Před rokem jsme se setkali s Janem Ludvíkem z Univerzity Karlovy a přemýšleli jsme nad tím, jestli může propuknout otevřený konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem. Dnes, po roce ničivé války, bilancujeme a přemýšlíme, jak to bude dál.
Před rokem v únoru byla Evropa v obrovské nejistotě. Na hranicích Ukrajiny, a to jak v Bělorusku, tak na západě Ruska, totiž zničehonic čekala statisícová ruská armáda s namířenými puškohledy na svého ukrajinského souseda.
V té době nás zajímalo, jaká je pravděpodobnost, že vypukne otevřený konflikt, proto jsme oslovili odborného asistenta na Katedře bezpečnostních studií IPS FSV UK a člena univerzitního Pražského centra pro výzkum míru Jana Ludvíka.
Dva týdny poté pak nakonec začal raketový útok, který avizoval následnou snahu o dobytí Kyjeva. Ukrajina ale pevně stojí dodnes. Proto jsme jej oslovili znovu, abychom si celý rok zrekapitulovali.
Před rokem jsme si povídali o tom, jestli je konflikt na Ukrajině možný. Vy jste uvedl: „Kolega Kofroň to přirovnával k hokeji. Někdy se může stát, že slabší tým porazí i ten silnější. Ale spíš ne. Nemáme žádný dobrý důvod si myslet, že by se jim to mohlo povést.“ Máme rok od konfliktu, 100 tisíc vojáků na ruské straně už nejspíš nežije a Ukrajina stále stojí. Jste překvapen?
Jsem. Přiznám se, že jsem to nečekal, byť ta možnost tu byla. V principu bylo ukrajinskou šancí před konfliktem to, že bude bojovat jako dobře koordinovaná armáda a Rusko ne. Jenže my jsme úplně neměli důvod si to myslet vzhledem k informacím, které jsme o stavu ukrajinské armády měli.
Zásadní problém, proč to bylo těžké odhadnout, bylo úplně nelogické chování ruské armády. Je těžké předpokládat, že přijde prezident Ruské federace a vojákům neřekne, že půjdou do války a že by se měli připravit. On je nechal tábořit na hranicích v nejistotě a pak je v podstatě ze dne na den poslal na Kyjev. Z vojenského hlediska to absolutně nedává smysl a je těžké předpokládat, že se někdo bude chovat tak moc proti svým nejlepším zájmům.
V minulém rozhovoru jste taktéž uvedl, že pro útok Ruska na Ukrajinu mohou být dva důvody: buďto má Putin zájem o obnovení Sovětského svazu, nebo se bojí, že by mohlo být napadeno. Dnes již víme, že chtěl Putin obsadit Kyjev do několika dnů a následně prohlásit Ukrajinu za Ruskou, což se mu nepovedlo. Byl to bláhový plán?
Nemyslím si, že ten plán byl nutně bláhový. Byl extrémně špatně provedený tím, že vojáky nenechali připravit. Proto se také zasekli u toho legendárního konvoje u Kyjeva. Z velmi dobrých důvodů se můžeme domnívat, že Rusko přecenilo schopnosti svých sil a velmi podcenilo schopnosti Ukrajiny. Na druhou stranu pamatujme na to, že za tři dny opravdu u toho Kyjeva byli a téměř ho obklíčili.
Když tehdy premiér Fiala vyrazil do Kyjeva, bylo to dost silné gesto, jelikož kdyby ruské cisterny nezůstaly v zácpě, klidně mohli zvítězit. Nesměli by ale útočit z tolika směrů a museli by zkoncentrovat síly. Kyjev by minimálně obklíčili a pak by byla otázka, co by se stalo dál. Jejich cílem navíc nebylo, dle mého názoru, Ukrajinu dlouhodobě okupovat a přičlenit ji k Rusku, ale dosadit tam nějakou loutkovou vládu, která by dělala, co Rusko řekne.
