Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S politoložkou Monikou Brusenbauch Meislovou jsme si popovídali o životě zesnulé královny Alžběty II., jejím významu pro monarchii i o dalších členech královské rodiny.
Po smrti Alžběty II. vyvstalo mnoho otázek o tom, co královna během své kariéry stihla a co pokazila. O Alžbětině životě, životech královské rodiny i významu monarchie jsme si v novém rozhovoru popovídali s politoložkou Monikou Brusenbauch Meislovou z katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity.
Alžběta seděla na trůně neuvěřitelných sedmdesát let. Jaké byly politické poměry v Evropě v době jejího nástupu na trůn?
Druhá doba alžbětinská, jak se období panování královny Alžběty II. označuje, byla opravdu dlouhá a událo se během ní mnoho změn – ať už ve smyslu politickém, ekonomickém, celospolečenském či technologickém, a to nejen ve Velké Británii, ale rovněž po celém světě.
Alžběta II. během své vlády prožila nespočet významných událostí moderních dějin, od suezské krize přes atentát na J. F. Kennedyho a falklandskou válku až po pandemii covidu a ruskou invazi na Ukrajinu. Na trůn nastoupila po smrti svého otce Jiřího VI. v 25 letech a od počátku to neměla nikterak snadné. Mimo jiné se musela vypořádat se začínajícím procesem dekolonizace a postupným úpadkem britského impéria.
Po celou dobu svého panování kladla stěžejní důraz na Commonwealth a vztahy Velké Británie s jeho jednotlivými členy. Byla mu oddaná a velmi aktivně se ve vytváření a utužování vzájemných vazeb angažovala. Zanedlouho po své korunovaci se společně se svým manželem princem Philipem vydala na pouť po Commonwealthu. Jako vůbec první panující britský monarcha navštívila Austrálii či Nový Zéland. Pokračující dekolonizace v 60. a 70. letech pak přinášela další výzvy.
Mluvila jste o tom, že velmi důležitý moment v Alžbětině politické kariéře byla právě dekolonizace v šedesátých a sedmdesátých letech. Právě kolonialismus se britskému impériu dlouhodobě vyčítá a momentálně se i po její smrti objevují názory, že bychom zesnulou královnu neměli oslavovat, protože byla v čele země, která právě kolonizací způsobila mnohá utrpení. Jak se k tomu Alžběta stavěla?
Samotná povaha Commonwealthu, resp. základy, na nichž stojí, jsou do značné míry kontroverzní. Drtivou většinu jeho členů tvoří bývalé britské kolonie a dominia. Pro samotnou Alžbětu byl Commonwealth, vystavěný na bývalé velikosti britského impéria, nesmírně drahý a ona sama sehrála stěžejní roli v tom, že se jej dařilo po celou tu dlouhou dobu držet při životě.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Před jakými těžkými úkoly král Charles III. stojí.
Jaký protokol královna porušila na pohřbu Winstona Churchilla.
Proč byla královna Alžběta II. tak oblíbená.
Jaké skandály zhoršily v očích veřejnosti vnímání královské rodiny.
Bylo to právě toto úzké napojení na královnu a fakt, že ona sama byla duší celého společenství, které Commonwealthu poskytovalo jakousi legitimitu a stabilitu. Spojení s Commonwealthem navíc vždy dodávalo britské monarchii jedinečný mezinárodní rozměr, který ji do značné míry odlišoval od ostatních monarchií. Uvědomme si, že Commonwealth je co do rozsahu obrovský, zahrnuje 54 států a žije v něm dva a půl miliardy lidí, což je zhruba třetina světové populace.
Alžběta však byla pro celý Commonwealth velkým symbolem a s jejím odchodem se může celé společenství začít bortit. Jaká budoucnost teď Commonwealth čeká?
