Největší událost českého MMA: Jedeme zvítězit, říká Procházkův trenér Martin Karaivanov (Rozhovor)

Docela ano. Přesný počet nevím, ale párkrát se objevili v tělocvičně. Nevím, kolikrát byli u něj doma, ale byli tady a potkávali jsme se vícekrát.

Jiří je známý tím, že v zápase rád nechává ruce dole. Co se Vám jako trenérovi honí hlavou, když to vidíte? Jak velké nervy to pro Vás jsou, když to dělá třeba se soupeřem, který má ránu a mohl by ho knockoutovat?

V dobách, kdy jsme byli ještě v Rizinu, tak jsme s tím dost bojovali. Ale když s tím člověkem trávíce spoustu času, vidíte ho sparrovat a jak se připravujeme, tak potom tomu postupně začínáte důvěřovat.

Je to hodně o vnitřním rozpoložení. Pokud máte dobře nastavenou hlavu a jste dobře nastaven do zápasu, tak potom si ty ruce dole můžete dovolit, protože v podstatě vidíte všechno. Ale pokud je hlava hůř nastavená a je v daném zápase křeč, tak potom jsou ruce dole problém.

Doporučeno

Pouliční bitkař Kimbo Slice ničil jednoho soupeře za druhým, dostal se do UFC a stal se světovou hvězdou MMA 6. června 2020 v 10:42

Kolik bojovníků kromě Jiřího Procházky pod sebou máte?

Máme MMA tým jak profesionální, tak amatérský. Máme tým thajského boxu, taky profesionální a amatérský, a nově tady máme profesionální boxerský tým, o který se starají kluci boxeři. Ale co se týče amatérského a profi MMA a thajského boxu, tak odhadem to může být kolem 20 lidí. Nedokážu to přesně určit, ale je to dost.

Vnímají u vás bojovníci v gymu Jiřího jako nějaký vzor?

Samozřejmě. Vidí, kam se dá pílí, dřinou a odhodláním dostat. Mají to v přímém přenose a trénují s UFC pětkou na světě. Ale není tu nějaká psychologická propast, že by tady byl Jiří megastar a všichni kolem něj našlapovali. Všichni jsme členové jednoho týmu, a tak se to bere. Tak to bere Jiří i všichni ostatní a šlape to tak dobře.

Je mezi Vašimi svěřenci nějaký výrazný talent, který by mohl Jirku následovat do velkých organizací?

To je těžká otázka, protože vždycky, když jsou nějací mladí kluci, tak se většinou dávají na zápasení kolem 17. nebo 18. roku. To je ta hranice, kdy jim končí škola a začíná další studium nebo začíná práce, začínají první holky, takže pokud u toho ten kluk vydrží, tak je to potom samozřejmě o dřině a píli.

Jestli tady teda bude nějaký další nástupce? Já pevně věřím, že ano. Mám tady pár vytipovaných kluků, ale uvidíme. Je to o tom, kam se vrtnou potom. Obzvlášť v této době, která není pro nikoho jednoduchá. Dnes je těžké se přes finanční problémy nějak prokopat k tréninku. Doba není dobrá, ale jakmile se to uvolní, tak kluci začnou zase trénovat a určitě tady potenciál je.

Jirka má kromě Vás taky jako trenéra Jaroslava Hovězáka. Jak máte v týmu trenérské role rozdělené? Zaměřuje se každý z vás na něco trochu jiného?

Já mám na starosti celý Jetsaam a další zápasníky a Jarouš se stará vyloženě o Jiřího, objíždí s ním silovou přípravu, která probíhá u našeho kamaráda v Girja. Tam probíhá Jiřího silová příprava a jelikož je Jarouš z historie úspěšný judista, tak má víc na starosti wrestling a zemařské techniky.

Já mám zase na starosti postojářské věci, jelikož jsem bývalý postojář, tak se snažím Jiřího zdokonalovat v postoji – takže boxerské a thajboxerské techniky, boj s koleny, lokty a podobně. Oba pak samozřejmě koukáme na soupeře a vymýšlíme taktiku, jak Jiřího připravit. Fungujeme jako tým.

Vy máte jako jeden z mála možnost porovnat to, jak to funguje v Japonsku v Rizinu a v Americe v UFC. Je tam z hlediska vyjednávání nějaký zásadní rozdíl? Vycházel Vám třeba Rizin v něčem víc vstříc než UFC?