Takže by se vlastně vrátili zpátky do Janukovyčovy doby, nálada by se změnila na provýchodní a prozápadní tendence by chtěli ušlapat...
Přesně tak. Prakticky chtěli opakovat okupaci Iráku, ale vyhnout se americkým chybám v okupační fázi. Mysleli si, že jsou ve fázi konvenční invaze dobří jako Američané, ale to se jednak ukázalo jako liché a jednak vyšlo na povrch, že Ukrajinci byli výrazně schopnější při obraně teritoria než Iráčané.
Roli však samozřejmě hrál i terén. Postup na Kyjev je poměrně obtížný, komunikace zde nejsou ideální. Navíc Ukrajincům velmi pomohla zpravodajská podpora v posledních dnech před invazí ze strany NATO a USA. Dnes již víme, že Ukrajinci dlouho nevěřili, že k invazi dojde. Respektive nevěřili tomu, že k ní dojde tam, kde k ní došlo. Kyjev sám o sobě nebyl nějak silně bráněný, jelikož Ukrajina soustředila své vojsko na Donbase.
Až v podstatě na poslední chvíli Američanům uvěřili a začali své síly přesouvat ke Kyjevu, rozptýlili protivzdušnou obranu a letectvo. Později na ty dřívější cíle opravdu dopadly ruské rakety.
K jakému konfliktu bychom jeho rozsahem a škodami mohli nynější válku na Ukrajině přirovnat?
To je velmi těžká otázka. Tato válka je dost unikátní, jelikož předchozí válka mezi průmyslovými státy, přestože možná nějakou zapomínám, byla druhá světová válka. Další velké konflikty byly jiné. Buď výrazně kratší, například izraelské války s arabskými státy či války mezi Indií a Pákistánem, nebo se vedly nepřímo či mezi neprůmyslovými státy. Korejská válka má k tomuto konfliktu relativně blízko, Korea ale tehdy nebyla takový průmyslový stát jako Ukrajina, ale třetí svět.
Rozsahem ničení je rusko-ukrajinský konflikt podobný druhé světové válce a možná trochu i první světové válce z hlediska toho, že mu jednoznačně dominuje defenziva. Útočné akce na obou stranách jsou většinou pomalé a vykoupené těžkými ztrátami. Onen jediný velký průlom, který se Ukrajině povedl, byla Charkovská ofenziva, kdy byly ruské jednotky vyčerpané a bylo jich málo, takže obrana nestačila. Nyní, když je obrana adekvátně personálně naplněna, je to těžké.
Vstupuje nám do toho i ničení civilní infrastruktury, což je podobné druhé světové válce či Koreji, byť ten rozsah není takový. Nicméně Severní Korea tehdy v podstatě neměla infrastrukturu, která by byla důležitá pro její fungování jako průmyslového státu. Ukrajinci naopak měli před válkou poměrně značný vojenský průmysl. Dnes se taky jakože snaží, ale pro ně je problém, že jim ho Rusové dokáží ničit.
Během roku se odehrála spousta válečných zločinů, z nichž vyčnívá například masakr v Buči, zničení Mariupolu či Bachmutu či nucená deportace Ukrajinců do Ruska. Může být za to Rusko vůbec postaveno před spravedlnost?
Je to velmi nepravděpodobné. Rusko, ať se nám to líbí, nebo ne, je z mocenského hlediska jadernou velmocí, byť v řadě dalších oblastí není ekvivalentem Sovětského svazu, a tedy rovno Spojeným státům, i když si na to hraje. V oblasti jaderných zbraní ale hraje s USA ligu samo o sobě. Naděje, že by se v Rusku přešlo ke změně režimu, který by sám chtěl postavit ruské představitele před soud, a ještě by souhlasil, že to bude mezinárodní soud, a nikoliv ruský, je malá. Přesto to není nemožné.
Každý den se objevují na Twitteru informace o ztrátách ruských vojáků a techniky. Existují také účty, které počítají zvlášť ztráty ruských důstojníků. Kolik jich je nyní? Jak jsou tato čísla přesná?
