Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Zuzana Prostredníková pro REFRESHER otevřeně promluvila o své zkušenosti se znásilněním. Popisuje, jak jí to ovlivnilo život a říká, že kdybychom měli řádnou sexuální výchovu, nemuselo by se lidem stávat to, co jí.
„Sex je něco, o čem ve společnosti musíme mluvit. Nebránila jsem se tomu ani předtím, ale po své zkušenosti se znásilněním jsem si to zvnitřnila. To je důvod, proč jsem tehdy napsala ten post, a důvod, proč dělám i tento rozhovor,“ řekla nám otevřeně Zuzana Prostredníková během online videohovoru, ke kterému se připojila ze své bruselské kanceláře.
Prostredníková zažila před několika lety znásilnění. Nešlo o typický obraz jako z filmu: nebyla spoře oděná v pochybné čtvrti a nevyskočil na ni podnapilý násilník zpoza tmavého rohu. Bylo to během zpočátku příjemného Tinder rande, které se však zvrtlo z jedné minuty na druhou. Přestože chtěla odejít, muž jí v tom fyzicky zabránil.
Trvalo téměř rok, než o tom dokázala poprvé promluvit. Od té doby však nepřestala a svou zkušenost proměnila na příležitost hovořit o potřebě sexuální výchovy (nejen) na Slovensku. V rozhovoru pro REFRESHER nám popsala svou zkušenost se sexuálním násilím a vysvětluje, jak jí to ovlivnilo život poté.
V tomto článku si přečteš:
Jak došlo k znásilnění a proč trvalo devět měsíců, než si přiznala, že šlo skutečně o násilí.
Zda to nahlásila na policii a jak na to reagovali rodiče a blízcí.
Jaký vliv mělo znásilnění na její budoucí vztahy a zda nadále využívá Tinder.
Proč promluvila o své zkušenosti během pochodu za život a jak to souvisí s
potraty.
Zuzana Prostredníková (27) pracuje v Bruselu jako asistentka europoslance Martina Hojsíka, je odpovědná za komunikaci. Vystudovala antropologii ve Skotsku, dobrovolníčila v Libanonu a Bosně a Hercegovině a pracovala i jako humanitární pracovnice. O své zkušenosti se znásilněním poprvé promluvila v roce 2019 na Facebooku, v kontextu tehdejšího pochodu za život.
Na úvod rozhovoru jsi mi řekla, že jsi se zážitkem vyrovnaná a dokážeš o něm mluvit. Můžeš mi říct, kdy došlo k znásilnění?Stalo se to těsně po škole, v roce 2017. Bylo to Tinder rande ve Vídni, já jsem už v té době žila v Bratislavě. Šlo o naše první rande a setkali jsme se u něj doma. To je také jeden z důvodů, proč jsem to dlouho neřešila – byla jsem přesvědčena o tom, že jsem byla hloupá a že jsem se do toho namočila sama.
Ve smyslu, že jsi přijala pozvání domů od někoho na Tinderu?
Ano. Ale to, že jde o Tinder, nic neomlouvá. Není to paralelní vesmír, jsou to úplně stejná setkání, jaká by vzešla z jiných okolností. Respekt má platit i tam.
Zdroj: archív ZP
Jak zpočátku probíhalo rande?
Povídali jsme si, něco jsme vypili a po nějaké době došlo na intimitu. Ze začátku jsem s tím i souhlasila, ale velmi rychle se to zvrhlo.
Co myslíš tím, že se to zvrhlo?
Bez nějaké dohody nebo přípravy ten muž inicioval anální sex, bez ochrany nebo přípravy, jednoduše násilím. Na to jsem hned řekla, že to chci ukončit, ale nevyslyšel mě. Pokračoval dál a došlo i k vaginálnímu sexu, také bez ochrany. Zůstala jsem z toho ochromena, pak jsem odešla pryč, smazala si ho z Tinderu a už ho nevyhledávala.
Nahlásila jsi to někam?
Ne.
Vyhýbala ses potom Tinderunebo jiným seznamkám?
Já jsem to na dlouhou dobu vytěsnila. Když jsem se přestěhovala do jiné země, znovu jsem ho začala používat, ale spíše na poznávání nových lidí. Z toho pak vzešel vztah, ale ten byl již o něčem jiném. Ale nezastavilo mě to v používání Tinderu, jen jsem věděla, na co si dávat pozor a jak být opatrnější.
V čem se tedy změnil tvůj přístup ke vztahům? Jsi opatrnější nebo citlivější na varovné signály ze strany mužů?
Vybudovala jsem si sebevědomí, takže se už nebojím říci „nemám na toto chuť“ nebo „nechci, aby jsi toto dělal“.
Když říkáš sebevědomí, mluvíš ve smyslu sebepoznání, že si uvědomuješ svoje potřeby?
