Jazyk je mocným nástrojem. Posuzuje, kdo bude přítomen a kdo pouze „zahrnut“, kdo je nadřazen a kdo podřízen(á). Prostřednictvím něj se reprodukuje genderová diskriminace, upevňují se hierarchické vzorce. Jazyk utváří naše vnímání, určuje nejen to, jak o věcech přemýšlíme, ale dokonce i to, co si dokážeme představit. Feminističtí lingvisté a lingvistky zkoumají jazyk jako symbolický systém úzce spjatý s patriarchální sociální strukturou. Tvrdí, že krádež jazyka je součástí symbolického násilí páchaného na ženách.
Vezměme si třeba výrazy pro promiskuitní muže. Slovníky ukazují slova jako proutník, nevěrník, svůdník, donchuán, záletník, sukničkář. V podstatě všechny mají onen Hrabalův „pábitelský“ nádech. Nemají vyloženě negativní konotaci, spíše se nad nimi pousmějeme. Promiskuitní ženy ale vždy nazveme odpudivě. Děvka, coura, běhna, štětka, kurva. Muži prostřednictvím jazyka určili, jaká bude sexualita ženy.
Česká jazykovědkyně a germanistka Jana Valdrová byla první, kdo začal sexismy v češtině kritizovat. Samotný jazyk ale přitom podle ní za nic nemůže. „Čeština není sexistická, sexističtí jsou lidé, kteří ji používají,“ řekla v rozhovoru pro Refresher. Sexistický jazyk přitom mnohdy reprodukuje něco, nad čím v běžném projevu vůbec nepřemýšlíme, a používáme jej automaticky. Jako například generické maskulinum.
Jazyk byl podle Valdrové vždy sluhou režimu, ve kterém rostl. Když něco muži pojmenovali, tak se to ujalo, protože ženy zkrátka nebyly ve veřejném prostoru slyšet. „Jestliže muži vykonávali určité profese, tak si je samozřejmě i mužským výrazem pojmenovali. To je v pořádku. Ale v pořádku není, že je nenechali vykonávat ženy – třeba slovo malířka bylo zaznamenáno až stovky let po slově malíř. A to i přesto, že ženy jsou v malbě stejně dobré jako muži, jen se k tomu nedostaly. A u těch, které se dostaly, to bylo vnímáno pouze jako hobby, nikoli profese,“ uvedla.
Jazyk je tak pestrý a krásný, že zužovat jej jen na generické maskulinum je, jako kdyby všichni lidé nosili jen černou barvu.
Mluvnický rod podle jazykovědkyně zkrátka svádí k tomu, abychom si představili muže. Když se řekne lékař, většinou si vizualizujeme muže v bílém plášti. Je to proto, že binární myšlení je hluboce zakotvené v našich mozcích. „Pobavilo mě, když jsem si četla, co je pořad Sama doma. Bylo tam, že obsahuje inspirativní program, zábavu a informace především pro ženy a hosté jsou z řad lékařů, sociologů, psychologů atd. Generické maskulinum udržuje dojem, že muži jsou ti chytřejší, ti, kteří nás informují, ti, bez kterých se neobejdeme, i když sedíme sama doma,“ řekla Valdrová.
Ostatně jako problematický lingvistka vnímá i samotný název Sama doma. Několikrát navrhovala České televizi opravu, protože doma může být s dítětem i muž, nejen žena. „Navrhovala jsem ‚S námi doma‘, bylo mi ale odpovězeno, že pořad má takový koncept a nic se měnit nebude,“ dodala.
Premiér Fiala se setkal s prezidentem Zemanem a napsal, že ve svých debatách zohlednili i manželky, když se bavili o krásách Vysočiny. A právě to „i“ ukazuje nesmírnou nadřazenost člověka, který byl tak laskav a všiml si, že tam má manželku. On si to neuvědomil, nemyslel to tak, ale je na tom dobře vidět, že muži se mají čemu učit a ženy mají být vůči čemu ostražité.
