Post Malone osobnější album ještě nevydal. Vyznání se ze všech hříchů mu znovu přinese miliardy zhlédnutí (Recenze)

I když Twelve Carat Toothache není nutně albem, u něhož by se jásalo, nás vážně baví. Přestože to nejspíš není úplně pozitivní změna, přišla. Krvácení Hollywoodu v Beverly Hills vyměnil za lesy amerického středozápadu, velkou skupinu pracující na albu za komornější produkci. A texty jsou často plné sebereflexe.

Vezměme si například Lemon Tree. Kdo by čekal, že ten usměvavý a věčně dobře naladěný Posty může mít někdy pocit, že měl v životě spíše jen obrovské štěstí než talent a píli? Jak ale na druhou stranu říká, když se dívá kolem sebe, jeho známí kolem mají životy naplněné, jsou spokojení s tím, co mají, zatímco on se i přes hodně úspěšný život potýká s depresemi. 

A co třeba Wrapped Around Your Finger? I hvězda, která má miliony fanynek po celém světě, může ztratit hlavu kvůli jedné dívce. Zde si Post vylévá srdce nad tím, jak jej zasáhl předchozí vztah. Na rozdíl od dřívějších songů o rozchodu zde ale přemýšlí sebekriticky a mluví o tom, že žít s „ďáblem, kterým momentálně je“, bylo „peklo“. Ten vztah skončil, přestože měl on sám její rodiče omotané kolem prstu, a ty doby mu chybí.

Během alba přijde i na „veselejší atmosféru“, například v tracku I Like You s Doja Cat, kde naoko opustí od zasněných sebekritických myšlenek, nicméně v textu stále prosí svou přítelkyni, aby se nestala tou jednou z milionu, která jej chce kvůli jeho slávě, ale aby byla jeho opravdovou láskou. Těžko uvěřit, že se zrovna tento track považuje za veselejší, přestože to má i v názvu.

Na něj totiž navazuje „smutnější song“ s Gunnou s názvem I Cannot Be, ve kterém zase popisuje, jak je sebeláska důležitá a neměla by ustupovat vztahům, jež mohou být škrtivé a svazující. To vede k pokračujícímu utápění se v substancích, ke kterým má Posty blízko.

Hovoří například o nadměrném kouření cigaret, on sám má však problém i s alkoholem. Vidět Post Malona pít něco jiného než pivo je opravdu zážitek na nějakou dobu, o čemž on sám ostatně hovoří v písničce Love/Hate Letter To Alcohol, v níž společně s indie folkovou kapelou Fleet Foxes píše dopis.

Když se člověk napije, může ztrácet zuby – a to nejen po bitkách, ale i po alkoholu, kvůli kterému lze v rámci alkoholismu ztrácet chrup. Post se naštěstí do takové míry ještě nedostal, přestože název alba Twelve Carat Toothache je tímto inspirován. Spíše ale pouze z metaforického hlediska. To, že si nechal za více než milion dolarů vytvořit diamantové zuby na míru, je věc druhá.

Jedním z vrcholů nového alba je také hudební setkání amerického Post Malona s tím australským. The Kid LAROI vyrostl v hudební hvězdu, která drtí zámořské hitparády, a tak nemá problém získat na hostovačku Justina Biebera nebo jakoukoliv rapovou hvězdu. Docela jsme se těšili na to, jak si v tracku Wasting Angels společně sednou.

Dle našeho názoru zde chemie určitě existuje, a to nejen proto, že oba vynikají svými specificky vibrujícími hlasy. Jejich cesta ke slávě byla totiž v několika rysech více než podobná, takže téma písničky bylo také jasné – euforie ze života, který si sami vybojovali.

Post Malone nicméně následně upadá do další deprese v tracku Euthanasia a nejsme si moc jistí, jestli jsme jej v této poloze úplně slyšeli. Skličující zpověď, odevzdanost a smíření se s koncem, za který by mohl právě démon alkohol, nás až vyděsila. Neměli bychom ani opomenout lead single s jedním z největších zpěváků naší doby, The Weekndem, s názvem One Right Now, v němž se zase jednou vrací téma bývalých lásek a boomerangového efektu.

A tak bychom mohli pokračovat track od tracku. Od Reputation po bonusové tracky Waiting For Never a Hateful dostáváme stále jednu a tu samou zprávu. To vše zabaleno reverbem opředeném sdělení, jehož zasněné volání o pomoc nám z nějakého důvodu připomnělo čekací obrazovku na PlayStationu. 

To sem ale úplně nepatří. Důležité je, aby se Post dostal skrze hudbu ze svých chmur. A když mezitím nabídne svým fanouškům spoustu emocí, zpěvavější album a možnost přemýšlet, jen do toho. Čtrnáct, respektive šestnáct kompaktních skladeb v pětačtyřiceti minutách je možná zajímavou branou do jeho tvorby pro posluchače, pro něž byl Post Malone jen „nějakým napůl rapperem“. Dnes by toto tvrzení bylo tak vedle, jak jen může být. 

Vzhledem k tomu, do jakého naladění nás poslech dostal, tady jak pro zpěváka, tak i pro posluchače máme jen jeden vzkaz: Na konci tunelu je vždycky světlo, které však nemusí nutně znamenat bodování v hitparádách a sbírání platiny. Hlavní je, když je člověk šťastný. Hodnotíme 8/10.