Ano, ale myslím tím i kuráž ozvat se. Nebojím se už, že druhého člověka urazím, když mu řeknu ne. Nejde o to, přetrpět to, co ten druhý chce, abych mu udělala radost – neboť to tě pak dožene. Když jsem v takové situaci byla a jen napůl jsem s něčím jakoby souhlasila, odrazilo se to na vztahu a také na mně samé.
Zdroj: archív ZP
Říkala jsi, že sis ještě dlouho po této zkušenosti myslela, že si za to můžeš sama, „že ses do toho namočila“. Kdy sis sama před sebou přiznala, že šlo o znásilnění?
Pocity viny jsem měla asi devět měsíců, během kterých jsem o tom nikomu neřekla. Říkala jsem si, že jsem hloupá, styděla jsem se říct to někomu.
Vždy jsem měla z té interakce špatný pocit. To, že jsem zažila nějaké násilí a že to není moje vina, jsem si však uvědomila díky jedné blízké kamarádce. Ona mi byla velkou oporou a řekla mi, že to není v pořádku.
Nějaký čas po tomto uvědomění jsi o své zkušenosti promluvila i veřejně. Jak na to reagovalo tvoje okolí?
Moji rodiče byli zklamáni – ze sebe. Mrzelo je, samozřejmě, že jsem měla takový zážitek, ale zklamaní byli proto, že neměli pocit, že o takových věcech třeba nějak mluvit. V rodičích mám velmi pěkný vzor, vždy jsme si povídali i o vztazích, ale jen do jisté míry.
I jejich prožívání vztahů je přece jen jiné než randění na Tinderu. O takových věcech nebo o násilí jsme nemluvili, ale nedávám jim to za vinu. Myslím si, že v žádné rodině, jakkoli otevřenou mysl mají rodiče, není nějaká výslovná debata o konsentu. Bere se to automaticky, vždyť je jasné, že s tím musí obě strany souhlasit.
Konsent se v poslední době zmiňuje stále častěji, znamená to dobrovolný souhlas, který člověk udělí bez fyzického nebo psychického nátlaku. Když si na to zpětně vzpomínáš, myslíš si, že ten muž pochopil, že v sexu pokračovat nechceš, že tam chybí konsent? Nemohl to špatně pochopit?
Přidej se do klubu REFRESHER+
Co se dozvíš po odemknutí?
Co se stalo, když navzdory jasnému ne muž v sexu pokračoval.
Proč si Zuzana myslí, že dostatečná sexuální výchova jí mohla v takové situaci pomoci.
Proč o znásilnění promluvila v době, kdy se organizovaly pochody za život a jak to souvisí s potraty.
Zda nadále randí a jak znásilnění ovlivňuje její nynější život.
Co by mělo podle ní být předmětem sexuální výchovy a zda taková výchova patří do školy.
Ano, já jsem mu jasně řekla, že chci odejít. Ale už tehdy jsem pociťovala nějakou paralýzu, což není něco, co dokážu ovlivnit. Velmi ráda bych si představila, že se to dá: kopnout někoho a jen tak odejít, ale takto to asi úplně nefunguje.
Vnímám to tak, že mi rozuměl. Vždy se dá polemizovat o tom, co se počítá za znásilnění a co ne, od kterého bodu je to chyba které strany a podobně. Co však považuji za jádro problému, je to, že i když jsem měla pocit, že na mně bylo provedeno násilí, společnost nebo výchova mě nedostatečně připravila na to, abych to včas rozeznala, reagovala na to a řešila to sama se sebou či s někým jiným.
Jak jsi reagovala, když jsi toho muže požádala, aby přestal, a on to ignoroval?
Pomyslela jsem si, že se to asi stává. To je přesně ten naučený reflex. Nyní, po několikaletých zkušenostech vím, že to není správné. V ideálním světě bych si to, že jde opravdu o znásilnění, uvědomila mnohem dříve.
Zdroj: archív ZP
Když už tedy mluvíme o konsentu: Kde vidíš ty prostor na diskusi nebo výuku o konsentu? Patří to výlučně do rodiny nebo to má svoje místo i ve školách a církvi?
Ráda bych si myslela, že toto je součástí rodičovské přípravy dětí na svět. Ale nemůžeme to od rodičů očekávat, pokud vyrostli v prostředí, kde nebyla nutnost hovořit o konsentu. To je generační rozdíl, pro který společnost od nich nemůže očekávat, že to děti naučí.
Proto bych ukázala prstem na školy, neboť to je instituce, kterou můžeme systematicky ovlivnit, a jako společnost dokážeme určit, co se tam děti budou učit. Ale to, jak se mění nálady a názory ve společnosti, to, co dnes považujeme za normální či správné, pochází například i z médií. Konsent musí mít prostor ve veřejné diskusi, v podobě článků, rozhovorů a podobně. Tehdy si o tom začnou povídat i kamarádi mezi sebou nebo rodiče se svými dětmi.
