Foo Fighters patří k opravdu výrazným rockovým kapelám současnosti. Existuje jen málo lidí, kteří by od nich aspoň jednu písničku neznali, byť jako soundtrack ze svatby Moniky a Chandlera, seriálu Californication, Flashe nebo reality show Love Island. Skupinu okolo Grohla jde těžko nemít rád. Kdo by taky měl potřebu nesnášet umělce, kteří dávají svým fanouškům pivo, když jim dojde, a koncert odehrají i se zlomenou nohou (kterou si zlomili na tom stejném koncertu). Existuje navíc jen málo interpretů, co by dokázali překročit stín legendy, která stála na jejich počátku.
Blíže pravdě nemohl být. Dave se jako bubeník svými ikonickými groovy podílel na zvuku kapely zásadním způsobem a lze si jen těžko představit, jak by oblíbené písničky grungeové legendy zněly, kdyby tehdy za bicími onen „zvláštní vyhublý týpek“ neseděl. Seattleské trio s Davem za bicími bylo stále úspěšnější a brzy nastal čas rozšířit se o dalšího člena. A tak se k vteřiny před smrtí k Nirvaně přidal kytarista Pat Smear, který tehdy fungoval jako člen punkových The Germs. S Davem, Kurtem a Kristem odehrál akustický koncert MTV Unplugged, objevil se na stejnojmenném albu a později i na několika dalších koncertech.
První deska Foo Fighters vznikla ještě předtím, než se kapela vůbec poprvé sešla. Dave Grohl ji nahrál sám na všechny nástroje. Své vlastní tracky psal již jako bubeník v Nirvaně, zpětně se ale v rozhovoru pro NME přiznal, že se styděl je ostatním členům představit. Od skládání tam byl přeci Kurt a Dave mu nechtěl fušovat do řemesla.
Deska, pojmenovaná jako kapela samotná, vznikala na koleni a do hudby přinesla něco naprosto nového. Dave totiž jako bubeník přistupoval k psaní písniček jinak než kytaristi nebo zpěváci. V hlavě slyšel základní rytmus, okolo kterého vystavěl všechny nástroje. Jeho ikonického způsobu psaní si můžeš všimnout i dnes. Když se písničky Foo Fighters rozeberou na jednotlivé nástroje, jako by každý z nich byl svého druhu bicí souprava.
Když první album vzniklo, bylo jen potřeba najít kapelu. Tu Grohl zformoval z Pata Smeara, kterého již znal z Nirvany, Nata Mendela a Williama Goldsmithe. Koncerty se podařilo najít vcelku rychle. Grohl pořád platil za dobrého bubeníka, kterého oslovil legendární punkrockový basák Mike Watt, aby s jeho kapelou vystupoval. „Jasně,“ řekl tehdy Dave. „Budu s vámi hrát jako bubeník, pokud moje kapela – Foo Fighters – bude moci na vašich koncertech předskakovat.“ Úspěch, který Foo Fighters krátce po vydání první nahrávky zaznamenali byl pak velký a téměř okamžitý.
První odchody a válka ega
Díky úspěchu některých singlů jako This Is a Call, Big Me nebo I'll Stick Around se z Foo Fighters rychle velmi úspěšná formace. Nahrát co nejrychleji další album se tedy nabízelo. Byla to právě druhá deska The Colour and The Shape, která kapele přinesla první problémy, ještě předtím, než vůbec stihla vyjít.
„Nebylo to nic proti Williamovi. Když píšu písničku, automaticky slyším, jak by měly znít bicí. Mám o nich poměrně jasnou představu,“ řekl Dave Grohl v jednom z dokumentů o Foo Fighters. Když přišel Dave do studia v Los Angeles nahrát do písniček zpěvy a své kytarové party, přepadla ho potřeba předělat spolu s nimi také bicí, které natočil William. Jeho party se totiž odlišovaly od Daveovy vize, jak by měla nahrávka znít. O tom, že jeho paličky na albu nezazní, se bubeník dozvěděl až při poslechu finální nahrávky.
Jeho zklamání bylo tak silné, že se rozhodl z kapely odejít. Na jeho místo pak nastoupil punkáč se surfařským vzezřením Taylor Hawkins, který si s Davem okamžitě sedl, i když některým více umírněným členům (rozuměj Nate Mendel), přišlo jeho vystupování možná až příliš excentrické. Když se vše dalo do pořádku, kapela začala znovu obrážet svět se vším, co k rock and rollu tak trochu patří.
S tím, jak kapela rostla a hrála stále více koncertů se situace stávala méně a méně udržitelná. Hudba je prostě práce jako každá jiná a létání po světě, přespávání na hotelových pokojích a přehrávání stejných písniček pořád dokola dá člověku zabrat. Takový osud potkal i kytaristu Pata Smeara, který se krátce po Taylorově příchodu rozhodl z kapely odejít.
„Jednoho dne nám Pat řekl, že už to nechce dělat. Nebavilo ho létání, potkávání se s novináři. Nesnášel cestovat z jednoho koncertu na druhý,“ řekl Dave v rozhovoru pro ID Magazín. Kapela o jeho možném konci už ale věděla ještě měsíce před samotným odchodem. Podle Grohla to na jeho spoluhráči prostě bylo vidět. Co ale nevěděl byla rýsující se závislost jiného člena kapely, která se stala osudnou už jednomu jeho někdejšímu spoluhráči.
