Přepnout do nočního režimu
Přepnout do denního režimu
Středa 17. 8. 2022 svátek má Petra

hledej na refresheru

Chceš dostávat notifikace i na tomto zařízení?
Refresher - Rozhovory

Honza Dědek: Stavárna je pro hudebního publicistu skvělá škola. Po rozhovoru s Paulem McCartneym jsem si musel dát panáka

Rozhovor s moderátorem talk show 7 Pádů a hudebním publicistou Honzou Dědkem.

Radim Šlechta
21. duben 2022, 7:00 Čas čtení: 12:44
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Honza Dědek: Stavárna je pro hudebního publicistu skvělá škola. Po rozhovoru s Paulem McCartneym jsem si musel dát panáka
Zdroj: Lucie Kotvalová / REFRESHER
Refresher - Rozhovory
0
Radim Šlechta
21. duben 2022, 7:00
Čas čtení: 12:44

Honza Dědek: Stavárna je pro hudebního publicistu skvělá škola. Po rozhovoru s Paulem McCartneym jsem si musel dát panáka

Rozhovor s moderátorem talk show 7 Pádů a hudebním publicistou Honzou Dědkem.

Radim Šlechta
21. duben 2022, 7:00
Čas čtení: 12:44
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Honza Dědek: Stavárna je pro hudebního publicistu skvělá škola. Po rozhovoru s Paulem McCartneym jsem si musel dát panáka
Zdroj: Lucie Kotvalová / REFRESHER

Honza Dědek v rozhovoru pro Refresher popisuje, jaké bylo zpovídat legendární světové kapely, proč přešel z kariéry hudebního publicisty na dráhu moderátora talk show nebo jaké možnosti vidí v dnešní době.

 

„Jako dneska si pamatuju, že jsem dokončil rozhovor, šel jsem za roh a řekl jsem: „Dvojitýho panáka! Právě jsem položil sluchátko s Paulem McCartneym,“ vyprávěl nám mimo jiného.

 

Dlouho před tím, než začala show 7 Pádů, jste pracoval jako hudební publicista. S tou prací jste prý začal, protože jste si mylně myslel, že rozumíte hudbě. Rozumíte jí dnes?Dneska už vůbec ne, a mám trochu pocit, že čím jsem starší, rozumím jí míň. Hudby je taková záplava, že jí nemůžete rozumět. Někde jsem četl, že v roce 62, když debutovali Beatles, vyšlo v Británii za rok 143 desek. To dneska vyjde jenom v Británii za dva dny.

 
Hudba se taky dneska poslouchá úplně jinak. Když dřív vycházely žebříčky nejčastějších volnočasových aktivit, na prvním místě tam až do poloviny devadesátých let byla s velkým odstupem hudba. Dneska je až na pátém.

 
Hudbu si totiž dneska pustíte, když někam cestujete, jdete běhat a vlastně ji máte jako takovou kulisu, zatímco ještě v těch 90. letech, když vycházela deska, tak se na ni dlouho čekalo. CD jste si musel jít cíleně kupovat nebo půjčovat. Teď vás Spotify drží v playlistech a myslím, že hudbě už dneska vůbec nerozumím. Ale dřív jsem si myslel, že jo.

 
Proč tehdy muzika nadlouho vyhrála i nad kariérou baviče? Slyšel jsem, že jste chtěl jako malý vystupovat podobně jako třeba Jan Werich...Právě proto, že psát o hudbě je strašně snadný. Tedy ve velkých uvozovkách. Když chcete psát něco o kultuře, máte – často mylný, ale silný – pocit, že hudbě rozumíte, protože je to jediný z oborů kultury, který vnímáte už od malička, když vám něco pustí babička. 


Málokdy v tomhle věku jdete na výstavu nebo si přečtete knížku. Ani filmy nemáte nakoukané a nemůžete o nich v patnácti začít psát, ale hudbu naposlouchanou máte. A to jsem si taky v tom věku říkal: „Mám naposlouchané Beatles, Stony, Led Zeppelin, tak tomu přeci rozumím.“

 

Jako dneska si pamatuju, že jsem dokončil rozhovor, šel jsem za roh a řekl jsem: „Dvojitýho panáka! Právě jsem položil sluchátko s Paulem McCartneym.“ 

 
A od té doby jste se dostal také k obrovským jménům. Zpovídal jste Rolling Stones, Cure, dokonce Paula McCartneyho z Beatles. Jak se začínající novinář cítí v situaci, když má udělat rozhovor s tak velkým jménem?