Záleží na tom, která čísla. Čísla, která zveřejňuje Ukrajinský generální štáb je třeba chápat jako něco, co je součástí informační války. Určitě jsou nějakým způsobem nadhodnocená. Ukrajinci totiž velmi šikovně pracují s pojmem eliminování – úplně neujasňují, jestli jde o mrtvé, nebo mrtvé se zraněnými. Pokud je to ta druhá kategorie, tak jde o čísla lehce nadhodnocená, ale celkem reálná.
Když se podíváme na ztráty techniky a to, co dělá ORYX (počítá zničenou techniku z fotek, pozn. red.), tam jsou čísla velmi užitečná. Nedokáží sice zachytit úplně všechno, ale dnes, při té digitalizaci, jich zachytí velkou část. Ztrát tak může být možná jen o maximálně 30 % víc, než z těch fotek identifikujeme.
Asi tím nejspolehlivějším zdrojem informací jsou západní zpravodajské služby v čele se Spojenými státy. Dává to smysl, jelikož mají technické prostředky, které si nemůže nikdo jiný dovolit, a nemají zásadní důvod lhát.
Kdybychom chtěli být konkrétní, je možné počítat, jak se píše v médiích, se ztrátami zhruba 100 tisíc vojáků na obou stranách?
Je to velmi pravděpodobné. Číslo ruských ztrát potvrzují různé zdroje a pohybuje se někde mezi 100 až 200 tisíci vojáky, dneska se bude blížit spíše 200 tisícům. V posledních měsících navíc došlo k nárůstu, jelikož na frontu dorazily nově mobilizované jednotky a Rusko přešlo opět do ofenzivy. Ukrajinské ztráty budou pravděpodobně nižší, ale nebudou nižší řádově. Ztráty se vyrovnaly tím, jak Ukrajina sama přešla do ofenzivy.
Můžeme vůbec někdy zjistit, kolik doopravdy zemřelo civilistů?
Ne úplně dokonale, ale v budoucnu se pravděpodobně dokážeme dostat k velmi blízkým odhadům.
O jakém časovém období hovoříme?
Během pár let po skončení konfliktu budou odborníci schopni tato čísla relativně přesně stanovit. Určitý problém je, že poslední sčítání lidu na Ukrajině proběhlo v roce 2001. Od té doby jej nechtěl nikdo udělat, jelikož se neví, jak sčítat lidi na okupovaných územích. Buď je sčítat nebudete a nezapočítáte si je do počtu obyvatelstva, což je politicky trošku přiznání, že s těmi územími už nepočítáte, nebo je ze zcela jasných důvodů nesečtete. Přitom znát tato čísla by bylo užitečné pro sečtení ztrát.
Ztráty civilistů jsou strašlivé a viditelné. Nicméně je třeba říct, že jakkoliv je to hrozné, ta válka víc připomíná staré války, v nichž umírali spíše vojáci. Známe konflikty, kde utrpení civilistů v poměru k vojákům je mnohem horší.
Pojďme se podívat na momentální situaci. Jak to na bojišti vypadá nyní?
Momentálně to vypadá tak, že začala ruská ofenziva, která využívá zdroje získané mobilizací na podzim. Útočí v zásadě na většině fronty s výjimkou Chersonské oblasti, kde se stáhla za Dněpr. Boje se vedou kolem města Vuhledar, kde se frontu snaží posunout dále od železničního spojení na Krym a jih, jelikož jde o jedno ze dvou velkých spojení, které vůbec na ten region vede. Druhé je přes Kerčský most na Krymu, jenž byl již Ukrajinou napaden.
Potom útočí v Doněcké oblasti u Bachmutu, což je asi to nejznámější, a v Luhanské oblasti. Fronta se tam stabilizovala na linii Svatove–Kremlina. Zdálo se, že se zde Ukrajinci pokusí o další ofenzivu, ale tím, že přicházeli nově mobilizovaní, se Rusku povedlo tu frontu čistě stabilizovat za cenu využití vojáků jako potravy pro děla, a navíc Ukrajinci neměli odpovídající množství těžké techniky k prolomení linie.
