Slovenská mistryně v šachu Anna k seriálu Queen’s Gambit: Pár mužů nedokázalo přijmout moji výhru, protože jsem žena (Rozhovor)

Problém je ten, že oni se mnou většinou chtějí hrát jednou a pak už znovu nemají zájem. Často se stane, že se mnou chtějí hrát, ale když partie začne, tak to pro ně není velká zábava. Někdy proto hrajeme tak, že já rovnou začínám s menším počtem figurek — hraji bez jezdce či věže, aby to bylo vyrovnanější.

Teď si nevzpomínám na žádnou prohru s kamarády, ale pokud hraji s lidmi, kteří se šachu trochu věnují, tak je určitě dokáže potěšit, když mě porazí. I mně se stane, že udělám chybu nebo chvíli nedávám pozor.

Nikdy jsem aktivně neuvažovala, že bych zkusila tvořit obsah na sociální sítě jako šachový influencer, ale ostatním tento úspěch přeji.

Přes pandemii nabralo na popularitě hraní šachů přes internet. Zmínila jsi, že dnes existují už i šachoví influenceři s tisíci fanoušků. Nepřemýšlela jsi nad tím, že by ses na podobnou dráhu vydala i ty?

Mnoho těchto šachových influencerů znám i osobně, protože jsme například byli kamarádi, když jsme před lety jezdívali po turnajích. Je skvělé, že se dokázali prosadit na internetu, ale mě to nikdy nelákalo, protože dnes mám jiné priority. Nikdy jsem aktivně neuvažovala, že bych zkusila tvořit obsah na sociální sítě jako šachový influencer, ale ostatním tento úspěch dopřeji.

Když jsi s šachy začínala, byly na Slovensku vytvořeny vhodné podmínky pro tvůj rozvoj? Stereotyp by naznačoval, že jsi navzdory úspěchům moc podpory ze strany státu očekávat nemohla.

Vypadalo to tak, jak by člověk očekával, ale ve skutečnosti šachista nepotřebuje velké zázemí. Stačí mu osobní trenér, s čímž na Slovensku nikdy nebyl problém, protože máme mnoho kvalitních šachových trenérů. U lyžování nebo tenisu potřebuje mladý sportovec kurty nebo sjezdovky, ale v šachu mi stačila šachovnice a trenér. To prostředí samozřejmě nebylo ideální, ale nepociťovala jsem to do takové míry jako jiní vrcholoví sportovci.

Když někdo sledoval seriál Queen’s Gambit, mohl si všimnout, že takoví Rusové spolu trávili hodně času, spolupracovali a analyzovali soupeře. Měla jsi v dětství pocit, že mezi šachisty na Slovensku panovala zdravá konkurence, nebo šlo o tvrdý boj?

Měli jsme kamarádské vztahy. Dodnes udržuji mnoho kamarádských vztahů s šachisty ze Slovenska, ale i z jiných zemí, když jsme jezdili na mistrovství světa či Evropy. Kamarádství jde ovšem stranou při samotné partii, protože tehdy jsme si jeden druhému soupeři. Obecně mezi námi samozřejmě panovala soutěživost, ale neměli jsme nějaké konflikty.

Hlavní hrdinka Beth měla v seriálu těžší dětství, protože často zůstávala od ostatních dětí izolovaná. Jak to bylo u tebe?

Já jsem měla odjakživa hodně zájmů i mimo šachu, takže jsem s izolací nebo odstrkováním neměla problémy. Vedle šachu jsem sportovala a věnovala se škole, takže z mé osobní zkušenosti to nebylo tak jako u Beth v seriálu, že bych se v dětství cítila izolovaná od svého okolí.

Momentálně se už šachu profesionálně nevěnuješ a zaměřuje se na univerzitu nebo témata jako udržitelnost a klimatické změny. Jaká byla reakce tvých rodičů a okolí, když jsi tolik úspěchů nechala za sebou a soustředila se na studium? Nechtěli, abys v šachu pokračovala?

Měla jsem vždy štěstí na to, že jsem byla obklopena lidmi, kteří mě podporovali a věděli, že jsou pro mě důležitá i témata jako seberozvoj či vzdělání. Všichni chápali, že v mém věku bude lepší soustředit se na školu než pokračovat v profesionálním šachu, takže mě podporovali. Dnes působím v tvůrčím kolektivu TheFuglyGenZ a začala jsem se věnovat i DJingu.

Když se chce šachista zlepšit a otevřít hru nejlepším možným tahem, tak se otevření musí naučit nazpaměť nebo každému posunu figurky velmi dobře rozumět.