Alžbětina smrt znamená pro Commonwealth začátek nové kapitoly a může se stát, že to vůbec nebude veselé čtení. S nástupem nového krále je jeho stabilita ohrožena. Je třeba si uvědomit, že Commonwealth je jen velmi volným, dobrovolným uskupením. Role hlavy Commonwealthu není dědičná a královna Alžběta II. velmi stála o to, aby se jejím nástupcem v jeho čele stal nejstarší syn Charles. Vykonávala v tomto ohledu usilovnou, až nezvykle otevřenou diplomatickou činnost.
Její přání se splnilo a v roce 2018 se všechny země Commonwealthu jednomyslně shodly, že princ Charles Alžbětu II. v čele Commonwealthu nahradí. Charles, ještě jako princ, se ke Commonwealthu často veřejně vyjadřoval a hovořil o tom, jak se bude zasazovat o udržení odkazu své matky. Vzhledem k tomu, že to však byla Alžběta, kdo doposud představoval opravdové srdce Commonwealthu, bude mít nový král po jejím odchodu velmi složitou pozici. Už jen proto, že jeho popularita je v zemích Commonwealthu výrazně nižší, než tomu bylo u královny.
Některé státy už mají tendence se osamostatnit dlouhodobě. Například v Austrálii v minulém roce proběhl průzkum, podle něhož by byla pro odchod z Commonwealthu velká část obyvatel. Nabere toto bez Alžběty rychlejší spád?
Ano, to se docela dost dobře může stát. Konkrétně v Austrálii se debaty o přechodu k republikánskému zřízení vedou už dlouho, referendum o změně ústavy se tam konalo již v roce 1999 a tehdy Australané jen těsně odhlasovali zachování monarchie. Loni se stal republikou i Barbados, členem Commonwealthu ale zůstal.
To, že se některé země rozhodnou stát republikami, totiž ještě nutně neznamená, že musí Commowealth opustit. Naopak, z 54 členských států Commonwealthu je 39 zemí republikami, tedy drtivá většina. Otázkou je, zda a kolik dalších tzv. realms – tedy zemí, které přijaly britského monarchu jako hlavu státu – bude barbadoského příkladu následovat. Žhavými kandidáty jsou např. zmíněná Austrálie, Nový Zéland či některé karibské státy.
Pravdou zůstává, že mnoho členských zemí se vyrovnává s vysoce komplikovaným historickým vztahem ke Spojenému království a snahy o vlastní sebeurčení a nezávislost v nich sílí. Některé se v tomto ohledu dosud držely zpět právě z úcty ke královně. Je tak nasnadě, že dynamika postupného oslabování Commonwealthu patrně bude do budoucna akcelerovat.
Ještě více zesílí debaty o tom, zda má toto společenství v současnosti smysl, v čem spočívá jeho konkrétní přínos a zda se již historicky nevyčerpalo. Hlasitěji budou zaznívat hlasy, které tvrdí, že se jedná o zastaralou, nefunkční a bezvýznamnou organizaci. Dle mého názoru však za vlády Charlese III. k rozpadu Commonwealthu nedojde. Myslím ale, že bude pokračovat nastolený trend snižování jeho vlivu a významu.
Kromě Commonwealthu je ale Británie i součástí dalších mezinárodních organizací, například ještě do loňského roku byla součástí Evropské unie a právě Alžběta byla na trůně i v době, kdy do ní Spojené království vstupovalo. Jak se královna dívala na brexit?
Vztah Velké Británie a Evropské unie byl od počátku převelice spletitý a zůstává jím doposud. Země zpočátku stála opodál integračního procesu a neměla zájem stát se v 50. letech jedním ze zakládajících členů.
Později začala svůj přístup přehodnocovat, přihlášku podala v roce 1961, avšak následný přístupový proces byl mnohem obtížnější, než se očekávalo. Celkově musela Velká Británie podat přihlášky tři, neboť ty první dvě vetoval v letech 1963 a 1967 francouzský prezident Charles de Gaulle. Ten se mj. obával toho, že by se ostrovní království stalo jakýmsi trojským koněm a prosazovalo v Evropě americké zájmy.
