Marian Jelínek: Lidem chybí koníčky. Často viníme mladou generaci, ale problém je ve skutečnosti v podmínkách

Jak si můžu myšlenky, které nechci, představit?

Všimněte si, že máme dva typy myšlenek – chtěné a nechtěné. Ty druhé nám občas udělají v životě paseku. Ale nemyslete si, že nechtěné myšlenky jsou jen negativní, naopak potřebuji pracovat i s pozitivními nechtěnými myšlenkami.

Ty mohou vést například až k aroganci a měnit naši osobnost. Představte si, že do konce zápasu zbývají dvě minuty. Říkáte si: „To už vyhrajeme.“ Pokud takové myšlence podlehnu, moje obezřetnost klesá a zápas můžu ještě prohrát. V podobných chvílích musím nechtěnou pozitivní myšlenku zahnat a říct: „Hele, klídek, máme ještě dvě minuty, tak jedeme dál.“ V konečném efektu je nejlepší stav bez myšlenek. Ten nám umožňuje se dostávat do stavu flow, respektive do zóny optimálního fungování.

Po porážce se musím zaměřit na věci, které mám pod kontrolou. To znamená na své reakce, chování, nasazení, vášeň, nadšení... Vždycky si mohu říct, že bylo špatné počasí nebo lepší soupeř, ale o tom to není.

Takže je kýžené dostat se do pověstného přítomného okamžiku?

Přítomný okamžik je úžasná věc, ve kterém se dostáváme do stavů nejvyšší možné výkonnosti. Na druhou stranu se ale musíme občas také vynořit a podívat se, kde jsme, kam směřujeme a kudy tam jdeme. Když to zjistíme, můžeme se do něj znovu ponořit.

Na přednáškách náš život přirovnávám k navigaci. Když jsem v Praze a chci jet do Brna, zadám si cílové místo do navigace. Ta mi vypočítá trasu, ale jako řidič stejně potřebuju řešit nejdřív první zatáčku. V životě zase nejdřív potřebuji přemýšlet o budoucnosti a vizi a pak řešit zatáčky, které na své trase mám.

Jak ale navigace řeší minulost? Tu nám přece neukáže…

Neukáže, ale ukáže nám ji zkušenost řidiče. Díky ní budeme vědět, jestli zatáčky projet rychleji, nebo pomaleji. Minulost je z hlediska zkušeností úžasná věc a mentální koučink ji řeší před akcí a po akci. Z každé akce si chci něco odnést, abych se do budoucna mohl povznést. I porážka a negativní emoce mi mohou pomoci a mohou mě kultivovat. Proto jsem přesvědčen, že je potřebujeme, abychom se stali lepšími.

Potřebujeme si projít chladem, abychom se otužili. Když budeme děti zabalovat do teplejší a teplejší bundy, neotužíme je. Prožitek chladu ano. 

Když projdu porážkou, neúspěchem, budu určitě bojovat s řadou negativních emocí. Na co bych se měl zaměřit, abych se posunul a jenom se neutápěl v nechtěných myšlenkách?

Musím se zaměřit na věci, které mám pod kontrolou. To znamená na své reakce, chování, nasazení, vášeň, nadšení... Vždycky si mohu říct, že bylo špatné počasí nebo lepší soupeř, ale o tom to není. Porážka mi primárně ukazuje, co ještě neumím a na čem mohu dál pracovat. Pokud začnu takto uvažovat, každý nezdar pro mě bude přínosný.

Když se řekne Marian Jelínek, vybavím si dvě slova: disciplína a hranice. Je disciplína něco, co mladým lidem chybí?

Disciplína a limity pramení z našeho pohledu na svobodu. My často viníme mladou generaci, ale problém je ve skutečnosti v podmínkách. Máme stále širší možnost volby a naše svoboda a potenciál jsou daleko větší než před dvaceti třiceti lety. Doba nás dříve limitovala sama, dnes se o to musíme postarat my.