Jak vypadala tvoje sexuální výchova? Už jsi zmiňovala, že jsi nedokázala v té situaci ani pořádně určit, že jde o formu násilí... Co jsi tedy o sexualitě a sexu věděla?
Já jsem chodila na evangelickou základní školu a evangelické lyceum. V rámci náboženství jsme měli na druhém stupni takovou krátkou sérii hodin, kde jsme hovořili o sexuálně přenosných chorobách a o antikoncepci, což je na církevní školu podle mě dost progresivní, bylo to neutrálně podáno, otevřeně jsme hovořili o způsobech ochrany. To je však ten bod, kde často sexuální výchova a diskuse končí: choroby a ochrana.
Ale to je jen první krok.
O čem by se podle tebe ještě mělo v rámci sexuální výchovy mluvit?
Právě o dynamice vztahů, o postavení obou partnerů a o konsentu. Podle mě je však třeba dát větší důraz i na sebevědomí. Vnímám to jako nemoc společnosti, kterou jedna hodina sexuální výchovy nevyřeší. Alespoň z pohledu dívky.
Myslíš to v rámci té dynamiky vztahu? Čili pokud mám nízké sebevědomí, tak se ve vztahu neozvu, ani když mi něco vadí?
Ano. Minimálně já to tak vnímala. Nějaké pancíře jsem si našla až věkem.
O tom pro mě konsent je. Vím, kde jsou mé hranice, a když se někdo blíží k jejich překročení, umím se bránit. A to nemusí jít rovnou o sexuální násilí, může jít o nechtěné objetí nebo dotyk. To je něco, co přichází s tím sebevědomím: vím, že toho druhého neurazím jen proto, že mu řeknu, že nechci objetí. Nemusím být hned agresivní, může to být milé.
Mnozí lidé, kteří jsou ve vztazích, si podle mě ani neuvědomují, že jsou na nich páchané akty násilí. Zní to zvláštně, ale my na to nemáme citlivost. Proto si myslím, že o tom je třeba hovořit z toho druhého konce a nemluvit jen o extrémních případech. Ty se samozřejmě dějí, ale konsent by se měl stát součástí jakékoliv interakce mezi lidmi.
Jak tedy konsent definuješ ty?
Řeknu ti příklad z mého soukromí. Setkávám se s mužem, který není Slovák, a zpočátku jsem vysloveně nerozuměla jeho úrovni respektu – v dobrém. Při líbání se mě například zeptal, jestli mi může sundat tričko. Poprvé jsem něco takového zažila, ale on je zjevně jinak vychován a v jeho společnosti je tato diskuse již mnohem dál. Ptát se na povolení je pro něj zcela samozřejmé.
Někteří lidé by však protestovali, že pokaždé si říkat o povolení může pokazit atmosféru.
Nekazí to atmosféru. Já jsem se právě do tohoto chování zamilovala. Je to podle mě nezbytnost. Konsent není jen o tom, že čekám, kdy někdo řekne ne. Právě naopak, vyžaduji si na všechno „ano“.
Jak hodnotíš slovenský zákon v kontextu znásilnění? Podle současné legislativy lze znásilnit jen ženu a k znásilnění dochází pouze v případě použití fyzické síly, hrozby přímého násilí nebo zneužití bezbrannosti ženy. Změnila bys na tom něco?
Přiznám se, že to podrobně nesleduji. Je to však postavené na velmi základním chápání násilí. Já jsem to neřešila právně, takže s tímto zkušenost nemám. Ale na denní bázi vnímám náladu společnosti v kontextu znásilnění. Je tu nedostatek diskuse, a to nejen o sexuálním násilí, ale celkově o sexuální výchově a konsentu.
O znásilnění jsi poprvé promluvila v kontextu pochodu za život. Kritizovala jsi nedostatečnou sexuální výchovu a přípravu právě na rozeznávání nebezpečných nebo násilných situací. Co ti nejvíce vadí na tom, jak se dnes ve společnosti mluví o sexuálním násilí?
Nejproblematičtější je to, že se to porovnává. Prý je jiné, když kráčíš domů a někdo na tebe vyskočí z keřů. Já nechci nijak zmenšovat tyto zážitky nebo mezi nimi dělat rozdíl. Je to o individuálním vnímání a o tom se ve společnosti nemluví.
Nemluvíme o násilí mezi partnery, jakoby to neexistovalo. Vždyť jste partneři, takže nemůže jít o znásilnění, že?
