Jak je to se sexuální výchovou na školách, s jakými předsudky se setkala během svých vysokoškolských praxích v nemocnici a tradice, které fungují v romských rodinách REFRESHERu přiblížila porodní asistentka Linda Jirásková.
Ve škole se toho dá naučit hodně. Pokud ale školní lavice děti na něco nepřipraví, je to povědomí o sexuálním životě a tělesných pochodech s ním spjatých. Jak nám pověděla porodní asistentka Linda Jirásková v rozhovoru, i u nás se stále najdou dívky, kterým na začátku menstruace nikdo nepoví, co se s jejich tělem vlastně děje, jak se používají vložky nebo co je kupříkladu ovulace.
Nedostatky v sexuální výchově jsou enormní, s čímž se Linda rozhodla bojovat. Ve spolupráci s romským ženským spolkem Manushe zaštítěným neziskovou organizací Slovo 21 by ráda vyrazila do tříd přednášet o tak důležitých věcech, jako je například antikoncepce. Jedná se však jen o špičku ledovce našeho rozhovoru; povědomí o nedostatku informací má zejména z romského prostředí, jelikož je sama Romka. A to nás přivedlo na další témata.
Linda je vysokoškolsky vzdělanou pracovnicí ve zdravotnictví. Během průchodu studiem, kdy navštěvovala nemocnici, se i dnes setkávala s rasistickými narážkami na romské pacientky. Svěřila se nám také s dost neuvěřitelnými historkami, které se stále Romům v Česku dějí. A aby překvapení nebylo málo, zasvětila nás i do romských ženských tradic, které nás věru překvapily. Více se dozvíš níže.
Jste porodní asistentkou. Jaký musí mít člověk předpoklad, aby mohl vykonávat vaše povolání?
Hlavním předpokladem je, aby se člověk dokázal do ženy vcítit. Je nutné, aby pochopil její emoce, byl empatický, trpělivý a šel tomu trošku naproti, jelikož ne každá žena v době těhotenství a porodu opravdu ví, co chce, jelikož se děje spousta věcí najednou.
Z toho důvodu je, dle mého názoru, třeba být i trošku kreativní a umět ženu k něčemu pobídnout. Klíčová je ale hlavně spolupráce, aby žena měla pocit, že má věci pod kontrolou. Také by bylo fajn, kdyby byl asistent v dobré náladě, do místnosti přinesl pozitivní atmosféru a uměl rodičku povzbudit.
Neměl by člověk mít také cit pro rodinu a trochu být také rodinný typ?Asi máte pravdu. Nikdy jsem nad tím takto úplně nepřemýšlela, ale je to tak.
Ptám se na to, jelikož pocházíte z romské rodiny, které mají obecně silné vazby. Říkal jsem si, jestli jste právě proto k porodní asistence nesměřovala třeba už od mala?
Směřovala. Ne úplně od mala, ale když jsem byla na gymplu a rozmýšlela jsem se, co budu dělat, rodina mě k tomu dovedla. Mám i historku, z níž vyplývá, že jsem se porodní asistentkou stala kvůli nejstarší sestře.
Před šesti lety byla těhotná a porodila dceru. Než se ale dítě narodilo, bylo to všechno komplikované – jak těhotenství, tak porod samotný. Nicméně během těhotenství jí hrozně pomáhaly právě porodní asistentky. A já jsem si říkala, jak je to super a že bych to strašně chtěla dělat. Pak nám přivedly na svět „naše“ miminko. V romské rodině není dítě jen ségry či jednotlivce, ale celé rodiny. (smích)
Pojďme k vašemu dětství. Jako porodní asistentka musíte být vzdělaná. Zároveň ale pocházíte z komplikovaného prostředí vyloučené chomutovské lokality, což se mi nezdá jako úplně motivační prostředí ke studiu. Jak jste to zvládala?
Musím říct, že u mě to bylo jiné než u ostatních spolužáků. Na základce jsme ve třídě byli převážně Romové, přičemž já jsem byla žákyní, která nejvíc vynikala. Rodiče se totiž se mnou učili, poháněli mě a občas i trošku tlačili. Navíc jsem to viděla i u sester, že je škola důležitá a že je to naše priorita. Škola musí být a neexistuje, že bych hned po základce šla na pracák. U nás by to byla ostuda.