To ale tedy ne vždycky umíme…

Všimněte si třeba otylosti a obezity. Máme ohromnou svobodu v jídle, přibývá možností a přibývají i nemoci, které se s nezdravým životním stylem pojí. Přijdeme na pokoj a objednáme si KFC nebo pizzu, odchází nám zdraví, přibývá diabetes, ale máme svobodu. K čemu ale taková svoboda je? Dřív se obchody zavřely v pět hodin, ne každý měl ledničku a přejídat jsme se vlastně ani nemohli.

Stejně můžeme mluvit i o té otužilosti. Když musely děti vstávat do patnácti stupňů a chodit několik kilometrů pěšky v dešti do školy, musely se sprchovat ve studené vodě, otužily se automaticky. V přetopených bytech a školách se neotuží nikdo.

Špatnou zprávou je, že si limity musíme stavět sami, protože kdyby nám je někdo postavil z vnějšku, budeme se ohánět ztrátou svobody. Přitom jenom nechápeme, že se ve své vlastní svobodě sami utápíme. F. X. Šalda napsal v jednom úžasném fejetonu, že svoboda, která implicitně neobsahuje limity, je pro nositele svobody destruktivní.

Chybí podle vás učení limitů i ve školství?

Školství může být úžasné, ale věnuje se spíš vnějším prvkům našeho života – matice, fyzice, chemii. Když budu provokativní: Létáme na Mars, ale neznáme sami sebe. My v současnosti pracujeme na učebnici do škol, která by se měla touto problematikou zabývat.

Jakou roli hrají v nastavování limitů a disciplíně třeba sociální sítě? Ty nás krmí dopaminem, fungují na principech okamžitých odměn, je nejspíš těžké s nimi fungovat.

Myslíte si, že je problém síť, nebo to, že s ní neumím pracovat? Stejně jako za otylost nemůže covid, není problém sociálních sítí, že s nimi neumíme pracovat. Své problémy máme tendenci svádět na vnější prvky, ale už se neptáme, co bychom mohli udělat my. Proč by sítě měly být zodpovědné, že nám dávají, nebo nedávají dopamin? V konečném důsledku jsme všichni zodpovědní sami.

To, že jsem udělal minulý zápas chybu, neznamená, že ji udělám teď. To, že na státnicích bude profesor, který mě ve třeťáku vyhodil ze zkoušky, neznamená, že bych měl kvůli tomu být v depresi.

Rozumím, že odpovědnost je nakonec na každém z nás. Jak si tedy hranice nastavit a poslechnout se?

Musíme se zamyslet, co nám v našem subjektivním světě dělá největší problémy. Pak zjistíme, že máme myšlenky, které chceme a které nechceme, a můžeme s nimi začít pracovat. Dostaneme se i k otázce, čí nechtěné myšlenky jsou, když je nechceme. Tady už přesahujeme do neurologie a zajímavých vlastností našeho mozku, který nedokáže myslet na více věcí zároveň.

Pokud mě zaplaví myšlenky nechtěné, třeba strach nebo obavy, začnu se podle nich chovat, aniž bych chtěl. K tomu, abych s nimi pracoval, mohu využít řadu koučovacích technik, jejichž použití se liší podle člověka i situace. Prvním „koučem“ byl v tomto směru Platón, který přirovnal člověka a jeho rozum k vozataji, který vede dva koně – emoce pozitivní a emoce negativní. Pokud je dokáže dobře ovládnout, vůz pojede správným směrem a dostane se k cíli. 

To znamená třeba logickou konverzací se přesvědčit, že si ráno mám dát studenou sprchu, i když se mi nechce?

To už se mě ptáte na návody a já bych nerad vytahoval věci z kontextu, protože na kurzu trvá rok, než se podobné dovednosti člověk naučí.

