Důležitý moment je, když člověku nepohoda v oblasti duševního zdraví začíná zasahovat do života a ovlivňuje jeho kvalitu. To znamená, že třeba špatně spí, a kvůli tomu není soustředěný a má problémy v například práci.
Ale předtím si to neuvědomuje, jen si říká, že prostě jen špatně spí nebo trochu pije, hraje. Uvědomí si to v momentě, kdy mu třeba odejde přítelkyně.
Je to tak. Lidé přicházejí na terapii, až když je velký problém. Menšina lidí je k sobě tak pozorná, že si problému všimne v zárodku. Nevšimnou si potíží, ani když jim kolega řekne: „S tebou nic není, jsi pořád protivný.“ Tohle se ale vyplatí pozorovat – ne že by bylo potřeba řídit se okolím – ale když mi třetí člověk řekne, že jsem podrážděná, stojí za to se nad tím zamyslet.
Určitě se hodí vyčlenit si chvilku, kdy se nad sebou zamyslím a věnuji se tomu, jak se zrovna mám. A nemusí to být půl hodiny každé ráno. Stačí pár minut během cesty metrem, kdy se zasoustředím na to, jaké jsou mé pocity, jak se tvářím, jestli někde cítím napětí a tak.
A pokud zjistím, že nějaké napětí cítím nebo se mi opakují špatné nálady, asi je na čase si rozmyslet, co s tím mohu dělat.
Nemůžu se v tom přemýšlení ztratit?
Ano. Proto je důležité najít hranici. Běžnému člověku stačí, když na své pocity myslí jednou denně právě na pár minut. Tím, že si dám hranici, můžu předejít tomu, že pak sám sebou zabývám celý den.
Hodí se to třeba v terapii, kde se vedou deníky a analyzuje se každý pocit, ale za běžného provozu bych je nedoporučovala.
Takže deník se nevést?
Ale jo, on má i jinou funkci. Můžu tam vysypat vše, co se mi stalo, je to psychohygiena a pak i zajímavé počtení. Ale psát si tam úplně všechno není za běžného provozu potřeba.
A jsou právě zmíněné hranice něco, co potřeba je?
To jste narazil na důležitý moment, který se objevil v covidové době, kdy hranice mezi prací a tím, že jdu někam s přáteli, zmizela. Lidé to neuměli oddělit. Je dobré vytvořit si rituály, které hranice zviditelní. To může být, že si pro práci vyhradím určitý prostor a nebude to v posteli, která je zas vyhrazená na spaní a jiné radovánky.
Stejně tak je dobré nosit třeba konkrétní oblečení do práce. V tom mají výhodu uniformované složky, kterým starosti z práce zůstanou s uniformou zavřené v šatní skříňce.
Nevezme rutina určitou krásu dobrodružství života?
Víte co, svoboda obecně je úžasná věc, ale vyžaduje energii. Za každé spontánní rozhodnutí nesete následky a větší svoboda s sebou nese i větší náročnost komunikace, přizpůsobivosti atd. Když máte nějaký řád, dovolí vám to velkou část hlavy vypnout. Ale je to o tom, aby si každý našel rovnováhu, která bude fungovat jemu i jeho okolí.
Psychické zdraví je propírané téma. Vidím sítě přeplněné motivačními citáty a příběhy s Wimem Hofem, ale jak na tom jsme skutečně?
Ono je důležité říct, že výzkumy a diskuse odráží nejen to, jak vysoké procento duševních nemocí je, ale i jak se o nich mluví. Po covidu se ukázalo, že skoro třetina lidí trpí nějakými komplikacemi, předtím to byla čtvrtina.
Jaký to má důvod?
Má to dva důvody. Jeden je samotný covid, který může poškodit nervovou soustavu a vést k rozvoji duševní poruchy. Druhým je právě změna životního stylu. Proto vznikly iniciativy jako právě Opatruj.se, které se snaží zasáhnout širokou veřejnost.
Pro někoho je snadnější říci, že má spirituální krizi, než že trpí úzkostmi. Pak jde radši k nějaké sektě, než aby se s úzkostmi naučil žít.
Vedle těchto iniciativ přibylo hodně alternativních terapií. Jak se stavíte k těm?
Já bych všem, kdo hledá pomoc, hlavně doporučovala pečlivě volit osobu, za kterou jde. Už třeba jen tím, že si ověřím její vzdělání a zjistím, zda vystudovala vysokou školu v oboru.
Já mám ráda, když si někdo dal práci a udělal výzkum, kde zjistil, jestli postup funguje, nebo ne.
S alternativou bych byla velmi opatrná. Hodit se může, když se člověk určitému tématu bude sám věnovat. Když se někdo věnuje třeba astrologii, astrolog pomoci může, ale není to nijak podložené.
Ezo věci jsou, jako když si hodíte mincí, a mohou i poškodit. Netvrdím, že mezi nimi nejsou kvalitní lidi, ale pravděpodobnost, že mezi nimi bude nějaký šarlatán, je tady daleko vyšší.
Není tahle popularita alternativy způsobená i tím, že se lidé psychologů stále bojí?
