Roman dělá vlekaře ve Švýcarsku: vydělám tu královské peníze, ale doma lidé nevidí nic jiného než výplatu (Rozhovor)

Určitě mám ze svých pracovních úspěchů pocit zadostiučinění, že jsem se tvrdou prací dostal tam, kde jsem. Ve Švýcarsku se člověk ani jiným způsobem nikam nedostane. Nefunguje zde korupce ani zvýhodňování známých. I když máš nějaký kontakt, tak ten ti většinou jen posune kontakt na jinou osobu, které je třeba se ozvat, a vše probíhá oficiálně.

Věděl jsem, že nemám v hlavě vymeteno, tak jsem tvrdě dřel. A Švýcaři jsou dobří v tom, že když vidí snaživého a inteligentního člověka, vždy mu dají šanci. Na mně od začátku viděli, že jsem nepřišel jen mýt nádobí, protože to pro mě byla práce s malou zátěží pro hlavu i tělo.

Po čase mi začala překážet pracovní doba, chtěl jsem čistší práci, tak jsem si udělal barmanský kurz a šel dělat barmana do čtyřhvězdičkového hotelu. Když pak po půl roce odcházel manažer baru, rovnou mi nabídli tuto řídící pozici, i když jsem neměl s vedením baru žádné zkušenosti.

Rovnou tě bez problémů zaučili na manažerskou pozici?

Jasně. Já jsem jim hned řekl, že bych tu pozici rád vzal, ale museli by mě zaučit a v začátcích mi trochu pomoci.

Nikdo s tím neměl problém, tak jsem nakonec dělal manažera baru tři roky až do momentu, kdy jsem toho celého měl dost. Vyžadovalo to občas i 240 oddělaných hodin měsíčně, stále být dostupný na telefonu, rozpočet na mých bedrech, i tržby, což mi způsobovalo neustálý stres.

Předpokládám, že na pozici operátora lanovky je zapotřebí kurz nebo školení.

Právě na pozici operátora lanovky nejsou žádné speciální kurzy ani školení třeba. Švýcarská lyžařská střediska vždy hledají lidi na zimní sezónu, takže jsem neměl velký problém práci získat.

Celý provoz lanovky je relativně snadný a člověk se tedy 80 procent všeho potřebného dokáže naučit za týden. Komplikovanější jsou až technické a mechanické aspekty lanovky, ale i k tomu se postupně dostane, aby uměl opravit případný problém a správně identifikovat závadu, když lanovka náhle zastaví. To jsem se už za poslední rok v práci naučil.

Mohl by na lanovce dělat kdokoliv?

Třeba říci, že dělat operátora lanovky není práce pro každého. Švýcaři nemají problém zaučit kohokoli, ale musí vidět, že dělat chce. Ne každý si umí představit, že musí ráno brzy vstávat, aby přišel do práce, když je venku i -20 stupňů Celsia a my musíme lanovku uvést do provozu ve sněhu a větru.

Základní pozice operátora lanovky je práce, ve které by se dokázalo zaučit mnoho lidí, ale chce-li člověk dělat s lanovkami něco víc, na to už bývají speciální kurzy, školení i celé programy, kde si můžeš udělat odbornou nástavbu.

Tehdy rozebíráme díly, čistíme a skládáme zpátky dohromady, což je pro mě v té výšce adrenalin jako sv*ně, protože sám lezu a zabředl jsem i do horolezectví.

Je něco, co tě po příchodu na novou pozici na lanovce nejvíc překvapilo? Může být tato práce i adrenalinová, nebo je to spíše o vysedávání v řídící budce?

Každé roční období má své kouzlo. Zima je krásná, tehdy se staráme o lanovku a pomáháme vystupovat, nastupovat. V létě zase dohlížíme na horské koloběžky v teplém počasí.

