Charlotte Srnčíkové je 20 let a teprve nedávno dostudovala tanec na konzervatoři. Ráda by tančila i nadále, ale momentálně řeší svou tranzici a teprve potom se chce vrátit ke kariéře. Spojili jsme se přes videohovor a už z jejích pohybů a z toho, jak mluví, srší ženskost. Někoho, kdo ji nezná, možná nejspíš překvapí její hlas, ale první dojem rychle přehluší její výmluvnost a otevřenost. Má za sebou léta sebereflexe a je to vidět.
Rodačka ze Spišské Nové Vsi měla svůj první coming out v květnu 2020, když své mámě poprvé řekla, že je transgender. Ve velmi otevřeném rozhovoru pro Refresher popisuje, jak k tomu došlo, a mluví o šikanování, které zažívala celý život. „V minulosti po mně běžně lidé křičeli na ulici. Měli tendenci stáhnout okénko v autě a zakřičet mé staré jméno.“
Kromě šikany kvůli genderové identitě podobně jako velká spousta žen zažila i sexuální obtěžování ze strany mužů. „Jelikož ne každý ví, že jsem trans, přistupují ke mně jako k cisgender ženě,“ řekla nám. Momentálně čeká na poslední „zelenou“, aby mohla naskočit na hormonální terapii. Velmi se těší na své nové tělo, ale miluje a respektuje také to, ve kterém žije nyní.
Nerozumím, proč mají někteří potřebu dělat zákony, které nepomáhají lidem žít, ale naopak, znemožňují jim to. Z mého pohledu je to nelidské, protože tím zasahují do mého bytí. Neumím na to najít vhodnější slovo, je to nelidské.
Stále to doma nemáme ideální. I teď jsme dost na nože – s mamkou i s tátou.
Je mezi námi věkový rozdíl a je to cítit. Řešíme můj instagramový profil a já se rodičům snažím vysvětlit, že se na něm chci prezentovat tak, jak to je pro mě přirozené. To, že jsem trans, s tím nemá nic.
Říkají mi, že jsem trans, a proto bych se takhle neměla prezentovat, protože co si potom lidé pomyslí. Ale já takové fotky nedělám proto, abych poutala pozornost a vyžadovala popularitu. Dělám to proto, aby transgender ženy neměly strach a nestyděly se za své tělo. A mám pocit, že v dnešní době, pokud to není alespoň trošku kontroverzní, tak se to nedostane do širšího povědomí.
Ano. Kdyby takové fotky přidala cisgender žena, možná si něco o ní pomyslí, ale neřeknou jí, že dělá špatné jméno všem ženám. To je to, co doma řešíme: co když si lidé pomyslí, že svými fotkami kazím jméno transkomunitě. Rodiče se bojí, že co když i mými fotkami by argumentovali v parlamentu, že „tohle“ chtějí zakázat.
Na jednu stranu jim rozumím, protože pokud něco není alespoň trošku kontroverzní, tak o tom nemluví. Možná tato komunita vyjde takto na pochod, aby se o ní konečně mluvilo.
Stále říkám: Žij a nech žít. Pokud nevíš, proč se ten člověk tak prezentuje, tak ho neposuzuj.
Spousta lidí mi řekla, že dokud jsem neotevřela ústa, tak si o mně mysleli, že jsem namyšlená pipka. Neberu jim to, možná bych si to také pomyslela. Za ta léta jsem si vybudovala takovou obranyschopnost, a když jdu po ulici, zřejmě se tvářím naštvaně. Ale já si to už ani neuvědomuji, jen mě společnost donutila vytvořit si kolem sebe štít.
Poprvé jsem byla letos v Košicích. Dříve jsem nešla ne proto, že bych to nepodporovala, ale necítila jsem potřebu tam jít. Nešlo o to, že bych se styděla, jen jsem neměla ten vnitřní pocit, že bych měla jít.
Kdysi jsem dostávala víc hejtu a asi i vím proč. Neuměla jsem se obhájit a lidé možná na mně viděli, že jsem slabší.
V minulosti po mně běžně lidé křičeli na ulici. Měli tendenci stáhnout okénko v autě a zakřičet moje staré jméno, na které já už ani nereaguji, nespojuji si to. Ale kromě obtěžování, které souvisí s tím, že jsem trans, zažívám sexuální obtěžování podobně jako cisgender ženy. Jelikož ne každý ví, že jsem trans, přistupují ke mně jako k cisgender ženě.
Po mém coming outu se moje mamka spojila se Zarou Kromkovou. Je to transgender žena z našeho města, která pracuje také v komunitním a poradenském centru Prizma Košice. Šli jsme za ní spolu s mými rodiči a povídali jsme si o tom, jak se cítím a jaké mám možnosti. Velmi mi v tom pomohla, stala se mi blízkou kamarádkou a také jakousi mentorkou v transsvětě.