Členem ES se tak země stala až v roce 1973. Po 43 letech komplikovaného členství se v roce 2016 konalo referendum, které skončilo vítězstvím zastánců odchodu z EU, tzv. brexitu. Minulý rok pak země Evropskou unii definitivně opustila.
Co se královnina osobního pohledu na brexit týká, ten oficiálně znám není. Její role v čele britské monarchie vyžadovala přísnou apolitičnost, takže nezasahovala veřejně do politiky ani nevyjadřovala své politické názory. Když bulvární deník The Sun během předreferendové kampaně otiskl titulek s názvem „Královna podporuje brexit“, královský palác podal oficiální stížnost.
Kdybych si měla tipnout, řekla bych, že vzhledem k tomu, jaký důraz královna kladla na spolupráci, a to i tu mezinárodní, patřila k zastáncům setrvání země v EU, ale opakuji, že se v tomto smyslu veřejně nikdy explicitně nevyjádřila. Tato její nestrannost byla ostatně základem úspěchu jejího panování, neboť zabraňovala tomu, aby královna svými otevřeně projevovanými názory polarizovala společnost.
Zdroj: Getty Images
Stalo se někdy, že své politické postoje a názory alespoň náznakem prozradila?
Ano, existuje pár výjimek, kdy královniny názory pronikly na veřejnost. Občas totiž obratně, jemně a nenápadně přiznala, co si skutečně myslí. V 70. letech se např. v souvislosti s procesem devoluce nechala slyšet, že je velmi vděčná za to, že byla korunována právě královnou Spojeného království a Severního Irska, čímž dala nepřímo najevo, jak moc jí záleží na tom, aby integrita ostrovního království zůstala zachována.
Velmi podobně se pak vyjádřila i během referenda o skotské nezávislosti v roce 2014, kdy prohlásila, že bude ráda, když budou Skotové o své volbě dlouze přemýšlet.
Jsou to všechno takové podprahové poznámky, ale jejich vyznění se zdá být jasné. Mimochodem, ono skotské referendum bylo poznamenáno tzv. purr gate neboli vrnící aférou, která vznikla v momentě, kdy tehdejší premiér David Cameron prohlásil v rozhovoru s newyorským starostou Michaelem Bloombergem, že ve chvíli, kdy Alžbětě telefonicky oznamoval výsledky referenda, tedy prohru zastánců nezávislosti, královna „vrněla“ do telefonu blahem. Následně se pak za tento výrok omluvil a slíbil, že už nikdy nebude o svých rozhovorech s královnou hovořit.
Známými se staly i královniny názory např. v otázce ekonomických sankcí proti Jihoafrické republice během apartheidu, kdy se dostala do ideologického střetu s premiérkou Margaret Thatcher, či v souvislosti s klimatickou konferencí v Glasgow, kdy dala najevo svoji nespokojenost s vládami, které neustále mluví o ekologii a udržitelnosti, avšak ve skutečnosti v tomto ohledu činí jen málo.
Zmiňované Skotsko touhu po samostatnosti ale projevuje dlouhodobě. Je možné, že právě bez královny v čele Británie budou snahy o odpojení od Spojeného království ještě intenzivnější?
Královna byla bezesporu silným pojítkem a tmelem, který územní integritu Spojeného království udržoval. Snahy o skotskou nezávislost se však posílily spíše vlivem brexitu. Mimochodem, teď v říjnu se bude britský nejvyšší soud zabývat tím, zda může Skotsko vyhlásit referendum o nezávislosti bez souhlasu britské vlády. Jeho verdikt je očekáván s velkým napětím.
Ačkoliv byla v posledních sedmi dekádách Evropa relativně stabilizovaná, i přesto Alžbětu během jejího panování potkaly ozbrojené konflikty. Jaké byly ty nejdůležitější?
