Michal Libant věří, že i doživotně odsouzení trestanci mohou být spaseni.
Odsouzenec ze satanistické sekty skřípal při modlitbě zuby a vrah se omluvil své tchyni za to, že její zabil dceru a tři vnoučata. Mluvili jsme s Michalem Libantem, který během své 20leté praxe ve vězení zažil přeměny těch nejtěžších zločinců.
Vyprávěl nám i, jakou má povahu Mikuláš Černák a proč se bývalí mafiáni nestydí přiznat víru. Říká, že pláč a projevení citů není zrovna něco, co si běžný člověk spojí s doživotně odsouzenými zločinci.
- V čem je práce s doživotními odsouzenci náročnější než s "běžnými" trestanci.
- Proč nechtěl před evangelizací doživotně odsouzených vězňů vědět, co udělali.
- Jak odsouzený muž pomohl posedlému trestanci ze satanistické sekty.
- Jak vnímá mafiána Mikuláše Černáka.
- Proč nemají mafiáni problém s přiznáním víry.
Měli jste v začátcích Dismasu z doživotně odsouzených vězňů strach?
V počátcích Dismasu jsem dělal už asi 15 let ve sboru, bylo to tedy pro mě jednodušší, než kdybych do vězení přišel poprvé. S takovými lidmi jsem se již dlouhodobě setkával a vytvořil jsem si u nich přirozenou autoritu. Ano, samozřejmě u „doživotňáků“ je tam vždy nějaký respekt, ale protože jsem byl příslušník sboru, hrála autorita v můj prospěch.
Pokusil se vás někdy trestanec při evangelizaci fyzicky napadnout nebo vám vyhrožoval?
To ne. Ale na začátku nebyli vůbec ztotožněni s tím, že se mají setkat s příslušníkem sboru a řešit s ním duchovní věci. Jsem laik, ne kněz. Proto jsem si musel získat jejich důvěru. Někteří vězni přišli na modlitby jen proto, aby vykřikovali a posmívali se. Ale mám více příkladů odsouzených, kteří proti víře bojovali, ale když si nás vyslechli, změnilo je to.
Na psychiatrii chodil v otrhaném a špinavém oblečení, na celém těle měl jizvy a na rukou vytetované obrácené kříže, číslo 666, různé satanistické ornamenty i svastiku.
V čem se liší práce s vězni odsouzenými na několik let od práce s doživotně odsouzenými?
Doživotně odsouzení lidé si od vás udržují větší odstup. Ale když mi už otevřeli své dveře, navázal jsem s nimi mnohem bližší kontakt než běžní příslušníci sboru. Přistupoval jsem k nim totiž lidštěji, nejen jako autorita.
Při evangelizaci se nemůžete na vězně dívat jako na dvojnásobné nebo desetinásobné vrahy. Samozřejmě, že jsem věděl, za kým jdu. Ale nemůže vás to ovlivnit.
Nepřipouštíte si tedy to, co udělali?
Když jsem chodil za doživotně odsouzenými, záměrně jsem se nedíval, co přesně který vězeň udělal. Neboť to člověka negativně ovlivní a řekne si, že za někým, kdo udělal takové zvěrstvo, rozhodně nepůjde. Většinou jsou to totiž ohavnosti i v očích Boha. Jsou to ty nejtěžší případy. Bůh však nechá 99 ovcí stranou a jde za to jednou, která se nejvíce vzdálila od stáda. A to jsou přesně ti odsouzení na doživotí. Jsou na konci periferie, kde podle mnoha lidí nemůže být už nikdo spasen, ale to není pravda.
Spisy doživotně odsouzených vězňů jste si tedy nečetl, aby vás to neovlivnilo. Jak jste však reagoval v případě, kdy jste se setkal s někým, koho už předcházela jeho pověst, například mafiána Mikuláše Černáka?
Našly se i takové příklady, ale například Černák v našem společenství Dismas nebyl. On není typický člověk, který by se šel evangelizovat. Ale patřil k těm, kteří o nás věděli.
Černák tedy odmítl vaše členství?
Ne že by odmítl, ale když jsme evangelizovali v Leopoldově, měli jsme biblický kroužek. Ti, kteří na něj chodívali, se stali našimi členy. On však tento kroužek nenavštěvoval.
Jaký jste si za roky praxe ve vězení vytvořil na něj názor?
Co se týče jeho chování, na pana Černáka nemohu říct nic špatného. Vždy vystupoval profesionálně a slušně. Pamatuji si, že jsem ho měl ještě na vazbě v roce 2000 a už tehdy se choval bezproblémově. Nikoho neuráží, působí inteligentně, zkrátka jako normální muž.
Až na to, že je vícenásobný vrah.