Mě jako ženu nedefinuje to, jestli mám penis nebo ne.
Jak probíhá proces tranzice na Slovensku?
Musíš získat posudek od psychiatra. Je to velmi individuální – můžeš tam chodit měsíc, půl roku nebo i rok. Úkolem psychiatra je vyloučit, že si člověk nevymýšlí. Potom dostaneš tzv. diagnózu, což je také paradox, protože transsexualitu Světová zdravotnická organizace v roce 2018 vyloučila ze seznamu duševních chorob. Takže mám diagnózu, ale není to oficiální duševní porucha, je to jen potvrzení, které musím mít, pokud chci projít tranzicí.
Dále musí člověk absolvovat endokrinologické vyšetření, aby věděl, jakou má úroveň hormonů, aby se poté dala nastavit hormonální terapie, a kontroluje se i štítná žláza. Dalším vyšetřením je psychodiagnostika, kde psycholog musí vyloučit duševní choroby. Je velmi podstatné, aby byl člověk v tranzici mentálně v pohodě, jelikož jde o velký zásah do těla.
A ještě je třeba absolvovat i genetické vyšetření, aby se vyloučila nějaká genetická porucha, která by ovlivnila chod tranzice. Se všemi těmito dokumenty může začít hormonální léčba a po absolvování kastračního zákroku může člověk projít i úřední změnou pohlaví a absolvovat medicínskou změnu, pokud ji chce.
Kde v tomto procesu se nacházíš ty?
Tím, že byla korona, se to zkomplikovalo. Coming out jsem sice měla v květnu, ale první návštěvu u psychiatra mi vzhledem ke druhé vlně zrušili a přesunuli na únor 2021. Hned na prvním sezení mi – asi mu také bylo jasné, že jsem žena a není o čem – vydal průvodní dopisy na endokrinologii, psychologii a genetiku; bez těch by mě nevyšetřili. Mám za sebou endokrinologické vyšetření i psychodiagnostiku, ale pořád čekám na výsledky z genetiky. Už to je několik měsíců.
Proč je tak náročné dostat se ke specialistům, že jsi musela čekat i půl roku?
Specialistů na Slovensku je velmi málo. Podle toho, co vím, se transgender lidem věnuje jedna endokrinoložka na západním Slovensku, jeden psychiatr na středním Slovensku, který už ani nebere nové klienty, protože má plno, a na genetiku málokde berou. Laboratoří je více, ale nechtějí přijímat transgender lidi.
Celkově u nás neexistuje metodika pro tranzice; ona je sice napsána, ale leží na stole ministerstva a je třeba ji podepsat. A tak si každý člověk tím procesem prochází jinak a to, jak jsem to zažila já, nemusí korespondovat s jinými příběhy.
Když už budeš mít všechny papíry a projdeš i chirurgickými zákroky, celý kolotoč s lékaři skončí?
Hodně lidí to neví, ale pokud absolvuji nějaké zákroky, tak budu muset být na hormonální terapii už celý život. Není to tak, že budu jen rok na hormonech. Tím, že ti při kastraci odeberou pohlavní orgán, který produkuje ty hormony, musíš to suplovat.
Na Slovensku není možné úředně změnit pohlaví, pokud člověk nepodstoupí kastraci. Jak to vnímáš?
Podle mě je to nehumánní, je to velký zásah do těla a nerozumím té podmínce. Snažím se přivřít obě oči, neboť dokud to nepodstoupím, v občanském průkazu to efko mít nemůžu. I proto jsem alergická na otázku, zda už jsem přeoperovaná. Není to tak jednoduché, je to běh na dlouhou trať.
Spousta lidí neumí rozlišit genderovou identitu a sexuální orientaci. To jsou dvě naprosto rozličné stránky člověka. To, s kým spím, nemluví o tom, kým jsem.
Ne každý transgender člověk chce projít všemi chirurgickými zákroky. Jak jsi na tom ty?
Já chci. Ale rozumím lidem, kteří to nechtějí podstoupit. Mě jako ženu nedefinuje to, jestli mám penis nebo ne. Každá operace je nebezpečná, a má-li někdo například zdravotní problémy a nemůže to podstoupit nebo nechce riskovat život, tak tomu rozumím.
Coming out jsi měla v květnu 2020. Řekni mi o svém životě předtím.
Nemůžu říct, že byl špatný, vždy jsem měla podporu svých rodičů. Vždy jsem mohla být sama sebou. Ale nikdy jsem si nepoložila otázku, kdo jsem. To, jestli jsem vystupovala pod ženským nebo mužským rodem, byl zanedbatelný aspekt mého bytí. Odmala jsem tančila, měla jsem dlouhé vlasy asi od třinácti a oblékala jsem se vždy více femininně. Víc jsem si rozuměla s holkami a raději jsem si hrála s panenkami.
