Sergio přijel před 12 lety do Česka a založil tradiční pekárnu. V La Focaccerii můžeš ochutnat pravou Sicílii

Sergio těsto připravuje v noci. Záleží na teplotě a konkrétním dni, ale většinou ho začíná připravovat kolem třetí či čtvrté, aby bylo veškeré pečivo ráno čerstvé a kýžená kvalita zachována. Nabízí kolem 27 druhů focaccií – s mozzarellou, cibulí, ančovičkami, rozmarýnem či jinými bylinkami, italskou klobásou, šunkou, olivami, houbami či rajčaty. Jeho osobní favorit je ta nejjednodušší – rajčata, mozzarella, ančovičky.

Z tradičního sladkého pečiva nabízí tradiční dort nazvaný cassata al forno siciliana plněný ricottou (případně různými druhy krému – ovocným či čokoládovým), dále malinké nadýchané koláčky nazvané babà al rum, různé druhy biscottií (mandlové sušenky) a tradiční cannoli – trubičky z křupavého těsta plněné ricottou.

Stojím v La Focaccerii a se zřejmě zjevným uznáním ve tváři prohlížím vše, co vidím. „Che cosa è questo,“ zeptala bych se, kdybych tehdy uměla italsky. Místo toho se ptám anglicky, co je toto, a ukazuji na kulatou oranžovou věc. „Arancine,“ odpovídá Sergio. Jedná se o smažené kuličky v trojobalu – náplň je z vařené rýže, masového ragú a zeleniny. K mému překvapení se o tomto tradičním sicilském jídle bavíme několik minut.

Proč? Sicilané vedou poměrně vášnivé spory o tom, zda je tato delikatesa mužského, či ženského rodu. Název i tvar tohoto pečiva je totiž odvozen od pomeranče. Východní Sicilané a Sicilanky používají pro pomeranč v sicilštině mužský rod, tedy „arancio“ – z toho důvodu přisuzují maskulinum i tomuto slanému pokrmu a nazývají ho „arancino“. Obyvatelé a obyvatelky Palerma ovšem trvají na odlišném záznamu tohoto slova: „arancina“, jelikož v italštině se pomeranč píše v ženském rodě „arancia“. Sergiovy palermské kořeny se nezapřou: „Je to holka,“ odpovídá mi anglicky, bez náznaku pochyb v hlase, zatímco usrkávám espresso a on colu.

Arancine má na Sicílii speciální význam. „My Sicilané jíme každý den k snídani alespoň jednu,“ říká mi.

Tyto rýžové kuličky mají bohatou historii – jejich původ sahá do doby arabské nadvlády nad Sicílií, tedy do období kolem 10. století n. l. Ve středověku si v sicilské kuchyni oblíbili obalování v těstíčku, jelikož pak z jídla bylo možné udělat „street food“ – tedy pokrm, který bylo možné komfortně přenášet.

Mimochodem – arancine se ve velkém připravuje na den svaté Lucie, tedy 13. prosince. Svatá Lucie, pocházející z města Syrakusy na Sicílii, tento ostrov údajně zachránila před hladomorem, kterému v roce 1646 čelil. Na oslavu konce hladomoru se tedy tento den posledního měsíce roku nesmí konzumovat produkty z mouky (těstoviny a chléb – představte si to utrpení), a proto přichází na řadu rýžové kuličky arancine.

Potřeba nových vjemů

Sergiova cesta do střední Evropy byla nečekaná, dříve kvůli práci (pomáhal navrhovat italské pekárny a prodával stroje na sladké pečivo a chleba) cestoval nejdříve po Evropě a následně i skrz Jižní Ameriku. Už je to dvanáct let, kdy mu jeho kamarád zavolal „jsem v Praze, přijeď“ a jeho letadlo dorazilo z Argentiny na „sněhově bílé“ letiště českého hlavního města. Sergio netušil, kde Praha, nebo dokonce Česká republika, je, a rozhodně nebylo v jeho původním plánu tady zůstat. „Česko je povahově oproti mé latinské duši výrazně odlišné prostřední,“ vysvětluje.

Neměl tušení, jak dlouho se tady zdrží. „Potřeboval jsem odejít do místa, které by mi poskytlo nové stimuly i se všemi možnými a představitelnými překážkami. Snaha o jejich překonání se stala mým lékem v momentě, kdy moje duše potřebovala skutečnou změnu a silný šok,“ popisuje. Že zůstane dvanáct let ovšem nečekal – a právě kvůli mlhavé představě o budoucnosti se tehdy nezačal učit češtinu. Když pyšně deklamuji dvě italské věty, které jsem se naučila na aplikaci na učení jazyků Duolingo (že se jmenuji Lucie a mám jedno jablko), říká mi pobaveně: „Dobrá práce. To je víc, než já umím česky.“

„Takže ne,“ dodává následně, „nepřijel jsem jako mnoho Italů kvůli lásce nebo sladké společnosti. Můj příjezd do Prahy nebyl výsledkem pečlivé evaluace, jak to většinou bývá před takovým rozhodnutím. Naopak – byl rychlý. Rozhodnutý během několika hodin. Potřeboval jsem nové vjemy plynoucí ze snahy pochopit lidi s odlišnými zvyky a odlišnou povahou od té mé.“

V České republice příliš blízkých přátel nemá. Jeho skutečná rodina se v Praze skládá pouze z jeho tříročního majestátního italského corso psa Attily. Rozjančený Attila, skákající z místa na místo, má evidentně stále duši štěněte. Hladím si ho. „Je to anarchista,“ říká o něm s úsměvem Sergio. „Oba jsme,“ dodává. Ptám se, zda se tady necítí osaměle. Říká, že ne – z několika důvodů.

Zaprvé mu do obchodu chodí mnoho zákazníků, kteří se na něj usmívají, a on je rád, když vidí, že jim jeho produkty chutnají. Zadruhé, po překročení 60. roku života si Sergio zvolil jako svého „životního partnera“ právě Attilu. V České republice nepotkal ženu, se kterou by chtěl navázat vztah – k žádné totiž necítil dostatečně silné emoce. „Netrápí mě to. Měl jsem v životě plné srdce. Lásku jsem poznal dříve a opravdu jsem miloval,“ říká.

A zatřetí, s rodinou, rodiči i bratranci si volá každý týden. Naposledy byl za nimi v Palermu před dvěma lety a doufá, že se tam dostane zase za rok.

Jak tedy hodnotí přesun ze Sicílie do České republiky? „Otázka, zda jsem šťastný, že jsem tady, je těžká. Co je totiž koncept štěstí? S jistotou už ale mohu říct, že přijet do Čech byla dobrá volba. Mám štěstí, protože jsem vždy žil tak, jak jsem chtěl. Mám štěstí, protože se nechci přizpůsobovat životu, ale snažím se, aby se život přizpůsobil mně. Mít štěstí znamená zažívat v životě i těžké nebo nepříjemné momenty, protože každá bolest nebo překážka tě něco naučí,“ říká. Přemýšlím, zda je toto typicky italský modus vivendi.

Loučím se. „Děkuju za kafe. Zase se někdy stavím pro focaccii,“ říkám mu. Když odcházím, cítím vůni kávy, pečiva a cukru.