 

Tak s Paulem McCartneym to bylo neuvěřitelné, protože po smrti Lennona už asi nemáte v hudbě nikoho většího. Já jsem se narodil dva roky po rozpadu Beatles, a když jsem je začal poslouchat, byli pro mě legendy, podobně jako Beethoven. A pak, když si s někým voláte a na druhé straně slyšíte hlas, který takhle znáte. Nevím, k čemu to přirovnat, prostě nechápete, že se to vůbec děje. 

 
Takhle vám dělají ruce (předvádí třes), jste úplně na nervy a do toho všeho se ho chcete zeptat na milion otázek a víte, že je dostal už milionkrát, takže vůbec nevíte, na co se ho zeptat. Nakonec teda stejně sáhnete po otázkách, které vás napadnou z první.

 

Jako dneska si pamatuju, že jsem dokončil rozhovor, šel jsem za roh do hospody a řekl jsem: „Dvojitýho panáka! Právě jsem položil sluchátko s Paulem McCartneym“ a oni se zeptali: „S kým?“ „To je jedno,“ řekl jsem, vyklopil panáka a šel přepisovat rozhovor. Jediné, co mě mrzí, je, že jsme spolu neseděli osobně a nemohl jsem si od něj podepsat desku. Jestli bych chtěl mít něco podepsaného, bylo by to cokoliv od Beatles.

 
Vzpomenete si na první takový velký rozhovor?

Heleďte, to bylo strašně hektické, v těch devadesátkách. Navíc tehdy hrála spousta jmen, která dnes už nikdo nezná. Já jsem jel hodně v kytarovkách, takže něco jako My Bloody Valentine nebo nějaká taková parta okolo zkreslených kytar.

 
Jeden z velkých iniciačních zážitků ale byli Cure v Manchesteru v roce 1992. Jel jsem do Anglie a chtěl jsem vidět ministry a různé kapely, mezi nimiž byli i Cure. Od Vojty Lindaura, tehdejšího zástupce šéfredaktora časopisu Rock&Pop jsem měl na A4 hlavičkovém papíru napsáno: „Toto je náš redaktor, pomozte mu.“ 

 
S tímhle kusem papíru jsem zaklepal na dveře a řekl, že chci udělat rozhovor s Robertem Smithem. A nějak to fungovalo, asi i proto, že Česká republika byla v kurzu díky Václavu Havlovi a každý, kdo sem přijel, udělal rozhovor bez skrupulí, i pro Rock&Pop, kterému již tehdy klesal náklad. Dneska? Dneska už vám nikdo ze zahraničních umělců vesměs rozhovor nedá.

 

Zdroj: Lucie Kotvalová / REFRESHER


Proč se to změnilo?Já myslím, že to změnily dvě věci. Jednak prodeje desek, které už se přestaly prodávat. Pamatuju si, když jsem tady byl na Meet and Greet z U2, kde dostali zlato-platinovou desku za 50 tisíc prodaných desek. Bono se na to podíval a řekl: „Ha, včera jsme dostali v Americe za 5 milionů.“ Do té doby dělali propagační rozhovory, protože měli z každé prodané desky nějaké peníze, které už nedostávají.

 
Druhá věc je, že přišly sociální sítě. Taylor Swift sledují desítky milionů lidí a ona se kdykoliv může vyfotit a říct: „Jsem ve studiu, píšu písničku, něco se chystá, pozor, pozor“. Jasně, že poskytne rozhovor americkému Rolling Stone, Vogue nebo The Time, ale proč by ho měla dělat s českými novináři? Nemá důvod.

 
Vy se aspoň trochu přibližujete zahraniční hudbě skrz přenos Grammy, který děláte sedm let. Jak se připravujete na takhle velkou kulturní akci?Jsou docela striktní pravidla a regule, co smíte a nesmíte. Vy třeba vůbec nesmíte hodnotit. Neexistuje, že byste řekl: „Tahle deska to vážně vyhrála?“ Nesmíte za žádných okolností mluvit do písniček a máte jen za úkol říct nějaké informace, v momentě, kdy zazní jméno vítěze, on jde na podium, objímá se tam se svými přáteli a hned, co přijde na podium a začne mluvit, tak Dana Hábová tlumočí. Takže tam máte 10–12 vteřin na to, abyste něco řekl.