Ta situace se spíš zlepšuje a tolik lidí, co se jich bojí, už není. Ale ano. Někdo se bojí pořád a v tu chvíli je pro něj snadnější říct, že má spirituální krizi, než že trpí úzkostmi. Pak jde radši k nějaké sektě, než aby se s úzkostmi naučil žít.
Nebo si prostě vezme prášek, protože na sobě nechce pracovat. A třeba s úzkostmi je hodně práce. Je to stejné, jako když máte vysoký tlak, také si můžete vzít prášek, nebo držet dietu.
Může třeba zrovna proti úzkostem pomoci meditace?
Meditace je ověřená, jsou na ní výzkumy. Dnes třeba frčí mindfluness, což je podoba původní buddhistické meditace, a doopravdy může pomoci. Ale i tady je potřeba se podívat, kdo ji učí, protože některé formy imaginací mohou problémy i nastartovat.
Zabýváte se syndromem vyhoření. Mám pocit, že jím hodně mladých lidí trpí. Jakto?
On to není úplně syndrom vyhoření. Vypadá to podobně, ale rozdíl je v tom, že mladí lidé často ani nezahořeli. Lidé, kteří syndromem vyhoření trpí, nejdřív planou pro svou práci a postupně se z nich stanou cynici a nadšení ztratí.
To, o čem mluvíte vy, je spíš hledání smyslu.
Když jsem si v patnácti vybírala, co budu poslouchat, vybrala jsem si Kubišovou, Psí Vojáky, četla Topola a Havla. Vy si můžete vybrat absolutně cokoliv. A teď si vyberte.
Proč je tak těžké ho najít?
To je spíš otázka pro filosofa (smích).
Myslím tím, že mi přijde, že generace rodičů působí, že pro ně bylo snadnější najít něco, pro co žít.
To jsme zpátky u svobody. My jsme se mohli daleko snadněji vymezit. Poslouchali jsme zakázanou hudbu, četli zakázané knížky. Když jsem si v patnácti vybírala, co budu poslouchat, vybrala jsem si Kubišovou, Psí Vojáky, četla Topola a Havla. Vy si můžete vybrat absolutně cokoliv. A teď si vyberte.
To je přeci strašně těžké. Stejně tak daný byl i výběr povolání. Dnes si musíte vybrat a nevíte z čeho. To spektrum je široké.
Takže je dobré se vymezit?
To je další otázka, do jaké míry je dobrá liberální výchova. Pro mladého člověka je zdravé bouřit se a narážet na mantinely a domov je fajn.
Jak se, když jsem liberálně výchován, pak dokážu neztratit se v nepřeberném množství možností?
My pracujeme hodně na tom, aby lidé pochopili, že oni jsou zodpovědní za svůj život. Často slýchám, že čekají na nějakou příležitost, partnera, kroky cizích lidí. Ale jediný, kdo mi může způsobit pohodu, jsem já, a to je důležité pochopit. Protože svět se zázračně nezmění.
Takže přijímat situace takové, jaké jsou?
Ano, nečekat na řešení z venku. Protože já se musím rozhodnout, jestli mě třeba škola bude bavit. Pokud budu žít tak, že mě žádná škola nebaví, budu se trápit, protože ten systém je nějak nastavený.
Ale znamená to také měnit věci, které změnit můžu, např. se zapojit do nějaké občanské nebo školní iniciativy. Lidé, kteří byli v nějaké obtížné situaci aktivní, ji většinou lépe zvládli.
Takhle žít je ale přeci celkem těžké.
To ano, ale v tu chvíli si musím najít něco, co mě baví, a vzít ten zbytek jako nějaké nutné zlo. Měla jsem kolegu, jehož syn místo maturity odjel pracovat na jatka do zahraničí. Toho kolegu to tehdy dost trápilo a já mu řekla: „Neboj, bude za čtrnáct dní zpátky.“ A taky byl.
A to je v pořádku, konfrontoval svou fantazii a zjistil, jaká je realita. Ale pak musel mít možnost se se ctí vrátit. Když jsme u toho, vřele každému doporučuji zahraniční pobyt. Jak se teď ozývají lidi, kteří by chtěli obnovit vojnu, tak já říkám, že je dobré vycestovat.
Když se teď vrátíme k projektu Opatruj.se. Čeho si na něm nejvíc ceníte?
Asi toho, že tam je velký tým odborníků a články jsou ověřené studiemi. Snažíme se hromadit materiál, u kterých si dal někdo práci s jejich ověřením.
Kdybyste mohla vzkázat lidem jednu myšlenku, postup, kterým se mohou dát na lepší cestu, co by to bylo?
Kdybych měla něco vypíchnout, tak je to právě to převzetí zodpovědnosti za svůj stav. Vydat se na pomyslnou cestu po malých krocích. Je to jako když plánujete výlet. Udělat si třeba zrovna na Opatruj.se pár testů, kde zjistím, jak na tom jsem a postupně na sobě začít pracovat. Hlavně nečekat na to, až se věci vyřeší, protože se zpravidla nevyřeší.
