S ředitelkou Otevřené společnosti jsme si povídali o rasismu, postavení Romů v Česku, ale i o politice v Polsku a zákazu potratů.
Marta Smolíková stála u zrodu organizace Otevřená společnost, která již od devadesátých let pomáhá kultuře, genderové rovnosti, ale také postavení Romů ve společnosti. V roce 2020 se mimo jiné stala i předsedkyní České ženské lobby, která hájí práva žen a zaobírá se problematikou potratů v Polsku.
Proč jste se rozhodla založit Otevřenou společnost?
V devadesátých letech jsem pracovala v Nadaci Open Society Fund Praha. Poskytovali jsme granty na různé občanské iniciativy, na transformaci institucí a zprostředkovávali k nám zahraniční zkušenosti i dobrou praxi. Měla jsem na starosti umění a kulturu, podporovali jsme například nově vznikající nezávislá divadelní a taneční představení, kulturní časopisy, překlady knih, ale zejména mezinárodní kulturní spolupráci. Posílali jsme české umělce na různé festivaly, výstavy a akce, a naopak zajišťovali účast umělců, uměleckých manažerů a kurátorů ze zemí bývalého východního bloku, včetně zemí střední Asie a Mongolska, na akcích u nás.
Po vstupu do EU nadace omezila svoji grantovou činnost. Část nás přešla do Otevřené společnosti, kde jsme překlopili své zkušenosti do vlastních projektů. Založila a vedla jsem ProCulture, což u nás bylo první centrum pro kulturní politiku, otevírali jsme odbornou debatu o roli umění a kultury ve společnosti, zdůrazňovali jsme, že to je něco, o co musíme pečovat, poněvadž kultura neexistuje nezávisle na našem úsilí, a navíc podmiňuje kvalitu našeho života.
Pro ministerstvo kultury jsem po dva roky zpracovávala první strategii podpory umění, kterou vláda schválila pro roky 2007–2013. Vedle toho jsme založili centra s názvy ProEquality prosazující genderovou rovnost, ProPolice, které usilovalo o zavedení konceptu komunitní policie do praxe, nebo jsme v rámci našeho nejstaršího a poměrně známého Infoprogramu, dodnes prosazujícího právo občanů na základě Infozákona, nabádali občany ptát se úřadů na jejich práci.
V roce 2011 jsem si z Otevřenky „odskočila“ a stala se ředitelkou Knihovny Václava Havla. V té době se upustilo od názvů center, aby to neštěpilo identitu organizace, širší tematický záběr ale zůstal. Do vedení jsem se pak opět vrátila v roce 2016.
Úspěšně jste rozjeli projekty Step by Step, Slovensko-český ženský fond… Na čem dalším pracujete?
To je opravdu historie. Z posledních let bych ale zmínila mapu exekucí, která navázala na naši mapu kriminality, nebo genderovou mapu. Tím, že jsme názorně ukázali, kolik a kde je u nás lidí v exekucích, se otevřela veřejná debata o potřebě řešit náš drakonický exekuční systém, který mnoho lidí dovedl k bídě.
Také jsme se stali zakládající organizací Romanonetu, který zastřešuje romské a proromské organizace. Po několik let jsme se podíleli na občanském monitoringu politiky romské integrace. Bohužel zásadní pozitivní změny se moc nedaří. My ale pouze nekritizujeme, snažíme se hledat cesty, jak systém lépe nastavit a Romy více zapojit do řešení problému. Jiné naše projekty se týkaly sociálního podnikání nebo přístupu k bydlení…. Snažíme se odhalovat společenské problémy, reagovat na ně, poněvadž věříme, že občané se mají podílet na správě věcí veřejných nejen v politice, ale především v občanském životě.
Jaký gadžo, takový Rom aneb proč Romové nežijí jako bílí? (Rozhovor)
3. října 2019 v 11:04
Otevřeně kritizujete ombudsmana Stanislava Křečka, který letos v lednu prohlásil, že Romové „devastují bytový fond a přeměňují část obcí ve vyloučené lokality“. Zároveň jste vyzvali premiéra Andreje Babiše (ANO) a poslance, aby se od jeho výroků distancovali. Dočkali jste se již odpovědi?
Zatím ne, dopis jsme posílali začátkem minulého týdne. Vyšlo i několik článků, neboť je to rok, co je pan Křeček ve funkci. Úřad veřejného ochránce práv by měl systémově předcházet diskriminaci a navrhovat antidiskriminační opatření. Bohužel ale jeho představitel veřejně odmítá, že diskriminace u nás je problém. Jak se pak na takový úřad mohou lidé s důvěrou obracet?
Stereotypy a předsudky jsou jednou z příčin rasismu a nenávisti.
Jak velkým problémem je rasismus v České republice?
Za větší problém považuji stereotypy a předsudky, které provází právě třeba Romy, že jsou líní, nechtějí chodit do školy, nechtějí pracovat… právě to hlásá pan ombudsman Křeček. Stereotypy a předsudky jsou jednou z příčin rasismu a nenávisti. Společnost, která taková paušální vyjádření toleruje z úst veřejných osob, si koleduje o velké problémy.
