Předsudky, které se váží k ženství, zahrnují ženská onemocnění, s čímž si ženy nemusí vědět rady. Projekt Indiánky, za kterým stojí Anna a Karolína, proto sdružuje kolem sebe kmen silných žen, které potkala onemocnění spojená s neplodností.
Společenská výzva, nápad, změna. Tři atributy, se kterými je nutné přijít v tomto pořadí do styku, abychom mohli zlepšovat svět. Což samozřejmě není jen tak; jsou k tomu potřeba také prostor a prostředky, které často nejsou tak jednoduše dosažitelné. To ale neplatí pro síť Impact Hub, která má centra v Praze, Brně i Ostravě a nabízí online podporu začínajícím i pokročilým podnikatelům.
Představ si inspirativní coworkingový prostor s vybavenou kanceláří, jednacími místnostmi a networkingovými akcemi, kde budeš mít prostor rozvinout své podnikání již v počátku. Jenže to není všechno. Přidej k tomu myšlenku, že bys svůj nápad měl možnost nejen kde realizovat, ale i komu představit. Od toho tu je mezinárodní akcelerační prgram Social Impact Award (SIA), který ideám v začátcích pomáhá růst.
V případě, že ti ještě nebylo 30 a máš svůj vlastní projekt teprve na začátku realizace, do 26. května se můžeš stále do soutěžní akcelerace přihlásit. A pokud nemáš zájem o SIA, třeba tě zaujme jiný program Impact Hubu – pro producenty udržitelných potravin je zde Future of Food, pro komunitní leadery a společensky prospěšné podniky Impact First a pro podnikatele v jakékoliv fázi projekt Impact Hub Ideation.
Pokud jsi stále na vážkách, možná ti pomůže příklad. Nejlépe za sebe přece jen hovoří zkušenosti. Představíme ti Indiánky. Projekt, jenž vyhrál loňskou Social Impact Award, a za kterým stojí Anna Sedláková a Karolína Krejčová. Ženy, které sebraly odvahu, a začaly mluvit o tématu, kterému se ve veřejném prostoru nedaří – ženská neplodnost, endometrióza a syndrom polycystických ovarií (PCOS) – a šíří o nich osvětu. Jak? Dozvíš se níže.
Když se vás někdo zeptá, kdo nebo co jsou Indiánky, jak jim v krátkém souvětí odpovíte?
Karolína: Kdybych to měla říct zjednodušeně, tak Indiánky jsou neziskovka, která se jako první v České republice komplexně zabývá neplodností. Myslím, že to slovo komplexně je tam velice důležité.
Váš projekt vyhrál minulý ročník Social Impact Award, což je mezinárodní program, který je určen pro mladé podnikatele a startupy, jež chtějí svým působením odpovědět na důležité společenské problémy naší doby. Vás popsal jako „první neziskovou organizaci zabývající se neplodností, syndromem polycystických ovarií a endometriózou“. Můžete to potvrdit, jste opravdu první?
Karolína: Ano.
Proč si myslíte, že to tak je?
Karolína: Protože všechno, co jsi vyjmenoval, nám tak nějak zaštiťuje neplodnost. Když ale vezmeme polycystická ovaria, endometriózu, nebo jakékoliv onemocnění spojené s hormony, tak je to velice citlivé téma, o kterém je pro ženy, jež těmi nemocemi trpí, dost problematické mluvit. Možná proto před námi ještě nikdo nenašel odvahu vystoupit takto veřejně.
Anna: Je to prostě tím tématem neplodnosti, které se v naší společnosti, ve 21. století, ještě stále spíše řeší doma za zavřenými dveřmi.
Napsala jsem do skupiny, trošku naštvaně, že mě to nebaví, jak se o tom nemluví, a nikdo to nezná. Když to dívky zjistí, tak si mohou připadat samy. Měla jsem strašnou touhu s tím něco udělat a zároveň vztek.
Motivace ke vzniku projektu je tedy asi jasná. Přesto se zeptám, zda tam nebylo ještě něco dalšího, co ovlivnilo to, že jste se do něj pustili. Na stránkách totiž píšete o osobních zkušenostech...
