Výstaviště přivítalo nadšené amatéry i uznávané profesionály.
Sálem se rozléhala symfonie tužek a štětců šustících o papír. Oči návštěvníků k sobě poutala rozličná výtvarná díla. Koncert pro oči i uši umělci náhodně přerušovali pokaždé, když někdo z návštěvníků projevil zájem podívat se klíčovou dírkou do jejich hlav, aby zjistil, jaké příběhy a myšlenky se za abstraktními i konkrétními malbami i plastikami skrývají. V pražských Holešovicích o víkendu proběhl Open Art Fest, kde si na své přišli jak umělci, tak i fanoušci s vytříbeným estetickým vkusem.
Do areálu jsem přišel v neděli odpoledne a z pohledů účastníků – a posléze i z konverzace s nimi – jsem zjistil jediné. Sobotní večer byl náročný. Není divu. Umění tvoří z jeho služebníků jednu velkou rodinu, která si za své poslání klade odrážet společnost a skrz štětce, plátno a unikátní pohled na svět k ní promlouvat.
„Podařilo se nám vytvořit pel–mel malířských i sochařských oborů a zároveň jsem rád, že se povedlo dát festivalu nějaký koncept, takže abstraktní umělci byli u sebe, sochaři byli u sebe a lidé mohli projít, co je zajímalo,“ popsal mi svůj pohled na akci její jediný organizátor Jiří Doležal. Na výstavě se setkaly všechny umělecké proudy. Nejkrásnější setkání ale proběhlo mezi zajetými profíky a amatérskými umělci, kteří méně zkušeným předávali svoje zkušenosti a inspirovali je v další tvorbě.
„Akci jsme odvodili od výstav ze 19. století v Paříži, kdy umělci byli po celou domu přítomní na místě po celou dobu. Chtěli jsme zkusit přenést atmosféru slavných pařížských salónů i sem. Pro mnoho lidí je ale takový typ akce přežitý a v dnešní době nemá šanci fungovat. I proto jsme nedosáhli ani na žádnou podporu,“ řekl Jiří.
Každý si přišel na své
Výstava probíhala ve dvou halách. V té první – blíž ke vstupu – si hned zkraje přišli na své hlavně nadšení umělci, kteří si mohli po dostatečném načerpání nové inspirace zakoupit malířské potřeby a na místě si je vyzkoušet. Záleželo pak jen na nich, jestli se raději pracují se štětci, uhly, nebo třeba sprejem.
Po rozkoukání jsem si procházel první halu. Kdybych ji měl svým ryze amatérským pohledem zhodnotit a shrnout do několika málo vět, řekl bych, že první hala se věnovala spíše konkrétním dílům. Umělci zde vystavovali obrazy inspirované mytologií nebo vlastními zážitky z cest po celém světě. Návštěvníci si mohli prohlédnout a nakoupit i portréty známých osobností, které se svým provedením na vzdálenost štětinky štětce přiblížily k fotografiím. Osobně mě ale mnohem víc uchvátily příběhy, které mi šeptala vedlejší hala.
Věnováno závislým, nymfomankám i Alzheimerově chorobě
Po vstupu do druhého sálu si můj pohled získává dominantní plastika jakési příšery – asi z vesmíru? Svou napřaženou pravicí jako by mě k sobě lákala a já se intuitivně, krok po kroku blížil k temně vypadající plastice. Pestrobarevná, nepřátelsky vypadající kreatura ve mně vzbuzuje pocit beznaděje. Ten pocit je správný. Potvrzuje ho jediné slovo, které umělec Thierry Funck. Dementia.
„Pamatuj: Demence je utrpení, ale moje oči pořád vidí a uši pořád slyší. Přesto, že mi paměť neslouží a moje vnímání je zpomalené, uvnitř jsem to pořád já,“ stojí v popisku díla. Posléze se dozvídám, že dílo je pro autora daleko osobnější, než se může na první pohled zdá. Popisuje totiž osud jeho maminky, která se kvůli Alzheimerově chorobě postupně vytrácela ze svého těla.
To Thierry v soše dokonale odráží. Samotná podoba sochy totiž odpovídá vesmírné kreatuře, kterou jeho nemocná maminka viděla, když se dívala do zrcadla. Dochází mi, že to, co nestvůra drží v ruce je právě zrcadlo, které zdobí jeden velký otazník, jenž sochaři vrtal hlavou celých 14 měsíců, po něž na tomto díle pracoval. Ještě víc mrazí z faktu, že se prý v soše skrývá skutečná, byť zvířecí, lebka.
Thierry se na výstavě podílel ještě s několika dalšími děly, které nazval Addiction a Nymphomaniac. První z jmenovaných děl má podle něj odrážet příběh mladého člověka, který během dospívání sejde z cesty a jeho hlavu i duši prorostou kořeny závislosti. „V životě jsou nejdůležitější rozhodnutí, který naše bytí formují,“ říká Thierry. „Uvědom si, že rozhodnutí, které učiníš, určí, jestli prožiješ plnohodnotný život, nebo jednoduše umřeš.“
Nymphomaniac se od „Závislosti“ příliš neliší. Lidé závislí na sexu se podle něj potýká s velkými problémy zapadnout a skutečnou lásku si nahrazuje jen prázným sexem. Thierry sám závislost na sexu zpodobnil ženským přirozením naplněnou hlavou a fotkami rozličných dívek, které sami na sexu jsou závislé nebo se se závislým člověkem setkaly.
