Igor Obuch, který se věnuje odborným psychologickým posudkům, mluví v rozhovoru pro Refresher o párech, které se chtějí rozejít, ale soudí se o péči o dítě.
Rozchodem (či rozvodem) nejvíce trpí děti, pokud už ve vztahu jsou. Přesto jsou někteří rodiče schopni vyprodukovat i více než půl metru vysokou kopu papírů pro soud. Jednu takovou nám při návštěvě v jeho ordinaci ukázal i klinický psycholog a soudní znalec Igor Obuch. Rozdělená je na dvě hromádky, jinak by se zřejmě zhroutila. „Rodiče vyprodukovali kvůli dítěti takovýto spis. Změřil jsem to, měří 68 centimetrů.“
Spisů má v ambulanci několik. Kopí se v nich žaloby, žádosti, stížnosti, trestní oznámení a mnoho jiného. Doručením takového spisu začíná práce znalce, po důkladném nastudování musí osobně vyšetřit oba rodiče i děti a napsat odborný posudek pro soud, který si jej vyžádal. „Čím delší je spis, tím je to pro děti horší,“ řekl nám.
Podle jeho slov na sebe rozcházející se dvojice na konci vztahu vytáhnou i to, co kdysi považovaly za milé. Říká, že páry, které se k němu dostanou, jsou na tom už opravdu špatně.
Vaším úkolem je pomoci při rozvodu nebo rozchodu určit, jak bude vypadat péče o dítě. V jakých případech k vám přicházejí lidé, kteří už spolu nechtějí žít?
Když do toho vstoupí soudní znalec, už je to pro děti špatná situace. Znamená to, že se rodiče nedokázali dohodnout a ani soud nebo sociálka to neuměly vyřešit. Trošku přehnaně řečeno nikdo neví, co s tím dál dělat, a tak je pošlou k psychologovi.
Ve chvíli, kdy k vám přijdou, už tedy není cesty zpět? Není šance vztah zachránit?
Za celých třicet let jsem měl dvě takové situace, kdy se rodiče nakonec mezi sebou dohodli. Uvědomili si, že nechtějí, aby to řešil psycholog, a že se, pokud jde o dítě, dohodnou sami. Ale že by někdo zařadil zpátečku a obnovil vztah, to se mi nestalo.
Setkáváte se s rodiči i dětmi?
Soud skoro vždy dá vyšetřit všechny, i rodiče, i děti. Mluvím s dětmi i rodiči, u všech dělám psychologické vyšetření. Kromě toho děti pozoruji v kontaktu s rodiči, přičemž pozoruji reakce rodičů i dětí. Celý proces je časově náročný, zabere i dva pracovní dny. Kromě toho ale musím nastudovat spis, což je velmi individuální, každý případ je jiný.
Na co se při vyšetření zaměřujete?
Soud mi položí konkrétní otázky, na které hledám odpovědi. V rámci mého posudku musím udělat vše pro to, abych uměl v závěru na tyto otázky odpovědět.
Jaké otázky vám obvykle soud položí?
Většinou se ptá na povahové charakteristiky rodičů a na vztah rodičů a dětí. Ptá se i na to, který z rodičů je takříkajíc vhodnější pro děti. Tato otázka může vyvolat rivalitu mezi rodiči.
Když si povídám s otcem a matkou, v rámci svého „rituálu“ je konfrontuji se skutečností. Připravím si jejich spis na stůl, ukážu jim ho a zeptám se jich, jestli si myslí, že je to vůči jejich dítěti nebo dětem normální a slušné. Snažím se poukázat na to, že oba přispěli k tomu, že se situace dostala až na můj stůl. Jsou v tom spolu. Opravdu se ve většině případů nedá říci, že by jedna strana byla naprosto špatná a ta druhá naprosto dobrá.
Jak na takovou „taktiku“ reagují?
Většinou zkrotnou. Jasně, navzájem se obviňují, to ne já, to manželka… Ale já jim na to řeknu, že mě to nezajímá. Oni jsou rodiče, jejich úkolem je starat se a ten spis vyrobili sami.
Když jsem začal dělat soudního znalce, bylo mi zhruba 35 let. Tehdy byli ti rodiče, kteří za mnou přicházeli, vrstevníci. Dnes by moji klienti mohli být i mými dětmi. Takže asi ke mně mají i respekt.
Ukázal jste nám jeden ze spisů, kterému se věnujete. Jak vnímáte rodiče, kteří vytvořili tak vysoký štos papírů?
Co se dozvíš po odemčení?
- Zda si děti mohou vybrat, ke kterému rodiči po rozchodu půjdou.
- Zda se rozdělují sourozenci.
- Jak rodiče manipulují při rozvodu se svými dětmi.
- Co si myslí o skupině ukřivděných rodičů, kteří si stěžují na soud nebo znalce.