Anna: Přesně tak. Tam byla hodně osobní motivace, protože je to něco, co řešíme dlouho. Já třeba 10 let, Kája o něco méně. Nicméně už jsme se dostaly do bodu, kdy jsme se od toho počátečního studu, depresí či úzkostí dopracovaly k uvědomění, že to má řada žen, nemluví se o tom, a že je třeba to změnit. Aby holky, které se dozví, že je něco takové trápí, věděly, že nejsou samy. Aby nemusely zažívat počáteční deprese, úzkosti a stud jako my.
Karolína: Když ještě shrnu slova Aničky, tak motivace byla jednak pozitivnější seznámení s diagnózou, což znamená, že ať už je jakákoliv, tak svět nekončí, a jednak podpora v komunitě a vědomí, že v tom ta žena není sama.
Rozumím tomu tedy správně tak, že vy obě máte tyto potíže, a proto jste s tím začaly.
Anna: Přesně. Jestli o tom můžeme mluvit konkrétně, nám to nedělá žádný problém, tak se jedná o syndrom polycystických ovarií, který může a nemusí souviset s neplodností.
Karolína: Což nás dalo dohromady. Je to důvod, proč se s Aničkou známe a proč projekt vznikl. My jsme se předtím neznaly. Potkaly jsme se přes facebookovou skupinu, jež se těmito problémy zabývá.
To měla být moje další otázka. A to jste se rozhodly, že takto začnete spolupracovat na první dobrou?
Karolína: Přesně tak.
Anna: Já jsem jako první napsala do skupiny, trošku naštvaně, že mě to nebaví, jak se o tom nemluví, a nikdo to nezná. Když to dívky zjistí, tak si mohou připadat samy. Měla jsem strašnou touhu s tím něco udělat a zároveň vztek. Kája se mi potom ozvala.
Potom jsem jela do Prahy. Šla jsem Národní třídou, kde to hřmělo, protože zrovna probíhaly demonstrace. Setkaly jsme se s Kájou v kavárně a hned, když řekla první větu, tak jsem věděla, že je to ono. Že jsme se měly sejít a tohle udělat.
Karolína: Od té doby jsme začaly postupně pracovat. Nejdřív web a poté další věci.
Všechno, o čem Indiánky šíří osvětu, jsou ženská onemocnění, kterým ne všichni čtenáři mohou úplně rozumět. Vysvětlily byste, co tato onemocnění způsobuje a jak velký problém to je?
Anna: Určitě nejsme lékaři. Jsme ženy, které to zažívají na vlastní kůži. Nicméně syndrom polycystických ovarií je ženské onemocnění, kterým trpí řada žen ve fertilním věku. Bavíme se o vysokých a ne pevně daných číslech nemocných, těch žen je daleko víc, jen to nemusí vědět. Je to endokrinní onemocnění (nemoc žláz s vnitřní sekrecí, jež vylučují hormony pozn. red.), kdy tam, kde se mají tvořit a dozrát vajíčka, nedozrají a neuvolní se. To znamená, že nedochází k ovulaci, menstruačnímu cyklu a tak dále.
Ačkoliv je to hodně rozšířené, tak se těmto tématům věnuje na můj vkus málo lidí. Je to taky kontroverzní – kvůli vztahům mezi lékaři, alternativci a jinými. My se ale snažíme všechny tyto cesty ženě ukázat. Pak už je na ní, co si zvolí.
Druhá nemoc je endometrióza, a to je oproti PCOS, což je zkratka pro syndrom polycystických ovarií, daleko bolestivější onemocnění. Ženy jsou často vyřazeny z běžných životních činností klidně několikrát do měsíce. Zde se jedná se o to, že se děložní výstelka objevuje na jiných místech, než kde v té děložní dutině má. Může být třeba na střevech nebo i na jiných orgánech, což limituje nemocnou ženu skrz bolest.
Karolína: Doplnila bych, že během endometriózy se často vytváří mimo dělohu nejen cysty, ale i srůsty, které se musí v pozdější fázi operativně odstraňovat.
Jakým způsobem o tom všem tedy šíříte osvětu? Co všechno Indiánky dělají?