Během Alžbětina panování se vskutku událo hned několik důležitých vojenských konfliktů, které se královny dotýkaly už jen z titulu její funkce coby hlavy britských ozbrojených sil. Navíc britská královská rodina v několika konfliktech aktivně přímo figurovala, jelikož například princ Philip, princ Andrew nebo princ Harry sami ve válce sloužili.
Jedním z klíčových konfliktů během Alžbětiny vlády byla suezská krize, která vypukla v polovině 50. let, tedy krátce po jejím nástupu na trůn, a která poukázala na upadající stav Spojeného království v období po druhé světové válce.
Velká Británie se také zapojila do takzvaných tresčích válek s Islandem ohledně rybolovu, což mimochodem částečně vysvětluje to, proč rybolov představoval tolik citlivé téma během vyjednávání o brexitu.
Během Alžbětina panování zuřil i třicetiletý krvavý konflikt v Severním Irsku a v roce 1982 pak i válka o Falklandy, kde jako pilot vrtulníku sloužil i královnin syn, princ Andrew. O to více se jí tento konkrétní konflikt dotýkal osobně.
Zapomenout nesmíme ani na válku v Afghánistánu a invaze do Libye a Iráku, kdy se britské působení v nich stalo předmětem ostré kritiky. Posledním konfliktem, který královna zažila, pak byla ruská invaze na Ukrajinu v letošním roce.
Královnu, její oblibu a celkově pohled veřejnosti na britskou monarchii však kromě politických kroků a názorů ovlivňovaly i události, které se děly v královské rodině. Jaké skandály zhoršily její obraz v očích široké veřejnosti?
Myslím, že žádná jiná rodina na světě není pod takovým drobnohledem jako ta královská v Británii. Během panování Alžběty II. postihla královskou rodinu celá řada větších či menších skandálů. Jedním z nejsložitějších období života byl pro královnu rok 1992, který ona sama – nebývale otevřeně – označila za annus horribilis, tedy latinsky příšerný rok.
V tomto roce se rozešel princ Charles s princeznou Dianou, její syn Andrew se rozvedl se Sarah Ferguson a rozvedla se i její dcera princezna Anna. K nejkritizovanějším momentům královnina panování dlouhodobě patří její reakce na smrt princezny Diany v roce 1997, kterou mnozí považovali za neadekvátní.
Sama královna hluboce litovala své reakce na důlní tragédii ve velšském Aberfanu v roce 1966. Kvůli silným dešťům tam tenkrát došlo k sesuvu půdy a po závalu školy zemřelo 116 dětí a 28 dospělých. Ačkoliv byla tehdy královna vyzývána k tomu, aby se na místo neštěstí dopravila ihned, odmítla to z obav o to, že by její přítomnost odváděla pozornost od záchranných akcí.
Toho, že na místo dorazila tak pozdě, až osmý den po tragédii, později hluboce litovala. Nemohla tak poskytnout okamžitou útěchu rodinám zesnulých a mnozí její nepřítomnost interpretovali jako nedostatek zájmu.
Z nedávných afér, které pošramotily obraz monarchie na veřejnosti, zmiňme ještě skandál kolem prince Andrewa zapleteného v případu Jeffreyho Epsteina, který podle mnohých i podlomil zdraví prince Philipa.
Ani odloučení prince Harryho a jeho ženy Meghan Markle nevnímala britská veřejnost pozitivně. Každý takový skandál vrhá na královnu, královskou rodinu a potažmo i celou monarchii nepříznivé světlo. To se pak jako jeden z faktorů promítá i do nárůstu podpory republikanismu v zemi, a to zejména mezi mladými lidmi. V současné době podporuje zachování monarchie zhruba 60 procent obyvatel.
Zdroj: Wikimedia Commons/Dan Marsh/volně k užití
Jaký je vlastně v současné době význam monarchie? Ačkoliv věřím, že to probouzí jakousi národní jednotu, přece jen jde o velmi zastaralou a rigidní strukturu, která svým konzervatismem není schopna držet krok s dnešní dynamickou dobou.
