V sobotu 17. května je Mezinárodní den boje proti homofobii, bifobii, intersexfobii a transfobii a spolek Prague Pride už druhým rokem spouští charitativní prodej LGBTQ+ symbolu – Duhové stužky.
Ambasadory se letos stala fotbalová brankářka pražské Slavie Bára Votíková, softwarová inženýrka a trans aktivistka Lenka Králová a herec Josef Trojan. „Nosím Duhovou stužku, protože chci jít mým kamarádům na opravdovou svatbu,“ říká ve videokampani Trojan, který přijal naše pozvání na rozhovor.
Co pro tebe osobně znamená být ambasadorem Duhové stužky?
Pro mě to znamená, že mohu svou maličkostí přispět k osvětě problémů, které u nás stále rezonují. Zároveň tak mohu vyjádřit svůj názor a podpořit ty, kteří v České republice nejenže stále nemají úplně rovná práva, ale často jsou vnímáni jako méněcenní jen proto, kým jsou. Přitom nepředstavují nebezpeční ani žádnou hrozbou. Jsem rád, že se mohu podílet na osvětě a ukazovat, že tito lidé nejsou méněcenní, ale prostě normální jako všichni ostatní.
Jak ses ke kampani připojil? Oslovila tě organizace, nebo ses chtěl zapojit sám?
Oslovila mě organizace a já jsem to s chutí přijal. To téma mě zajímá i osobně, protože pro mě jsou základní hodnoty, jako je hodnota jednotlivce, velmi důležité. Zároveň je to pro mě osobní i proto, že mnoho mých přátel patří do LGBTQ+ komunity a tím pádem jsou jejich problémy i mými problémy. Takže jsem byl moc rád, že mě oslovili a že jsem se mohl zapojit.
Cítíš jako herec tlak nebo očekávání na to, jaké jsou tvé postoje k takovým tématům?
Určitě musím počítat s tím, že když vyjádřím podporu podobným věcem, přijde i vlna kritiky. Je to vlastně směrodatné – ukazuje nám to, že ačkoliv jsme už kus práce udělali, stále je před námi spousta další. Kritika je důkazem, že to téma ještě není uzavřené.
Mění se podle tebe postoj české společnosti k LGBTQ+ komunitě?
Doufám, že ano. Myslím si, že jsme se posunuli, například teď natáčím film o slovenském krasobruslaři Ondreji Nepelovi, který byl homosexuál a jedním z hlavních témat filmu je právě nemožnost coming outu v tehdejší době. Posun tu určitě je, ale myslím, že jsme se dostali jen na úroveň, která je snesitelná, ale ne ideální. Často slyším postoj: „Ať si existují, ale ať nám nechodí na oči.“ Je to taková alibistická tolerance. Já bych si přál, aby byla upřímná a čistá.
Jsi opravdu přesvědčený, že je to posun k lepšímu? Protože pod naším příspěvkem na Facebooku, kde jsme představovali kampaň Duhové stužky a tebe jako jednoho z ambassadorů, to komentářích vypadalo spíš naopak.
To je pravda, ale je třeba brát v potaz, že lidé mají větší tendenci ventilovat nenávist než radost. Když je někdo spokojený, málokdy to napíše. Takže negativní komentáře beru s rezervou – tito lidé potřebují ventilovat nespokojenost, ale s nenávistí principiálně nesouhlasím.
Vidíš posun v tom, jak jsou queer postavy zobrazovány ve filmech? Jsou tam ještě stereotypy, nebo cítíš nedostatek reprezentace?
Záleží na tom, kdo se tématu ujme a co pro něj queer tématika znamená. Pořád se setkávám s tím, že v některých filmech jsou queer postavy vykresleny jako karikatury, což je smutné. Na druhou stranu si myslím, že spousta režisérů už tohle téma uchopila velmi citlivě. Například David Košťák napsal rozhlasovou hru Odcizení, kde hlavní postavy tvoří homosexuální pár, ale jejich orientace se tam vlastně ani neřeší – je to přirozená součást příběhu, ne hlavní téma.
Jak je to uchopeno ve filmu o Ondreji Nepelovi? Je tam téma homosexuality zpracováno citlivě?
Určitě, ale je důležité to brát v kontextu 70. a 80. let. Nemůžeme postavu zobrazit z dnešního pohledu, ale téma není zesměšňované a přistupujeme k němu s maximální péčí a citem. Je to jedno z nejdůležitějších témat filmu.
V čem podle tebe spočívá síla symbolu, jako je duhová stužka? Může taková drobnost něco změnit?
Myslím, že může, i když možná nepřesvědčí někoho, kdo už svůj názor má. Spíš je to pro samotnou komunitu – pomáhá jí dodat energii, posílit kolektivní radost a pocit sounáležitosti. Takové symboly mohou generovat sílu a pocit, že jejich úsilí má smysl.
Byla nějaká pozitivní reakce, která tě potěšila po tvé účasti v kampani?
Upřímně, pro mě je podpora těchto věcí natolik samozřejmá, že mě ani nijak zvlášť nepotěší, když se to někomu líbí – stejně jako by mě nenadchlo, kdyby někomu imponovalo, že jsem heterosexuál a mám práva. Je to prostě normální. Samozřejmě mě těší, když se to lidem líbí, ale není to pro mě zásadní.
Co bys vzkázal lidem, kteří tvrdí, že už žádná diskriminace není a LGBTQ+ lidé to přehánějí?
Řekl bych jim, aby se každý den snažili mít otevřené oči a mysl. Vím, že to není snadné, když člověk vyrůstá v určitých kolejích, ale je to moje velká prosba: Zkuste každý den trochu otevřít své vědomí, zkuste třeba popřít to, co znáte a přijmout i to, co ještě neznáte. Určitě jim ale nebudu vzkazovat nic zlého.
Plánuješ se věnovat podobným tématům i v budoucnu?
Určitě, jsou to témata, která jsou mi blízká. Když mě někdo osloví a budu s tím souhlasit, vždy rád pomůžu.