Anna: Co jsme primárně mohly udělat pro to, aby se ženy cítily líp, bylo vyjít s tím na světlo. Nebyly jsme nějaký anonymní web, který říká, že PCOS způsobuje neplodnost, a nemocní nikdy nebudou mít děti… Dřívější weby byly anonymní; nikdo za nimi nestál a strašně strašily. Když si pak žena chtěla něco vygooglovat, tak si hned začala myslet, že nebude mít děti. Bude mít nadváhu, která je s PCOS často spojována, a nebude vypadat jako žena.
My jsme si řekly, že jsme holky, vypadáme celkem normálně a nejsme obézní. Tak jsme narušily stereotypy, které na těch webech panovaly, a k tomu jsme přidaly i své fotky. Řekly jsme, hele, jsme tady, máme to taky. Můžete mít děti, můžete to zvládnout a nejste samy.
Druhá věc je, že o tom píšeme články a zpovídáme lidi, kteří se těmto tématům věnují. Ačkoliv je to hodně rozšířené, tak se těmto tématům věnuje na můj vkus málo lidí. Je to taky kontroverzní – kvůli vztahům mezi lékaři, alternativci a jinými. My se ale snažíme všechny tyto cesty ženě ukázat. Pak už je na ní, co si zvolí. Jestli to bude umělé oplodnění, bylinky nebo akupunktura.
Ono totiž co během hodin googlení žena prožívá, je šílené. Mnohdy to bývá tak, že se gynekologové neplodností jako takovou úplně nezabývají, nejsou v tom kovaní, pokud nejsou specialisté, a ta žena je odkázaná sama na sebe a právě na internet.
Kromě článků jsem na vašem webu viděl i videa, nejspíše s odborníky.
Karolína: Teď to trošičku stojí, ale je to náš videokanál Teepee, který jsme přetvořily i v podcast na Spotify. A přesně, jak jsi nastínil, zveme tam odborníky jak z lékařského, tak z alternativního světa, abychom navázaly na ukazování všech možných cest.
Zároveň tu osvětu děláme tak, že o nemocech mluvíme jako teď s tebou, s různými médii. Máme i digitální reklamu na obrazovkách na Národní třídě. Naším dílčím cílem je také to, aby měla veřejnost tato témata v povědomí. Ale samozřejmě chceme, aby toho bylo v budoucnu víc.
Máte neziskovou organizaci, která určitě vyžaduje na vaše aktivity i finanční prostředky. Jak je získáváte?
Anna: Primárně bychom měly říct, že Indiánky nejsou projekt, který by nás primárně živil. My to děláme ve volném čase. Na začátku žádné finance nebyly. Ať už jsme dělaly web, nebo jsme byly v SIA, bylo tam jen silné zapálení něco změnit a vyvolat diskuzi. Byla tam silná energie. Nicméně když se něco dělá intenzivně a není tam žádná odměna, tak se člověk vyčerpá, což nyní trochu cítíme. Stavíme se tak trochu na nohy.
V tuto chvíli nám momentálně nejvíce pomáhají poslané dary, kterých není mnoho. Jsou to sice malé částky, ale jsme za ně rády. Co se nám nejvíc podařilo, tak to byla výhra v soutěží dmSTART. Šlo o zařazení produktu do sítí drogerií dm zdarma. My jsme to viděly a dostaly jsme nápad, jelikož tam neměli žádný čaj pro ženy. Naposílaly jsme jim prezentaci a vyvinuly ve spolupráci s bylinkáři a chemikem čaj.
Pak jsme přicestovaly do Českých Budějovic na soutěž a oni uznali, že je to opravdu něco, co jim chybí. Zařadili jsme tak do sortimentu první české drogerie první čaj na hormonální rovnováhu. Spojily jsme to i s osvětou. Zákazníci nám totiž jeho koupí přispívají, a my pak můžeme zaplatit například účetního.
Když jsi holčička, musíš nosit šaty, rodit děti… To vůbec není samozřejmost a lidi si to neuvědomují. Takové to rok po svatbě: „Kdy už budete mít děti?“ To je to, čemu musí žena čelit. Přitom žena na tom může pracovat tři roky, mít deprese a být nešťastná.