Ve chvíli, kdy na frontu dorazily čerstvé a trochu lépe vycvičené jednotky z východu, tak Rusko přešlo do protiofenzivy. Naštěstí se zdá, že do ní přešlo moc brzo. Tam, kde postupuje, postupuje pomalu a za cenu velkých ztrát.
Wagnerovci našli způsob, jak bojovat s lidmi, jejichž životy jsou všem v Rusku prakticky volné. Sice nemají extra vojenské schopnosti, ale mají schopnost umřít.
Jedním z důvodů útoku Ruska, který se na začátku války uváděl, byla takzvaná denacifikace. Často se skloňoval pluk Azov, v němž údajně měli působit neonacisté. Vojáci z Azovu bránili Mariupol, kde se svedla jedna z největších bitev konfliktu, v níž kapitulovali. Může se po Mariupolu ještě Rusko obhajovat „denacifikací Ukrajiny“?Rusko diskurz o denacifikaci téměř opustilo. Ono má nový příběh, kterým válku vysvětluje, a to je obrana proti Západu. Má se jednat o velkou vlasteneckou válku, kde je Ukrajina loutkou Západu a Ukrajinci, kteří bojují vyzbrojeni západní technikou, útočí na Rusko. Rusko zároveň velmi pravděpodobně změnilo své cíle. Původní plán byl nastaven tak, že se Ukrajina zhroutí, pročež přijme novou loutkovou vládu. Dneska ale mají za sebou rok hrdinského odporu a žádné loutky nepřijmou.
Ruský plán proto pravděpodobně směřuje k dosáhnutí hranic anektovaných území. Pak se uvidí. Nejspíš asi sami ani nevědí, čeho chtějí dosáhnout. Následně budou buď postupovat dál, nebo budou hranice bránit s tím, že brání hranice Ruské federace.
Dnes se naopak mluví o žoldácké skupině na druhé straně barikády, Wagnerovcích, jako o hybné síle putinovské ofenzivy. Co si o jejich působení myslíte vy? Jsou největší hrozbou?Jsou určitým způsobem efektivní, což se do takové míry nedá říct o ruské armádě. Největší hrozbou je každé zlepšení. Kdyby ruská armáda vyřešila problémy v systému velení a nebyla tak rigidní, pro Ukrajinu by to byla hrozba mnohem větší. Wagnerovci mají lepší komunikační strategii než armáda. Zároveň mají Bachmut, který si nejen z vojenských, ale i z politických důvodů chtějí dobýt, aby mohli vyhlásit úspěch.
Vladimir Putin odkládal mobilizaci a přesvědčit lidi, aby znovu vstoupili do armády, nebylo jednoduché. Wagnerovci naopak nabízeli peníze a mohli sáhnout na vězně. O takový typ lidí normální armáda nestála. Proto ve chvíli, kdy armáda nemohla, si Wagnerovci doplnili síly jimi. Ruští dobrovolníci to navíc s bojem neměli tak úplně jednoduché, a pokud chtěli na Ukrajinu, museli například do Čečenska.
Wagnerovci našli způsob, jak bojovat s lidmi, jejichž životy jsou všem v Rusku prakticky volné. Sice nemají extra vojenské schopnosti, ale mají schopnost umřít.
To zní hrozně.
Vymysleli si jednoduchou taktiku. Proti ukrajinským pozicím pošlou lidskou vlnu, kdy v reálu jde o skupinu dvaceti lidí. Velení počítá s tím, že než doběhnou k ukrajinským pozicím, klidně polovina z nich umře. Obránci ale odhalí své pozice.
Když se tak stane, začnou na ně střílet z děl. Wagnerovci pošlou druhou vlnu dvaceti lidí, z nichž třeba umře zase polovina, ale druhá půlka doběhne na pozice a začne se zakopávat. Po nich přijde třetí skupina, z níž umře třeba jenom čtvrtina, která posílí pozice. Nakonec přijde čtvrtá s těžkými zbraněmi. Ukrajinská pozice se musí stáhnout o kus dál, jelikož je prozrazena, a Wagnerovci to potom zase opakují.