Jistě, ale to už řeší orgány činné v trestním řízení. My ve sboru bereme vězně tak, že už jsou zavření a odpykávají si trest.
Jak na vás při evangelizaci reagují jiní bývalí mafiáni? Nesnaží se i ve vězení zachovat si svou tvrdost a stydí se tedy projevit víru?
Právě při členech organizovaných zločineckých skupin mám opačnou zkušenost. Oni mají většinou takovou autoritu, že se nestarají o to, že by se jim za víru někdo vysmál.
Vzpomenete si na případ vězně, se kterým to bylo podle vás při evangelizaci nejnáročnější?
Jako příklad mohu uvést jednoho vězně, který měl na svědomí prakticky všechno. Vydírání, překupnictví s ženami a podobně. Pohyboval se ve všech úrovních. Odseděl si 12 let. Ve vězení měl 22 disciplinárních trestů a patřil do kategorie C – mezi ty nejhorší, zcela nepřizpůsobivé. Tento muž začal chodit do naší biblické školy, najednou se úplně změnil a zahladil všechny disciplinární tresty. Já osobně kromě tohoto vězně neznám člověka, který by po sobě zahladil 22 disciplinárních trestů.
Jeden doživotně odsouzený vězeň požádal v dopise svou tchýni o odpuštění za to, že jí zabil dceru a tři vnoučata. Ona mu odpověděla, že mu odpouští, modlí se za něj, a dokonce ho přišla do vězení navštívit.
Za co byl trestán?
Disciplinární tresty mohl dostat například za to, když se popral, někomu vynadal, případně kradl nebo se sebepoškozoval. Nevím, co všechno se ho už týkalo. Když však chcete zahladit kázeňský trest, musíte rok poslouchat, nesmíte mít žádný nový negativní zápis. A to je náročné, protože ti céčkaři dělají neustále špatně, někdy vás i do čehosi namočí. Jemu se však podařilo disciplinární trest zahladit a potom mohl každé dva měsíce požádat o zahlazení dalšího.
Později jsem se jednoho pedagoga zeptal, co říká na jeho chování. On mi řekl: „Michal, to je nejlepší odsouzený céčkař. Poslouchá, drží mi celu, nedělá to, co dělal, úplně se změnil.“
Trvalo mu zhruba tři až čtyři roky sekání dobroty, dokud si zahladil všechny disciplinární tresty a dostal se do kategorie B. Pro personál vězení to byl v uvozovkách zázrak. A takového přerodu se někdy lidé bojí, protože zjistí, že to nebyla žádná vědecká metoda, žádná psychologická intervence.
Jak na vás tedy nahlížejí vězeňští psychologové? Neznevažují vaši práci, která je religiózní a nezakládá se na vědě?
Pokud nemají nějaké předsudky vůči církvi, tak jim naše práce s vězni nepřekáží. Řeknou, že to je v pořádku. Totéž i nadřízení. Jeden mi řekl, že když vidí, jak naše práce pomáhá, tak je pouze rád. O to má méně práce a starostí. Vždyť to je přesně účel výkonu trestu – resocializace. Aby se vězni vrátili na správnou cestu a nepáchali dále trestnou činnost.
Kolik bývalých trestanců z Dismasu se nakonec znovu vrátilo do vězení?
Máme jich venku přes 30, skoro všichni pracují a zpět se vrátil pouze jeden. I to byl jen nějaký malý delikt a už je aktuálně znovu na svobodě. A statisticky by se jich mělo vrátit do vězení zhruba 20.
Když se pomalu začal odevzdávat Bohu, hlasy v jeho hlavě mu prý říkaly, aby spáchal sebevraždu nebo aby zabil toho, kdo se s ním modlí.
Jak konkrétně jim pomáháte, když už jsou na svobodě?
Máme vytvořených několik projektů. Jeden z nich se jmenuje Andělský dárek. Snažíme se prostřednictvím něj spojovat rodiny, které ztratily živitele, protože se z něj stal vězeň. Rodiny se s některými vězni totiž vůbec nebaví. Rozhodli jsme se proto poslat dětem odsouzených členů Dismasu balíky v otcově měně.
Jeden z vězňů mi později říkal, že se modlil za to, aby jeho děti dostaly dárky, které jim nemá kdo dát. V momentě, kdy se domodlil, přišel za ním kaplan a řekl, že by společenství Dismas chtělo poslat dárky jeho jménem, a zeptal se, jestli s tím souhlasí. Po Vánocích za ním přišly děti a měly radost z jeho společnosti.
Další z příkladů je Andělský mobil. To znamená, že máme starší mobily, které nám nosí lidé. Resetujeme je, nahrajeme na ně Svaté písmo, duchovní cvičení či modlitby. Když vyjde odsouzený ven, vytvoříme mu i mailový účet a dáme mu telefon. A je to velmi nápomocné. Jeden odsouzený například vyšel ven po 23 letech a nevěděl, jak zapnout telefon. Dokážete si to představit?