 
Máte 10 nominovaných v každé kateogii, plus lidi, kteří ceny předávají a plus někdo hraje, k tomu taky musíte něco říct. Takže vám příprava týden vezme, abyste věděl výslovnosti, zejména v případě rapperů občas hledáte jestli je to ten nebo ta, protože to z jejich jmen nepoznáte a taky si musíte pustit aspoň rámcově alba a pročíst aspoň nějaké texty. Takže je to taková týdenní příprava, z níž 95 % hodíte do koše a vypadá to, že nic neřeknete.

 
V televizi to navíc zní, jako že člověk ví všechno, ale vy vlastně dostáváte scénář s tím, které kategorie se budou přenášet a vy znáte nominované, takže si k nim něco načtete. Ale nevím, kdo tady sleduje nejlepší gospelové desky a R’n’B, jasně, poslechnete si pár jmen, ale musím říct, že čím jsem starší, tím míň mě ta jména baví.

 
Takže letošní vítězové vás nebavili? Ani Olivia Rodrigo, která má blízko k vaší oblíbené Taylor Swift?Já když jsem si ji pustil, tak jsem si řekl, že jako fajn, ale že by to byla deska nebo píseň roku, to asi ne. Ale Taylor Swift je spíš taková guilty pleasure. Když se objevila, bavilo mě, že hrála country, že si ty písničky psala sama, navíc byla roztomilá, dobře vypadala a měla skvělý koncerty. Je to velký entertainer, umí pracovat s publikem a moc jí to na podiu sluší. 

 
Láska k ní byla i trochu provokativní ode mě, protože nikdo nečeká, že si na sebe vezmu tričko Taylor Swift. Ale Nicka Cava a všeobecně hudbu, na které jsem vyrostl, mám mnohem radši.


Tím mi trochu nahráváte na téma vzpomínek, protože jste nedávno oslavil padesátku. Patříte k lidem, kteří shrnují svůj život?Ne, k tomu jsem se ještě nedostal. Ještě si furt říkám, že se musím koukat dopředu, až budu rekapitulovat, bude to špatně. Samozřejmě si říkám, že bych něco mohl udělat jinak, ale dostal jsem se do stádia, že to tak asi mělo být.

 
Patří k tomu i třeba fakt, že jste vystudoval stavebku? Vybral byste si teď něco blíž k vašemu oboru?Já se o tom bavil nedávno s Michalem Daleckým – Žížalou z Kanceláře Blaník – že stavárna je vlastně strašně dobrá pro lidi, kteří chtějí psát o muzice. Na té škole totiž celé dny rýsujete a neděláte nic jiného. Během prváku se naučíte rýsovat a pak jen taháte čáry jako robot. A co v tu chvíli můžete dělat? Posloucháte muziku. Vtip je v tom, že rýsujete třeba dvanáct hodin denně. Víte co to je desek? Nakonec vylezete ze stavárny, o řemesle nevíte v mém případě vůbec nic, ale máte v malíku Beatles, Stony, Pink Floydy, Zeppeliny, všechno. Takže pro hudebního publicistu tuhle školu mohu doporučit.

 

Nepotřebujete nic speciálního, můžete fotit a nemusíte mít FAMU. Když máte entuziasmus a pracujete na sobě, můžete zkoušet cokoliv, a to je dobře, že se devadesátkový punk a možnosti stále drží.

 
Stejně je to ale neobvyklé rozhodnutí, když jste měl sen být bavič a už na základce jste dělal rozhovory s učitelkami, ne?To je archeologie teda. Heleďte, já se „rozhodoval“ ve čtrnácti. Naši se mě ptali, kam bych chtěl jít a já říkal, že nevím. A moje matka je stavební inženýrka, tak mi říkala, že by se mi tam mohlo líbit. Neměl jsem asi známky na gymnázium nebo humanitnější obor. Na hotelovku jste se nedostal a s ekonomkou to bylo prašť jak uhoď. A mně asi ani nedocházelo, kam lezu až do prvního reparátu z matematiky. 