Na druhou stranu musím říct, že mi nechali hodně volnou ruku v tom, co bych chtěla dělat. A já jsem se rozhodla, že budu následovat mou starší, prostřední sestru. Ona se mnou chodila na základku, pak šla na gympl a vždycky vyprávěla, že to tam je super. Hned mě napadlo, že tam chci taky. Když přišlo na povolání, tak jsem se konečně přestala opičit a vybrala jsem si sama. (smích)
Já si naopak myslím, že je víc než v pořádku se motivovat pozitivním vlivem okolí…
Ono se to poslouchalo strašně dobře. Byly jsme nadšené, že budeme spolu chodit na školu, protože jsme zároveň i největší kamarádky. Dalším důvodem je ale také skutečnost, že jsem v patnácti letech prostě nevěděla, co chci dělat, takže jsem gympl vlastně potřebovala. Šla jsem studovat na všeobecný státní gympl s tím, že se potom uvidí.
Seděly jsme se sestřičkami na sesterně a ony se začaly bavit o Monice Bagárové. Jedna z těch sestřiček zničehonic řekla: „Co si to o sobě myslí, kráva černá? Myslíte si, že je doopravdy takto pěkná a milá?“ A já se na ni tak koukám, a ptám se: „Cože?“ Ona na to: „No, víš co, protože je cikánka.“
Pro upřesnění, kdy se pro vás práce porodní asistentky stala tím oborem, kterému se chcete věnovat?
Až na konci gymplu. Kromě toho jsem si ještě podávala přihlášky na fyzioterapii, psychologii a další obory. Mezitím se ale stala historka s nejstarší ségrou, takže jsem se věnovala porodní asistenci.
Tento obor jste úspěšně absolvovala a máte vysokoškolský titul. Studujete ještě dál?
Ne, nestuduji. K tomu, abych mohla pracovat jako porodní asistentka, mi stačí bakalářský titul. Kdybych potom chtěla jít studovat například management, mohla bych, nicméně já bych ráda zůstala v přímém kontaktu s pacienty a v centru dění.
Jak na váš úspěch reagovala vaše rodina a okolí?
On každý tak nějak očekával, že to zvládnu. Nikdo nepochyboval, jelikož jsem v průběhu studia nikdy neměla žádné problémy. To ale nemění nic na tom, že byla oslava. Všichni měli velkou radost a byli vskutku pyšní.
Je to hrozně hezké, pohání mě to, Navíc vím, že jsem si vybrala dobře. Nikdy nebudu mít krizi o práci, jelikož se děti budou rodit vždycky. Takže jsem úplně v suchu. (smích)
Bavili jsme se o tom, odkud pocházíte, a tak mě zajímá, jestli jsou vysokoškoláci ve vašem okolí běžnou záležitostí? Jak moc ojedinělý je v romské komunitě váš průchod studiem?
Pokud se podíváme na tu naši základku a třídu, ve které jsem byla, tak si myslím, že z dvaceti lidí mají vysokou školu tak tři. Ale nejsem s nimi už dost dlouho v kontaktu, takže si nejsem jistá. Já jsem ale navštěvovala „béčkovou“ třídu. Vedle toho byla „áčková“, která byla jazyková, a odtud má vysokou vícero lidí.
K úspěšnému průchodu studiem potřebujete praxe. A jak jsem se dočetl, během jejího absolvování v nemocnici jste narazila na zásadní problém ve vztahu mezi hospitalizovanými Romkami a zdravotnickými zaměstnanci…
Ano. Nebylo to pouze jedenkrát, ale byl tam jeden, který jsem si za celou dobu zapamatovala nejvíc barvitě. Slyšela jsem, jak se sestřičky baví o pacientkách romského původu jako o černých a častují je nevybíravými slovy.
Pro mě, jakožto pro nováčka, který přišel poprvé na oddělení, to bylo překvapení. Netušila jsem, že to tak funguje. Tehdy jsem tam jen stála. Navíc jsem si řekla, že jako studentka se tu nebudu hádat s pěti sestrami, jelikož jsem se bála, že by mi to udělalo problémy při studiu. Dnes si to, že jsem se jim nepostavila a nic jim neřekla, i trošku zpětně vyčítám.
A co konkrétně na jejich adresu zaznívá?
