Recenze nového alba Slipknot.
„Odhaluju hroby a své nejhlubší obavy, nikdo mi neřekne, proč tady jsem,“ otevírá Corey Taylor sedmou řadovou desku legendárních Slipknot. Album The End, So Far představuje pro maskovanou devítku poměrně zásadní moment. Téměř po čtyřiadvaceti letech opouští label Roadrunner Records, který je provázel od začátku jejich kariéry. Symbolický název naznačuje konec éry, která kapelu postupně formovala a dostala do pozice jednoho z největších fenoménů svého žánru.
Konec dlouhé spolupráce ale není jediná symbolická hranice, která kapelu provází. Poslední deska zároveň vznikla jako první po smrti bývalého bubeníka Joeyho Jordisona (v kapele působil do roku 2013), mimo jiné autora názvu a loga Slipknot. Album vzniklo také jako první počin po smrti dcery Shawna Crahana. Ta sice zemřela v květnu 2019, pár měsíců před vydáním We Are Not Your Kind, avšak symbolika ztráty a nihilismu se propisuje více právě až do The End, So Far.
Album se již na první poslech příliš netají tím, že se jedná o konec jednoho dlouhého období, a představuje jisté ohlédnutí za několika důležitými momenty celé kapely i jednotlivých členů. Už samotný název naznačuje katarzi, rozloučení, tlustou čáru nebo cokoliv jiného si doplníš. S loučením ale obvykle bývá spojován jeden velký problém. Může být upřímné, dojemné a silné, nebo může sklouznout do patosu a stát se jen jistou formální povinností. Je otázkou, co z toho The End, So Far zastupuje.
Víme, co larvy chtějí
Když zazní první tóny úvodního tracku Adderall, skoro to vypadá, jako by Slipknot kompletně změnili žánr, nebo alespoň chtěli své larvy, jak fanoušky sami označují, tak trochu překvapit. Adderall jak textem, tak hudbou velmi silně připomíná písně z desky Blackstar od Davida Bowieho a samotný Coreyho projev se Bowiemu blíží. Přestože kapela desky obvykle otvírá skladbou mírně odlišnou od zbytku, podobnou náladu v nich slyšíme jen málokdy.
Od skladby The Dying Song (Time To Sing) je ale jasné, že album bude přesně takové, jaké ho fanoušci čekají. Alespoň z části. Kytary jsou tvrdé, zpěvy po vzoru posledních alb navrstvené do harmonií, bicí nutí i odpůrce metalu pohazovat hlavou do rytmu a texty jsou naštvané tak, jak se dá u iowského uskupení předpokládat. Kritizují věčně se hádající vrchnost, nepřehlednost a přesycenost digitálního světa a mobilizují lidi k životu podle vlastních představ. A to přesto, že jej prožijí ve světě plném beznaděje, nenávisti, smrti a bezpráví.
„Není toto, kvůli čemu jste tady?“ ptá se Taylor v písni Warranty, která je jistou dělicí čárou mezi, řekněme, klasičtější a experimentální částí alba. A do jisté míry má pravdu. Po poslechu prvních šesti skladeb lze album pozastavit a říct si, že jsme dostali přesně to, co bychom od Slipknot očekávali. A že jsme možná trochu zklamaní z toho, jak velký fanouškovský servis kapela přinesla.
Track Medicine for the Dead možná nezapadá do metalových škatulek, patří ale k nejsilnějším momentům celé desky.
I když jsou první skladby velmi dobře zaranžované, lze snadno nabýt dojmu, že už jsme je někdy předtím slyšeli. Balada Yen stojí někde mezi tracky Vermillion a Killpop z předchozích alb, píseň Hive Mind by se možná snadněji zařadila buď do alba Slipknot, nebo The Gray Chapter. Fakt, že Warranty (v překladu záruka) přímo pojednává o předpokladech fanoušků, všechny pocity povědomých tracků jen potvrzuje.