Britská monarchie neustále čelí kritice z mnoha stran, ať už kvůli tomu, že je její provoz příliš nákladný, či právě kvůli tomu, že se podle některých jedná o přespříliš konzervativní, zkostnatělou a přežitou instituci. Před novým králem nyní stojí nelehký úkol, a sice uchovat význam monarchie a zajistit, aby nedošlo k dramatickému propadu její popularity.
S odchodem královny vyvstávají zcela zásadní otázky ohledně budoucnosti monarchie, navíc umocněné tím, že země aktuálně prochází ekonomickou a energetickou krizí. Královna se stala zosobněním britské monarchie, šlo mezi ně de facto položit rovnítko. Nyní však tento symbol odešel.
Charles bude odlišný monarcha než jeho matka, už jen proto, že postrádá onu aureolu mystiky a tajemna. Ačkoliv totiž Alžběta byla vysoce exponovaná, do značné míry zůstávala tajemná a neznámá, což byla jedna z věcí, jimiž fascinovala celý svět. Charles sice zdědil trůn, ale nezdědil už lásku lidu, které se dostávalo Alžbětě.
Jsou tací, kteří tvrdí, že by pro popularitu britské monarchie v současné době bylo lepší, kdyby Charles na trůn vůbec nenastoupil a králem se rovnou stal princ William. Ten by mohl monarchii přinést mladý a svěží vzduch, zmodernizovat ji a učinit ji přístupnější.
Na druhou stranu, monarchie je o kontinuitě, stabilitě, předvídatelnosti a řádu. Charles se na roli krále připravoval po celý svůj život a v posledních letech stárnoucí Alžbětě s královskými povinnostmi velice pomáhal. Jeho abdikace či přeskočení v nástupnické linii by monarchii destabilizovaly.
Jaký bude podle vás Charles král? Na rozdíl od Alžběty, která byla apolitická, totiž velmi často vyjadřoval své názory a je velkým aktivistou v oblasti ekologie.Británie si bude muset na nového panovníka zvyknout. Jako princ byl současný král velmi aktivistický a na rozdíl od své matky po desítky let otevřeně vyjadřoval své názory a angažoval se v mnoha tématech, ať už šlo o klimatické změny, ekologické zemědělství, vyhlídky mladých lidí na zaměstnání, mezináboženské vztahy, architekturu, medicínu, či kampaň za vyšší konzumaci skopového masa.
Tento rozdíl není zase až tolik překvapivý, uvědomíme-li si, že Charlesova výchozí pozice je při nástupu na trůn diametrálně odlišná od výchozí pozice jeho maminky. Ta na trůn dosedla velmi mladičká, v 25 letech, a lze se domnívat, že ještě neměla tolik času zformovat si pevně své názory.
U Charlese je to zhola jiné: za svůj život si stihl vybudovat jasně rozpoznatelné pole působnosti. Zároveň ale platí, že jeho aktivismus společnost polarizoval. Zatímco někteří prince chválili za silně vyvinutý smysl pro společenskou odpovědnost, jiní ho kritizovali za nepřístojné vměšování se. Sám si nejednou povzdychl nad bezvýchodností této situace: Když se angažuje, je kritizován. Kdyby se neangažoval, byl by kritizován rovněž.
Jako král bude muset sám sebe výrazně upozadit. Ale to on velmi dobře ví. Je si vědom toho, že bude muset svůj styl změnit. Jako král bude Charles opatrný a nebude se dle mého soudu pouštět do žádných velkých změn. Na straně druhé však nepředpokládám, že by se úplně přestal angažovat v pro něj důležitých otázkách, jako jsou právě již zmíněné klimatické změny či ekologické zemědělství. Také si musíme uvědomit, že začíná kralovat v úplně jiné Británii než před 70 lety Alžběta, a to zejména ve smyslu větší rozmanitosti země a společnosti.
