Historik Michal Šmigel působící na Katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici se hrdě hlásí ke své rusínské identitě. Vyučuje dějiny 19. a 20. století i dějiny Sovětského svazu a věnuje se výzkumu v oblasti dějin středovýchodní Evropy.
Touhu po svobodě a soudržnost Ukrajinců, kterým dějiny dlouhodobě odpíraly vlastní nezávislost, si podle něj do velké míry neumíme představit. Michal Šmigel považuje ukrajinský boj o vlastní stát za historickou výzvu a říká, že v historii neexistují jednoduché odpovědi na složité otázky.
První národně-buditelské procesy začaly vznikat ve druhé polovině 19. století. Ten novodobý zdravý nacionalismus úzce souvisel s formováním ukrajinské inteligence, v té době zvané Rusíny či Malorusy. Ukrajinský národ – nácija – se formoval postupně pod vlivem evropské vlny novodobého nacionalismu. Prvotní proces tvorby národa vrcholící začátkem 20. století prvním vyhlášením ukrajinské nezávislosti v roce 1918 byl částečně přerušený v důsledku bolševizace východní Evropy až do referenda v roce 1991.
Území Ukrajiny je a také historicky bylo atraktivní a oblast mezi řekami Visla a Donec označujeme jako kolébku Slovanstva. Tato mimořádně bohatá a úrodná oblast s příznivými klimatickými podmínkami hrála dlouhodobě i roli obilnice východní Evropy. Boj o toto území začal na konci středověku, kdy byla velká část dnešní Ukrajiny začleněná do středověkého Polského státu, který sahal od Pobaltí až po Černé moře. V 17. století do hry vstoupil Moskevský stát s narůstajícími imperialistickými ambicemi.
Mezi kozáky (t. j. Ukrajinci, kteří utíkali před polskou nadvládou do neosídlené zadněperské stepi) se vytvořilo liberální, svobodné myšlení, které bychom dnes s trochou nadsázky mohli nazvat i jako demokratické. Záporožští ukrajinští kozáci se postupně stali jakýmsi nárazníkem mezi Polskem a mongolsko-tatarskými státy, později Tureckem (kterému patřil od 15. do 18. století jih dnešního území Ukrajiny, tzv. Krymský chanát) a samozřejmě i Ruskem. Kozáci žili na úrodných stepích, plnili povinnosti vůči státu a výměnou za to vyžadovali velkou míru svobody. Kozácký duch svobody se na území Ukrajiny dlouhodobě zakořenil a přispěl k formování ukrajinské svéráznosti.
Určitě. Její stopy zůstaly ve folklóru či v umění. Kozácké oblasti sahaly až po severní Kavkaz, hluboko do území dnešního jižního Ruska. Ještě během bolševické revoluce dokonce existovala i oficiální kozácká národnost. Tu později z důvodu asociace svobody, volnosti a rebelie Sověti zrušili.
Přispěl k rozvoji svobodného ducha Ukrajinců i jejich kontakt se západní Evropou?
Ano. Západně-centrální část dnešní Ukrajiny byla sice buď součástí Polska, či později ruského impéria, avšak ještě západnější části až po regiony Bukovina, Halič či Zakarpatsko byly součástí Rakousko-Uherska, v němž obyvatelé skutečně dýchali více „liberálního vzduchu“, šířícího se Evropou 19. století.
Kdy dochází k rozvoji ukrajinské státnosti?
V roce 1917 v tzv. revolučním období po únorové revoluci v Rusku. Tehdy v Kyjevě vzniká Ukrajinská centrální národní rada a přijímá tzv. univerzály – zákony, ve kterých deklaruje ukrajinský samostatný stát jako autonomní součást demokratické Ruské federace. Avšak později po bolševickém převratu v Petrohradu v říjnu 1917 vyhlašuje 22. ledna 1918 úplnou ukrajinskou nezávislost trvající ve válečných podmínkách do roku 1921.
Jaký postoj měli tehdy k požadavku nezávislosti Ukrajiny Rusové?
V té době začal boj o ovládnutí území Ukrajiny, který trvá dodnes. Bolševici neakceptovali ukrajinskou nezávislost a vytvořili Ukrajinskou sovětskou republiku s hlavním městem v Charkově a následně zaútočili na Kyjev. Následoval bolševicko-polský boj (1919 - 1921) o ovládnutí ukrajinských území. Po skončení první světové války měly všechny státy v Evropě deklarovaný nárok na vytvoření vlastního národního státu. Výjimkou byly jen dva státy: Irsko jako britská kolonie a Ukrajina. Dohodové mocnosti obětovaly ukrajinské území ve prospěch Polska, které mělo být nárazníkovým státem proti průniku bolševismu do Evropy.
