Soudní znalec: Skoro žádný rodič mi nepřizná, že je chyba i na jeho straně. Ti, kteří to dokáží, ke mně nechodí (Rozhovor)

Obvykle mám už po nastudování spisu přehled, o co v daném případě půjde. Vidím, kdo neustále podává stížnosti, za co byla podána trestní oznámení a kde je asi problém.

Já jsem toho názoru, že dítě se na svět nedostalo z vlastní vůle a nemůže ani za to, že se jeho rodiče rozvádějí. Rodiče by k dítěti měli být slušní, ačkoli to zní jako klišé. Svůj rozchod by měli dětem co nejvíce usnadnit. Rodiče, kteří vytvořili takový spis, na to nemyslí.

Může si dítě vybrat, se kterým rodičem chce žít? Berete to při psaní posudku v úvahu?

Závisí to na věku. Čím je dítě menší, tím více to závisí na povaze rodičů. Čím je starší, tím více bere znalec v úvahu jeho názor. Nelze říci, kde je ta hranice.

Stalo se vám už, že jste takhle dal na názor dítěte?

Jednou jsem dělal posudek ukrajinsko–slovenskému páru, který měl 16letého syna. Chlapec chtěl žít se svým otcem, přestože to byl líný muž a matka by se o něj z objektivního hlediska lépe postarala. Ale nemůžete poslat šestnáctiletého syna žít s matkou, se kterou nemá dobrý vztah. On tíhnul k otci.

Do posudku jsem napsal, že může bydlet s otcem, ale doporučil jsem setkávat se nadále i s matkou. Otevřeně jsem tam popsal i charakterové vlastnosti otce.

Jak to funguje v případě sourozenců? Stává se, že doporučíte, aby je soud rozdělil?

Když se rozpadá vztah rodičů, sourozenci většinou drží spolu. V zásadě si myslím, že děti nemáme rozdělovat, zvláště když je mezi nimi malý věkový rozdíl. Děti se během rozchodu svých rodičů dokáží vzájemně podporovat.

Pokoušeli se vás už rodiče „ukecat“, případně uplatit, abyste napsal pro ně příznivější posudek?

Ne, to se mi ještě nestalo. Ale není vzácné, že si na můj posudek jeden z rodičů stěžuje. Nemůžete ovšem dát dítě domů k oběma rodičům, když se rozvádějí.

Setkal jste se s tím, že by jeden rodič poštvával dítě proti tomu druhému?

To už vidíte i ve spise, jak rodiče s dětmi manipulují. Měl jsem takové zkušenosti. Kdysi dávno jsem měl případ, kdy matka o dceři tvrdila, že se bojí otce. Prý se s ním proto nemůže setkávat, neboť dcera z něj má prostě strach.

Zavolal jsem si oba rodiče i s dítětem na stejný termín. Už ze spisu jsem viděl, že ten pán není zřejmě tak nebezpečný, jak ho žena popisovala. Ona a holčička přišly jako první a hrály si spolu, s mírným zpožděním přišel i muž. Zaklepal na dveře, otevřel jsem mu a v momentě, kdy ho malá uviděla, jen radostně vykřikla: „Táta!“ a rozběhla se k němu. Hned mi bylo jasné, že se ho zjevně nebojí. Byla to jen slova matky.

Kdo „vyhrává“ dítě podle vašich posudků častěji, muži, nebo ženy?

Statisticky děti dostávají častěji matky a otcové si na toto běžně stěžují. Já jsem v oblasti rovnosti pohlaví asi staromódní, ale nedá se být ve všem stejný. Rodová rovnost podle mě spočívá v tom, že máme tu možnost být odlišní a že si ty odlišnosti akceptujeme.

Je jistá skupina tzv. ukřivděných rodičů. S více kolegy jsme se ale shodli, že v této skupině jsou často lidé, kteří skutečně mají problém postarat se o dítě sami. Oni se sami podíleli na tom, že děti s nimi nemají dobrý vztah, a po rozchodu si stěžují, že dítě nedostali do péče. Už jsem takové lidi zažil i já.

Co konkrétně jste zažil v souvislosti s ukřivděnými otci?

Seděli jednou u mě v ambulanci otec se synem. Chlapec byl tichý, žil s matkou. Otec se domáhal, aby se mohl s chlapcem setkávat, a říkal, že to matka mu v tom brání. Ten pán si na mě i stěžoval, že jsem napsal špatný posudek.

Tak jsem si je pozval k sobě a otec hned spustil. Ptal se syna, proč si s ním nechce povídat, a byl při tom naléhavý a mírně agresivní. Ten malý mu na to odpověděl, že se ho bojí. „Ty se mě bojíš? To ta tvoje máma a její rodiče!“ pokračoval rozzlobený otec. Čili mně tvrdil, že to matka jim brání v kontaktu, ale ve skutečnosti se ho vlastní syn bál. A hned se potvrdilo, že důvod ke strachu tam i byl.

Žijí podle vás lidé v podobných případech v iluzi? Je opravdu možné, aby si neuvědomovali, že vztah s dětmi mají nahnutý kvůli svému chování, a upřímně věří tomu, že za to může jejich partner nebo partnerka?

Ano, myslím si, že ve většině případů tomu opravdu věří. Pokud jde o rodiče, kteří jsou schopni sebereflexe, tak neskončí v mé ambulanci. Málokdo je u mě schopen si přiznat, že i on má svůj podíl viny na tom, že se vztah rozpadl. Obvykle lidé nadávají na své partnery nebo řeknou, že asi byli až „příliš hodní“. Skoro žádný rodič mi neřekne: Ano, pos*al jsem to i já. Ti, kteří to dokážou, ke mně nechodí.

Pracujete s rodinami i po rozvodu?

Ne, nikdy. Práci s rodinou po rozvodu často navrhuji, ale sám to odmítám. I když byly nabídky ze strany rodičů nebo dětí, vždy jsem to odmítl.

Odmítám i znalecké posudky lidí, které znám nebo se kterými jsem už něco řešil. Budete-li se rozvádět vy, nebudu vás chtít posuzovat, budete muset jít k nějakému mému kolegovi, protože vedeme tento rozhovor. (úsměv)