 
Říkám si, zaplaťpánbůh, že přišla revoluce a mohlo se začít psát, protože vlastně ani nevím, jestli bych v té době šel studovat žurnalistiku. Nebyla to žádná zábava, musel jste být prověřený a kam byste pak nastoupil? Do Rudého práva psát o popové hudbě? Mimochodem, vy máte vystudovanou žurnalistiku?


Já tam ještě pořád jsem…No, ale můžete psát, o čem chcete. Navíc byste ji ani mít nemusel. Tehdy neexistovalo, že byste psal, aniž byste měl školu. Dneska si sednete, založíte si blog, budete psát na sítě a všem je jedno, jestli máte nějakou školu. Nemusíte vystudovat, nemusíte pracovat v redakci, protože když si najdete dost sledujících, budete žít z reklamy… Nepotřebujete nic speciálního, můžete fotit a nemusíte mít FAMU. Když máte entuziasmus a pracujete na sobě, můžete zkoušet cokoliv, a to je dobře, že se devadesátkový punk a možnosti stále drží.

 

Zdroj: Lucie Kotvalová / REFRESHER

 
O devadesátky jsme se otřeli několikrát. V Česku se nesou ve znamení nekonečných party a alkoholového oparu. Vy sám jste v několika rozhovorech tvrdil, že pro hudebního publicistu byly v tomto ohledu opravdu náročné. Teď jste už přes rok bez alkoholu. Hledal jste s věkem klid na duši?To nevím, ale nepochybně mám teď víc energie a asi stíhám víc věcí. To plyne celkem z logiky věci, protože když chlastáte do pěti do rána a máte kocovinu, tak v sedm ráno nevstanete fresh.

 
Já si jednoho dne řekl, že jsem vlastně pil furt. Dneska tady sedíme a asi bychom si dřív po chvíli řekli: „Tak si dáme dvojku, ne?“ Večer bych šel na premiéru, kde by se nabízely welcome drinky, pak Martě Jandové na narozeninový koncert a vrátil bych se s flaškou vína v sobě.

 

Takhle jsem zjistil, že nedělám nic jiného, než leju. A nebylo to ani o tom, že bych se vracel nějak opilý. Jen jsem došel k momentu, že jsem se pokusil vzpomenout, kdy jsem naposledy neměl ani kapku a nemohl jsem k té chvíli dojít. Tak jsem si dal pauzu. Tomáš Klus mi nedávno vyprávěl, že jeho profesor Michal Pavlata měl heslo: „Ožeru se zejtra.“ A říkal si ho každý den.

 

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 

Příspěvek sdílený Honza Dědek 7 pádů (@honzadedek7padu)


Staráte se i jinak o svou mentální a vlastně i fyzickou pohodu, než „jen“ abstinencí?Snažím se odpočívat. Třeba čtením a teď jsem začal relaxovat hraním na příčnou flétnu. Začal jsem tedy takhle týrat svoje sousedy vysokými tony flétny v druhé oktávě. Chtěl bych hrát Jetro Thull, ale ty nezahraju. Moje profesorka mi navíc říká, že je to příšerné, protože je zvyklá na klasiku. A Jetro Thull se hrají blbě bez zbytku kapely.

 
Ještě se vraťme k tomu, jak jste zmiňoval, že je doba otevřená experimentům. Začala i vaše talk show 7 Pádů jako YouTube experiment?No, my jsme začínali jsme v lednu 2011 a první videa se natočila v listopadu, takže se točil tak sedmý nebo osmý díl, ale vlastně jo. Pamatuju si, že jsme měli na prvním videu tisíc zhlédnutí a sto odběratelů a já se cítil jako youtuber. To byla taky jiná doba, dneska si také řeknete: To má jenom 100 tisíc? To není moc úspěšné.

 
Proč jste se tehdy rozhodl opustit kariéru hudebního publicisty a šel bavit lidi v talk show? Bylo to jako splnění zmíněného snu z dětství?Taky. A já byl tenkrát naprosto fascinovaný Krausem. Taky mě motivovalo, že jsem dělal rozhovory, ale neznal jsem na ně reakce, tak jsem si řekl, že to zkusím před publikem. 

 
Psané rozhovory už vás nebavily?