Valdrová ovšem upozornila, že není nutné neustále zdvojovat, nemusíme říkat „můžeš si pozvat kamarády a kamarádky“, můžeme říct například „pozvi si, koho chceš“. Nemusíme ale ani říkat „hosté jsou lékaři, sociologové a psychologové“, místo toho můžeme například říci, že budeme hovořit o medicíně, psychologických záležitostech a podobně. Cílem není podle Valdrové vymýtit generické maskulinum. „Klidně jej používejme, ale s rozmyslem. Nemusíme v novinovém titulku uvádět ‚zjistili vědci a vědkyně‘, stačí to alternovat třeba na ‚nový objev ve vědě‘ nebo ‚vědecký tým‘,“ dodala s tím, že generické maskulinum může mít negativní dopad na uchazeče a uchazečky o zaměstnání. Při použití pouze mužské varianty v pracovních nabídkách, například „hledáme inženýra“, se podle výzkumů přihlásí až o čtvrtinu méně žen.
Host a hostka
Valdrová jako první ve veřejném prostoru používala slovo „hostka“, z čehož byl dle jejích slov obrovský poprask. Dokonce na základě toho vzniklo heslo v jazykovědné příručce, kde se někdo ptal, zda může slovo hostka používat. Bylo mu odpovězeno, že nemusí, čeština má přece slovo host, ve kterém jsou obsaženi všichni. „Každé nové slovo je obohacením jazyka, a když se ujme, tak má právo na život. Ale do toho, zda se ujme, občas někteří velmi rádi mluví a brojí proti tomu,“ popsala. To je podle ní namístě, když se jedná například o sprosté slovo. Když se ale jedná o výraz výstižný a správně utvořený dle českých pravidel slovotvorby, „ať žije,“ míní Valdrová.
Je zajímavé, co generické maskulinum dělá s textem, kdo se nám vybaví, kdo naopak není vidět. Kdyby například Česká televize věděla, že většině lidí se při slově „divák“ v asociačních testech vybaví muž, asi by změnila své vyjadřování. Čekám na to.
Jako další příklad sexismu v jazyce uvedla Valdrová v rozhovoru novinový titulek „Svedla kněze“, který koloval po Facebooku. „Když se vyznáte v genderových aspektech komunikace, tak si říkáte: svedla kněze? Bylo to snad bezbranné zvířátko, na které se vrhla zlá žena? Nebo šlo o onen ‚uzlovský koncept‘ – všichni muži jsou od přírody takoví, když se na ně žena vrhá, tak oni přece musí odpovědět sexuální aktivitou? Na druhé straně ale existuje koncept muže přísně racionálního, muže neemotivního, muže, který dokáže perfektně vyhodnotit situaci. To se mezi sebou pere, a kdo se nad tím nezamýšlí, může se toho stát obětí,“ dodala lingvistka.
Součástí sexismu v jazyce je podle Valdrové i bagatelizování témat, která jsou pro někoho důležitá. „Třeba nyní hojně diskutované manželství pro všechny. Už to skoro prošlo, ale pak přijde někdo jako pan Benda a řekne, že je to součástí kulturních válek, na něž teď nemáme čas ani prostor. Když to takhle podáte, že něco je kulturní válka, politikum, tak to zametete pod koberec,“ vysvětlila.
Mužská dominance aneb sto žen a jeden muž viděli
Mužskou dominanci nám kromě generického maskulina připomíná i shoda přísudku s podmětem, kdy jeden muž je gramaticky „více“ než sto žen, či přechylování a diskutovaná přípona -ová. Ta je podle Valdrové symbolickým potvrzením podřízenosti ženy k muži, což pramení z doby, kdy žena neměla žádná práva a legislativně podléhala manželovi nebo otci. Zároveň i spousta ženských křestních jmen v českém kalendáři je odvozena od mužských. Jana, Pavla, Petra, Martina, Dominika. Naopak to až do takové míry nefunguje, není žádný Ev nebo Magdalén.
Koncept žena a muž je obalený stereotypy. Dneska vlastně nemůžete mluvit o ženě a muži neutrálně, musíte nejdříve odhrabat nánosy stereotypů a dobrat se toho, jak je to dané sdělení vlastně myšleno.
Valdrová žije v Tyrolsku, kde působí na Univerzitě Innsbruck. „Velmi populárním sportem je tu horolezectví, všichni milujeme Adama Ondru. Když jsem v novinách četla, že se žení a jeho manželka má ‚také blízko k lezení‘, schválně jsem se šla podívat na internet, jak blízko. Zjistila jsem, že je to špičková horolezkyně. Když dva dělají totéž, tak to zdaleka není popisováno, hodnoceno ani vnímáno totožně,“ popsala.