Zajímají mě šachy jako hra obecně. Každý se umí naučit posouvat figurky podle pravidel, ale dá se šachy naučit profesionálně? Jak vypadá tvůj trénink?

Člověk musí rád přemýšlet, protože velká část hry je o zamyšlení a analyzování. Analyzujeme své staré partie, hledáme chyby, které jsme udělali, jak bychom mohli jednotlivé tahy změnit, ale díváme se i na soupeřovy partie, když se připravujeme na konkrétního soupeře.

Vždy jsme se s trenérem snažili najít, jaký typ pozic a hry soupeři nevyhovuje, a rovnou z otevření ho dostat do takových situací. Otevření si musím vždy zvolit tak, aby vyhovovalo mému stylu hry a jemu dělalo potíže.

Máš v šachových partiích občas tendenci své strategie opakovat, pokud v minulosti fungovaly? Že se ti otevře možnost zahrát své tahy strojově bez přílišné potřeby je analyzovat, takže uděláš stejné kroky, které ti předtím pomohly.

Od doby, kdy se v šachu začaly používat počítače, existuje několik teoretických otevření, kterými se začíná. Tímto počítačem bývá zanalyzováno prvních 10 až 15 tahů. Z nich počítač vyhodnocuje, které jsou nejlepší v daném okamžiku hry, a tak vlastně probíhají naše přípravy. 

Když se připravuji na soupeře, předem si připravím možná 10 až 15 tahů a společně s počítačem simulujeme skutečnou šachovou partii. Vícero otevření je zažitých, neboť každý dnes používá podobný šachový počítač, takže mu vyhazuje podobné varianty.

Ale i když neexistovaly počítače, tak vznikala otevření, která šachisté vždy hrávali. Italská hra, skotská hra, sicilská hra, to jsou klasická otevření. Když se chce šachista zlepšit a otevřít hru nejlepším možným tahem, tak se otevření musí naučit nazpaměť nebo každému posunu figurky velmi dobře rozumět.

Stalo se ti, že tě soupeř svým tahem nebo otevřením zaskočil?

Jasně, i to se v šachu občas stává. Nemusí to být přímo z otevření, klidně se může stát, že mě soupeř překvapí po čtvrtém tahu. I to je někdy taková taktika, že člověk chce soupeře překvapit, tak potom oba musí od začátku používat kreativitu namísto naučených posunů a to bývá dost náročné. Pokud člověk zůstane překvapen a neví, jaký plán hry má očekávat od soupeře, tak se může rychle ztratit a zamotat.

Beth z Queen’s Gambit si často posuny figurek na šachovnici vizualizovala například tak, že se dívala na strop. Funguje to tak i u tebe, že zavřeš oči a umíš si představit celou šachovnici?

Osobně se nedívám do stropu jako ona, ale dívám se spíše na šachovnici a snažím se vizualizovat si koncepty za tím, co se na ní odehrává. Ale jsou i šachisté, kteří se dívají na strop nebo jen zavřou oči, protože se jim jednodušeji představují následující tahy. Pro mě je ale nejlepší dívat se na šachovnici a na ní si představovat posuny.

Ve hrách jako poker je důležité zachovávat neutrální tvář. Stávalo se ti však, že by tě soupeř vyvedl z míry svou mimikou nebo gesty?

Určitě ano. Velkou část šachu tvoří neverbální komunikace. Já sleduji je a oni sledují mě, zda vypadáme překvapeně po tom, co táhneme figurkou, nebo zda se nám náhodou netřese ruka a zda figurky posouváme sebevědomým pohybem. I to, když člověk na chvilku zaváhá, umí vyslat soupeři signál a naznačit, jak se daný člověk cítí v konkrétní pozici.

Obecně se soupeřovo chování těžko vyhodnocuje, takže pomáhají i takové neverbální maličkosti. Tehdy si často uvědomím, že nastal čas zaútočit, nebo raději zůstat v defenzívě a zkusit přečíst soupeřovy budoucí tahy. Pokud například vím, že vypadá vystresovaně, tak se pokusím zaútočit, abych ho ještě více vyvedla z míry.

Jsi spíše typ hráčky, která využívá mimiku a gesta, nebo raději zůstáváš v klidu?

Podle mě jsem spíš takový poker face typ, protože se snažím neprojevovat žádné emoce a nechávat vyhodnocování svého chování na soupeři. Ale setkala jsem se s hráči, kteří se snažili vypadat velmi sebevědomě a soupeře znejistit. Osobně to vnímám tak, že konec konců je to o šachu, ne o hraní divadla, takže se snažím působit neutrálně.