Čili mají ztráty, ale protože jsou skupiny malé, jsou v absolutních počtech menší, než kdyby zaútočili klasickým způsobem. Postupně se do Ukrajiny zakousávají a v podstatě vsází na to, že Ukrajinci také platí svými životy. Jsou to životy často těch nejlepších vojáků a vzdělaných lidí, zatímco Wagnerovci platí životy vězňů, kteří by seděli někde v kriminálu na Sibiři.
O Ukrajině se hovoří jako o strádajícím obránci. Několikrát jsem slyšel tvrzení, že jejím největším dodavatelem zbraní je samo Rusko. Dochází jim prakticky všechno od techniky přes munici až po výstroj. Jak je možné, že se stále drží?Je potřeba říct, že Ukrajinci velkou část války přečísleni nebyli. Oni byli lehce přečísleni jen na začátku, kdy Ukrajina mobilizovala a Rusko použilo pravidelnou armádu s úmyslem vyhnout se ukrajinské mobilizaci a skončit válku dřív. Jenže to se nepovedlo a Rusko od jara zhruba do podzimu bojovalo proti velkému přečíslení ukrajinskými silami. Ruská mobilizace pak vrátila početní převahu na ruskou stranu.
Zároveň je třeba říct, že Rusko mělo početní převahu v těžké technice, která kompenzovala situaci. Dokonce měli tolik techniky, že chybělo efektivní využití, což vedlo k větším ztrátám na technice. Rozdíl byl na začátku obrovský, ale začíná klesat s tím, jak Rusům technika ubývá a Ukrajincům stagnuje, a to kvůli tomu, že spoustu techniky zajali od Rusů a dostávají větší počty techniky ze Západu. Ztráty tak začínají být podobnější.
Spousta lidí bojuje za „osvobození“ Leopardů pro Ukrajinu, ale úplně tomu nerozumí. Měli takovou naivní představu, že je to tak, jako byste si šel na Alzu koupit telefon. Přitom v Evropě se neválí přebytečné tanky. Ty, které se válely, se odeslaly.
Zmínil jste vojenskou podporu ze strany Západu. Co si o ní vlastně myslíte?
Častokrát se říká, že je západní podpora nedostatečná. Je třeba říct, že je nedostatečná, ale zároveň bezprecedentní. Průmyslová válka je strašně náročná na zdroje. Tak hladová, že byť byla západní podpora na konci roku vlastně pětkrát vyšší, než je roční ukrajinský rozpočet na obranu, ani tohle zatím nestačí na osvobození okupovaných území. Podpora by asi měla být ještě větší a udržitelná. I ta nynější je však pro Ukrajinu naprosto zásadní a bez ní by dneska byla poražena.
Obránci by měli získat německé tanky Leopard, ale dodávky stagnují. Proč?
Spousta lidí bojuje za „osvobození“ Leopardů pro Ukrajinu, ale úplně tomu nerozumí. Měli takovou naivní představu, že je to tak, jako byste si šel na Alzu koupit telefon. Přitom v Evropě se neválí přebytečné tanky. Ty, které se válely, se odeslaly.
Spousta Leopardů je ve službě evropských armád. Pokud je ve službě, je většinou funkční. Nemusí být ale všechny, jelikož evropské armády byly po konci studené války hodně podfinancovány a zároveň se účastnily poměrně náročných misí mimo teritorium Evropy, což zkonzumovalo zdroje a technika jako tanky tam nebyla úplně užitečná.
Co má Evropa k dispozici, se musí opravit a Ukrajinci se na to musí vycvičit. Trvá to. Navíc velká část přislíbených Leopardů byly staré typy 2A4 z 80. let, které jsou největším kandidátem na to nebýt v dobrém stavu. Když je něco z osmdesátek a moc se to neservisuje, tak to tak i funguje. Opravit tank taktéž neumí každý a kapacity zbrojního průmyslu jsou omezené. Mezi rozhodnutím a doručením uběhnou měsíce.