Ukrajinské území bylo nakonec rozdělené na základě Rižského míru v roce 1921, kdy západní část připadla Polsku a východní se stala součástí bolševického Ruska a později v prosinci 1922 i nově vzniklého Sovětského svazu. V prosinci letošního roku uplyne od vzniku SSSR sto let. Toto výročí někteří pozorovatelé zmiňují i v souvislosti s aktuálním tažením Putina na Ukrajině, které by rádo obnovilo hranice bývalého sovětského impéria právě v roce století SSSR. Ruský nacionalistický politik Vladimir Žirinovskij na to upozorňoval ještě před rokem.
Je pravda, že hladomor z let 1932 a 1933 vznikl v důsledku stalinské kolektivizace?
Je tomu tak. Hladomor v podstatě zasáhl celé stepní obilovinové oblasti SSSR – od Ukrajiny po Kazachstán, kde v té době žilo hlavně kozácké obyvatelstvo pomíchané s Rusy. Bývalí kozáci neuznávali kolektivizaci, protože mnozí z nich byli úspěšní rolníci, které Sověti označili za kulaky a deportovali do vzdálených oblastí SSSR. Prakticky zdravé zemědělství bolševici zvrátili v neefektivní kolchozní a z venkova vycucali kapitál na stalinskou industrializaci SSSR.
Jejich svobodný duch přitom vyplýval právě ze schopnosti hospodářské soběstačnosti. Ve stepních regionech Ukrajiny rolníci hospodařili individuálně, byli schopni uživit se i prodávat část výnosu. Ruští rolníci byli na rozdíl od Ukrajinců zvyklí na kooperaci. Po zrušení nevolnictví na konci 19. století se sice stali svobodnými, ale neuměli se samostatně uživit, a tak zakládali zemědělská družstva.
Když se začátkem 30. let rozjela kolektivizace, v jejím prvním období Sovětský svaz zaznamenal až 14 000 rolnických povstání s 3,4 milionu účastníků, z toho polovina proběhla právě na Ukrajině. Starý svobodný duch a vůle postavit se za své zájmy ovlivnily i budoucí generace.
Tehdy se na východ Ukrajiny dostali Rusové, jejichž potomci tam žijí dodnes?
Na území Ukrajiny, kde vymřely téměř 4 miliony lidí (v celém SSSR podlehlo hladomoru 8,7 mil.), začalo sovětské vedení přesídlovat Rusy, Bělorusy či Kazachy a i proto dnes mnoho obyvatel východních regionů Ukrajiny mluví rusky. Region Donbasu hladomor až tak nezasáhl. Na začátku 30. let v něm byly největší sovětské továrny. Donbas byl tehdy vysoce industrializovaný region, do kterého Sověti stěhovali odborníky z celého SSSR, a nemohli riskovat, aby vymřel.
Nestěhovali se potomci Rusů v roce 1991 po ohlášení samostatnosti Ukrajiny?
Neměli k tomu důvod. Sovětské období je „zakonzervovalo“. I když se rozdělilo Československo, jeho obyvatelé většinou zůstali žít tam, kde byli zvyklí. Proč byste se měli dívat, odkud kdysi dávno přišli vaši předkové, když si v místě bydliště už desítky let budujete materiální i rodinné zázemí? Je to stejné jako u Slováků žijících v Americe. Přece ani po vzniku Slovenské republiky nenastala vlna návratů. Ti lidé tam měli práci, rodinu i hroby svých předků.
Identifikují se tedy jako Rusové či Ukrajinci?
Opět použiji analogii Slováků v zámoří, kteří jsou zároveň Slováci i Američané. Někteří se stále identifikují podle původu, ale často hovoříme už o třetí generaci, která se na historický rodokmen svých předků nedívá. Žijí na území Ukrajiny a identifikují se jako ukrajinští občané. Jsou rusky mluvící, ale nikomu to nevadí.
Jak osud Ukrajiny ovlivnila druhá světová válka?
