Passenger: Při psaní textů pro mě bylo těžké se otevřít. Občas mě špatná vzpomínka dožene i na pódiu (Rozhovor)

Má za sebou čtrnáct desek a jeho písnička Let Her Go má přes tři miliardy zhlédnutí na YouTube. Passenger začínal jako pouliční muzikant a hrál dlouhé koncerty v barech a restauracích. Když mu bylo šestnáct, rozhodl se opustit školu a naplno se věnovat muzice.

Před svým koncertem v pražských Žlutých lázních nás přivítal s širokým úsměvem a po celou dobu rozhovoru z něj vyzařovala obrovská skromnost a vnitřní klid. Popovídali jsme si o pocitech nejistoty, které ho na začátku kariéry provázely, naději, kterou se snaží hledat, ale i o dospívání a stárnutí. 

Když poslouchám tvé písničky nebo na ně čtu ohlasy ostatních lidí, nacházím v nich poměrně intenzivní pocit smutku, ale zároveň velkou míru katarze. Mám pocit, že na posledním albu Birds That Flew and Ships That Sailed je to slyšet ještě trochu víc. Je naděje to, co jsi na něm chtěl lidem předat?Je to přesně tak. Naděje a smíření jsou emoce, které se snažím dávat do všech svých songů. Moje texty bývají často zádumčivé, občas melancholické, ale v každém případě by měly dávat lidem naději. Všimni si, že žádná z nich není čistě negativní nebo depresivní.

 
Když píšu o nějakém tématu, snažím se v něm vždycky najít zlatou mušku, která prosvítí i okamžiky, které se na první pohled jeví temně.

Je hledání naděje v negativním období důležité i pro tebe? Pomáhá ti taková inspekce ke smíření se s těžkými okamžiky?Určitě. V poslední době žijeme v opravdu těžkých časech, které se podepisují na nás všech. Od pandemie se všichni tak trochu bojíme, co bude dál. Takový strach máme v různých aspektech života. 

 
Na druhou stranu se ale nemůžeme jenom bát. Na světě se stále děje plno krásných věcí, a i když to tak někdy nevypadá, mezi lidmi je stále mnoho dobra.

Těžké časy, o kterých mluvíš, rozhodně vnímáme všichni. Citlivější lidé, mezi které umělci patří, v nich buď nachází inspiraci, nebo se naopak úplně zavřou. Jak z uměleckého hlediska působily poslední roky na tebe?Máš pravdu. Všichni muzikanti, které znám, během pandemie napsali buď opravdu hodně písniček, nebo vůbec nic. Já naštěstí patřím k těm, kteří toho napsali dost. Myslím, že mi klid, kterého se mi dostalo, prospěl. Od chvíle, kdy se Let Her Go stala slavnou, jsem se v podstatě nezastavil. Pořád jsem jen koncertoval, nahrával a koncertoval a nahrával…

Když z ničeho nic přišly ticho a samota, dohnala mě všechna témata, která mi přicházela do života a na která jsem neměl čas. Mohl jsem se se všemi problémy vypořádat, vypsat se z nich a dospět k opravdové katarzi.

Když mi bylo šestnáct, zajímalo mě v podstatě jen hulení trávy a škole jsem moc nedával. Věděl jsem jen, že chci dělat hudbu.

Zároveň ale patříš k autorům, kteří píší i mimo „objektivně těžké časy“. Album vydáváš téměř každý rok. Jak se ti daří se nevyčerpat a neopakovat?To je důležitá otázka. To, o čem mluvíš, je těžké pro každého umělce. Když tvoříš, musíš zůstat upřímný sám k sobě a tvoje tvorba z tebe musí vycházet. Nejen v hudbě bys měl také respektovat svoje „kořeny“. Zároveň ale nechceš dělat pořád to stejné dokola. 

 
Když máš čtrnáct alb jako já, je těžké nenajít na nich momenty, kdy se opakuješ. Toto jsem hodně řešil, až mi nakonec pomohlo přistupovat ke každé desce jako ke kapitole knihy. Tam určitě také najdeš pasáže, které se jeví podobně, ale dohromady fungují a posouvají příběh. Díky tomu, že jsem si toto uvědomil, jsem dosáhl velké svobody a zjistil, že všechny svoje desky miluju, ale každá z nich je jen střípek v mozaice.

 
Čím je pro tebe poslední metaforická kapitola tvé knihy?Myslím, že je v ní několik důležitých témat. Jedním z nich je rozhodně to, jak rychle běží čas, nikdo ho nezastaví a každý z nás zestárne. To se na první pohled jeví jako smutná záležitost, ale v momentě, kdy se s plynutím času smíříš, pro tebe bude život daleko pohodlnější.

 
Téma dospívání na desce vnímám poměrně dost. Zlomový moment v životě, kdy se z tebe stává dospělý člověk, zažívá i mnoho z našich čtenářů. Tys měl takový moment v šestnácti letech. Tehdy jsi opustil školu a začal se naplno věnovat hudbě. Jaké tehdy bylo říct sám sobě i svým blízkým: „Teď budu dělat jenom hudbu a uvidíme, co bude dál!“To zpětně vnímám jako hodně odvážný krok a pamatuju si, že bylo těžké ho udělat. Když mi bylo šestnáct, zajímalo mě v podstatě jen hulení trávy a škole jsem moc nedával. Věděl jsem jen, že chci dělat hudbu. Brzy jsem ale zjistil, že je rozdíl chtít dělat hudbu a reálně se jí živit.

Myslím ale, že pokud víš, co chceš dělat, a cítíš takové to příjemné pnutí, musíš sebrat odvahu a prostě to udělat. Může se i stát, že to nevyjde. Kdy jindy ale máš čas dělat chyby, než když jsi mladý. Jen chyby tě naučí dělat věci správně a nikomu se nic nepovedlo na první pokus.

