zmiňujete i to, že jste někoho musel z gymu vyhodit. Proč k tomu došlo?
Bylo to z toho důvodu, že ten člověk kradl v obchodě. Bylo to před zápasem, kdy ještě dostal nějaký peníze. Ten zápas nakonec nebyl, ale peníze dostal, protože jsme jeli do Hodonína, takže to měl zaplaceno. Pak kradl v obchodě bonbóny, což je úplně na palici. A pak byla i výtržnost na tréninku, kdy si vzal na paškál nějakýho nováčka, takže jsem ho prostě vyhodil.
Stává se vám, že se do gymu přihlásí i kluci, kteří se bijí na ulici, nebo fotbaloví chuligáni?
Je to jen jedna sorta lidí, ale když to vezmu obšírně, tak tam chodí doktoři, významní kuchaři, studenti. Je to velká směs lidí, určitě to není o tom, že by tam chodili jenom ti, kteří se chtějí mlátit. Jsou tam manažeři, mám tam producenta, majitele kina. Takže je to opravdu krásná směs lidí. Není to sport jen pro bezmozky, je pro všechny.
Kde vidíte domácí MMA za 5 nebo 10 let?
Nejsem moc velký prognostik, takže toto moc neřeším. Žiju tady a teď, ale souhlasím s Ondrou Novotným, který říkal, že by bylo fajn, kdyby bylo MMA první nebo druhý sport v České republice.
V názvu knihy zmiňujete Karlose Vémolu. Jaký na něj a jeho vystupování máte názor?
Já ty trash talky nemá moc rád, nemyslím si, že je to za hranou, ale že to není až tolik potřeba. Někteří lidi to ale mají rádi. Conor McGgregor z těchto trash talků vytřískal strašně moc. Určitě to je fajn, když se chcete dostat tomu soupeři do hlavy. Zbraň je to výborná. Teďka má Karlos vyhrocenej vztah s Babou Jagou, ale pro mě je to nezajímavý. Spíš mi ten zápas přijde zbytečnej, pro fanoušky je to asi fajn, ale když Vémola říkal, že Viktor Pešta si musí stoupnout do fronty a pak si vezme kluka, kterej má ve skóre jeden zápas plusovej, tak je to divný.