Živé rozhovory jsou o poznání adrenalin a jsou to jiné formáty. Když sedíme takhle jeden na jednoho, bavíme se trochu intimněji, což má taky hodně do sebe. Navíc jsem mohl kreativní v tom, že jsem si pak mohl přehazovat otázky a tvořit jakýsi příběh. Ve srovnání s živými rozhovory je jako divadlo versus film a já už měl těch filmů za sebou dost. Nemůžu říct, že mi to nechybí, ale je ale jedna věc, kterou vám nezávidím, a to přepis a autorizace. Ty mě vždycky iritovaly, protože si myslím, že psané rozhovory jsou spíš věc novináře.

 

Každý asi máme v sobě tendenci se někomu „vysmát“. Je to princip základní školy, kde si slabší šikanovaný najde někoho ještě slabšího, a to není v pořádku.

 

V současnosti v Česku jsou tři takhle velké talk show. Zároveň jsme ale poměrně malý rybníček. Jak přemýšlíte o limitech těchto živých rozhovorů?Přemýšlím, kdy to lidi přestane bavit. Těžko říct, ale můžeme vycházet třeba z toho, jak dlouho to dělá třeba právě Jan Kraus – patnáct let? A funguje mu to pořád. Navíc lidé přibývají, před pár lety byste si nepozval Miraie nebo Michala Horáka, kapelu Jelen, protože prostě neexistovali. Navíc se otvírá prostor i pro zajímavé lidi se zajímavou prací třeba. A rozhovor se mění už podle toho, s kým v pořadu jsou, protože vzniká dialog s dalšími hosty a vznikne něco úplně jiného. A že se hosti opakujou? Když jdete do kina, tak se přeci také opakujou. Já s tím nemám problém, když má host nové téma, pozvu si hosta klidně po roce.

 

 
Trochu jsem mířil k limitům formátu u nás. Na obrazovkám vidíme talk show spíše ve formátu rozhovorů, ale neexistuje u nás tradiční americká Late Night Show. Proč to tak je?Myslím, že největší limit jsou ti hosté, protože u nás známí lidé fungují kapku jinak, než v zahraničí. U nás se o takový formát pokoušel Leoš Mareš, který měl i stejné hry jako Jimmy Fallon. Pamatuji si, že hrál s hosty vaječnou ruletu, kde si hosté házejí vařená a syrová vajíčka na hlavu a kdo dostane syrové, prohrál. Tohle hrál Fallon s Tomem Cruisem. Dokážete si představit Karla Rodena nebo Ivana Trojana? Nemyslím si, že by tady bylo tolik lidí, kteří by do tohoto šli.


Také jsem četl, že hvězdy v zahraničí mají tým poradců, které se snaží vytvořit jim obrázek, najít věci, které ještě neříkali a připravují se na to, aby jim to přineslo úspěch. U nás ze sebe spousta lidí nechce udělat blbce. A je to i celkově naší mentalitou, protože jsme o dost uzavřenější.

 
Viděl jsem rozhovor s Quentinem Tarantinem, kdy se ho moderátor ptal na jeho dovolenou na Hawaii a on hned vychrlil historky o tom, jak mu tam dávali věnce z květin a jak to byl skvělej relax a mluvil patnáct minut. 

 
U nás to je spíš: „Jaká byla dovolená?“ „Hm, dobrá.“ „Kde jsi byl?“ „To nechci říkat, abych nepobouřil…“ Vystřílíte patnáct otázek na jednu minutu. U nás deset minut hvězda zábavně mluví, zatímco u nás jsou uzavřenější. Ale jsou i výjimky jako třeba Richard Genzer, Štěpán Kozub, Bob Klepl se taky neprožívá. Ale není tady dost lidí na to, abyste mohli točit každý týden.

 
Jako moderátor talk show máte publikum na své straně, což musí být také velká výzva pro ego. Jak se bráníte tomu, abyste hosta úplně nesestřelil, i když vám nahrává?Je těžké nepodlehnout okamžiku, když víte, že publikum patří vám a je na vaší straně. Když víte, že máte hosta, který je nestandardní nebo zvláštní, je náročné nezačít přikládat pod kotel a užívat si, že publikum bavíte na úkor hosta. Říkáte si, že by se lidi smáli, ale neměl byste to dělat na ničí úkor. 