Británie je ale konstituční monarchie a král nebo královna nemají příliš pravomocí na to, aby do politiky zasáhli, a jejich funkce je spíše reprezentativní.
Ano, to je pravda. Britský monarcha panuje, ale nevládne. Velká Británie je konstituční monarchií, což znamená, že monarcha panuje v souladu s ústavou, která je v případě této země nekodifikovaná. Jeho moc je tak výrazně omezená a neustále musí spolupracovat s vládou a parlamentem. Kromě toho funguje jako jakýsi středobod dění ve smyslu národního života, oslav a ceremonií.
Za dobu Alžbětiny vlády se královské pravomoci nijak nerozšiřovaly, spíše naopak. Jejich postupná proměna mj. odráží i měnící se obraz monarchie v očích společnosti. Na začátku panování Alžběty II. např. ve společnosti panovala téměř náboženská úcta k instituci monarchie. To dnes už neplatí, monarchie se stala mnohem otevřenější.
Britský monarcha v sobě propojuje funkce hlavy státu a hlavy národa, které se vzájemně doplňují. Z titulu funkce hlavy státu např. jmenuje předsedu či předsedkyni vlády, zahajuje nové zasedání parlamentu či uděluje královský souhlas s návrhy zákonů. Jako hlava národa zastupuje celý národ a reprezentuje jej doma i v zahraničí. Královna Alžběta II. obě tyto role vykonávala s bravurou a pokorností sobě vlastní.
Zdroj: TASR/AP
Kdo ale třeba není velkým zastáncem monarchie, je nová premiérka Liz Truss, kterou královna jmenovala dva dny před svým úmrtím a byla to její poslední oficiální akce. Jaký úkol teď leží před novou předsedkyní vlády, která krátce po nástupu do funkce musí řešit úmrtí hlavy státu?
Je pravda, že se Liz Truss v době svého mládí profilovala jako antiroyalistka. To však dnes už neplatí. Nestálost politických názorů je však pro ni typická. Během referenda v roce 2016 se např. profilovala jako zastánkyně setrvání v EU, poté se však stala urputnou obhájkyní brexitu. Na vysoké škole tíhla k liberálně demokratické straně, dnes je konzervativní političkou každým coulem. Kromě toho jsme svědky velmi neobvyklé situace, kdy má Velká Británie novou premiérku i nového krále, kteří se nemohou navzájem opřít o své zkušenosti.
Nastává tedy diametrálně odlišná zkušenost od té, kterou zažívala královna Alžběta se svým prvním ministerským předsedou Winstonem Churchillem. Ten jí byl v jejích královských začátcích obrovskou oporou. Bude zajímavé sledovat, jak se bude vztah mezi Liz Truss a králem Charlesem III. vyvíjet. Ráda bych upozornila i na to, že skutečnost, že Alžběta II. jmenovala novou premiérku do funkce jen dva dny před svou smrtí, je jen dalším důkazem toho, jak hluboce byla svému poslání oddaná.
Mít jako politického poradce na začátku kariéry právě Winstona Churchilla je ostatně velké štěstí, jelikož je to asi jedna z nejvýraznějších postav britské politiky v celé historii.
To bezesporu. Má se za to, že právě Churchill byl Alžbětin nejoblíbenější premiér. V jejích začátcích jí velmi pomohl a po úmrtí jejího tatínka pro ni představoval až jakousi otcovskou figuru. Když odešel z politiky, královna mu napsala dlouhý dopis, ve kterém mu děkovala za to, jak velkým učitelem jí byl. Při jeho pohřbu o deset let později dokonce porušila královský protokol. Podle tradice se má totiž panovník dostavit až jako úplně poslední. Ona však chtěla Churchillovi vzdát hold a dorazila ještě před jeho rodinou.