Jednou jsi popisovala, jak šachisté musí před vstupem na turnaj projít detektorem kovů, aby náhodou neměli mobily či zakázané pomůcky a nepodváděli. Měla jsi zkušenost s podváděním i ty?

Detektory kovů bývají jen na vrcholových turnajích, a to ještě ne na všech. Jednou se mi na mistrovství Evropy v Lotyšsku stalo, že jednomu klukovi našli ukrytý mobil, přičemž akorát vyhrával a vedl celé mistrovství. Za trest mu odebrali všechna vítězství a dali mu roční distanc, takže nemohl hrát na turnajích.

Mně osobně se nestalo, že by můj soupeř podváděl, ale četla jsem články, že i velmistři používají mobil. Dají si ho do kapsy, pak si na toaletě přes šachový počítač prohlédnou jednotlivé tahy a na základě toho dále hrají.

Pokud o sobě pochybuji, tak si občas připomenu, co jsem dokázala v šachu, a cítím se lépe.

Říkáš, že si tahy mohou naplánovat přes mobil na toaletě. Může během partie hráč odejít na toaletu, nebo musí po celou dobu sedět za šachovnicí? V seriálu Queen’s Gambit se například partie dala pozastavit, ale následující tah se vhodil do obálky napsaný na papíře.

Kdysi to tak fungovalo, ale když už dnes fungují šachové počítače, je to jiné. Tehdy nad jednotlivými tahy mohli přemýšlet jen lidé, nyní musí hráči sedět v hrací místnosti, ale mohou jít na WC nebo na vzduch, pokud někdo kouří. Na turnajích ale bývá vyhrazený prostor pro hráče, kam se většinou nedostanou lidé, kteří nehrají.

Na Queen’s Gambit se ti podle vlastních slov líbila symbolika, jak se vyvíjel příběh Beth z pěšce na královnu. Vnímala jsi i ty své turnaje a úspěchy přes podobnou symboliku?

Myslím, že když jsem hrávala, tak jsem šachové partie nevnímala přes symboliku, ale mnohem více nad tím přemýšlím teď, když už tolik nehraji. Někdy, když mám slabší moment a potřebuji si zvýšit sebevědomí, tak ráda přemýšlím nad tím, že jsem se sama probojovala na mistrovství Slovenska či mistrovství světa, a samozřejmě mi to pomáhá. Pokud o sobě pochybuji, tak si občas připomenu, co jsem dokázala v šachu, a cítím se lépe.

Když se zpětně zamýšlíš, přemýšlíš i nad tím, jak jsi jako dívka vstupovala do mužského světa? Vždyť na světě existuje okolo 1 500 mužských šachových velmistrů a jen přibližně 30 ženských.

Šachy vždy hráli převážně muži a až teď se to trochu vyrovnává. Já jsem se vždy snažila nad tím příliš nepřemýšlet, protože pro mě to bylo o šachovnici a nezáleželo mi na soupeři — jakého pohlaví je, kolik mu je let nebo z jaké země pochází. Ke každému jsem přistupovala stejně a přála jsem si, aby to tak bylo i ze soupeřovy strany. Ne vždy to tak samozřejmě bylo, ale snažila jsem se si to nepřipouštět.

Říkala jsi, že ti občas muži ani nepodali ruku, když s tebou prohráli. Měla si pocit, že i když jsi 15násobnou mistryní Slovenska, tak si musela vyhrát tyto tituly mnohem vícekrát než muži, abys byla vnímána na stejné úrovni?

Občas jsem měla takové myšlenky. Samozřejmě, většina mužů byla vyrovnaná s tím, že hrají proti ženě, a až tak nad tím nepřemýšleli, ale našly se případy, kdy pro ně to, že jsem žena, znamenalo, že nemůžu umět hrát šachy. Mysleli si, že nemohu být tak dobrá, ale tehdy často nevěděli o mých vítězstvích na mistrovství. A když se to dozvěděli zpětně, tak tehdy byli spokojenější, pokud se mnou prohráli.

Myslíš si, že tento zvýšený zájem o ženský šachy má smysl pro začínající dívky, které možná mají o své budoucnosti v šachu pochybnosti? Věříš, že bys i ty mohla někoho motivovat?

Já doufám, že ano. Když jsem byla malá, vždycky jsem chtěla mít nějaký vzor, ale šachy předtím nebyly tak rozšířené mezi ženami, takže mi takový vzor trochu chyběl. Chtěla jsem být obklopena dívkami ve stejném věku se stejným zájmem. Nyní doufám, že popularizace ženského šachu pomůže dívkám, které by v něm chtěly být dobré. Je skvělé, že mohou vidět, jak rozmanitý sport šachy jsou a že ho může ho hrát kdokoliv.