Západní část dnešní Ukrajiny i Běloruska do Sovětského svazu připojil Josif Stalin v roce 1939 na základě paktu Molotov – Ribbentrop, který rozdělil tehdejší Polsko a vytvořil nové sféry vlivu. V době vypuknutí sovětsko-německé války v červnu 1941 proběhl pokus ukrajinských nacionalistů, kteří předběhli německé jednotky, vtrhli do Lvova a 30. června vyhlásili akt obnovení nezávislosti Ukrajiny.
Berlín tento čin neschválil a účastníky této akce pod vedením Stepana Bandery přinutil prohlášení v Berlíně za pár dní odvolat. Když odmítli, skončili v německých táborech. Gestapo samozřejmě udělalo čistku a likvidovalo „banderovskou“ organizaci ukrajinských nacionalistů. V roce 1942 vznikla Ukrajinská povstalecká armáda (UPA, tzv. banderovci). Prohlásila se za třetí vojenskou sílu v regionu a bojovala na západní Ukrajině proti Němcům i Sovětům. Při střetu s polským podzemím na Volyni nastal krvavý konflikt, při kterém přišlo o život i několik desítek tisíc Poláků. Druhá světová válka celkově zruinovala území Ukrajiny.
Víme, že Ukrajina se samostatným státem nestala ani po druhé světové válce.
Zajisté, po válce se stalinský režim upevnil a definitivně zlikvidoval své odpůrce. Událo se tak až v době rozpadu SSSR začátkem 90. let. V roce 1990 začal proces svrchovanosti Ukrajiny a 24. srpna 1991 vyhlásila země svou nezávislost. Ukrajina tehdy podpisem Bělověžských smluv přispěla k zániku SSSR a Michailu Gorbačovovi nezbývalo nic jiného než opustit funkci sovětského prezidenta.
Jak přežila ukrajinská identita během Sovětského svazu?
Jelikož v Sovětském svazu žilo přes sto různých národů a národností, Kreml usiloval o vytvoření sovětského občana bez národnosti. Sovětským autoritám záleželo výlučně na tom, zda lidé podporují komunistické myšlenky, a projevy nacionalismu se potlačovaly. Josif Stalin dlouhodobě přemísťoval obyvatelstvo, neboť v tom viděl nástroj boje proti nacionalistům, které vnímal jako největší hrozbu pro SSSR. Z globálního pohledu však sovětizace obyvatelstva nedokázala potlačit jejich národní identitu. V případě Ukrajiny se jako nejodolnější ukázaly obzvláště západní regiony.
A jak na tom byl ukrajinský jazyk?
Sovětští bolševici si chtěli bezprostředně po revoluci získat podporu podmaněných národů a začátkem 20. let vyhlásili proces „zakořenění bolševismu v národnostních periferiích“. Ukrajině, jakož i ostatním národům tak zpočátku dovolili udržet si jazyk, identitu a kulturu. Ve 30. letech však spolu se Stalinem nastoupil opačný trend a došlo k totální rusifikaci, přičemž ukrajinský jazyk odsunuli na úroveň vesnické řeči. Tento proces se zmírnil až v 70. a 80. letech.
Slováci v Československu nic takového nezažili, jelikož nebyli tzv. čechizování. V poválečném období se ruština v SSSR stala eminentním jazykem a v důsledku rusifikace uměli všichni rusky. Ještě i v současnosti se v již nezávislých postsovětských zemích se střední a starší generací nemáte problém domluvit rusky. I v Kyjevě a mnoha dalších městech východní Ukrajiny vedle sebe dlouhodobě přežívají oba jazyky a dosud s tím nikdo neměl problém.
Jaký je příběh Ukrajiny za posledních 30 let?
Na konci existence SSSR se Michail Gorbačov pokusil o demokratizaci společnosti, popustil otěže nacionalismu a nebylo cesty zpět. Sovětský svaz se zhroutil jako domeček z karet. Budování moderního ukrajinského státu, který se zrodil na základě referenda v roce 1991, je složitý proces. Ukrajina se po rozpadu Sovětského svazu musela dostat z obrovských ekonomických problémů. Obzvláště západní Ukrajina byla v tomto směru vždy proevropská.
Když začala Ukrajina projevovat silné proevropské tendence a snahu o integraci, zmařil je příznivec Putina Viktor Janukovyč, který nepodepsal asociační dohodu s Evropskou unií. Na protest proti zastavení západního směřování tehdy v zimě 2013/2014 došlo k sérii protestů a vznikl Majdan (resp. Euromajdan). Do ulic vyšli mezi prvními studenti a po zákrocích silových složek i jejich rodiče. Povstal celý národ.
