Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Kliknutím na tlačítko tě přesměrujeme na news.refresher.cz
30. dubna 2022 12:00
Čas čtení 5:07
Tereza Patočková

Komentář: Nela Moravcová si zasloužila víc, než jak k ní média přistupovala. Senzacionalizaci bolesti musíme zastavit teď

Komentář: Nela Moravcová si zasloužila víc, než jak k ní média přistupovala. Senzacionalizaci bolesti musíme zastavit teď
Zdroj: se souhlasem Nely Moravcové
REFRESHER
Uložit Uložené

Životní příběh fotografky a umělkyně Nely Moravcové o české společnosti vypověděl mnoho. Kromě toho, že Češi dokážou projevit obrovský soucit, semknout se a pomoci, také to, že česká média neumí informovat o obětech trestných činů. Konkrétně o ženách.

Nelin příběh byl tak trochu precedent, na kterém mohla média ukázat svoji profesionalitu a schopnost reportovat o životních tragédiích alespoň s nějakou mírou sebereflexe a úcty. Bohužel v tomto úkolu selhala. 

Protože Nela byla jednou z prvních výrazných žen, které svůj smutný příběh veřejně sdílely a dostalo se jí tak masivní pozornosti, je důležité ukázat, co bylo špatně a z čeho se můžeme do budoucna poučit. 


Minulý rok jsem byla první, kdo Nelin příběh  v médiích představil a zprostředkoval s ní rozhovor. Brala jsem to jako obrovskou zodpovědnost. Uvědomovala jsem si, kolik bolesti za ním stojí a to, že musím být extrémně opatrná. I přesto, že jsem měla s reportováním o sexuálním násilí a zneužívání zkušenosti a mluvila jsem s mnoha oběťmi, bála jsem se. Tenhle rozhovor se nedal přirovnat k žádnému, který jsem před tím dělala. 


Několikrát jsem přemýšlela nad každou otázkou – mohla by být triggering? Mám právo se na tohle ptát? Proč mě to zajímá, jaký je veřejný zájem, komu to pomůže a jak Nelu nezredukovat pouze na nejhorší večer jejího života i přesto, že její rozhodnutí sdílet svůj příběh a otevřít jím sbírku na bezbariérový byt, je hlavním tématem rozhovoru.


Chtěla jsem ukázat obrovskou práci, kterou od toho večera udělala a dlouhou cestu, kterou prošla. Zároveň jsem si uvědomovala, že první rozhovor nastavuje směr dalším médiím, jež budou Nelu kontaktovat. Nebo takhle, doufala jsem v to. 

Chtěla jsem, aby reportování o její síle mohlo sloužit jako inspirace pro ty, kteří si nějakým traumatem prošli, ale zároveň jsem nevytvořila „inspirativní porno” pro lidi, kteří se jejím příběhem namotivují ke zvládání svých všedních nepříjemných banalit se slovy: „Nojo, může být hůř.”

Nela Moravcová
Zdroj: se souhlasem Nely Moravcové


S šéfeditorkou jsme tehdy probíraly detaily. Není titulek tendenční? Má ten rozhovor přesah a smysl? 


Tak trochu bláhově jsem si myslela, že je tenhle způsob přemýšlení pro novináře samozřejmost. Pro mě vždycky byl. O obětech sexuálního násilí jsem psala mnohokrát a vždy pro mě bylo primární, abych nikoho sekundárně neviktimizovala, abych z nikoho nedělala clickbait, abych nikoho neredukovala na jeho trauma a abych s čistým svědomím mohla svoje texty vydat a nebát se, že když si je ty ženy přečtou, budou se cítit znovu zneužité. 


Bohužel, jak se ukázalo, není to způsob, jakým média v Česku s extrémně citlivým tématem, jako je sexiální násilí, operují. I přes to, že je to jediný přijatelný a správný způsob, jak to dělat.


Druhý den po vydání mého interview, začala média přinášet další rozhovory a další reporty. Udělalo se mi z toho špatně. Kolegové se Nely vyptávali na detaily z napadení. Ve svých otázkách ji vraceli zpět do onoho večera a nechali ji popisovat, jak přesně vše probíhalo. Titulky se nedaly číst. Z příběhu o silné ženě, která potřebovala přispět na bezbariérový byt a pomáhat svojí cestou ostatním, která plánovala vydat knížku, jež by pomáhala s traumaty  ostatním – se stalo krimi porno a byznys s bolestí. 


Během několika dní dostala Nela Moravcová od mainstreamových médií nálepku „znásilněné Nely” nebo „nešťastné Nely,” to ale určitě nebylo to, proč svůj příběh sdílela. Nela nechtěla nálepku, chtěla pomoct a potom pomáhat ostatním. Chtěla ukázat, že se člověk může poprat s čímkoliv, chtěla psát knížku a chtěla bezbolestně žít.


Co jsou zkušenosti, které mohou pomoci ostatním? Komu pomůže otisknout podrobný popis toho, co jí Jiří Meindl dělal? Odpověď je jednoduchá: čtenosti. Popis zkušeností, co mají hodnotu vychází z těch, které měla se systémem, které měla s léčením svojí duše a ve kterých popisovala, co jí s traumatem pomáhalo. 