Možná částečně ano, nebyl to náhodou pan Jaroslav?
Ano. Znáte Jaroslava?
Dělali jsme spolu rozhovor. Ten váš popis mi naznačil, že by to mohl být on.
Jasné, myslel jsem jeho. Ještě zmíním, že členům Dismasu jsme už darovali i notebook, skříně, postele a podobné materiální potřeby, na které nemají finance. Protože postarat se třeba i o tělo, nejen o to duchovno.
Myslíte si, že se pomocí víry dokáží napravit i ti nejtěžší zločinci?
Z té praxe, co mám, má podle mého názoru na nápravu šanci ten člověk, který je dobrák a nemá velké ego. Uvědomuje si svou vinu a prosí Boha o odpuštění. Výsledek pak vidím nejen na činech, ale také na tom, co nám vězňové píší. Když si některé z dopisů čtu, vidím, že to nejsou slova vrahů. Jsou to úplně jiní lidé.
Svěřují se vám vězňové osobně nebo v dopisech se svými motivy nebo s těžkým dětstvím?
Ano, a jsou to často velmi podobné příběhy. Většinou jde o opuštěné děti z dětských domovů nebo rozvrácených rodin. Psal mi i jeden chlapec, který byl ve vězení za vraždu. Tvrdil, že když byl dítě, každý jeden večer ho zbil opilý otec. A když člověk nemá úplně tvrdé srdce, umí se do toho vcítit.
My jsme vyrůstali v uvozovkách v normálních rodinách. Rodiče nás každý večer nemlatáli. Ženské vězenkyně mají podobné příběhy. Od dětství jsou nejednou znásilňovány a jiným způsobem zneužívané blízkými. To jsou opravdu těžké věci. U některých je zázrak, že přežily. A chodí k nám i zajímavé dopisy svědectví. Včera mi přišel například dopis o odsouzeném z Česka, který byl prý posedlý a pomohla mu až víra.
Nebral jsem odsouzené tak jako teď. Když jsem viděl trestance, který znásilnil dítě, cítil jsem vztek.
Kdy a jak se stal posedlým?
V době, kdy byl členem sekty satanistů. Tento dopis (část zveřejňujeme níže – pozn. red.) mi psal jeden odsouzenec, jehož v roce 2014 poslali na ústavní léčbu na psychiatrii. Tam potkal muže, který byl v satanistické sektě, kde prý obětovali zvířata, prováděli okultní spiritismus, vyvolávali duchy, hromadně měli sex a užívali drogy. Psychiatr určil, že trpí schizofrenií, psychózou a maniopatií. V hlavě stále slyšel hlasy, které ho nutily, aby se poškozoval.
Na psychiatrii chodil v otrhaném a špinavém oblečení, na celém těle měl jizvy a na rukou vytetované obrácené kříže, číslo 666, různé satanistické ornamenty i svastiku. Poprvé, když se s ním začal odsouzený, který poslal dopis, modlit, cítil z něj nervozitu, negativitu, zlo a chlad. Tento údajně posedlý muž začal skřípat zuby a utekl. Večer se mu pak omluvil, že to už nikdy neudělá, ale znovu se to opakovalo. Když se pomalu začal odevzdávat Bohu, hlasy v jeho hlavě mu prý říkaly, aby spáchal sebevraždu nebo aby zabil toho, kdo se s ním modlí. Jeho kamarád se proto za něj modlil, aby mohl učinit pokání.
Proč mu nepomohl kněz?
Kněze v dopise nezmiňuje, ale očividně mu pomohl laik svojí vírou. Po roce se mu s ním podařilo vydržet celou modlitbu růžence a poprvé viděl, že se usmívá. Nakonec přečetl Žalm 91, který se používá při takzvaném malém exorcismu. Po roce byl Bohem uzdraven.
Když si s vězni i pravidelně píšete, dalo by se říci, že si vytvoříte přátelský vztah, nebo je to čistě pracovní záležitost?
Je to bližší a lidštější, ale stále tam je nějaká autorita. Například když jdete do kostela, kněz věřící nazve sourozenci. My to tedy vnímáme tak, že jsme všichni Boží děti. A pak se stane, že mi odsouzený vrah napíše s oslovením „bratr Michal“. (smích) Tak si asi umíte představit, jak na to může reagovat člověk, který nezná křesťanské oslovování. Naše vztahy bych však nenazval bratrskými, ale jakousi milosrdnou autoritou.
Stěžují si někdy trestanci i na poměry ve vězení, útoky ze strany dozorců či vězňů?