Skončil bych u toho, že pracujeme s nechtěnými myšlenkami, které nemají racionální podtext. Vy naznačujete některou z technik, což je řízený vnitřní dialog, kterým se přesvědčím, že když jsem desetkrát prohrál s nějakým soupeřem, nemusím s ním prohrát i po jedenácté. To, že jsem udělal minulý zápas chybu, neznamená, že ji udělám teď. To, že na státnicích bude profesor, který mě ve třeťáku vyhodil ze zkoušky, neznamená, že bych měl kvůli tomu být v depresi. 

V hlavě máme dva hlasy. Jeden racionální a druhý hlas, se kterým se musíme skamarádit, nejde zahnat ani zatlačit do podvědomí, protože stejně nakonec vyleze a bude silnější. Řízený vnitřní dialog je jednou z technik práce s nechtěnými myšlenkami a má svá pravidla. Jedním z nich je, že se zakládá na racionalizaci a logice. Ta v nás z dlouhodobého hlediska vždycky zvítězí, ale potřebuje víc času, emoce jsou oproti ní rychlejší, ale vyprchávají.

Vrátíme se na chvíli k příměru rozumu k vozataji. Chápu, že můžeme vytrénovat jeho sílu a budeme se přesvědčovat snadněji. Jak je to s jeho rychlostí? Je možné postupem času nechtěné myšlenky zpracovávat rychleji?

V tom je ten smysl. Nezabráníme tomu, že nechtěné myšlenky přijdou, ale můžeme zkrátit dobu, po kterou nás ovlivňují. Jsme emocionální bytosti a nechtěné myšlenky spojené s emocemi přijdou vždy. Je ale otázkou, jestli nás ovlivní na dva dny, týdny nebo roky – jestli na prohraný zápas budu myslet do noci, nebo si jím nechám zkazit celou sezónu.

Jejich zpracování probíhá na více úrovních. Můžeme je transformovat, vyblokovat, ale také potlačit. To bychom ale měli dělat jenom, když nemáme čas. Nechtěnou myšlenku mohu potlačit, když musím za dvacet vteřin nastoupit do akce a na pět minut mi to neublíží. Když ji ale budu potlačovat dva roky, ublížit mi může.

S láskou k ničemu se nikdo nenarodil. Za určitých podmínek, které se liší člověk od člověka, ji získáváme.

 
Dnes se hodně mluví o dosahování cílů, zlepšování se. Jak svých cílů dosahujeme?

Když v životě něco děláme, čerpáme ze dvou energetických zdrojů. Buď z morálně volních vlastností, nebo z emoční investice, z vášně. To první znamená, že mě něco nebaví, ale dělám to, protože na to mám morálku. Daleko lepší je, když mě ale daná činnost baví a já svůj morál využívat nemusím vůbec nebo co nejmíň.

Na druhé straně ale všichni víme, že nic v životě mě nebude jenom a pořád bavit, a proto morálně volní vlastnosti občas zapojit potřebuju. Třeba v dny, kdy se mi nechce vstávat z postele na trénink. Proto říkám, že člověk jede na dvoutaktní pohon, jedním pístem jsou morálně volní vlastnosti a druhým emoční investice.

Mohu se k lásce k činnosti postupně dopracovat?

S láskou k ničemu se nikdo nenarodil. Za určitých podmínek, které se liší člověk od člověka, ji získáváme. Když se podmínky naplní, může se mi i činnost, která mě nebavila, stát zábavou.

Morálně volní vlastnosti pak získáváme výchovou a podmínkami, ve kterých vyrůstáme. 

Čímž jsme zase u limitů…

Čímž jsme zase u limitů a všimněte si, co se limituje samo. Je to láska. Když něco milujete, tak se podle toho chováte. Miloš Forman kvůli lásce k filmu emigroval, Jarda Jágr od tří let dřel. Ani jeden z nich ale nechtěl jenom někam dojít. Bavil je proces a vkládali do něj emoční investici.