K tomu bych využila jiný příklad. Seděly jsme se sestřičkami na sesterně a ony se začaly bavit o Monice Bagárové. Jedna z těch sestřiček zničehonic řekla: „Co si to o sobě myslí, kráva černá? Myslíte si, že je doopravdy takto pěkná a milá?“ A já se na ni tak koukám, a ptám se: „Cože?“ Ona na to: „No, víš co, protože je cikánka.“
Já jsem to vůbec nechápala. (smích) Říkám: „Co to má za spojitost? Absolutně nerozumím tomu, co jste tu vypustila.“
Stačilo, aby se na paní, Romku, ležící v nemocnici zadívaly jen dvacet sekund. Když na sobě měla zlatý náramek, řetízek nebo prsten, bylo hned jasné, že to má „z našich dávek“.
Rozuměla ta paní i tomu, že jste taky Romka?
Přesně tehdy, když se tam znova bavily o „černých hubách, které nepracujou“, jsem se postavila a řekla, že pracuju a jsem tu. Ony tomu nerozuměly, jelikož to na mně nikdo nepozná; vidí bílou holku s blonďatými vlasy.
Zeptaly se mě, co to jako říkám, na což jsem jim odpověděla, že jsem taky Romka. Jejich reakcí byl údiv. Od té doby už to nebylo stejné, asi si dávaly pozor. Určitě to ale nezmizelo a já jsem si potom sama říkala, že nemá cenu se s někým pořád dohadovat.
Neuvěřitelné.
Nemůžu ale říct, že by to byly útoky či šikana, kvůli kterým by například pacientky nedostávaly dostatečnou péči. Spíš šlo o takové „popichování“ a nevybíravé chování. Mě osobně to ale zasáhlo dost, jelikož jsem tam s nimi pracovala a všechny ty kecy o Romech a předsudky poslouchala.
Stačilo, aby se na paní, Romku, ležící v nemocnici, zadívaly jen dvacet sekund. Když na sobě měla zlatý náramek, řetízek nebo prsten, bylo hned jasné, že to má „z našich dávek“. Každý takový detail musely kritizovat a neodpustily si to. Já jsem se třeba koukla a ten řetízek jí pochválila.
Vy sama jste se s diskriminací nesetkala?
Na škole ne, k tomu nikdy nedošlo. Jak jsem již říkala, od pohledu na mě nikdo nepozná, že jsem Romka. Ale i když se tím nijak netajím, právě naopak pyšním, nikdy jsem se s diskriminací osobně nesetkala.
Na vysoké škole (Linda je absolventkou Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, pozn. red.) jsme měli dokonce kurz Multikultura, kde jsme se bavili například o tom, s kterými etniky se zde můžeme setkat a hrozně se mi líbilo, jak to paní lektorka podala. Šlo o opravdu pozitivní prezentaci. Když mluvila o Romech, tak o nás, ve spojitosti s porodem, mluvila tak, jak bych to řekla já – jako o skupině.
Romská rodina je velká skupina. Všichni jsme základní rodina, takže všichni přijdou do porodnice. Jak jsem řekla, to dítě je všech, nejen té maminky. Jedná se o rodinnou záležitost, která je tradiční. Do porodnice nepřijde deset Romů na výlet, ale protože se jich to týká, mají z toho radost a chtějí tu ženu podpořit. Co se stane v rodině, je záležitost všech. (smích)
Romky mají v sobě zakořeněný takový stud, s čímž se spojuje právě třeba menstruace. Když žena menstruuje, tak je považována za nečistou. Je to tabu, nemluvíme o tom.
Když se vrátím k té zkušenosti s hospitalizovanými Romkami, nebyl to první impuls, který vás přiměl k tomu se snažit více angažovat v osvětě ku prospěchu romských žen?
Řekla bych, že ano. Ale nejen k ženám. Tehdy jsem přemýšlela, o čem napíšu bakalářku a napadlo mě psát o zdravotní či sexuální prevenci u romských dospělých žen. Ale pak mě napadlo, že je mluvení o prevenci u dospěláků pozdě. Dopad bude jiný, když osvětu rozšířím u čtrnáctileté dívky, než u pětatřicetileté ženy. Rozhodla jsem se tedy pro prevenci a sexuální edukaci mladých a navštěvování základních škol. Jenže přišla pandemie.