Spíše píší o tom, že když začali díky Dismasu věřit, setkali se s výsměchem. Ale smějí se jim hlavně proto, že si myslí, že to dělají účelově. Totéž si mysleli někteří lidé i o mně. Dostal jsem například dopis, ve kterém mi vězeň psal, že mě poznal před šesti lety, když jsem dělal na oddělení, kde si odpykával trest.
Řekl, že jsem nebyl dobrý člověk. S tím souhlasím – byl jsem špatný člověk. Proto mi tehdy, když jsem začal s evangelizací, vůbec nedůvěřoval. Pochyboval o mně dlouhá léta. Teprve teď, před třemi měsíci, se mi znovu ozval. Napsal, že mi konečně uvěřil. Dismas funguje již sedm let a pochopil, že tak dlouhý čas se nikdo přetvařovat nedokáže.
Po tom, jak se setkali, mi v prosinci přišel dopis, v němž se mi odsouzený muž svěřil, že celou dobu, co dopis psal, plakal. Dcera ho přišla navštívit do vězení a zjistil, že má vnuka.
Přistupoval jste předtím k vězňům tvrději, když říkáte, že jste nebyl dobrý člověk?
Nebral jsem odsouzené tak jako teď. Když jsem viděl trestance, který znásilnil dítě, cítil jsem hněv, chápete. Tehdy jsem však neměl na prvním místě Boha, a proto jsem se na vězně nedíval jeho očima, ale očima tohoto světa. Tak jsem k odsouzeným také přistupoval – jako ke škodné. Toto striktně udělej, na toto máš nárok, ostatní nic, nashledanou. Vůbec jsem nepracoval se srdcem. Od toho co evangelizuji, snažím se na ně dívat očima Boha. A Bůh chce, aby byli spaseni všichni lidé a poznali pravdu.
Nemáte pocit, že se vězni snaží tuto vaši novou tvář zneužít a skrývají se za víru, aby měli výhody?
Samozřejmě, takové věci se stávají skoro stále. Viděl jsem například, jak jeden vězeň psal řeholním sestrám, aby mu poslaly různé věci. A pak to pouze rozprodal ostatním.
Motivovala víra některé vrahy k tomu, aby se pozůstalým obětí omluvili?
Ano, mám i takovou zkušenost. Jeden doživotně odsouzený vězeň požádal v dopise svou tchýni o odpuštění za to, že jí zabil dceru a tři vnoučata. Ona mu odpověděla, že mu odpouští, modlí se za něj, a dokonce ho přišla do vězení navštívit. Tento odsouzený už poslední dva roky vyšívá velký obraz Poslední večeře Ježíše Krista. Opravdu se změnil.
Věděl byste uvést jeden výjimečný úspěch přerodu vězně, na kterém jste se podílel?
Takových je víc. Ale vzpomenu například doživotního vězně, který mi při jednom z prvních kázání ve vězení dal „stopku“. Začal jsem mluvit a po asi minutě a půl mě zastavil zvednutím dlaní a řekl: „Uniká mi pointa, proč jsem vlastně tady.“ Seděl si tam na židli jako největší frajer a úplně mě odpálkoval. Tehdy jsem se jen podíval nahoru a říkám si: „Pane, to bylo rychlé.“ Po této pauze jsem tedy začal číst Nový zákon.
Když za dvě hodiny přišli referenti a otevřeli celu, vězňové najednou nechtěli jít ven. Později jsem pochopil, že první minutu a půl jsem mluvil já a později poslouchali Boha. A tento odsouzený, který hrál frajera, mi po dvou letech řekl: „Pane pedagogu, já se už půl roku neukájím. Protože vím, že to uráží Boha.“ Nerozuměl jsem, co mi říká, protože jsem věděl, že tehdy neměl nárok na to, aby měl znovu ženu. Tak co jiného mu ve vězení zbývalo?
Za co byl tento vězeň odsouzen?
V roce 1992 seděl za vraždu svého kamaráda a později neúmyslně způsobil i smrt dítěte své družky. V té době s ní čekal i jejich společné dítě, které se narodilo v roce 1994. V jednom dopise se mi svěřil, že ji neviděl 25 let a neví ani to, zda žije. Poprosil nás proto, abychom se za tento problém modlili.
V říjnu 2018 jsem byl na jedné křesťanské akci, kde mě oslovila mladá dívka a řekla mi, že je dcerou tohoto vězně odsouzeného na doživotí. Po tom, jak se setkali, mi v prosinci přišel dopis, v němž se mi odsouzený muž svěřil, že celý čas, jak dopis psal, plakal. Dcera ho přišla navštívit do vězení a zjistil, že má vnuka. Co jiného to mohlo být než Boží zásah?