Zdroj: archív ZP
V té době se vedla celospolečenská debata o interrupcích. V příspěvku, který jsi zveřejnila i na blogu, přiznáváš, že po své zkušenosti se znásilněním chápeš, proč by taková možnost pro ženy měla nadále existovat. Co tě vyburcovalo k tomu, aby ses ozvala?
Mě štvala ta jednostranná rétorika, pokud šlo o interrupce, a chyběly mi tam konkrétní lidské příběhy. Napsala jsem to útočnější, než jak bych to formulovala dnes.
Ale vadilo mi, jak se o těchto věcech mluví. Chtěla jsem poukázat na to, že se nemůžeme tvářit, že tu máme nějakou sexuální výchovu mladých lidí. To mi v celé diskusi chybělo.
Během dospívání sis podle tvých slov myslela, že bys na interrupci nikdy nešla. Neodsuzovala jsi ženy, které šly, ale o sobě si nepředpokládala, že by se tě to týkalo. Jak tě zkušenost se znásilněním v tomto směru ovlivnila?
Tehdy jsem poprvé měla strach, že mohu opravdu být těhotná. Přiznala jsem si, že bych určitě šla na interrupci, kdyby tomu tak bylo. Nejen proto, že to byl násilný akt. I kdyby nebyl, myslím, že bych tu možnost využila.
Podle mě netřeba dělat nějakou kampaň na interrupce. Čísla z roku na rok klesají. Ale v žádném případě nemůžeme tu možnost omezovat. Pokud to není v souladu s něčí vírou, to třeba respektovat.
Ale podle mě je trošku úkolem církve nezesměšňovat a neponižovat ty, kteří se pro interrupci rozhodnou. Když pár tisíc lidí v podstatě shamuje ženy, které se tak rozhodnou, to není správné. Církev by neměla být vůči ženám, které se pro interrupci rozhodnou, taková urážející.
Změnil se ještě nějak tvůj světonázor vlivem tvé zkušenosti s násilím?
Sex je něco, o čem musíme ve společnosti mluvit. V tomto názoru mě to ovlivnilo nejvíce. Nebránila jsem se tomu ani předtím, ale po mé zkušenosti se znásilněním jsem si to zvnitřnila. To je důvod, proč jsem tehdy napsala ten post, proč dělám i tento rozhovor.
Já jsem se z toho poměrně dobře dostala. Mrzí mě to, když nad tím příliš přemýšlím, necítím se nejlépe, ale nejsem traumatizována. Mám kolem sebe podpůrnou síť. Využívám tedy příležitost, abych o tom mluvila a abych na tato témata ve společnosti reagovala.
Sama se svými blízkými mluvím o sexu velmi otevřeně. Nemělo by to být tabu, i proto se mi líbí například iniciativa podcastu Sexuální výchova.
Pocházíš z rodiny evangelických farářů a vyrůstala jsi v církevním prostředí. Máš s odstupem času pocit, že se nějak změnil způsob, jakým se ve tvém domácím sboru mluví o sexu, kdy se dozvěděli o tvé zkušenosti?
Faráři v mé rodině měli vždy velmi otevřené názory, dají se označit za liberální. Já jsem pár let měla konzervativnější kamarády a některé proudy v církvi (tábory, setkání mládeže) byly konzervativnější. Nyní však nejsem aktivní členkou žádného církevního sboru na Slovensku.
Studovala jsem ve Skotsku, kde jsem i chodila do kostela. Tam jsou však věřící mnohem progresivnější, celkově skotská církev má progresivnější názory, například v postoji vůči LGBTI lidem.
Upřímně nevím, jaká byla reakce někoho z církve, ke komu se to možná dostalo.
Zdroj: archv ZP
Jak ti tato zkušenost ovlivňuje život teď? Máš strach z mužů?
Ne. Já se cítím úplně uzdravena, pokud to tak mohu nazvat. Mám zdravý pohled na muže a snažím se o zdravé vztahy.
Mluvíš o tom s muži, když s někým randíš? Kdy?
Ano, mluvím, ale já o tom mluvím běžně i s kamarády. Spíše bych tedy řekla, že je to téma, které vnímám, a proto si o něm povídáme.
Jak na to reagují muži?
Muži, se kterými jsem se od té doby setkala, byli velmi chápaví. Ale nemám dojem, že to vytváří nějaké stigma nebo by měli problém či obavy. Spíše je to o budování důvěry, možná to více vezmou v úvahu. Nemyslím si však, že to vztah změní, ať už k lepšímu, nebo horšímu. Buď muži mají náklonnost k proaktivnímu respektu, nebo ji nemají. Tato informace to nemůže změnit. Pokud se to změní, tak to jen hrají, aby se mi zalíbili.
Stalo se to v zahraničí, pociťuješ tedy strach, když jedeš za hranice?
