Roman dělá vlekaře ve Švýcarsku: vydělám tu královské peníze, ale doma lidé nevidí nic jiného než výplatu (Rozhovor)

„Obecně se ke Slovákům v první chvíli nehlásím a tvářím se jako Švýcar. Nejdříve je sleduji, jak se chovají, neboť mnoho Slováků lyžujících ve Švýcarsku má spoustu peněz, a proto si myslí, že se mohou chovat jako „burani“,“ konstatuje Roman, který už 11 let pracuje ve Švýcarsku. 

V zemi, která je vysněnou destinací mnoha Čechů i Slováků, se vypracoval z myče nádobí v hotelu přes barmana a manažera baru až na vlekaře, nebo spíše operátora lanovky, která vede na nejvyšší kopec ve výšce 2 200 metrů v lyžařském středisku Adelboden. 

„Je pravda, že oproti Slovensku se ve Švýcarsku vydělávají obrovské peníze,“ říká Roman, jenže Slováci podle něj zapomínají na to, že s vysokými platy ve Švýcarsku přicházejí i vysoké životní náklady. Podle něj to není jen o neuvěřitelných tisících na výplatní pásce.

Kdy ses rozhodl, že všeho necháš a vydáš se pracovat do Švýcarska, které je snem mnoha našich krajanů?

Ve Švýcarsku jsem s menšími přestávkami a jednou takovou větší strávil posledních 11 let. Možná před pěti lety jsem byl zpátky doma na Slovensku přibližně na rok, ale táhlo mě to zpátky do hor, tak jsem se vrátil. Celou dobu ve Švýcarsku působím v Alpách, protože hory mě přitahují nejvíc a nikde jinde jsem ani nechtěl pracovat.

Když jsem před lety nedokončil vysokou školu na Slovensku, tak jsem hned vypadl do Anglie, ale tam mě život nudil. A k tomu je ta země ještě i plochá, bez kopců.

Naskytla se mi příležitost odjet do Švýcarska, kde jsem nejprve pracoval jako umývač nádobí v hotelu. Postupně jsem si prošel různé pozice – přes barmana, manažera baru až po kuchaře – ale nakonec mě gastro přestalo bavit.

Před dvěma lety jsem dal výpověď, našel nabídku práce na operátora lanovky, poslal si žádost a teď si to velmi pochvaluji. Je to opravdu ta nejlepší práce, jakou jsem kdy měl.

Ne každý si umí představit, že musí ráno brzy vstávat, aby přišel do práce, když je venku i -20 stupňů Celsia a my musíme lanovku uvést do provozu ve sněhu a větru.

Má vliv na tvé rozhodnutí odjet do Švýcarska vztah s horami, ke kterým jsi chtěl být blízko?

Už v dětství nás s bratrem otec vždy brával do Tater, ale tehdy to samozřejmě byla taková jemná zimní turistika s malými dětmi. Měl tehdy přes svoji firmu zdarma ubytování v hotelech a různých ubytováních po horách na celém Slovensku, tak jsme na výlety jezdívali často.

Otec nás k horám vedl odmalička, ale občas nás musel spíše nutit, neboť se nám nechtělo, jako každému dítěti. Zřejmě mi z dětství zůstala v hlavě myšlenka na to ticho a krásu, kterou člověk nezažije nikde jinde než na horách.

Po příchodu do Švýcarska to už pro mě bylo automatické, že se na ty hory před sebou nebudu jen dívat, ale začnu dělat i něco víc. Mám spoustu zkušeností s turistikou, výstupy a trochu jsem si vyzkoušel i horolezectví.

Říkáš, že tě Anglie nebavila, protože byla příliš plochá. Pamatuješ si ještě na ten zlomový moment, kdy jsi viděl šanci odjet do Švýcarska, a jak to proběhlo?

Vzpomínám si na ten moment, kdy mi kamarád, který pracoval v lyžařském středisku ve Švýcarsku, poslal fotky. Mně stačilo, že jsem viděl ty hory a prostředí, tak jsem se ho rovnou zeptal, jestli pro mě nemá práci. Od něj jsem rovnou obdržel mailový kontakt na ředitele místního hotelu, kam jsem poslal žádost společně se životopisem.

Měl jsem výhodu v tom, že jsem na vysoké škole studoval učitelství angličtiny a němčiny, takže s jazyky jsem neměl žádný problém. Zrovna jsem tu školu nedokončil. Získávání práce pak proběhlo rychle, neboť ve třetím mailu jsem už rovnou od ředitele hotelu dostal pracovní smlouvu, vytiskl jsem ji, podepsal a poslal zpět. A práci jsem měl zajištěnou.

Začínal jsi jako myč nádobí v hotelu, mezitím jsi se vypracoval na manažera baru a nyní jsi vlekař, tedy operátor lanovek ve výšce více než 2 tisíc metrů nad mořem. Máš pocit, že si žiješ svůj „švýcarský sen“?