Rizin byl řekněme trochu domáčtější, osobnější. Vazba na člověka v Rizinu byla intenzivnější a víc jsme byli v kontaktu. Jiří tam byl jedna z jejich hlavních osobností a vzhledem k tomu, že ty galavečery neměli nasekané každý večer jako UFC a nejeli to jako ligu, tak i ta vazba a komunikace tam byla jiná.

UFC i Rizin jsou určitě top co se týče profesionality a organizace, ale Rizin byl víc familiární. Každopádně dobré vazby máme i v UFC. Když komunikujeme, tak taky není s ničím problém, ale Rizin byl víc osobitější.

Doporučeno

Brutální začátky UFC: Šílené knockouty, obrovské váhové rozdíly a takřka žádná pravidla 8. července 2020 v 11:03

Lidi Vás dnes znají jako trenéra, ale dlouhou dobu jste se bojovým sportům věnoval i jako bojovník. Začínal jste thajboxem v roce 1992 u Karla Kaisera v Brně. Od té doby se ale bojové sporty ohromně posunuly. Dokázal byste pospat, v čem je největší rozdíl mezi tím, jak to bylo tehdy a jak to je dnes? V čem je z Vašeho pohledu ta hlavní změna?

Nejzásadnější rozdíl je asi v tom, že vzniká nová generace trenérů, kteří si prošli začátky, zdokonalováním a růstem bojových sportů u nás. Prošli jsme si thajským boxem nebo bojovou scénou úplně od začátku a jelikož máme něco odžito a odzápaseno, tak dokážeme zápasníkům nabídnout, dejme tomu, nějaké zkratky.

To, k čemu jsme se dopátrávali dva až tři roky, tak to tady dneska kluci mají během půl roku na talíři. Víme, kde jsme udělali my chyby v přípravě a snažíme se, aby se potom těch chyb naši kluci vyvarovali. Díky těm zkušenostem, vývoji a tomu, že jsme se účastnili různých turnajů a soustředění a jezdili po světě, se dokážeme vyvarovat chyb, které jsme dělali my jako zápasníci. To je podle mě asi nejzásadnější rozdíl.

Pak samozřejmě celkově podpora bojových sportů ze strany veřejnosti. Dostalo to neskutečný náboj a ta komunita se rozšířila. Dřív tady bylo několik nadšenců a lidí kolem, ale teď už bojové sporty vnímají všichni. V dnešní koronavirové době funguje celosvětově jen pár sportů, MMA je na špici a je hodně vidět.

Zajímal by mě taky Váš názor na to, jak se česká veřejnost dneska obecně dívá na bojové sporty nebo přímo na bojovníky. Koukají na ně lidi pořád skrz prsty, nebo už vidí, že za nimi je i nějaký příběh, úsilí a podobně?

Určitě se to pohnulo výrazně dopředu. Samozřejmě se vždycky najde někdo, komu se nebudeme líbit, stejně jako se zase někomu nelíbí fotbal. Někdo si třeba říká, jak se můžou honit za mičudou. Každý sport má svého fanouška a bojové sporty získaly hrozně moc fandů. A to i docela vysoce postavených ve světě byznysu.

Když jsme zápasili s Oezdemirem (Procházkův první soupeř v UFC, pozn. red.), tak lidi vstávali brzo ráno a jeden kamarád mi pak říkal: „Já jsem po tom UFC byl v kuchyni a normálně jsem brečel, bylo to pro mě jako Nagano. Manželka přišla do kuchyně a říká co děláš vole, proč brečíš, no a já že jsme vyhráli.“ (smích) Lidi to prostě vnímají a fanouškovská základna tady je, takže klobouk dolů a děkujeme všem za přízeň.

Dočkáme se letos dalšího turnaje Fusion?

To je těžká otázka. Samozřejmě bych chtěl uspořádat Fusion, ale když to řeknu byznysově, tak u mě je na prvním místě Jetsaam Gym, tým a tělocvična. Fusion byl takový doplněk k Jetsaam Gymu, aby ti kluci měli kde zápasit. Kvůli této době někteří partneři odpadli, dlouhodobě se teď nic nedělo, protože nebyla možnost.

Samozřejmě budu chtít udělat Fusion, ale musí na to dozrát doba. Jít do rizika s tím, jestli to můžu, nebo nemůžu udělat, to si teď nemůžu dovolit. To je pro mě ztráta času. Kdyby byla nějaká jistota co se týče opatření a rozvolnění, tak samozřejmě další Fusion udělám velice rád.