 
S tím souvisí i očekávání, která si nastavujeme. Když máš hned na začátku vysoká očekávání, každý menší úspěch budeš vnímat jako prohru. Lidi, buďte k sobě samým milí, proboha, a nastavujte si svoje cíle postupně. Buďte realističtí a netlačte na sebe moc.

Tys na sebe tlačil?Tlačil, měl jsem hodně brigád – v kuchyni, na stavbě a do toho jsem pořád hrál tříhodinové koncerty v restauracích.

 
Měl jsi během tohoto období chvíle, kdy sis říkal, že by bylo lepší svou hudební kariéru vzdát?Bože, těch bylo tolik! (smích) Když jsem mluvil o realistických cílech, nezmínil jsem, že je pořád potřeba být ambiciózní. Funguje to dohromady, protože před sebou vidíš cíl, ale když jsi nohama na zemi, pomůže ti to tolik o sobě nepochybovat. Je ale pravda, že pochybnosti k umění asi patří a než se staneš úspěšným, nikdy nevíš, jestli jsi dost dobrý.

 
Co ti pomohlo pochybnosti překonat?Myslím, že pro mě to byly vždycky moje písničky. Pomohlo mi se k nim vrátit a zahrát si je, protože vycházely ze mě. Když jsem se k nim vrátil, zjistil jsem, že jsou skvělé a že se to prostě jednou povede. Díky této víře jsem se mohl soustředit jenom na umění a neřešit sra*ky okolo sebe.

 
Pamatuješ si moment, kdy se všechno, o čem jsi mluvil, zlomilo? Kdy sis najednou uvědomil, že jsi slavný muzikant… To si pamatuju moc dobře. Z nějakého důvodu se totiž Let Her Go nejdřív stala úspěšným hitem v Nizozemsku. Tou dobou jsem na turné předskakoval Edu Sheeranovi a vždycky jsem mezi písničkami měl jen takový „potlesk ze slušnosti“ a trochu větší na závěr. Nikdo mě tehdy neznal.

 
Když jsem se ale objevil v Amsterdamu na pódiu, přivítali mě jako hlavní hvězdu. To byl skvělý moment, kdy jsem si uvědomil, že se něco změnilo.

Když jsem začínal psát, tak pro mě bylo opravdu těžké se otevřít. Cítil jsem se, jako bych někomu měl dát přečíst svůj deník.

 
Od té doby jsi ještě hodně vyrostl. Začínal jsi ale na buskingu, o kterém jsi několikrát řekl, že ho dodnes miluješ. Je pro tebe ale teď vůbec reálné jen vzít kytaru, postavit se na ulici a hrát?

To mi chybí, ani nevíš jak. Aktivně jsem buskoval pět let, potkával lidi a všechno bylo tak nějak jednoduché. Pak jsem zkoušel ještě buskovat, ale vždycky se okolo mě udělal velký hlouček lidí, takže to nešlo (smích). Přemýšlím, že si ale někdy odběhnu, nikomu nic neřeknu a prostě se jen objevím s kytarou na ulici a budu hrát.

 
Několikrát jsme se otřeli o důležité emoce v tvorbě. Je pro tebe těžké se v textech otevřít a „vyzpovídat se“ z pocitů a prožitků, které mohou být často velmi intimní?

Když jsem začínal psát, tak pro mě bylo opravdu těžké se otevřít. Cítil jsem se, jako bych někomu měl dát přečíst svůj deník. Postupem času ti tento pocit ale odezní, protože se naučíš lépe se vyjádřit. Navíc jsem zjistil, že lidé moje písničky poslouchají, protože jim pomáhají se smířit s nějakými svými špatnými pocity. V tu chvíli je sdílení radost.

Vzpomeneš si i na pódiu na nepříjemný zážitek, se kterým je tvoje písnička spojená? Někdy jo. Většinou si koncert užívám a vnímám víc přítomný okamžik než písničku jako takovou. Jsou ale i chvíle, kdy tě nějaká konkrétní vzpomínka prostě sejme, zkroutí se ti žaludek a je těžké na ni nemyslet. Pod sebou máš ale lidi a musíš to překonat.

 
Jako dítě ses řadu let učil hrát na klasickou kytaru klasickou hudbu. Mnoho muzikantů, kteří mají tuto nebo třeba jazzovou průpravu, pak folk nebo pop vnímají jako „příliš jednoduchý“. Nechybí ti taky komplikovanější skladby?Vím, o čem mluvíš, ale pro mě byl pop vždy hudba, kterou jsem miloval. Poslouchal jsem Paula Simona a Neila Younga a hru na klasickou kytaru jsem v sobě prostě necítil. Vlastně jsem to dost nesnášel (smích). Teď zpětně mě klasika inspiruje a jsem rád, že jsem se na ní naučil techniku a objevil jiné přemýšlení o hudbě. 

 
Folk mě ale provází celý život, a když jsem napsal svoje první písničky, věděl jsem, že to jsem já.

Na závěr se vrátím k Birds That Flew and Ships That Sailed. Pro hodně lidí v recenzích znamená určité hledání toho, na čem skutečně záleží. I tys to tak trochu naznačil, když ses bavil o stárnutí a dospívání. Zjistil jsi už, na čem záleží?Myslím, že to člověk zjišťuje celý život. Ale asi každý tak trochu tuší, že je to trávení času s lidmi, které milujeme, možná poznávání nových míst a sdílení svých zkušeností. Je to vlastně strašně snadné. Teď je jen důležité, aby to každý z nás proměnil v realitu.