Školy se zavřely a já jsem si musela změnit téma. Nakonec jsem tedy přistoupila k prevenci u žen. Ptala jsem se jich na návyky, některé věci jsem jim doporučila a nakonec všechno napsala do své práce. To všechno prakticky vyburcoval ten incident – věděla jsem, že chci něco udělat. Nevěděla jsem, co, ale něco určitě. Potřebovala jsem vědět, že něco pro Romy dělám.
Také jsem spolupracovala s organizací Open Society Fund, od které jsem dostávala stipendium pro vysokoškolské Romy. Skrz něž jsem se spojila se Slovo 21 a ti mě spojili se spolkem Manushe…
…na což jsem chtěl také navázat. Co to je za organizaci a můžete přiblížit, čemu se konkrétně vy v jejím rámci věnujete?
Jedná se o ženskou romskou organizaci. A právě její členky mě popostrčily k tomu, jestli bych nechtěla ve spolupráci s nimi jezdit do škol a mluvit o sexuální prevenci. Já jsem samozřejmě řekla, že jsem ráda za takovou šanci a že budu ráda, když na tom bude se mnou spolupracovat někdo, kdo má zkušenosti.
Stala jsem se tedy jejich členkou. Nejprve bylo v plánu jezdit s přednáškami v Ústeckém kraji, teď to ale vypadá, že ten projekt bude ještě větší.
Já bych se v souvislosti s vaším projektem o romských ženách rád opřel o váš výrok v rozhovoru pro Hatefree. Tam jste uvedla, že antikoncepce nebo menstruace je stále v mnoha romských rodinách tabu. Proč to tak je?
V romských rodinách to tak prostě je. V nich nejde jen o ženské záležitosti, ale například i o ženské prádlo. Když jsem se bavila s kamarády, tak mi jeden z nich říkal, že v životě například neviděl spodní prádlo své mámy. Ona je prostě schovává před svým synem. Načež jsem si uvědomila, že to taky před svým tátou dělám. Jedná se o strašně intimní záležitost.
Nechodí to tak ve všech rodinách, ale při první menstruaci většinou dostane holka facku, aby se jí začervenala tvář.
Romky mají v sobě zakořeněný takový stud, s čímž se spojuje právě třeba menstruace. Když žena menstruuje, tak je považována za nečistou. Je to tabu, nemluvíme o tom. A je zajímavé, že jsem se až postupem času dozvěděla, že to tak chodí jen mezi Romy. Já jsem si myslela, že je to normální.
Nechodí to tak ve všech rodinách, ale při první menstruaci většinou dostane holka facku, aby se jí začervenala tvář. Někdo říká, že se to dělá proto, aby si dávala pozor, jelikož už může mít děti.
Takže jsem to takhle vyprávěla kamarádce, že když jsem to poprvé dostala, tak jsem vyběhla vyděšená ze záchodu a utíkala za mámou jí to ukázat. Vzápětí mi přiletěla facka. V reakci jsem na to jsem se absolutně zmatená ptala, co se jako děje, že jsem nic neudělala. Šokující, co?
Myslíte si, že to je správně?
Já nevím, to je jen takový zvyk. Nebyla to ani nijak velká facka. Jde akorát o upozornění. Zároveň se to dělá strašně dlouho…
To já chápu. Rozumím tomu tlaku na tradici. Nicméně četl jsem například některé články ve spojení romské kultury a práv žen, a tak se chci zeptat na váš názor. Jaké si myslíte, že má Romka v rámci romské kultury práva? Jsou dostatečná?
Nemyslím si, že jsou dostatečná a že ženy jsou natolik emancipované. Chlap je vždy hlava rodiny a žena ne. Muž má větší práva, váženější slovo a je to tak zakořeněné, že se bojím, že se to snad ani nezmění. Nechci ale mluvit za všechny. V naší rodině to tak není, jsem také podle toho vychovávaná a k tomu budu vychovávat i své děti. Tedy k tomu, že manželé jsou rovnocenní partneři, kteří domácnost vedou spolu.
Je v této problematice konkrétní věc, která vám vadí nejvíc?