Je pomoc ze strany NATO dostačující? Lze udělat ještě něco víc?
Ona je dostačující pro to, aby Ukrajina neprohrála, ale zatím není dostačující pro to, aby vyhrála. Souvisí to s tím, že se Západ shodne na tom, že chce, aby Ukrajina neprohrála, ale neshodne se na tom, jak to má vypadat.
Pomoc je hodně reaktivní, což znamená, že když na ukrajinská města začnou padat ruské rakety a útočit íránské drony, začneme řešit pomoc s protivzdušnou obranou. Nemáme ale strategii k vyzbrojování Ukrajiny. Pomoc, byť je koordinovaná, postrádá nějakou velkou vizi, po které někteří odborníci volali již v březnu. Tehdy se mohlo rozhodnout, že je nutné Ukrajinu přezbrojovat, že bude třeba Leopardů. Kdybychom tehdy rozhodli a začali Ukrajince cvičit, tak bychom dneska viděli úplně jinou situaci.
Zároveň je to těžké. Státy mají řadu jiných priorit, které musí řešit. My chceme Ukrajině pomoct, ale zároveň chceme, aby nás to stálo co nejméně, protože musíme platit spoustu dalších věcí.
Překvapil vás v této situaci postoj České republiky? Jak hodnotíte její pomoc?
Hodnotím ji velmi pozitivně. Česká republika, hlavně na začátku konfliktu, udělala řadu kroků, které Ukrajině velmi pomohly. Zároveň mám trochu pocit, že si Česko a celé východní křídlo vytyčilo za cíl udávat morální kompas a nechat náklady nést jiné. My v tom nejsme tak tragičtí jako naši jiní spojenci, kteří říkají, že Ukrajině pomůžou, ale očekávají, že to západní státy zaplatí.
Mimochodem velkou roli v naší pomoci hraje český zbrojní průmysl. Je důležité to nedělat úplně altruisticky, jelikož prodává zbraně, a je dobré, že jej máme. Ti, kteří na něj dosud nahlíželi jako na obchodníka se smrtí, jsou dnes ochotni se mu omluvit a dodat, že vědí, proč je vlastně důležitý.
Problém je v tom, že nám dochází, co bychom Ukrajině dali. Česká armáda je sama o sobě brutálně podfinancovaná a zároveň má nějaké závazky vůči NATO, pod které nemůže jít, jelikož uvedla, že tyto zásoby jsou připraveny na obranu Pobaltí.
Prezident Biden dorazil na začátku týdne do Kyjeva, byl zachycen na záběrech, během nichž zněly městem varovné sirény. Co toto gesto znamená?
Jde o poměrně důležitou věc. Ruská strategie, minimálně my si to myslíme, je taková, že potřebuje, aby Západ přestal Ukrajinu podporovat. Věří, že na to dojde, jelikož Ukrajina byla pro naprostou většinu občanů západních zemí ještě před únorem 2022 něčím, co je nezajímá. Rusko to bere tak, že je to normální a zase to tam sklouzne, až přijdou jiné problémy.
Proto je pro Západ důležité ukazovat, že to tak není. Čím dřív Rusko přesvědčíme, že pomoc neochabne a že bude v permanentním konfliktu se Západem, který má ekonomický potenciál, jemuž Rusko nemůže čelit, federaci nezbude nic jiného než se nějakým způsobem dohodnout.
Biden ukázal, že je připraven přijmout osobní nebezpečí, byť nějakým velmi omezeným způsobem. Říká se tomu costly signal. Tím, že vás to něco stojí, musí druhá strana vnímat, že jste připraven platit. A když jste připraven platit, tak vám na tom záleží a asi se na to nevykašlete. Slova jsou totiž velmi levná.