Přestože gender a feminismus v České republice stále vyvolává vášně, Tyrolsko Valdrová nevnímá jako „jazykovědný azyl“, byť je žití s genderem v Rakousku jistě snazší. „V zemích, které prošly feministickými diskurzy a společenskovědními debatami v 70. letech, si lidé ujasnili své místo ve společnosti a nenechají si ho vzít. Sexismy, které znám z Česka, jsou tu nevítané. Kroutí hlavami nad tím, co u nás může být v reklamě nebo co si dovolí říct český politik,“ vysvětlila.
S genderem se v Rakousku žije mnohem lépe, ale v Česku se zase lépe pracuje. Protože Rakušané už mají spoustu záležitostí vyřešených.
V Česku totiž dlouhou dobu panoval úzus, že genderová lingvistika je jen pro ženy v anglicky mluvících zemích, které touží po zviditelnění. Gender v jazyku bylo něco, co se „nás netýká“. Valdrová ovšem tušila, že pravda bude pravděpodobně jiná, a začala se problematikou zabývat. V 90. letech dostala stipendium vlády Bádenska-Württemberska na Univerzitu v Kostnici, když napsala, že v češtině zcela chybí odborné literatury a že by se tím chtěla zabývat. „Díky studiu v Kostnici jsem si udělala základní představu a poté už jsem začala srovnávat češtinu s jinými jazyky a zjistila jsem, že nám uteklo strašně zajímavé téma,“ uvedla.
Podle svých slov by ale Valdrová v žádném případě nedělala z Česka „zaostalý zapadákov“. „Česko je na tom ještě dobře, na rozdíl od zemí, kde převažují konzervativní politické strany a názory, třeba v Polsku nebo Maďarsku,“ uvedla. Dodala, že čeština nabízí minimálně devět způsobů, jak alternovat generické maskulinum. A nikomu to nebude nápadné. „Píšu blog pro Aktuálně. Když pod články ještě byly diskuze, uživatelé mi – jako feministce píšící o genderu – vyčítali ledacos. Ptali se například, zda jsem vůbec někdy měla muže. Nikdo mi ale nevyčítal, že píšu ‚nějakým divným‘ (tedy rodově vyváženým) jazykem. Takže se to dá dělat i nenápadně. Ředí to nejen dominanci mužů v jazyce, ale i ve společnosti,“ dodala lingvistka.
V Česku jsme pozadu. To, co je u nás běžné, by v jiných zemích naprosto nepřipadalo v úvahu.
Když se setkají dva lidé, setkají se dva gendery
Sexismus v jazyce je podle Valdrové paradoxně hrozně „sexy“ téma – zvláště pro mladé lidi. Mohou se tak totiž vyznat nejenom ve veřejném prostoru, ale třeba i v soukromé sféře, v partnerských vztazích. „Když jsem jela autobusem, seděl za mnou mladý pár. Muž se ptal ženy, co bude dělat o víkendu. Ona říkala, že se těší na chatu, jak bude štípat dříví. Na což jí řekl: ‚Tak to já bych tě nenechal štípat dříví.‘ A tam bylo krásně vidět, že když se setkají dva lidé, setkají se dva gendery, dva světy, které mohou být zcela odlišné. Musejí vyjednávat, jak si porozumět, jak se k sobě přiblížit,“ vysvětlila.
Gender je velmi zajímavé téma. Když navazujete partnerský vztah, navazujete vztah s jiným světem, do kterého vstupujete, a zjišťujete, jaká tam platí pravidla a jak se v nich vyznat.
Umět se vyznat v genderové optice jazyka je důležité i z toho důvodu, že fyzické násilí mnohdy začíná právě násilím slovním. Jak upozorňuje Valdrová, agresor si násilí musí nejprve „ozkoušet“. „Už jen u věty ‚bez tebe si nedokážu představit život‘ je potřeba trochu zpozornět. Pokud bychom to od partnera nebo partnerky slyšeli neustále, mohlo by se jednat o emoční vydírání,“ dodala.
Umět rozpoznat sexismus v jazyce ale podle Valdrové nestačí. Je nutné proti němu i aktivně bojovat.