K tomu mám další historku od kamaráda. Říkal mi, že byl u svého kamaráda, který seděl v kuchyni a v bytě byla také sestra toho kluka, která byla v pokoji. Jeho kamarád na ni zavolal a přikázal jí, ať mu natočí pití. Načež dívka přišla, natočila mu pití a zase odešla.Ten můj kamarád se na něj tak podíval a řekl mu, jestli si nedělá srandu, že mohl prostě vstát a udělat si to. Kamarád mu na to odpověděl, že je to prostě ženská.
Když mi to vyprávěl, byla jsem opravdu překvapená. Kolem nás ale seděli další a říkali, že to není nic zvláštního a že je to pro ně vlastně normální. Nepochopila jsem to, žena přece není služka. Chápu, že někomu jde o prd, je to jen pití, ale v konečném důsledku jde jasně o ten princip.
Dá se to změnit?
Já nevím, když vidím, co dělá Manushe, tak mi to dává naději. Na druhou stranu jsou Romky, kterým to nevadí. Ony v tom žijí tak dlouho, že to neřeší. Jenže já jsem vychovaná v něčem jiném a koukám s otevřenou pusou. Ale jestli ty ženy nebudou chtít samy, tak to nepůjde.
Nejdřív bych probírala mužskou i ženskou anatomii, kam bych zahrnula třeba i ovulaci. Během své bakalářské práce jsem totiž zjistila, že jen jedna z deseti respondentek věděla, kdy nastává ovulace.
Tolik ke tradiční rodině a studu. Z toho studu poté nejspíš pramení ta nevědomost…
Samozřejmě, doma vám ty tabuizované věci nikdo neřekne.
Není i toto například důvod, proč mívají mladé Romky brzo děti?
Tohle je trošku komplikovanější problém. Podle mého názoru je to spojení rodiny a školy. Už několikrát jsem zmiňovala, že sexuální výchova na školách je nedostatečná, což beru rovnou z vlastních zkušeností. Naučila jsem se z toho objemu informací možná jedno procento. Měla jsem štěstí, že mi to řekla moje máma a mé sestry. Pak si ale představím holku Romku, která má jenom tátu a bráchy. Není tam nikdo, kdo by jí to vysvětlil.
Když jsem plánovala návštěvu škol, tak mi ředitelka jedné ze základek říkala, že za ní chodí mladé holky s tím, že nemají vložky, nevědí, jak je používat, neznají detaily… Ptají se také na základní hygienické návyky, jelikož jim to doma evidentně nikdo neřekl. Je jasné, že nemůžeme ve všem spoléhat pouze na školu, ale také evidentně nemůžeme spoléhat pouze na rodinu. Obě strany by měly zabrat, čímž se také může přejít neplánovaným těhotenstvím a dalším problémům ve zdraví.
Tohle všechno by tedy zahrnovaly vaše přednášky.
Ano. Udělala jsem si takovou osnovu. Nejdřív bych probírala mužskou i ženskou anatomii, kam bych zahrnula třeba i ovulaci. Během své bakalářské práce jsem totiž zjistila, že jen jedna z deseti respondentek věděla, kdy nastává ovulace. Ostatní to nevěděly, antikoncepci nebraly a nijak se nechránily. Dále bych tam ráda zvýraznila menstruaci, menstruační prostředky, jejich využití, a tak dále.
Pak by se tam objevila sexualita, kterou bych nechtěla probírat jen z pohledu pohlavního styku, ale i z hlediska navázání vztahů. A to nejen se svými partnery, ale i sám se sebou – umět se přijmout. Když si vzpomenu na sebe, tak mě v sexuální výchově naučili akorát nasadit kondom na banán.
Následovala by homosexualita, heterosexualita, jak to vypadá v manželství, co je přátelství. K tomu bych ráda probrala i sexuálně přenosné choroby, těhotenství, možnosti antikoncepce, porod a celkově to shrnula do jednoho celku. Je mi taky jasné, že ne všichni se budou chtít zeptat před třídou, tak mě napadlo zřídit krabici, do které by mohly vhazovat anonymní dotazy a probírala to s nimi.
Zdá se mi to strašně komplexní. Máte nějaký časový horizont? Podle toho, co slyším, je to klidně předmět na celý rok.
Právě. Ráda bych to probrala třeba během tříhodinové přednášky. Jenže tam je problém zase v tom, aby děti udržely pozornost. S tím se pojí nutnost to udělat zajímavější. Je to hodně těžké, ale kdybych se každému tématu věnovala tak nějak přiměřeně, tak je to proveditelné.