Nikdo se tě v tom nesnažil zastavit nebo tě tlačit do typicky chlapecké role?
Rodiče mě v tom neomezovali. Právěže mě všichni brali tak, že jsem prostě taková, a nikdo to neřešil. Jasně, že jsem si proto zažila šikanu ve škole, to bylo i bude, ale na to jsem už zvyklá.
Jak tě ve škole šikanovali?
Když ještě lidé nevěděli, že jsem trans – vždyť já sama jsem to také nevěděla –, tak prvotní nadávky byly, že jsem gay, buzerant a podobně.
V jakém období začalo šikanování?
Poprvé jsem se v prvním ročníku na základní škole doslechla, že jsem gay. Ani jsem netušila, co to znamená. To je šok i pro matku, že musí vysvětlovat něco, co by za normálních okolností sedmiletému dítěti možná ani nevysvětlovala. Byla to facka pro nás obě. Tehdy jsem si uvědomila, jak dokážou být děti kruté, ale myslím si, že to vychází z výchovy doma. To dítě to určitě muselo někde slyšet.
Jak tě to ovlivnilo?
Bylo to obtížné. Ve velmi raném věku jsem musela vnitřně dospět, hodně jsem musela věci analyzovat a přemýšlet nad nimi. Ale musím říci, že bych na tom nic nezměnila. Tyto zkušenosti ze mě udělaly člověka, jakým jsem teď. Jsem více sebevědomá, umím si stát za svým slovem, umím projevit svůj názor.
Měla jsem silný pocit, že dnes je ten den, a zavolala jsem si mamku na zahradu. Řekla jsem jí, že se necítím jako kluk, ale že se cítím jako žena a nevím, co s tím mám udělat.
Když mluvíme o coming outu, ve tvém případě nešlo o sexuální orientaci, ke které ses přiznávala, ale o tvou identitu.
Spousta lidí neumí rozlišit genderovou identitu a sexuální orientaci, to jsou dvě odlišné věci. U mě to bylo určitě o genderové identitě. Pokud jde o sexuální orientaci, mohu se označit za bisexuální nebo pansexuální osobu, neboť mně více záleží na tom, jaký člověk je. Tady se pěkně ukazuje, že člověk může být trans a nemusí být heterosexuální, čili bych byla jen na chlapy.
To jsou dvě naprosto rozličné stránky člověka. To, s kým spím, nemluví o tom, kým jsem.
Co tě dovedlo k tomu, že ses uměla identifikovat jako transžena?
Nikdy jsem si neuměla představit svůj život v budoucnosti jako muž. Stále jsem se viděla v jakýchsi ženských sférách. A postupně jsem si uvědomila, že jsem žena, jen žiji v jiném těle a je třeba to začít řešit. Nebylo to rychle, přišlo to časem.
Když jsem mluvila s tvojí mámou, zmínila, že přece jen nastal jeden zlomový bod.
Ano, jednou jsme šli na návštěvu k mé babičce a já jsem se namalovala. Udělala jsem si fakt pěkný make-up. Měla jsem v té době už propíchnuté uši, oblékla jsem si takové body, prostě jsem se vyfikla. Ale to nesouviselo s tím, že když jsem vnitřně žena, tak se najednou musím takhle prezentovat, to vůbec.
Podle mě je normální, i když se maluje muž. Když se tak cítí dobře, nemám právo ho soudit.
Ale tvoji rodiče to asi takhle nevnímali.
Ne, strašně jsme se tehdy chytli. Říkali mi: Ježišmarja, ty jsi teď namalovaný, ještě máš i náušnice, a takhle půjdeme k babičce? Byla to asi největší hádka, jakou jsme kdy měli. Máma mi tehdy řekla: Řekni mi, kdo jsi! To ve mně něco vyburcovalo.
Neřekla jsi to však rodičům na té návštěvě, ale až později. Řekni mi, jaké to bylo.
Asi o týden později, když jsem seděla v autě, mě promkl pocit, že musím mamce říct, jak se cítím. Ale nebylo to jednoduché, ačkoli máme odmalička velmi otevřený, dobrý vztah, přece jen to není totéž jako se přiznat, že jsem ukradla bonbon z obchodu. Nešlo to lehce, takže si neumím ani představit, jaké to musí být, když má člověk doma špatné vztahy.
Takže jsme šli za babičkou. Pamatuji si, že mi ten den bylo velmi špatně, v celém těle. Měla jsem silný pocit, že dnes je ten den, a zavolala jsem si mamku na zahradu. Řekla jsem jí, že se necítím jako kluk, ale že se cítím jako žena a nevím, co s tím mám udělat. Ona se rozbrečela, přišlo takové první uvolnění napětí a emocí. Potom mi řekla, že je všechno v pořádku a že to spolu zvládneme. To byl můj první coming out.