Karolína: Pak je tam ještě třetí složka, která asi v tom objemu není tak významná, ale jde o pravidelnou benefiční jógu jednou za měsíc a workshopy s odborníky na různá témata, kam se mohou ženy přihlásit.
Anna: Do toho máme vlastně ještě setkání žen o neplodnosti, kde sdílíme své příběhy. Takový kruh, kde se o tom mohou ženy bavit, protože s partnerem nebo s jinými lidmi se o tom často mluvit nedá. Nevědí, co ta žena prožívá, takže je to spíš taková zpovědnice.
A jakým způsobem do vašeho fungování promluvil koronavirus? Bavil jsem se lidmi, kteří stojí za organizací Loono, a i ti, přestože jsou etablovaní nějakou dobu, měli problémy.
Anna: Vzhledem k tomu, že je to primárně online…
Karolína: Je nutno říct, že jsme obě z jiného města.
Ann: Přesně tak, já jsem z Pardubic a Kája je z Prahy. Takže možná se to dotklo toho setkávání, že se nesejdeme fyzicky, ale jinak se nás koronavirus nijak nedotkl. My nečerpáme žádné granty ani nic takového. Od začátku jsme úplně nezisk, který se snaží nějak zajistit.
Karolína: Tím, že nestojíme na tom, jak to třeba má Loono, které mají například přednášky ve firmách, tak se nás to úplně nedotklo.
Teď tu mám úryvek z vašeho webu. Cituji: „Je to intimní. Jako každý syndrom a onemocnění. Pojí se s tím předsudky a study, ovlivňuje to životní osudy. Souvisí to s depresí a úzkostí, rolí oběti. Pojí se s tím sebevzdělávání a vytrhávání zajetých stereotypů.“ S jakými předsudky jste se konkrétně setkaly?
Anna: Předsudek je třeba to, že každá žena může otěhotnět, nebo že je její primární úkol na této planetě otěhotnět. Nebo že každá žena má menstruaci. Některé ženy ji nemají nikdy nebo několik let. Jsou to stereotypy o ženách, ve kterých jsme vyrůstaly i my.
Já jsem věděla, že se mnou něco není v pořádku. Dokonce jsem si vyhledala, co to je, to PCOS. Přišla jsem s tím za svou doktorkou, řekla jsem jí ty problémy, a ona mě sjela pohledem a řekla: „To ne, to bych na vás poznala. Nejste obézní a vypadáte dost žensky.“ Takže mi řekla, že je to totální blbost. Já jsem si ale trvala na svém, ona mi udělala testy, a samozřejmě se to potvrdilo
Když jsi holčička, musíš nosit šaty, rodit děti… To vůbec není samozřejmost a lidi si to neuvědomují. Takové to rok po svatbě: „Kdy už budete mít děti?“ To je to, čemu musí žena čelit. Přitom žena na tom může pracovat tři roky, mít deprese a být nešťastná. Chápu, že je společnost asi tak postavená, protože to z biologického hlediska tak nejspíš je, ale není to něco, co se jenom tak uděje.
Karolína: Z druhé strany, když to vezmu konkrétně od těch onemocnění, tak existují předsudky spojené se symptomy. Když vezmu PCOS, je zde spousta symptomů, které mohou a nemusí být pravda. Například obezita. Může se pak stát, že vám někdo bude tvrdit, že to nemůžete mít, protože jste krásná a zdravě vypadající žena, a že není možné, že byste to měla, protože máte mít nadváhu, akné a být chlupatá.
Anna: To se nám stalo. Teď se bavíme o předsudcích lékařů. Já jsem věděla, že se mnou něco není v pořádku. Dokonce jsem si vyhledala, co to je, to PCOS. Přišla jsem s tím za svou doktorkou, řekla jsem jí ty problémy, a ona mě sjela pohledem a řekla: „To ne, to bych na vás poznala. Nejste obézní a vypadáte dost žensky.“ Takže mi řekla, že je to totální blbost. Já jsem si ale trvala na svém, ona mi udělala testy, a samozřejmě se to potvrdilo. My máme na setkáních holčiny, které jsou nádherné, hubené a prostě to mají.