Únava z vystupování postupně dohnala i další členy kapely. Foo Fighters docházel dech, což se začínalo promítat nejen na živých vystoupeních, ale také na deskách. První pokus o nahrávku alba One by One dopadl fiaskem a kapela se rozhodla tuto verzi vůbec nevydat. Přetočila jej až o pár let později. Během odloučení se členi Foo Fighters věnovali svým projektům nebo hostovali v jiných kapelách. Dave Grohl například bubnoval s legendárními Queens of the Stone Age.
Bujarý rock and rollový život s sebou nese mnoho nástrah, obzvlášť pro kapelu, která vzhlíží ke starým bardům rockové hudby, jako jsou Keith Richards, Ozzy Osbourne nebo Lemmy. Jeden panák na kuráž před koncertem se postupně změnil na lahev a k „sedmičce“ whiskey postupně přibyly také další substance včetně heroinu. Ten se také v určitý moment stal osudným právě Tayloru Hawkinsovi, který v roce 2001 po předávkování upadl na dva týdny do kómatu.
„Prostě jsem jen pařil,“ řekl s odstupem Taylor v rozhovoru s Mattem Wilkinsonem. „Nebyl jsem feťák, jen se mi líbilo rozjet pořádnou party. A jeden rok jsem prostě pařil nějak moc,“ vzpomínal na svůj první kolaps. Hawkinsovo předávkování bylo pro Foo Fighters velkou ránou, ale představovalo i určitý restart, který kapela potřebovala k tomu, aby udělala to, co již několikrát – zvedla se z absolutního dna a ukázala, co znamená rock and roll.
Čas nechat Nirvanu v devadesátkách
Od vydání alba One by One se Foo Fighters proměnili hned několikrát. Kytarista Franz Stahl, který přišel jako náhrada za Pata, zase odešel, kytarovou sekci rozšířil Chris Shifflet a Pat se v roce 2006 opět vrátil jako hostující kytarista, o pět let později jako plnohodnotný člen. Možná to byla právě řada personálních změn, která nutila Grohla jakožto autora většiny písní neustále experimentovat se zvukem.
Foo Fighters od One by One do roku 2011 vydali ještě dvě desky, které obsahovaly skutečně pestrou směs písniček od těch s country nádechem, po ty s opravdu tvrdými kytarami. Právě rozmanitost a touha po experimentu je pro kapelu naprosto klíčová, o čemž svědčí jejich největší experiment po dlouhé době: Wasting Lights.
Dave Grohl prostě patří k lidem, kteří své projekty potřebují neustále posouvat a zkoušet něco nového. Právě proto vznikalo album Wasting Lights přímo u něj doma, kam se všichni muzikanti po dobu nahrávání přestěhovali, aby doladili aranže a nahráli své party. Všechno živě, na staré magntofonové pásky jako to dělaly všechny kapely, které Foo Fighters inspirovaly. Žádné počítače, žádný software. Pěkně postaru.
O klasický rockový zvuk se postaral Butch Vig, přesně ten Butch, kterého Dave Grohl dvě dekády zpět ohromil svým výkonem na zkoušce Nirvany. Deska jako by chtěla celou kapitolu Nirvany uzavřít a naposledy sdělit, že Foo Fighters už v jejím stínu žít nebudou. „Ještě ti nedokážu odpustit, v mém srdci jsi zanechal dluh. Měl jsem to vědět,“ zpovídá se Grohl – poprvé a naposledy – v tracku I Should Have Known, kde jako by se chtěl definitivně rozloučit s Kurtem i celou Nirvanou. Foo Fighters jsou (znovu) tady, tentokrát na 100 %.
Foo Fighters: Bojovníci s osudem
Pojmenováni podle neidentifikovatelného létajícího předmětu a s bojovníkem v názvu jsou Foo Fighters přesně tím, o čem jejich jméno vypovídá. Bojují. Ale ne proti něčemu venku. Bojují se vším, co jim život i kariéra přichystá. A když jim nic nechystá, bojují sami proti sobě a pohodlnosti, která se nabízí ve stereotypu.
S albem Sonic Highways procestovali největší studia Spojených států, o kterých společně s deskou natočili dokument. S deskou Concrete and Gold se pustili do spolupráce s producentem největších popových interpretů Gregem Kurstinem, který ke klasickým post-grungovým kytarovkám přidal svěžest a sestavil s muzikanty desku plnou rockových hymen. Vydali album ve stylu Bee Gees, natočili hororový film. Jako plnohodnotného člena vzali dlouholetého pódiového klávesistu Ramiho Jafee. Přežili změny, ztráty a milují život.
„Rozdíl mezi Kurtem a Davem je, že Dave miluje život. Chce ho žít ve vší kráse a zpívá o něm,“ prozradil v rozhovoru pro Rolling Stone kytarista Pat Smear. Grohl, který kvůli nespavosti naspí jen okolo čtyř přerušovaných hodin denně, někdejší legenda punku Smear, kovboj Shifflet a showman Rami, zakřiknutý Mendel nebo surfař Hawkins. I díky nim všem mohl alternativní rock 90. let fungovat dál.
Nezbývá než doufat, že ke svým fanouškům budou promlouvat i po tom, co 26. března 2022 bubeník Taylor Hawkins zemřel. Přestože se kapela nepotýkala s tak závažnými osudy jako například Korn, Slipknot nebo právě Cobain z Nirvany, chvíle na výsluní ji vždycky narušila ztráta a sami nejlépe vědí, co říkají, když říkají: „Snadno se poví, že tvé srdce nikdy nebude zlomené. To je jen prozatím.“ Snad se tedy tito šťastní smolaři naučí, jak nejlépe (znovu) vzletět.
