Slipknot: Na pódiu se chovají, jako kdyby je ovládal sám satan. Vystupují s baseballovými pálkami a v hororových maskách

V kapele ho v současnosti doplňují kytaristé Jim Root a Mick Thomson, baskytarista Alessandro Venturella, bubeník Jay Weinberg, Sid Wilson (DJ, klávesy), Craig Jones (samply), Michael Pfaff (perkuse) a Shawn Crahan přezdívaný Clown (perkuse, vokály).

Death metal, rap, funk i jazz

Právě poslední jmenovaný založil kapelu už v roce 1995 spolu s bubeníkem Joeym Jordisonem a baskytaristou Paulem Grayem. Dnes jsou bohužel oba po smrti. První demo Slipknot vyšlo na vlastní náklady v roce 1996 a neslo název Mate. Feed. Kill. Repeat., přičemž hlavním zpěvákem byl tehdy ještě Anders Colsefni.

Šlo o nesmírně rozmanitou směs žánrů. Deathmetalové pasáže střídaly rapové nebo funkové, ve skladbě Do Nothing/Bitchslap dokonce i jazzové. V každém případě to vše dohromady znělo sice místy vysloveně rozpačitě, ale zároveň originálně a poutavě.

Nahrávka rozhodně potěšila všechny zvědavce zkoumající ty nejobskurnější kouty tvrdé hudby. V roce 1997 Colsefniho nahradil Taylor, který měl v té době už pět let hardrockovou kapelu Stone Sour. Ta měla se Slipknot několik společných koncertů. Časem se ukázalo, že je charismatický frontman tím nejvhodnějším adeptem na post zpěváka mnohem tvrdší kapely a má zároveň skvělé skladatelské schopnosti.

S*át na všechno, s*át na tento svět

Kapela podepsala nahrávací smlouvu s prestižním metalovým vydavatelstvím Roadrunner Records, což se výrazně odrazilo na kvalitě jejího debutu. První studiová nahrávka s názvem Slipknot z roku 1999 již byla na úplně jiné úrovni než syrové demo. Dvě skladby z něj, Only One a Tattered & Torn, se na debutu v upravené a vylepšené verzi objevily také.

Zejména ta druhá uchvátila podmanivou atmosférou a evokovala jakousi procházku peklem, kde jako by mučící hříšníci naříkali bolestí a ďábel se přitom škodolibě řehtal v pozadí. Největšími hity alba se ale staly zejména skladby Wait and Bleed či Surfacing, kde Taylor v refrénu agresivně křičí: „S*át na vše, s*át na tento svět. S*r na všechno, za čím si stojíš.“

Kontroverzní image kapely (vystupování v děsivých maskách a červených kombinézách, označování členů ne jmény, ale čísly) upoutal média a veřejnost, ale právě její hudba ukázala, že je pro ty, kterým je určena, jakýmsi lékem. Lékem na lepší přežití ve světě, který tě semele, pokud se mu nepostavíš tváří v tvář. Její texty jsou dodnes plné skutečně děsivých věcí od úzkostí, depresí, sebepoškozování nebo ubližování až po sebevražedné sklony a smrt, ale zařezávají se pod kůži pořádně hluboko a jsou mimořádně autentické, silné a upřímné.

Přijedeme a zabijeme tě

Jejich žánrová neukotvenost zároveň pomohla definovat nový žánr – nu metal, který také propagovaly kapely jako Korn, Linkin Park nebo Limp Bizkit. S poslední bandou ale Slipknot neměli nejlepší vztahy. Zpěvák Limp Bizkit Fred Durst označil fanoušky Slipknot za „partu tlustých ošklivých dětí“. Corey Taylor mu následně v roce 1999 poslal tvrdý vzkaz: „Frede, můžeš mít hodně peněz a být kdekoliv na světě, ale když budeš mluvit s*ačky o Slipknot a našich fanoušcích, přijdeme a zabijeme tě.“

Taylor se během let dostal do několika sporů s různými hudebníky. Například s kanadským zpěvákem Chadem Kroegerem z kapely Nickelback (řekl, že se Stone Sour jen snaží být Nickelback), s Kanyem Westem (když prohlásil, že je největší žijící rockovou hvězdou) nebo s raperem Machinem Gun Kellym (jejich dohodnutá spolupráce nakonec nevyšla a následně si hudebníci vyměnili pár uštěpačných zpráv na Twitteru).

Nejagresivnější, nejbrutálnější a nejtemnější

V roce 2001 vyšlo nejzlověstnější, nejagresivnější, nejbrutálnější a nejtemnější album Slipknot. Neslo název Iowa a bylo jasné, že půjde o jistý návrat ke kořenům, nahlédnutí do bolestivé minulosti.

Vzniklo v losangeleském studiu Sound City a o produkci se postaral opět Ross Robinson. Nahrávku otevírá skladba (515), kde je slyšet pouze mix disharmonických tónů, kakofonie a psychopatické pazvuky (jak uvádí Revolver, jde ve skutečnosti o autentické utrpení Sida Wilsona, který se určitým způsobem potřeboval vyrovnat se smrtí svého dědy – ten zemřel během nahrávání alba). Následuje sugestivní mizantropická hymna, kterou dodnes Slipknot otevírají koncerty, s názvem People = Shit.