Já ale nejvíc miluji jaro a podzim, když provádíme revizi, chodíme od stožáru ke stožáru v popruzích a s helmami ve výšce. Tehdy rozebíráme díly, čistíme a skládáme zpátky dohromady, což je pro mě v té výšce adrenalin jako sv*ně, protože sám lezu a zabředl jsem i do horolezectví.

Nejvyšší stožár má 50 metrů a my se na plošině pomocí lana posouváme od stožáru ke stožáru, kde musíme metr a půl vytáhnout a provést revizi. Nevisíš jen tak nad zemí, jsi jištěný, protože kdybys spadl, tak máš smůlu, ale v takové výšce je to pro mě obrovský zážitek.

Říkáš, že tvoje práce vlekaře umí být pohodová i adrenalinová. Jak vlastně v zimě vypadá tvůj běžný den, když přijdeš do práce?

Do práce většinou chodím kolem půl osmé. Momentálně na lanovce pracujeme tři, protože se staráme o čtyřsedačkovou lanovku na nejvyšší kopec ve středisku Adelboden, který leží ve výšce 2 200 metrů nad mořem. Ze stejné doliny jezdí tři lanovky na tři různé kopce, které se zde setkávají.

Když ráno přijedeme, možná hodinku nám trvá, než natáhneme šňůry, odklidíme sníh a vytáhneme všechny sedačky. Večer před odjezdem domů vždy sedačky stáhneme z lanovky a uskladníme v garáži, aby lano přes noc zůstalo prázdné s ohledem na vítr, déšť či mráz, které by mohly lanovku poškodit.

Dva z nás následně odjíždějí na horní stanici lanovky, zatímco jeden z nás zůstává dole a ovládá lanovku, dokud oni nedorazí nahoru. Nahoře se nachází motor i garáž, takže oni postupně vytáhnou všechny sedačky a můžeme lanovku spustit do běžného provozu. To nám trvá možná 20 minut.

Jakou službu máš právě dnes, když spolu děláme rozhovor? Sedíš dole, nebo jsi na horním stanovišti?

Dnes například sedím v řídící budce dole, ale s kolegy se střídáme, abychom neměli stereotypní práci po celou dobu. Jeden den jsem ráno vzhůru, ale pak se leckdy přes oběd vyměníme a vyjedu nahoru, ať se celý den nemusíme dívat na totéž.

V řídící budce mám před sebou počítač, na kterém vidím turnikety, lidi skenující si skipasy, tváře i fotky. Na počítači vidím také volné sedačky, rozmístění sedaček na celé lanovce. A teď během sezóny dávám zejména pozor na lidi, když na sedačky nastupují.

Zejména děti často panikaří, občas spadnou nebo se jim odepne lyže a tehdy musím hned zareagovat a lanovku minimálně zpomalit.

Lanovku dokážeš zpomalit, ale také zastavit? Jak by si měl běžný člověk představit ovládání takové lanovky, pomocí čeho probíhá?

Vždy musím být ve střehu a dávat pozor, co se děje při nastupování na lanovku, neboť jsem zodpovědný za lidi na ní. Většinou pomáháme dětem, ale stane se, že musíme pomoci i dospělému, neboť k nám chodí lyžovat i začátečníci.

Pokud někdo při nastupování spadne, tak buď můžu lanovku zpomalit, pomaleji zastavit, nebo ji náhle zastavit z vteřiny na vteřinu.

Na lanovky máme tři brzdy: jedna je motorová, jedna elektrická a jedna bezpečnostní. Motorová zastaví sedačky pomaličku, elektrická odpojí lanovku od proudu a zastaví během jednoho metru. Bezpečnostní je k lanovce nejméně šetrná, neboť tehdy se na kolo, na kterém je lano, zaklapnou ocelové desky a lanovka se v tom momentě zastaví.

Samotnou lanovku řídíš na obyčejné klávesnici, nebo na to máš speciální knoflíky?

Na ovládání lanovky mám speciální knoflíky, které používám z dolní stanice jen do té doby, než ráno chlapi vyjedou do horní řídící místnosti a nepřevezmou řízení, protože tam mají motor.