Své tělo miluji, respektuji ho, ale umím si ho představit jinak. Ale to přijde tranzicí, jen musím počkat.
Coming outů jsi tedy musela mít víc?
Okolí asi tušilo, že něco se mnou bude, možná to i očekávali. Ale vzhledem ke škole – byla jsem tehdy třeťačka – jsem to veřejně neprezentovala. Začala jsem se velmi vyhýbat rodu a naučila jsem se bezrodové věty.
Jak vypadá bezrodová věta?
Například místo vstal nebo vstala si ráno řekneš, že ti zvonil budík v sedm hodin. Hodně jsem se vyhýbala tomu, abych o sobě na veřejnosti mluvila v nějakém rodu. Doma jsem používala ženský rod.
Proč ses tomu vyhýbala?Aby nemohli říct, že se prezentuji jako žena, ale studuji jako kluk. Tím, že jsem studovala tanec, to bylo velmi obtížné uprostřed studia změnit. I pro můj vnitřní klid to bylo lepší, chtěla jsem nejprve odmaturovat. Ve škole jsem se tedy tvářila, že jsem kluk, i když všichni věděli, že tomu tak není. Byla to taková parodie.
Translidé zápasí právě s rodovou dysforií, tedy že své vnitřní, pro ně pravé já nemohou navenek projevit. Ty jsi to cíleně skrývala. Jaký to mělo vliv na tvou psychiku?
Od mnoha věcí se umím velmi dobře odosobnit. Ve škole jsem při tancování až tak neřešila, co je chlapecké a co ženské. Bylo pro mě divné, že jsem musela partnerku točit jako partner, ale odosobnila jsem se od toho. Říkala jsem si, že když chci dostudovat, musím to dělat.
Bavilo tě to přesto?
Jasně, že mě to nebavilo. Musela jsem to udělat, protože jsem chtěla mít papír na to, že jsem ukončila školu. Ale snažila jsem se hledat hezké věci i na ty špatné. Vidět jen tu špatnou stránku je podle mě velmi destruktivní. Říkala jsem si, že no dobře, potočíš ji, aspoň se zasmějete.
Zdůraznila jsi rozdíl mezi sexuální orientací a rodovou identitou, neboť lidé to často zaměňují. Musíš tyto věci vysvětlovat i při randění? Kdy nastane ten bod, když druhé straně řekneš, kdo jsi a že procházíš proměnou?
Teď se setkávám s jedním chlapcem. Nevím, jestli bych to nazvala vztahem, ale je to pro mě velmi blízká duše a budujeme něco společného po citové a duševní stránce. On mi řekl, že mě stále bral jako ženu. Nikdy mi neřekl, že jsem někdy byla kluk. Čili podle mě to závisí na té druhé straně, jak to bere.
V této dvojici se vnímám odjakživa jako žena, nikdy mi ani nevyčítal, že jsem trans.
Vím, že je nepříjemné mluvit o intimnostech, ale troufnu si na těžší otázku. Co ta praktická stránka ve vztazích? Musíš partnery nějak připravit na to, co mají očekávat?
Já pořád říkám, že penis a vagína jsou jen kůže, nějaké orgány, se kterými jsme se narodili. Neovlivňují to, kým jsme. Takže já mu říkám: Buď mě bereš celou takovou, jaká jsem, nebo můžeš odejít. Vždyť ani já nejsem ztotožněna s tím, co mám mezi nohama, ale respektuji to a akceptuji. Nemám k tomu žádný vztah, narodila jsem se s tím a je to tam. Ano, chci podstoupit nějaké zákroky a změnit některé části mého těla, ale také musím čekat.
Pokud to ten partner se mnou myslí opravdu vážně, počká se mnou. Pokud mě má rád jako osobu, nebude řešit to, co mám mezi nohama, nebo jiné povrchní věci.
Jak se vnímáš ze sexuální stránky, jaký máš vztah k vlastnímu tělu, když jsou části, kterých se chceš „zbavit“?
Bude to znít, že už je mi 50 let a prošla jsem i přechodem. (smích) Ale čím jsem starší, tím méně mám nějakou potřebu být sexuálně aktivní. Nemám v sobě tak silné chtění, pro mě je i ve vztahu důležitější ta citová stránka a sex je jen třešnička na dortu. Asi nejsem tak sexuálně založený člověk. Když k tomu přijde, tak dobře, a pokud ne, také dobře.
Své tělo miluji, respektuji ho, ale umím si ho představit jinak. Ale to přijde tranzicí, jen musím počkat.