Zatímco na prvním albu kapela dokázala místy i zpomalit a střídala dynamické pasáže s jemnějšími melodickými, Iowa je absolutní náloží zuřivých riffů v šíleně rychlém tempu od začátku až do konce. Není čas na vydechnutí. Na fanoušky nejvíce fungovaly písničky The Heretic Anthem a Left Behind, ale kapela do svých setlistů dodnes ráda zakomponuje i kousky jako Disasterpiece nebo My Plague. Album mělo celkově skvělý ohlas v tisku. Umístilo se na vrcholu hitparád ve Velké Británii nebo na třetím místě v americkém žebříčku Billboard 200.

Neustálý hněv, alkohol, konflikty a drogová závislost

Tvorba úspěšné nahrávky, považované většinou fanoušků za tu vůbec nejlepší, však nebyla zdaleka procházkou růžovým sadem. Taylor během nahrávání nadměrně pil a měl vztahové problémy, což se viditelně odrazilo na náladě jednotlivých skladeb. Pobyt ve studiu byl pro něj nesmírně vyčerpávající. Nahrávání alba označil za příšerné. „Byl jsem opravdu nešťastný,“ zavzpomínal.

Osobním peklem si prošel i Jim Root. „Jsem dost tajnůstkářský typ, dařilo se mi skrývat svou drogovou závislost,“ přiznal později v roce 2011 podle časopisu Revolver. „Když jsme nahrávali Iowu, byl jsem vzhůru několik dní a užíval jsem si party. Pak jsem se ale zhroutil a jistý čas jsem se vůbec neukázal ve studiu,“ prozradil. Navíc napětí a konflikty mezi členy byly místy natolik vyhrocené, že nechybělo mnoho k rozpadu kapely. Jak uvádí Loudersound, Clown celý proces tvorby shrnul slovy: „Když jsme udělali Iowu, nenáviděli jsme se. Nenáviděli jsme svět a svět nenáviděl nás.“

Nová spolupráce a první cena Grammy

Těžké časy pokračovaly. Několik členů – jelikož se po nahrání druhého alba na sebe nedokázali ani podívat, natož na sebe promluvit – šlo vlastními cestami a zaměřilo se zejména na své boční projekty. Dali si jednoduše pauzu, protože ji potřebovali. „Se Stone Sour jsem se tolik bavil, připomnělo mi to, jak má vypadat kapela. Při představě, že se vrátím zpět do Slipknot, mi bylo špatně od žaludku,“ řekl Taylor.

Kapele nepomohlo ani zatčení Paula Graye v červnu 2003. Baskytarista měl menší nehodu s jiným vozidlem, ale policie po příjezdu na místo činu zjistila, že Gray měl u sebe marihuanu a kokain. Poté, co odezněly všechny nepříjemnosti a problémy, kapela spojila síly s legendárním producentem Rickem Rubinem a nahrála nejvyzrálejší album Vol. 3: (The Subliminal Verses). Slipknot se ponořili do zcela nových, neprobádaných vod a dopadlo to překvapivě skvěle. Třetí album kapely baví i po letech.

Ačkoli části skalních fanoušků vadil příchod mnohem melodičtějších pasáží, bylo cítit, že kapela napsala novou kapitolu a je na dobré cestě ve snaze překvapovat. Skladba Before I Forget dokonce přinesla kapele cenu Grammy. Kromě ní jsou však nepochybně mistrovskými kousky písně Pulse of the Maggots, Vermilion Pt. 2 nebo Duality se znepokojujícím textem: „Zatlačit si prsty do očí. To je jediná věc, která pomalu zastavuje bolest. Když ta bolest nepřestane, nezvládnu to... všechno, co mám, je šílenství.“

Temná kapitola: Smrt Graye a odchod Jordisona

Po vydání čtvrtého alba s depresivním názvem All Hope Is Gone v roce 2008, plného hitů jako Psychosocial, Dead Memories nebo Snuff, přišel najednou kolotoč událostí, které kapele uštědřily tvrdé rány. V roce 2010 zemřel na předávkování drogami baskytarista Paul Gray. Po této zdrcující zprávě svolali zbylí členové tiskovou konferenci, kde se poprvé před veřejností objevili bez svých masek a ukázali světu své pravé tváře.

Následující album .5: The Gray Chapter z roku 2014 kapela vytvořila na jeho počest, avšak ještě před jeho vydáním se museli členové vyrovnat s další nepříjemností. Slipknot opustil další zakládající člen Joey Jordison, jeden z nejlepších metalových bubeníků všech dob. Nejdříve říkal, že odchází z osobních důvodů, ale následně při přebírání ceny Metal Hammer Golden Gods Jordison odhalil, že za jeho odchod ze Slipknot může neurologické onemocnění příčná myelitida.