Ovládání jinak není nijak předimenzované, neboť na všechno máme po jednom knoflíku. Každá brzda má vlastní knoflík, zelený knoflík je zase k nastartování – ten zmáčknu a lanovka se rozjede. Není to zbytečně komplikované ze strany digitalizace, aby se lanovka dala opravit co nejjednodušeji a nevyžadovalo to neustálou pomoc odborníků.

Ve čtvrt na pět musí záchranáři zkontrolovat každý kopec a sjezdovku, jestli tam náhodou někdo nezůstal, aby ho pak nepřejela rolba nebo aby v noci neumrzl.

Dnes sedíš v řídící budce, jindy máš ale během celého dne přímý kontakt s lyžaři na lanovce?

Obvykle přicházíme do kontaktu s lidmi, neboť přes lanovku se nám za běžných okolností promele kolem 1 500 lidí za hodinu. Jen pokud máme méně návštěvníků, tak sedím uvnitř v budce. Jinak stojím venku, mám v ruce externí ovladač na stojanu, abych mohl reagovat a případně lanovku zabrzdit nebo zastavit.

Díky ovladači můžu kolegům označit konkrétní sedačku, kdyby se vyskytl nějaký problém nebo se na ní něco vezlo. Když pak sedačka přijede do horní stanice, tak ji nejenže vidí označenou na displeji, ale systém jim i zahouká, aby si jí všimli.

Obecně ale stojím venku a dávám pozor na lidi. Nebudeme si lhát, když řeknu, že lidé dokážou být opravdu hloupí, a proto je třeba očima zkontrolovat každou sedačku, na které se vezou nahoru. Občas i mě překvapí, co někteří lyžaři dovedou.

Čeho všeho jsou lyžaři na lanovkách schopni? Máš za poslední rok moment, který ti utkvěl v paměti?

I za ten rok jsem už zažil mnoho bizarního. Největší šupa jsou momenty, když ve čtyři odpoledne zavíráme, ale pro jistotu vždy pokračujeme o deset minut déle pro všechny ty, kteří nemají hodinky nebo telefon a zatoulají se na lanovce.

Z bezpečnostních důvodů má každá lanovka jiný otevírací čas. Jedna sedačková zavírá v 15:50, my ve čtyři a kabinky mezi námi trošku později. Jenže lidé si stále myslí, že každá lanovka funguje rovněž do půl páté, což je na jedné straně logické, ale na druhé straně to dává smysl, aby lidé postupně sjížděli dolů.

Ve čtvrt na pět musí záchranáři zkontrolovat každý kopec a sjezdovku, jestli tam náhodou někdo nezůstal, aby ho pak nepřejela rolba nebo aby v noci neumrzl. Než záchranáři projedou všechny sjezdovky, trvá to možná do páté, neboť je třeba sjet až dolů do vesnice a to není jednoduché.

Stává se často, že se někdo jednoduše zapomene na kopci za tmy?

Když záchranáři skončí kontrolu sjezdovek, to už je pět hodin odpoledne a bývá tma. Toto jako by lidé nevěděli nebo nechtěli pochopit, a tak se nám pak stávají situace, že nám přijdou lidé vynadat, že mají auto na druhé straně kopce, ale jelikož lanovky přestaly jezdit, nevědí, jak se k němu mají dostat.

Ze začátku jsem se zkoušel i hádat, ale dnes už jim jen odvětím, že si měli zkontrolovat provozní čas lanovek, protože teď jim už nemám jak pomoci. My po odstavení lanovky nemůžeme nikoho pustit dolů z bezpečnostních důvodů, takže si skoro každý večer vyslechneme nadávky a hnusné věci.