Všimněte si, že právě ta emoce je důležitá. Rozum ve finále pochopí všechno, ale neznamená to, že se podle něj budeme chovat. Lidé vědí, že po fast foodu přiberou a že když budou psát SMS za jízdy, vystavují se nebezpečí, ale přesto to dělají. Proto říkám, že láska je nejsilnější energie ve vesmíru a je důležité, abychom něco opravdu milovali nejen jako cíl, ale jako celou cestu. Aby nás nebavily peníze, ale proces jejich vydělávání. Aby nás nebavilo být hokejistou, ale celý sport jménem lední hokej.

Čekáme dnes hodně na to, že nám výsledky spadnou do klína?

Často nevíme, co vlastně chceme, a neumíme si nastavit cíle. Se svými klienty na tom pracujeme pomocí metody GROW, která jim v jejich nastavení pomůže. Problém ale je, že hodně lidí nemá silný emoční zájem o nic.

Co to znamená?

Že všechno chceme rychle a klipovitě. Do určité míry se nám podaří naučit se jazyk, to nebo ono, ale chybí nám opravdový koníček, kvůli kterému vstáváme v šest ráno, už od středy se těšíme na sobotu, kdy se mu budeme moci věnovat. Koníčky se nám do značné míry změnily v potěšení. Dnes se těšíme na koncert, v pátek do baru, ale chybí nám něco, na čem bychom mohli nastavit svůj životní kompas.

Pokud bude mít kluk zájem o motory, v sobotu rozebere tátovi motorku do šroubku a zase ji složí, pravděpodobně na tom bude stavět svůj další zájem. Takový zápal jsme mohli vidět u Einsteina, u hokejistů, ale najděte mi mladé lidi s podobným nadšením. Teď neříkám, že neexistují, jen jsou na ústupu. Ale znovu neříkám, že je dnešní generace horší, naopak jim to široké možnosti volby dělají těžší.

Bohužel je jen na nich a na jejich rodičích, aby je naučili pracovat s limity a vedli je k odpovědnosti. S tou můžeme z širokých možností aktivně vybírat ty, které nám přinesou pozitiva v životě.

Jak vás poslouchám, skoro se nabízí říct, že prožíváme krizi hodnot…

Jednoznačně prožíváme. Všichni mluví o hodnotách, ale nikdo neví, jaké to jsou.

Vy to víte?

Já se přiznám, že sám nevím. Právě proto bych chtěl, abychom se na nich jako společnost shodli. Přestože to tak někdy nevypadá, chci všemi věcmi, které říkám, spojovat. Vadí mi, že se dělíme na coviďáky nebo anticoviďáky a dělíme se ve všem. Pokládáme si černobílé otázky, ale já hledám společné jmenovatele. To je problém i nás koučů, že nevíme, co vlastně řešíme. Já navrhuji to, že pracujeme s myšlenkami nechtěnými. A jestli se týkají koncentrace, motivace nebo něčeho jiného, to už je jedno.

Abychom se alespoň pokusili skončit pozitivně: Vidíte v této současné krizi i naději?

Vidím naději, že se objeví morální autority, ke kterým budou lidé vzhlížet a které určí alespoň nějaký směr hodnot. Žijeme ve společnosti, kde je dáno, že co není zakázáno zákonem, je povoleno. Do zákonů ale nedáme, že se na sebe máme usmívat, že bychom měli starší paní nechat sednout. Lidskost nedáme do zákonů.

Naštěstí podobných autorit vnímám hodně, ale je potřeba, aby se posunul každý z nás, aby jich bylo co nejvíce. Je ale hezké, že mladí lidé začínají být velmi citliví na etické oblasti, a to se mi moc líbí. Dělají krásná gesta, odmítají peníze od eticky závadných firem, zajímají se o planetu. Takové kroky by naše hodnoty mohly nasměrovat zase správným směrem, i když nás čeká obtížná cesta.