„Už jsem nemohl hrát,“ prozradil. Světoznámý bubeník se proslavil svou precizní technickou hrou, ale i nezapomenutelnými sóly či vystoupením, ve kterém hrál na bicí hlavou dolů. Jordison zemřel ve spánku 26. července 2021 ve věku 46 let. „Joeyho vliv na kapelu, na naše životy a na hudbu, kterou miloval, je nevyčíslitelný. Bez něj bychom to nebyli my. Jeho ztrátu oplakáváme s celou rodinou Slipknot. Milujeme tě, Joey,“ napsala kapela na Instagram.

Nejpřístupnější, nejmelodičtější, nejexperimentálnější

Zatím poslední album kapely vyšlo v roce 2019 a obsahovalo 14 skladeb. Nese název We Are Not Your Kind a lze jej označit za nejpřístupnější, nejmelodičtější, hudebně nejrozmanitější a možná i zvukově nejexperimentálnější. Nahrávce jednoznačně kraluje skladba Nero Forte s chytlavým riffem, který okamžitě dostává posluchače do varu, napínavá Unsainted s perfektním chorálem v pozadí nebo extrémně tvrdá Solway Firth.

Příjemně ovšem překvapila i ponurá A Liar’s Funeral, temná Orphan či vysloveně hypnotická díla Spiders nebo My Pain. Slipknot ukázali, že stále mají co nabídnout a dokáží se ukázat v plně novém hávu tak, aby neztratili svou pravou tvář. Z poslední nahrávky je tak rozhodně cítit progres.

Nová maska, nové album?

Velkou proměnou si prošli členové nejen hudebně, ale i po stránce image, jelikož během kariéry vícekrát změnili své masky, tolik příznačné pro budování identity. Celý nápad v každém případě vznikl během Halloweenu ještě v roce 1995 během společného přemýšlení kapely, co si obléci na koncert. „Všichni jsme chodili po místnosti a ptali se, co si kdo oblékne. Vytáhl jsem klaunskou masku, kterou jsem měl, a řekl jsem, že vystoupím v ní,“ vysvětlil Shawn Crahan podle Loudersound.

Nesetkal se však s příliš velkým pochopením. „Nemůžeš být jediný, kdo má na sobě hloupou masku,“ říkali spoluhráči Clownovi. „Je mi úplně jedno, co si myslíte, tohle jsem já a tohle udělám,“ vzkázal jim nekompromisně. Netrvalo dlouho a masky měli najednou na koncertech všichni. Vždy, když si masky změní, symbolizuje nebo předznamenává to příchod nové hudby. A protože Corey Taylor nedávno odhalil svou novou masku, možná čekání na další album nepotrvá tak dlouho jako naposledy.

Modřiny, zlomeniny, jizvy, popáleniny

Intenzivní vystoupení plná různých spontánních rošťáren se během více než dvaceti let existence kapely nezbytně podepsala na zdraví prakticky všech členů. A řeč rozhodně není jen o obyčejných modřinách. Jak uvádí Kerrang, například Corey Taylor na Ozzfestu '99 tak strašidelně spadl z pódia, že si skoro zlomil krk. „Uklouzl jsem a přistál na temeni hlavy,“ řekl zpěvák Jonu Wiederhornovi v knize Raising Hell: Backstage Tales from the Lives of Metal Legends.

„Mohl jsem ale hýbat všemi prsty na rukou i na nohou, takže jsem si řekl: Ku*va, dobře, jsem v pořádku – a show jsem dokončil,“ dodal. Z koncertů si odnesl i nepěkné popáleniny na noze poté, co ho zapálili jeho spoluhráči přímo na pódiu. „Každou noc mi zapalovali nohy,“ řekl pro časopis Revolver. Podle The Guardian frontman kapely prozradil, že si během jednoho turné devět členů dohromady odneslo 45 zlomených žeber a 240 stehů.

Kytarista Mick Thomson odcházel z jedné show s řeznou ránou na ruce poté, co ho Clown nechtěně v euforii trefil během úderů do sudů. Sám Clown si díky této své oblíbené neobvyklé „zábavě“ přivodil zánět šlach a karpálního tunelu. Na Mayhem Festivalu v roce 2008 si zase Sid Wilson zlomil obě paty a zbytek turné odehrál s kapelou na invalidním vozíku.

Slipknot dnes patří mezi vůbec nejžádanější kapely. O koncerty devítičlenné party bývá takový zájem, že se většinou vyprodají do pár hodin, maximálně dní. Kapela má za rok 28. července přijet i do pražské O2 Areny. Hudebníci z Iowy jsou také známí tím, že v roce 2012 vytvořili svůj vlastní festival Knotfest. 

Během skoro desetileté existence tam stihla zahrát ta nejprestižnější jména metalové scény jako Black Sabbath, Megadeth, Judas Priest, Machine Head, Gojira, Lamb of God, Rob Zombie, Korn nebo Behemoth. Nekoná se však na jednom místě, ale často putuje po různých zemích, jako jsou například Japonsko, Mexiko, Kolumbie či Francie.