Nejhorší je, že když se nám v nejsilnější dny lanovkou promele 15 tisíc lidí, tak z nich si nakonec 20 přijde stěžovat a vynadat nám. Zbývajících skoro 15 tisíc nás ale pochválit nepřijde a zůstávají ticho, takže máme prakticky stále jen negativní zpětnou vazbu a člověk si musí vybudovat hroší kůži, aby se od nadávek dokázal odosobnit.

Jako operátor lanovky máš zřejmě zodpovědnost za její bezpečnost i za bezpečnost lidí na ní. Stávají se však i nehody, když někdo spadne nebo lanovka někomu ublíží?

Jasně, nehody se stávají. Minulou zimu jsem měl vtipný zážitek, když jsem byl nový a krátce před zavíračkou si přijeli zalyžovat otec se synem z francouzské části Švýcarska. Je to sice stereotyp, ale ti bývají na lyžování leví, což se mi potvrdilo.

Kontroloval jsem stanovisko, byl jsem k sedačkám otočen zády a najednou jen slyším křik. Viděl jsem, že možná 12letý chlapec visel ze sedačky tak, že ho otec držel jen za větrovku za ramena. Hned jsem lanovku zastavil, ale oba měli štěstí, protože sotva vyjeli ze stanice, a tak byli možná metr a půl ve vzduchu.

Když ti někdo visí z lanovky, zřejmě je důležité zachovat chladnou hlavu. Jak jsi v tu chvíli postupoval?

Ten otec měl trochu větší břicho, takže syna nezvládal dlouho držet. Chlapci jsem odepnul lyže, protože jsem na ně dosáhl, ale pak jsem mu řekl, že mu nezbývá nic jiného než seskočit do sněhu. Chlapec skočil, jenže já jsem nečekal, že totéž udělá i taťka. Ten se se svojí postavou zabořil do sněhu pod sedačkou snad až po rozkrok.

V tu chvíli mi už přes vysílačku volali kolegové shora, co se děje, že lanovka tak dlouho stojí, ale vysvětlil jsem jim, co se stalo, a lanovku jsem znovu zapnul. Nejvíce mě překvapil ten tatínek, který se vyhrabal ze sněhu a rovnou mi vynadal, že jak si to představuji, že někdo z lanovky vypadne.

Já jsem si nebral servítky a naložil jsem mu zpátky, neboť oni jsou zodpovědní za to, aby z lanovky nespadli. Na to tam mají bezpečnostní zařízení a neumím si ani představit, co udělali, aby mu vypadlo děcko. Výhodou je, že jsem za ně zodpovědný, takže jim můžu naložit zpět – a občas to člověka potěší.

Obecně se ke krajanům v první chvíli nehlásím a tvářím se jako Švýcar. Nejdřív je sleduji, jak se chovají, neboť mnoho Slováků lyžujících ve Švýcarsku má spoustu peněz, a proto si myslí, že se mohou chovat jako burani.

Švýcarsko je sice drahá destinace na zimní lyžování, ale nepochybuji, že na svazích potkáš i Slováky.

V první řadě je zde mnoho Slováků, kteří se mnou pracují. Člověk si tak jako tak musí dávat dobrý pozor na jazyk, neboť někdy ani nečekáš a zanadáváš si před jiným Slovákem. Jinak k nám jezdí lyžovat i Slováci, se kterými mám dokonce vtipnou příhodu z minulého týdne.

Měl jsem službu ve vrchní stanici a najednou za mnou přišel chlap s 10letou holčičkou, že se ztratila mamce a už hodinu na ni čeká, protože se s ní nedokáže spojit, a zda bychom mu neuměli pomoci. Tak já že samozřejmě, pomůžeme a začneme přes vysílačky a centrálu hledat matku, ale nejlepší bylo, že řekl, že holčička umí jen anglicky a slovensky.

Kolega se začal smát, protože my jsme se s tím Švýcarem bavili německy a já najednou, že to nebude problém, protože ovládám slovenštinu. Ten nechápal, jak je to možné, ale nakonec všechno dobře dopadlo, vzal jsem dívku ven a promluvil jsem s ní slovensky, protože měla už i slzy na krajíčku.