Majdan Ukrajinci dodnes označují jako revoluci hodnot. Právě v té době začaly problémy, které vrcholí v těchto dnech. Nezapomeňme, že v době Majdanu začali Rusové okupovat část ukrajinského teritoria, vytvořili loutkové státy na Donbasu a anektovali poloostrov Krym v rozporu s mezinárodními závazky a sliby. Ukrajinci proto říkají, že jsou ve válečném stavu s Ruskem od roku 2014.
Láká Ukrajince nadále vize evropské integrace?
Nepochybně. Oni v to věří a doufají, že se jednou stanou členy evropského společenství. Chtějí žít svobodně, na základě demokratických hodnot, v liberálním prostředí. Ukrajině v poslední době mnohé země zrušily víza, a tak více cestují a vidí, jak lze fungovat lépe. Vracejí se domů a snaží se poměry ve své zemi zvelebit, žít prostě důstojně a ve 21. století.
Už Sovětský svaz naučil různé národnosti žít vedle sebe přátelsky a pro jednoduchého člověka na Ukrajině není důležitá národní příslušnost. Stačí, že chce normálně žít. Tím je řečeno všechno. Proč by žili v područí putinovského režimu, když mohou žít v demokratické Ukrajině? Zejména mladá generace chce cestovat po světě, studovat a najít práci. Spousta ukrajinských studentů působí také v Polsku, Česku či na Slovensku.
O tom, že Ukrajina spadá do sféry vlivu Ruska, mohou hovořit jen tzv. užiteční idioti, kteří zároveň křičí, že nás v roce 1945 osvobodili Rusové. Pravda je taková, že naše území osvobodily národy Sovětského svazu, který měl 16 republik. Spolu s Rusy zahynula i spousta Rumunů a právě Ukrajinců. Jsme jim všem vděční za jejich oběť. To ovšem neznamená, že musíme patřit do ruské sféry. Je to prostě přežitek.
Ukrajina se dlouhodobě vyvíjí pod tlakem Ruska. Nazval byste ji dnes sjednocenou zemí?
Teď už ano. Právě vnější tlak Ruska v Ukrajincích posiluje národně emancipační proces, stmeluje je. Mnozí lidé žili a vyrůstali v totalitním Sovětském svazu a jejich mentalita na rozdíl od té slovenské lépe chápe, co všechno je ve hře. Slovensko si zažilo „jen“ 40 let komunismu, Ukrajina byla pod „bolševikem“ 70 let.
Všiml jsem si, že Vladimir Putin hovoří o fašistických útocích na rusky mluvící lidi.
Mnoho lidí na Ukrajině stále mluví rusky, i když většina mluví ukrajinsky nebo dvojjazyčně. Existenci státního ukrajinského jazyka na Ukrajině zneužívá Vladimir Putin v rámci zlostné propagandy. Vytváří narativ „útoků na ruskojazyčné lidi“. Když přijedete do Kyjeva, polovina lidí mluví rusky a nepředstavuje to nejmenší problém. Ukrajina si uvědomuje, že je to logický důsledek historického vývoje, ruštinu toleruje, ale logicky prosazuje hlavně ukrajinštinu.
Prohlášení Putina jsou tragická a legrační zároveň. Prezident Putin je produkt své doby a sovětský rozvědčík, který přebral žargon, podle něhož je „fašista“ ta nejsilnější nadávka. Ve svých projevech prezentuje pseudohistorii a namluvil už opravdu leccos; i to, že Vladimir Lenin vytvořil ukrajinský stát. Ukrajinci na margo toho vtipkují – že z ničeho nic zjistili, že „otcem národa“ je Lenin. Přitom samotného Lenina nemá v lásce ani sám Putin.
Ukrajinské dějiny jasně dokazují, že šlo o nejneposlušnější stát v SSSR, a proto si i nejvíce „slíznul“. Platilo to v dobách nastolování bolševické moci, kolektivizace, hladomoru, stalinských deportací ve 30. a 40. letech i jeho poválečného běsnění. Také ukrajinský disent v 70. a 80. letech byl v Sovětském svazu nejsilnější. Ukrajina byla vždy rebelskou zemí SSSR, velmi těžko a tragicky ji lámali, byla těžce zkoušenou dějinami. To, co vidíme dnes v přímém přenosu, je další tragédie.
