Passenger: Při psaní textů pro mě bylo těžké se otevřít. Občas mě špatná vzpomínka dožene i na pódiu (Rozhovor)

Má za sebou čtrnáct desek a jeho písnička Let Her Go má přes tři miliardy zhlédnutí na YouTube. Passenger začínal jako pouliční muzikant a hrál dlouhé koncerty v barech a restauracích. Když mu bylo šestnáct, rozhodl se opustit školu a naplno se věnovat muzice.

Před svým koncertem v pražských Žlutých lázních nás přivítal s širokým úsměvem a po celou dobu rozhovoru z něj vyzařovala obrovská skromnost a vnitřní klid. Popovídali jsme si o pocitech nejistoty, které ho na začátku kariéry provázely, naději, kterou se snaží hledat, ale i o dospívání a stárnutí. 

Když poslouchám tvé písničky nebo na ně čtu ohlasy ostatních lidí, nacházím v nich poměrně intenzivní pocit smutku, ale zároveň velkou míru katarze. Mám pocit, že na posledním albu Birds That Flew and Ships That Sailed je to slyšet ještě trochu víc. Je naděje to, co jsi na něm chtěl lidem předat?Je to přesně tak. Naděje a smíření jsou emoce, které se snažím dávat do všech svých songů. Moje texty bývají často zádumčivé, občas melancholické, ale v každém případě by měly dávat lidem naději. Všimni si, že žádná z nich není čistě negativní nebo depresivní.

 
Když píšu o nějakém tématu, snažím se v něm vždycky najít zlatou mušku, která prosvítí i okamžiky, které se na první pohled jeví temně.

Je hledání naděje v negativním období důležité i pro tebe? Pomáhá ti taková inspekce ke smíření se s těžkými okamžiky?Určitě. V poslední době žijeme v opravdu těžkých časech, které se podepisují na nás všech. Od pandemie se všichni tak trochu bojíme, co bude dál. Takový strach máme v různých aspektech života. 

 
Na druhou stranu se ale nemůžeme jenom bát. Na světě se stále děje plno krásných věcí, a i když to tak někdy nevypadá, mezi lidmi je stále mnoho dobra.

Těžké časy, o kterých mluvíš, rozhodně vnímáme všichni. Citlivější lidé, mezi které umělci patří, v nich buď nachází inspiraci, nebo se naopak úplně zavřou. Jak z uměleckého hlediska působily poslední roky na tebe?Máš pravdu. Všichni muzikanti, které znám, během pandemie napsali buď opravdu hodně písniček, nebo vůbec nic. Já naštěstí patřím k těm, kteří toho napsali dost. Myslím, že mi klid, kterého se mi dostalo, prospěl. Od chvíle, kdy se Let Her Go stala slavnou, jsem se v podstatě nezastavil. Pořád jsem jen koncertoval, nahrával a koncertoval a nahrával…

Když z ničeho nic přišly ticho a samota, dohnala mě všechna témata, která mi přicházela do života a na která jsem neměl čas. Mohl jsem se se všemi problémy vypořádat, vypsat se z nich a dospět k opravdové katarzi.

Když mi bylo šestnáct, zajímalo mě v podstatě jen hulení trávy a škole jsem moc nedával. Věděl jsem jen, že chci dělat hudbu.

Zároveň ale patříš k autorům, kteří píší i mimo „objektivně těžké časy“. Album vydáváš téměř každý rok. Jak se ti daří se nevyčerpat a neopakovat?To je důležitá otázka. To, o čem mluvíš, je těžké pro každého umělce. Když tvoříš, musíš zůstat upřímný sám k sobě a tvoje tvorba z tebe musí vycházet. Nejen v hudbě bys měl také respektovat svoje „kořeny“. Zároveň ale nechceš dělat pořád to stejné dokola. 

 
Když máš čtrnáct alb jako já, je těžké nenajít na nich momenty, kdy se opakuješ. Toto jsem hodně řešil, až mi nakonec pomohlo přistupovat ke každé desce jako ke kapitole knihy. Tam určitě také najdeš pasáže, které se jeví podobně, ale dohromady fungují a posouvají příběh. Díky tomu, že jsem si toto uvědomil, jsem dosáhl velké svobody a zjistil, že všechny svoje desky miluju, ale každá z nich je jen střípek v mozaice.

 
Čím je pro tebe poslední metaforická kapitola tvé knihy?Myslím, že je v ní několik důležitých témat. Jedním z nich je rozhodně to, jak rychle běží čas, nikdo ho nezastaví a každý z nás zestárne. To se na první pohled jeví jako smutná záležitost, ale v momentě, kdy se s plynutím času smíříš, pro tebe bude život daleko pohodlnější.

 
Téma dospívání na desce vnímám poměrně dost. Zlomový moment v životě, kdy se z tebe stává dospělý člověk, zažívá i mnoho z našich čtenářů. Tys měl takový moment v šestnácti letech. Tehdy jsi opustil školu a začal se naplno věnovat hudbě. Jaké tehdy bylo říct sám sobě i svým blízkým: „Teď budu dělat jenom hudbu a uvidíme, co bude dál!“To zpětně vnímám jako hodně odvážný krok a pamatuju si, že bylo těžké ho udělat. Když mi bylo šestnáct, zajímalo mě v podstatě jen hulení trávy a škole jsem moc nedával. Věděl jsem jen, že chci dělat hudbu. Brzy jsem ale zjistil, že je rozdíl chtít dělat hudbu a reálně se jí živit.

Myslím ale, že pokud víš, co chceš dělat, a cítíš takové to příjemné pnutí, musíš sebrat odvahu a prostě to udělat. Může se i stát, že to nevyjde. Kdy jindy ale máš čas dělat chyby, než když jsi mladý. Jen chyby tě naučí dělat věci správně a nikomu se nic nepovedlo na první pokus.

 
S tím souvisí i očekávání, která si nastavujeme. Když máš hned na začátku vysoká očekávání, každý menší úspěch budeš vnímat jako prohru. Lidi, buďte k sobě samým milí, proboha, a nastavujte si svoje cíle postupně. Buďte realističtí a netlačte na sebe moc.