Našli jste nakonec maminku?

Mamku jsem našel úplnou náhodou, protože když jsem holčičku vyzpovídal, vyšlo najevo, že byly na návštěvě u mé známé. Té jsem zavolal, ona zavolala matce a za deset minut si už pro ni přišla.

Obecně se ale ke Slovákům v první chvíli nehlásím a tvářím se jako Švýcar. Nejdřív je sleduji, jak se chovají, neboť mnoho Slováků lyžujících ve Švýcarsku má spoustu peněz, a proto si myslí, že se mohou chovat jako burani. Ale když se někdo chová normálně, tak něco málo prohodím, neboť člověka to potěší, když na svahu slyší od cizího člověka na lanovce slovenštinu.

Jak máte vyřešené bydlení? Je lepší poohlédnout se po vlastním bytě, nebo je nejlepším řešením sdílení bytu?

V bytě bydlíme tři Slováci a mám zde i spoustu kamarádů Slováků, takže vůbec nejsem jediný v okolí. Máme pronajatý parádní čtyřpokojový srub přímo v údolí pod kopcem s parádním výhledem na Alpy i vodopád.

Bydlím se dvěma dobrými kamarády, z nichž každý má vlastní pokoj a jeden máme jako společné prostory. Nájem si dělíme, neboť nás to vyjde levněji. Jinak bychom si mohli pronajmout vlastní garsoniéru, ale to někdy vyjde levněji, jindy dráž.

Hotely mívají ubytování pro zaměstnance v pokojích pro personál za pár tisíc měsíčně, jenže většinou je to pár čtverečních metrů a člověk pak raději tráví čas v hospodě nebo restauraci, aby odtamtud utekl. My se naopak domů rádi vracíme.

Většinou si vařím sám, protože jsem dělal kuchaře, takže si umím bez problémů navařit a vyjde to mnohem levněji než stravování v restauracích. Jako zaměstnanci lanovky máme nahoře na kopci polední menu za 13,50 franku (zhruba 300 Kč —pozn. red.), a sestává ze tří chodů plus káva nebo nápoj. Na švýcarské poměry je to strašně levné, neboť bez slevy bys za to zaplatil možná 40 franků.

Je pravda, že oproti Slovensku se ve Švýcarsku vydělávají obrovské peníze. Ale na švýcarské poměry se na lanovkách nevydělává moc, máme plat něco nad minimálkou, ale zde i z minimálky vyžiješ jako král bez jakýchkoli problémů a ještě ušetříš.

Švýcarský životní standard patří mezi nejvyšší na světě a úctyhodné jsou také výplaty. Spousta lidí si ale neuvědomuje, že vysoké jsou i životní náklady. Jak to vnímáš ty?

To nesnáším, když lidé na Slovensku vidí jen plat a říkají, jak obrovské peníze někdo ve Švýcarsku vydělává. Ano, to je pravda, ale nikdo nevidí, jaké bomby potom platí jako životní náklady. Například jen poloviční povinné pojištění na auto s havarijním mě vyjde na tisícovku (přibližně 25 tisíc korun — pozn. red.) ročně. Na Slovensku si povinné smluvní pojištění seženeš i za 100 eur (zhruba 2 500 korun — pozn. red.).

Za silniční daň je třeba ročně zaplatit 450 eur (11 000 Kč), takže auto bez oprav a paliva tě ročně vyjede kolem 1 400 eur (36 000 Kč). Co se týče bydlení, v našem bytě platíme každý po 600 eur (zhruba 15 000 korun — pozn. red.) měsíčně, takže za celý barák se platí 1 800 eur (45 000 Kč) plus chodí šeky za elektřinu. Koncesionářské poplatky stojí 360 eur (přibližně 9 000 Kč — pozn. red.) ročně, pojištění bytu proti vyhoření či vytopení stojí dalších 300 eur (7 000 Kč).