Ve své sbírce navíc dost explicitně popsala, co se stalo. Vyptávání se na další a další detaily bylo pouze senzacechytivé rýpání se v něčem, co přineslo zaručené kliknutí. 


Dobře to ve svém příspěvku popsala také zakladatelka organizace Konsent Johanna Nejedlová.


„Umřela Nela. Krom toho, že jí nějakej zlej člověk hrozně ublížil, jí taky veřejnost a média zaškatulkovali jako znásilněnou holku. Nic víc se o ní vlastně nedočtete ve zprávách o její smrti a nedočetli jste se to ani dřív. Někdo vás znásilní a vy najednou přestanete být celý člověk, už jste jenom ta znásilněná, když o tom promluvíte,” vystihla situaci Nejedlová.


To ale není všechno, co se s tímhle příběhem stalo – bohužel. Média život Nely během necelého roku doslova proměnila v reality show o zničeném životě. Vrchol byla informace o tom, že se několik měsíců po sbírce, Nela znovu pokusila o sbevraždu. 


I když se s touto událostí Nela svěřila svým sledujícím, nedává to nikomu etickou zelenou k tomu o tom dál informovat a co víc – doptávat na důvody a popisovat s jakými hroznými problémy se ostatní členové její rodiny potýkají. 


Zprávy o jejím pokusu o sebevraždu byly neetické z několika úhlů. Jednak je to extrémní zásah do jejího soukromí jí a její rodiny, který nijak nesouvisí s tím, proč svůj příběh sdílela a s věřejným zájem už nemá společného absolutně vůbec nic. Je to přesně naopak. Tyto zprávy byly problematické v kontextu prevence a informování o sebevraždách jako takových. 


Myslím, že by se hodilo říct, že to, že vám někdo zvedne telefon a odpoví na otázku neznamená, že je v pořádku se na ní ptát a už vůbec to neznamená, že je v pořádku o tom napsat.

Nela Moravcová
Zdroj: se souhlasem Nely Moravcové


Jak tedy o sebevraždách a přeživších reportovat? 


Z hlediska mediální etiky je potřeba ke každému příběhu o sebevraždě přistupovat extrémně citlivě a se zvýšenou péčí. Je potřeba se zamyslet nad tím, zda by měl být příběh vůbec zveřejněn, zda za to stojí. Ten Nelin za to nestál, žádný veřejný zájem tam nebyl a to, jak a komu by mohl ublížit, bylo úplně očividné. Sekundární viktimizace je úplně základní pojem, který se učí prváci na žurnalistice a proto nechápu, jak je možné, že jej lidi, kteří se psaním živí, neznají – nebo se spíš rozhodli ho ignorovat. 

Sekudnární vikitimizace je proces, kdy dochází k medializaci trestných činů nebo tragédií v následku čehož se lidé, kterých se tyto činy či trágédie týkají, trpí kvůli neodbornému reportování znovu. 

Když už se novináři rozhodnou o sebevraždě nebo jejím pokusu psát, je potřeba zaměřit se především na prevenci místo senzacionalizace konkrétních případů. Dle mezinárodní příručky reportingonsuicide.com je také důležité nepopisovat způsoby a detaily. Ve zprávách o Nelině pokusu o sebevraždu jsem se dočetla i tom, jak přesně se pokusil o sebevraždu i člen její rodiny. V článcích by měl být také odkaz na krizové linky a možnosti pomoci – nestalo se tak. 

Nela byla fotografka a umělkyně, byla to také kamarádka mnoha lidí, jež si všechny tyto články museli číst. Byla silná a inspirovala ostatní.


„Já jsem nikdy nechtěla, ani se nebránila tomu, aby můj příběh byl zveřejněn pod mým jménem, protože se nemám za co stydět. Chci o svém životě psát i knížku a pomoci ostatním. To, čeho jsem tím sdílením chtěla dosáhnout, byla pomoc na druhou stranu. Protože nikdo neví, kdo se s čím potýká a že těch mentálních nesrovnalostí je v lidech hodně. Takže bych chtěla, stejně jako lidé pomáhají teď mně, pomoci potom někomu dalšímu,” řekla mi minulý rok v rozhovoru pro Aktuálně.cz. 


Nela si zasloužila mnohem víc, než to, jak k ní média přistupovala. Teď už to nikdo nevrátí. Okolo nás je ale spousta traumatizovaných žen i mužů, jež si prošly nebo zrovna prochází sexuálním násilím. Ty lidi i jejich příběhy tu jsou a budou. To, jak se k nim v budoucnu postavíme, je důležité. Řetězec senzacionalizace bolesti musíme zastavit teď. Před rokem už bylo pozdě. 

Pokud si procházíš myšlenkami na sebevraždu a nevidíš jiné východisko, můžeš nepřetržitě ve dne i v noci zavolat na Linku bezpečí  116 111 (lze využít také chat nebo napsat mail). Pokud mají zrovna obsazeno, poskytují pomoc jinému dítěti, zkoušej to po chvíli znovu a opakovaně.

Pokud jsi dospělý a trápí tě myšlenky na sebevraždu a neumíš si žádné jiné východisko představit zavolejt na Linku první psychické pomoci 116 123
Domů
Sdílet
Diskuse