Pak je jasné, jakým způsobem může takové setkání pomoc, když to ani doktoři ve vícero případech nemusí umět správně identifikovat…
Karolína: Trochu to rozšířím. Kampaň, která teda zatím visí jen na Národce, zní: „Neplodnost není vidět.“ Souvisí to se vším. S otázkami příbuzných na děti, i s tím onemocněním samotným.
Jak se žena stane Indiánkou?
Karolína: Je tam několik možností. My, Indiánky, oslovujeme všechny holčiny, které nějakým způsobem s něčím bojují, a v té naší komunitě o nich najednou víme. Ať už nám napíšou přes sociální sítě, nebo přes kontaktní formuláře na webu. Některé se s námi spojují i ve smyslu spolupráce. Samy si něčím takovým prochází, ale zároveň dělají například jógu nebo něco, co by mohlo přinést něco i nám, a tak to začne. Ale Indiánky jsme prostě všechny.
Znamená to tedy, že na to nejste dvě, ale pomáhají vám i další ženy?
Karolína: Já bych to nazvala jako externisté a my.
Máte představu, jak velká je dneska vaše komunita?
Anna: Můžeme to vzít z vícero stran. Například spočítat všechna čísla na sociálních sítích, kde, když to sečtu, tak je třeba 6000 členek. Nutno ale podotknout, že nejsme žádný klub, i když to tak může podle kamarádských vazeb vypadat.
Proč jste svůj projekt vsadily do indiánského prostředí? Máte kmen, teepee..
Anna: Od začátku jsme věděly, že chceme pojmout náš projekt hezky. Že to musíme zasadit do něčeho, co bude pro ženy přitažlivé. Takže do nějaké metafory, persony… Nechtěly jsme být něco jako neplodní.cz. Chtěly jsme tam vnořit trochu ženskosti a toho, že to ty ženy zvládnou, což nám indiáni tak trochu evokují. Jsou spjati s přírodou, což v nás evokuje pozitivní afirmace a představy.
Za druhé to chtělo něco chytlavého. Třetím důvodem bylo zjištění, že jsou indianky.cz volnou doménou. Zpětně si říkáme, jestli s tím nebudeme mít v budoucnu problém. Toto slovo se v České republice úplně nepoužívá jako označení pro původní obyvatele Ameriky, ale je to obecné slovo, kterým se pojmenoval třeba zákusek. A v poslední řadě mi tak říkával táta, takže možná odtud vanou ty osobní konotace.
Nicméně tím, jak to jde všechno dopředu, a názvy se hrotí, tak se třeba někdy přejmenujeme. Každopádně si myslím, že kdybychom neměly takové zvučné jméno, které si mnoho lidí pamatuje, tak o tom projektu nikdo neví.
Hormonální nerovnováha se týká i mužů. Oni to řeší taky, jen si o tom nevykládají u piva a nezakládají neziskovky, ale řeší si to sami v sobě. (...). Mužská neplodnost tady je, akorát ji neřešíme, protože muži nejsme. (...) Takže jim akorát dokážeme poradit, jak mluvit s partnerkou, a aby pochopili, jak se cítí.
Karolína: Zbytek slov, jako kmen nebo teepee a wording na webu, potom vycházel z toho samotného názvu.
Já jsem muž, a přestože je váš web mířen hlavně na ženy, tak musím říct, že jsem se z něj dost dozvěděl. Proto bych řekl, že se vaše osvětová práce by se paradoxně mohla nejvíc dotknout mužů. Jak vlastně vnímají váš projekt?
Karolína: Byly jsme až dokonce překvapeny, jak dobře náš projekt muži vnímají. Třeba co se týká darů, tak máme jednoho pravidelného dárce, který je muž. Někde na nás narazil na internetu, je z naší práce nadšený, a pravidelně nás podporuje, což nás hrozně těší. Ale celkově kam přijdeme, ať už o Indiánkách mluvíme nebo o nás někdo píše, tak já osobně mám zpětnou vazbu super. Někteří z mužů mají, bohužel, i osobní zkušenost u partnerky, tak se ke mně i jednou dostalo, že kdyby v době, kdy to s partnerkami řešili, existovaly Indiánky, tak by to pro ně bylo jednodušší.