 
Ten pořad navíc nese moje jméno a já ho vnímám podobně, jako když si někoho pozvu k sobě domů na oslavu narozenin nebo na mejdan. Budu si z něj dělat srandu? Člověk k vám přijde v dobré víře, že jste si ho pozval a vy se do něj pustíte? Každý asi máme v sobě tendenci se někomu „vysmát“. Je to princip základní školy, kde si slabší šikanovaný najde někoho ještě slabšího, a to není v pořádku.

 
Musíte často krotit tuhle tendenci?Už moc ne, ale je to vědomá práce. Snažím se na sobě pracovat, i když vím, že je lákavé si z někoho tu legraci udělat.

 
Když si třeba pozvete vegana, který chroupe sedmikrásky, většinový divák si řekne, že je to úplný magor a v momentě, když mu řeknete: Vy jste magor, publikum bude s vámi. Ale to nerad dělám, protože si myslím, že máme všichni právo být „tak trochu magoři“ a kdo jsem já, abych kohokoliv soudil. Když si někdo obarví vlasy a dá si patnáct piercingů: No a co? Ať si to udělá. Asi jsem si párkrát takhle uletěl a nejsem za to na sebe pyšný.

 

Zdroj: Lucie Kotvalová / REFRESHER

 
Kromě samotné show v televizi jste minulý rok vyrazil i na letní živá představení. Chystáte je i letos?

Ano, v polovině června se rozjedeme po oblíbených filmových místech jako jsou zámky Hluboká, Sychrov, Opočno nebo brněnský hrad Špilberk, kde vznikly slavné české pohádky a mezi hosty tak přivítáme i herce a herečky, kteří v nich účinkovali.

 

Všech těchto devět představení budeme letos natáčet a po celé léto poběží na Primě. Už se na to moc těším, protože zájezdy jsou zase něco úplně jiného. Malostranská beseda má kapacitu osmdesát lidí, v Ostravě ale v publiku sedělo bezmála tisíc lidí. Když se zasměje tisíc lidí, je to oproti osmdesáti obrovský rozdíl a popravdě moc příjemný pocit.

 

Navíc je krásné vidět místa, na která byste se normálně asi nedostali. A kde jsou lidi tak vstřícní.

 
My jsme začali hudbou a já bych s ní rád i skončil. V jednom rozhovoru jsem slyšel, že doma máte přes 8 tisíc CDček. Pamatujete si na první nahrávku?Hele, to nevím, jestli jich je osm tisíc, ale mám doma dvě plné stěny, takže jich je fakt hodně. Mám pocit, že první nahrávka bude něco dětského. Myslím, že jsem si tehdy vyškemral peníze na Kocoura Vavřince nebo Hurvínka, to už nevím, ale určitě to bylo mluvené slovo.

 
 A co se týče hudby, tak se obávám, že to byl nějaký tradiční pop. Bylo mi asi osm, když vyšlo Nenapovídej Michala Davida a deset, když vyšly Holky z naší školky. To sháněly ještě naše babičky v Jičíně, protože v Praze to nevycházelo. Takže nějaký takový typ popu, ale pak se to začalo lepšit.

 
Holky z naší školky ještě mám. A dokonce jsem před několika lety byl na akci, kde byl Stanislav Hložek, který mi ji podepsal.

Upozornit na chybu. Pokud jsi našel nedostatek v článku nebo máš připomínky, dej nám vědět.
Náhledový obrázek: Lucie Kotvalová / REFRESHER
NAHORU
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Dostávej nejlepší obsah mailem
Nestíháš všechno sledovat? Pošleme ti do schránky nejčtenější a nejlepší obsah.
Žádný spam. Kdykoli se můžeš z odběru odhlásit.
Posílat e-mail
Nejčtenější články
Nyní
24 hod
7 dní
30 dní
Více z tématu refresher
více článků
Další news více news
Mohlo by tě zajímat
Přejít na úvodní stránku
Domů
Sdílet
Diskuse
Hledat
Více
Zapni upozornění a už ti nic neunikne!

Chceš vědět, co se děje, a mít přehled? Dostávej upozornění o nejžhavějších zprávách na Refresheru.

(Příklady: Hořel Notre Dame, Zemřel Mac Miller, Trailer na Avengers)
(Příklady: Sagan skončil první, Nový zákon s vlivem na moderní lidi, Dnes nás čeká zatmění slunce)
Pokud chceš, abychom ti poslali téměř všechny novinky, vyber tuto možnost.