A to ani nemluvím o zdravotním systému, který je sice nejvyšším standardem na světě, ale je strašně drahý. Na začátku máš vždy spoluúčast, takže první poplatky za lékaře si platíš sám až do výše pár tisíc eur. To už záleží na tom, jak máš nastavenou pojistku. Mně se tak před dvěma lety stalo, že jsem měl zdravotní problémy a najednou jsem u lékařů nechal 5 000 eur (přes 120 000 Kč — pozn. red.) a teprve poté to začala hradit pojišťovna.

Musíme tedy rozlišovat?

Je pravda, že oproti Slovensku se ve Švýcarsku vydělávají obrovské peníze. Ale na švýcarské poměry se na lanovkách nevydělává moc, máme plat něco nad minimálkou, ale zde i z minimálky vyžiješ jako král bez jakýchkoli problémů a ještě ušetříš.

Mě momentálně práce strašně baví, neboť vedle ní máme i spoustu výhod, jako lanovky po celém Švýcarsku zdarma, místní autobusy jsou stejně bezplatné.

Ale řeknu to takhle: kdybych dělal elektrikáře či stavaře, vydělám o polovinu víc, než vydělávám dnes. I jako manažer baru jsem vydělával podstatně víc než teď, ale měl jsem mnohem méně času a víc stresu. Dnes spím parádně, bez problémů a mám úplně jiný život.

Máš kolem sebe spoustu Slováků, kteří do Švýcarska přijeli jen na pár let vydělat co nejvíce peněz, aby se pak mohli co nejdříve vrátit domů a začít nový život bez hypotéky?

Většina z nich sem přijde s tímto cílem. Některým se zde postupně zalíbí natolik, že zůstanou a začnou žít trochu normálně, ale znám i takové, kteří přijdou na pět let, žijí v tom úplně nejmenším bytečku za pár franků a vše tlačí do ponožky. Po pěti letech se vrátí domů, koupí pozemek, postaví dům a zůstane jim i na nové auto.

O tom, jak mezi sebe Švýcaři přijímají cizince, se už řeklo ledacos. Ty jsi to zažil na vlastní kůži.

Už s tím mám zkušenosti. Funguje to tak, že když člověk přijde, snaží se začlenit a je na něm vidět, že přijal švýcarskou kulturu, zákony, umí jazyk a respektuje je, tak ho budou akceptovat. Ale když si stejně budeš chtít dělat všechno po svém, tak s tebou budou mít problém.

Já jsem se za ta léta naučil mluvit v jejich dialektu, takže jim nemám problém rozumět a oni vidí, že se snažím. Mám pocit, že mě berou jako jednoho z nich. Ale samozřejmě vždy budu pro někoho jen cizinec a dá mi to i pocítit, jenže z toho si už těžkou hlavu nedělám. Pokud ti nějaký hloupý Slovák dokázal vzít práci, tak asi fakt nejsi moc dobrý.

Na Instagramu píšeš, že momentálně žiješ ve Švýcarsku. Přemýšlíš ale s přibývajícím časem i nad návratem domů?

Za těch posledních 11 let jsem pořád žil jen ve Švýcarsku a chvíli na Slovensku, takže můj život nevypadá tak, že bych se neustále přesouval. Většinou si dělám výlety ze Švýcarska, navštívil jsem několik evropských měst i jsem si užil dovolené.

Na Slovensko bych se ale nakonec chtěl vrátit. Zatím jsem počítal, že tak za dva nebo tři roky, pokud všechno vyjde, jak si představuji. Ale momentálně jsem pořád ve Švýcarsku, protože jsem na lanovkách nový a práce mě opravdu baví a učím se všechno kolem toho, abych se zlepšoval i aby se mnou byli spokojeni.

I na Slovensku bych si uměl představit pracovat na lanovkách, jenže v dnešní době se nic daleko do budoucnosti plánovat nedá. Vše se stejně změní každého půl roku.