Premiérů ale za své vlády potkala 15. Jaké s nimi měla vztahy?
Přestože se k průběhu pravidelných důvěrných audiencí premiéři ani královna většinou veřejně nevyjadřovali, některé střípky a útržky přece jen unikly ven. Nutno ale dodat, že je třeba vše brát s velkou rezervou.
Kromě toho, že měla královna blízký vztah s Winstonem Churchillem, se má za to, že si velmi dobře rozuměla i s labouristickým premiérem Haroldem Wilsonem. Ten býval častým hostem na zámku Balmoral, kde společně s královnou a princem Philipem pořádali pikniky a grilovali. Jejich audience prý trvaly až dvě hodiny, což naznačuje, jak blízcí si byli.
Naopak panuje přesvědčení, že si královna příliš nerozuměla s Margaret Thatcher, což se může zdát na první pohled paradoxní, neboť obě ženy spojoval fakt, že se pohybovaly ve stereotypně mužském prostředí. Ač pracovně nesmírně vytížené, byly obě zároveň i matkami a manželkami, takže by se bývalo mohlo očekávat, že jejich vztahy budou vřelé. Údajně však obě ženy rozdělovaly velmi odlišné názory a Thatcher se ve společnosti královské rodiny a jejích přátel necítila dobře.
Na druhou stranu, poté, co bývalá premiérka zemřela, královna se na vlastní žádost osobně zúčastnila jejího pohřbu, čímž jí projevila hlubokou úctu. Specifický a nelehký vztah měla i s Tonym Blairem. Ten do funkce nastoupil krátce předtím, než zemřela princezna Diana, jejímž byl velkým příznivcem. To on vlastně přišel s označením „princezna lidu“.
Po Dianině smrti se prý královské rodině snažil radit, jak má postupovat, a ve svých memoárech pak uvedl, že královna svůj proslov údajně pronesla na jeho popud. Taková indiskrétnost se královské rodině pochopitelně nelíbila. Vztahy Blaira a královny se prý později zlepšily, avšak ani on, ani jeho nástupce, premiér Gordon Brown, nedostali na rozdíl od Johna Majora pozvánku na královskou svatbu prince Williama a vévodkyně Kate.
Kromě toho, že potkala 15 britských premiérů, ale potkala mnoho státníků z jiných zemí včetně těch českých. Jaký měla královna vztah k České republice?
Alžběta byla prvním britským monarchou, který kdy Českou republiku navštívil. Na pozvání Václava Havla přijela spolu s manželem princem Philipem v roce 1996 do Prahy a zavítala i do Brna. Češi obecně chovají ke Spojenému království vřelý vztah a i královská rodina je v české společnosti velmi populární. Během své návštěvy v ČR královna mj. zdůraznila, že vítá úsilí České republiky o vstup do EU a NATO.
Jak už jsme se bavily v souvislosti s Margaret Thatcher, Alžběta byla coby žena hlavou státu ve velmi mužském prostředí. S velkou pravděpodobností se Británie další královny dlouho nedočká, a to i přesto, že ve své historii má výrazných ženských postav na trůně hned několik. Jakou roli během Alžbětina panovnictví hrálo to, že byla žena?
Alžběta byla jednou z nejznámějších žen světa a také nejdéle panující královnou v historii. Jako taková představovala nesporný vzor pro mnoho žen na celém světě. V politice se pohybovala déle než jakýkoliv jiný současný politik. Zažila 15 britských premiérů, 4 papeže a 13 amerických prezidentů.
V diplomacii byla zběhlejší než kterýkoli jiný světový vůdce. Její příkladný přístup, pracovitost a akcent na důstojnost a slušnost ovlivnily mnoho žen a mnohé inspirovala k tomu, aby se také daly na politickou kariéru. Její styl diplomacie se někdy označuje jako tzv. marshmallow diplomacy. Sladká, jemná a nenásilná, přesto však jasně rozpoznatelná.
