Řekni mi – hra pro život a dobré umírání. To je název nové karetní hry, která tě může připravit na poslední dny tvého života. Její podstatu jsme probrali s ředitelem Centra paliativní péče Martinem Loučkou.
Smrt je nedílnou součástí života a je fakt, že se v určitý moment budeme muset smířit s tím, že si pro nás také přijde. Napadlo tě někdy, jak bys chtěl, aby tvůj konec života proběhl? Víš, kde bys chtěl zemřít? Kdo se o tebe bude starat? Co budeš chtít během té doby dělat a koho bys chtěl mít kolem sebe?
Na tyto otázky se člověk obvykle neptá. Faktem ale zůstává, že nevíme, kdy si smrt pro nás přijde, proto je důležité se nad odchodem ze světa zamyslet. Nyní to jde hrou. Pracovníci Centra paliativní péče totiž dali dohromady hru Řekni mi – hra pro život a dobré umírání, na jejíž realizaci vybrali na Hithitu čtyřikrát víc, než potřebovali.
V rozhovoru s ředitelem centra Martinem Loučkou se proto dozvíš, jak se nová karetní hra hraje, co vlastně paliativní péče, jakožto péče o umírající, obnáší a zda se opravdu dá umírat dobře.
- Zda může být umírání opravdu „dobré“
- Co je paliativní péče
- Proč je tato péče opředena neopodstatněnými mýty
- Co péče pro umírající obnáší
- Jak je práce v paliativní péči náročná psychicky
- Jak může k lepšímu umírání pomoci hra Řekni mi
Řekni mi – hra pro život a dobré umírání. Tak byla nazvána karetní hra, na kterou jste skrze crowdfundingovou kampaň na Hithitu vybírali peníze. Není ten název trochu až oxymórní? Co může udělat umírání dobrým?
Já jsem hluboce přesvědčen o tom, že umírání může být dobré a špatné. Smrt, jako taková, je tragická skutečnost, ale to, s čím můžeme něco udělat, není ta smrt samotná. Neovlivníme, jestli někdo umře, nebo ne – všichni jednou zemřeme.
Můžeme ale udělat něco pro to, jak budou vypadat dny, týdny a měsíce před samotnou skutečností, že někdo zemře. Proces, kterým si člověk v posledních dnech projde, se dá upravit tak, aby byl v rámci daných možností nejlepší. A to já považuji za dobré umírání, tedy správné využití potenciálu, který člověk ještě má.
To, předpokládám, má umožnit i hra, na kterou jste vybírali peníze.
Hra by tomu měla pomoct tím způsobem, že nabízí příležitost lidem, aby se začali včas bavit o svých přáních okolo umírání, a také o tom, čeho se naopak v závěru života obávají. Protože my víme, že o tom přemýšlí, že vědí, co by určitě nechtěli, ale málokdo to někomu řekne.
Naše hra nabízí příležitost nějakou tyto otázky otevřít nezávaznou formou hry a reálně pomoci tomu, že když se jednou bude „lámat chleba“, tak má člověk větší jistotu, že lidé kolem něj vědí, co je pro něj důležité. Zároveň mu to může pomoci v tom, že se v těžkých rozhodnutích lépe zorientuje a lépe zformuluje své myšlenky, až se na ně bude jednou někdo ptát.
Je to karetní diskuzní hra a v podstatě hlavní a téměř jedinou výlučnou součástí jsou kartičky, které obsahují otázky. Konkrétně je zde několik desítek otázek, z nichž některé jsou vážné, některé méně vážné, a některé bych dokonce řekl i legrační.
Ještě než se zeptám na obsah, co symbolizuje ta pampeliška na jejím obalu? Vypadá, že je v odkvětu. To má symbolizovat pomalé umírání?
Myslím, že jsme měli různé grafické návrhy, o kterých jsme se bavili. Pampeliška byla pro nás symbol, který do jisté míry obsahuje pomíjivost lidského života. Například, když se rozfoukne. Zároveň pro nás vyjadřuje jakýsi symbol krásy a radosti, protože ty odkvetlé pampelišky jsou, zejména pro děti, oblíbenou radostí, a zároveň jakousi přirozenou součástí každoročního cyklu, který vidíme kolem sebe v přírodě. Přišlo nám to vhodné k tématu, které bychom chtěli také zařadit do každodenního života.
Jak se tedy hra hraje?
Je to karetní diskuzní hra a v podstatě hlavní a téměř jedinou výlučnou součástí jsou kartičky, které obsahují otázky. Konkrétně je zde několik desítek otázek, z nichž některé jsou vážné, některé méně vážné, a některé bych dokonce řekl i legrační, ale všechny se nějakým způsobem dotýkají tématu závěru života, lidských hodnot, které máme v životě, toho, co je pro nás důležité, jakým způsobem pracujeme se strachem nebo jak pracujeme s dilematy, které v životě potkáváme.
Princip hry je takový, že vytáhnete libovolnou kartičku, přečtete otázku, na chvíli se se spoluhráči zamyslíte, a po chvilce přemýšlení může, kdo bude chtít, říct odpověď. Hra je zajímavá v tom, že často slyšíte velmi různé odpovědi na otázky, které jsou pro člověka zdánlivě jednoznačné. Hrál jsem to mnohokrát a je pro mě zajímavé, že u některých otázek se mění moje odpověď, a u jiných se nemění. Během té diskuze si člověk může uvědomit, že to není vždy tak černobílé a že jej názory ostatních lidí mohou obohatit.
Hru můžete hrát, jak dlouho chcete. Mám zkušenost, že hodina nebo hodina a půl uteče jako voda, když člověk hraje třeba v osmi lidech. U téma může propuknout obrovská diskuze, u jiného zase vůbec, jindy se zase nikdo do odpovídání nemá, tak můžete celou dobu mlčet, když nechcete. Navíc otázek je tam tolik, že jsem nezažil, aby se všechny otázky vyčerpaly během jednoho hraní.
Ta hra se tedy nedá vyhrát, jestli jsem to dobře pochopil...
Jeden důležitý herní prvek tam je. Hráč dostane na začátku několik žetonů a v momentě, kdy někdo řekne něco, co se jej nějakým způsobem dotkne, tak může dotyčnému žeton dát jako výraz nějaké účasti. Na konci hry se hodí mincí, a podle toho, jestli padne panna nebo orel, vyhraje ten, kdo má nejvíce nebo nejméně žetonů. Vy se proto snažíte hrát tak, abyste měl nejvíc i nejméně.