Anna: Já musím říct, že je to něco, co jsme opravdu nečekaly. Je to něco, čeho jsem se bála. Protože mám i jinou zkušenost se staršími muži, kteří byli vychováváni ve stylu buď tvrďák, chlap, žena je žena a má stát u plotny. Bála jsem se trošku těch stereotypů. Nicméně kamkoliv jsem s tím šla, třeba za kamarády, které mám v okolí, tak jsem zjistila, že tohle není vůbec ženský problém. Muži to řeší taky.
Potom se mi normálně začali svěřovat, že si zašli na spermiogram, jelikož cítili, že na tom nejsou úplně dobře. Nebo si objednávali umělé hormony, které jsou příbuzné s testosteronem, aby svou činnost podpořili. Hormonální nerovnováha se totiž týká i mužů a to pak můžeme zabíhat do detailů typu strava nebo antikoncepce ve vodě.
Oni to řeší taky, jen si o tom nevykládají u piva a nezakládají neziskovky, ale řeší si to sami v sobě. Když se potom koukneme na statistiky, jak klesá výkonnost spermií, tak to je něco šíleného. Mužská neplodnost tady je, akorát ji neřešíme, protože muži nejsme. Myslíme si, že by to měli dělat muži. Takže jim akorát dokážeme poradit, jak mluvit s partnerkou, a aby pochopili, jak se cítí.
Takže má otázka o tom, jestli ve svých řadách nemáte i nějaké Indiány, je prakticky zodpovězena. V tom případě mě zajímá, jestli byste nechtěly v budoucnu rozšířit svůj dosah o přidružený projekt, který by se mužské neplodnosti věnoval?
Anna: Všichni se na to teď ptají, viď?
Karolína: Jo, jo! (smích)
Anna: Tak to je hustý, asi bychom měly.
Karolína: Jak říkala Anička, když se nás na to někdo ptal nebo jsme se o tom bavily, tak jsme došly k tomu, že by to měl dělat nějaký muž. Pokud tedy nějací takoví mezi čtenáři Refresheru budou, tak jim rádi pomůžeme. Přece jenom chlapi, zvlášť v těchto věcech, o tom komunikují jinak. Myslíme si, že bychom nebyly schopné to úplně komunikovat tak, aby to pokrylo jejich potřeby, pokud neplodnost řeší.
Chápu. Nakonec se zeptám ještě na Social Impact Award. Myslíte si, že to stálo za to a že vám účast v soutěži pomohla?
Anna: Musím říct, že jsme zpětně jely na tři sta procent. Bylo to hodně intenzivní. Ale snad poprvé jsme se dostaly do prostředí mladých lidí, kteří mají plány, nebojí se je uskutečnit, a vlastně se tam všichni motivují. Nechci znít nějak sluníčkářsky, ale hodně nás to tlačilo kupředu i se sebevzděláváním.
Za ty měsíce, které jsem tam byla, a kolik zkušeností jsem načerpala, bych nenačerpala za tři roky v nějaké práci. Braly jsme to vážně, jelikož jsme věděly, že ta možnost už nemusí v životě nastat. Učili nás tam tak, že jsme byli na stejném levelu, přestože tam ti lidi byli úplně jinde. Bylo to dost kamarádské, motivující. Určitě bych do toho šla znova a doporučila to mladým lidem, protože je ta zkušenost k nezaplacení. A navíc je to zadarmo.
Karolína: Já to mám podobně. Bylo to pro nás úplně jiné, protože jsme ani jedna v žádném akceleračním programu předtím nebyly. Zároveň to k nám přišlo podle mně v pravou chvíli, protože naší náplní během SIA, teda během 2 nebo 3 měsíců, bylo reálně dostat čaj do dmka, a hrozně nám to pomohlo v tom, že jsme měly po ruce odborníky, mohly jsme se ptát a tak dále. Kdybychom tam nebyly, řešily bychom si to po vlastní ose, a bylo by to nejspíš mnohem složitější. Takže za mě ano a ano.