Potraty v Polsku a dokonalý čtverec
Po chvíli brouzdání a povídání si s umělci se zastavuji u děl Lenky Kozlíkové a Vladimíra Váchala, s nimiž se po chvíli dávám také do řeči. „Mám tady obrazy, které odráží moje vnímání světa,“ popisuje Lenka. Zaujal mě prostřední z nich se ženou, která pod břichem svírá srdce. Zjišťuji, že vnikl na protest potratů v Polsku.
„Je strašné, co se tam děje. Nedokážu si představit, že bych v sobě měla nosit dítě, které vzniklo kvůli znásilnění nebo takové, u kterého vím, že se nenarodí zdravé a bude v životě trpět,“ popisuje Lenka. Podle svých slov ráda pracuje se symbolikou, což demonstruje na svém dalším díle, kde v oblasti lůna nachází zvláštně vypadající hlava.
„Podle mě je nejvíc sexy dialog. Záleží mi na tom, aby lidé mezi sebou vedli smysluplné rozhovory a vzájemně se ovlivnili. Měla jsem tu ještě jeden obraz, který zachycuje, jak mozek musí vstřebávat různé vlivy a díky nim se neustále rozpíná,“ popisuje Lenka. Mozek a vědomí je podle ní plastické a každý člověk se v průběhu života mění podle toho, čím ten svůj mozek krmí.
„Všechna moje díla spojuje jedna věc. Maluji je na zemi a všechna mají formát čtverce,“ prozrazuje mi Vladimír. „Čtverec je prostě dokonalý tvar – ze všech stran vypadá stejně a má dokonalé úhly. Je uklidňující a příjemně moderní,“ vysvětluje a zve mě, abych se podíval na jeho abstrakci v rámu zblízka a stoupl si na koberec, abych se cítil jako v pravé galerii. Když se Vladimíra ptám, co bych měl v obraze vidět, jeho odpověď je prostá, ale i přesto geniální „Hele, já to nerad vysvětluju, protože chci, aby si každý udělal svůj obrázek,“ říká. „Osobně v tom ale vidím pole z ptačí perspektivy,“ pousmál se.
Covid jako motor a inspirace
Obecně vzato mě jako návštěvníka na akci ještě víc než krásná díla různých směrů a životní příběhy zaujalo to, jak spolu umělci drží, tvoří si nové kontakty a domlouvají se na nových projektech, skrz které budou moci potěšit své fanoušky nebo vynést na povrch témata, která v nich rezonují. A taky to, jak i v době, kdy je celá společnost přikrcená pandemií, dokáže umění dýchat a rozvíjet se, přestože to umělci nemají jednoduché.
„Mnoho galeristů zkrachovalo a umělci se museli potýkat se smutnou skutečností, že namají kde vystavovat. Stát je přitom podle mě podpořil úplně minimálně,“ říká jedna z umělkyň. „Mám štěstí, že umění není můj hlavní zdroj obživy a je to hlavně koníček. Je ale skvělé, že lockdown a karanténa dala výtvarníkům novou inspiraci a dala vzniknout novým dílům, ale i novým spolupracím mezi jednotlivými umělci,“ popisuje.
Světlou stránku pandemie vidí i organizátor Jiří Doležal, podle kterého si umělci museli osvojit digitální prostor. „Covid ovlivnil výtvarné umění i v dobrém smyslu slova. Mnoho umělců totiž v minulosti kompletně opomíjelo on–line prostor a teď se jej museli naučit používat. Setkal jsem se letos třeba s umělcem, který neměl sociální sítě ani webové stránky a teď je má krásně rozjeté. Takže i ten Covid měl svoje světlé stránky,“ sdělil.
Umělcům a organizátorovi ale obecně chybí větší podpora státu. Umění je podle nich důležité a ve společnosti je již od nepaměti. V budoucnu by byl proto Jiří rád, kdyby se podařilo svěřit Open Art Fest do státních rukou. Chtěl by, aby stát vytvořil portál, který bude umělce sdružovat a dá jim nové příležitosti. „Když to dokáže jeden blázen, pro takhle velkou instituci by to neměl být problém. Když jsem to ale zkoušel, řekli mi, že na umění nemají peníze.“
Vypadá to tedy, že výtvarno bude muset dále zůstat v rukou hrstky podobně nadšených lidí. Na nás potom je, abychom jim v provozování podobně inspirativních akcí pomáhali, chodili na ně, podporovali umělce zakoupením děl a vedli smysluplné rozhovory – které, jak už víme, jsou nejvíc sexy. Každý tak můžeme přispět k tomu, aby umění mohlo k lidem promlouvat i nadále.