Amerika je jedním z největších podporovatelů Ukrajiny, co se vojenské pomoci týče. Dodala raketomety HIMARS, posílá obrněné transportéry, munici, zbraně. Kam se její pomoc může ještě posunout?
Amerika je jediný západní stát, který může výrazně navýšit pomoc. Zejména proto, že americká armáda má ve skladech starou techniku z dob studené války. Na druhou stranu musí vyvažovat pomoc Ukrajině dalšími závazky ve světě. Zejména v Pacifiku, kdy USA říkají, že Rusko je sice nebezpečné, ale není protivníkem číslo jedna. Tím je Čína. Proto je třeba kapacity balancovat, aby bylo možné čelit nějaké situaci v možném konfliktu o Tchaj-wan.
Rusko na druhou stranu již získalo podporu ze strany Íránu. USA se obávají, že by jej mohla vojensky podpořit i Čína, nebo dokonce KLDR. To už zavání světovým konfliktem, nebo ne? Máme se bát?
Nemyslím si, že by došlo na světový konflikt. Čínská podpora Ruska může být pro Ukrajinu obrovský problém, tam bychom se radši bát měli, protože její průmyslový potenciál hraje první ligu. Rusko a Čína jsou nějakým způsobem spojenci, přestože Čína dosud trochu balancovala v podpoře Ruska. Čína nestojí o přímý konflikt se Západem, ale také nestojí o to, aby Rusko nějak zásadně prohrálo. Uvidíme, jak se ta situace vyvine.
Zároveň je třeba říct, že na rozdíl od pomoci Západu Ukrajině je pomoc, kterou Rusko dosud dostalo, pomoc v uvozovkách. Pořád je to byznys. Pochybuju o tom, že Severní Korea a Írán poskytují Rusku zbraně zadarmo. U Íránu vidíme, že jsou součástí platby moderní ruské bojové letouny, předpokládám, že Korea si také spíše než penězi nechává zaplatit nějakou technologií.
Možná to zní směšně, že vám musí pomáhat takové státy, na druhou stranu se jedná o země, které se velmi dlouho připravují na válku s Amerikou. Mají ve skladech víc a můžou se o to podělit.
Co Rusko nemůže prezentovat jako vítězství, je ztráta Krymu. Všechno ostatní se dá nějakým způsobem zaonačit tím, že „je proti nám celý Západ“.
V našem minulém rozhovoru jste také řekl: „Rusko zašlo poměrně daleko a já si neumím úplně představit, že by Vladimir Putin mohl ustoupit, aniž by mohl výsledek jednání doma prezentovat jako vítězství.“ Co by pro Rusko mohlo být uspokojujícím výsledkem?Rusko se podle nového příběhu brání invazi Západu. Vítězstvím bude, když se ubrání. Co Rusko nemůže prezentovat jako vítězství, je ztráta Krymu. Všechno ostatní se dá nějakým způsobem zaonačit tím, že „je proti nám celý Západ“.
Nyní to vnímáme tak, že Rusko utrpělo velké porážky, nicméně pokud by dokázalo teritoriálně zastavit konflikt tam, kde je teď, pohledem ex post by byla teritoriální změna ve prospěch Ruské federace. A pokud bude za dvacet let výsledkem to, že Doněck, Luhansk a velká část obsazených oblastí budou součástí Ruska, bude to objektivně vítězství. Ušmudlané a neslavné, něco jako zimní válka.
Jak se tedy podle vás bude konflikt nyní vyvíjet?
Já se nechci zase mýlit (smích). Nejpravděpodobnější vývoj je takový, že konflikt zamrzne, ale obě strany ještě zkusí nějakou ofenzivu. Zdá se, že ruskou vidíme již nyní. Zároveň Ukrajina, která se připravovala na jarní ofenzivu, musí s největší pravděpodobností nasazovat rezervy včetně těch, které si schovávala na útok, takže bude vyčerpána.
Je otázka, zda obráncům přijde tolik techniky, aby zvládli osvobodit velkou část okupovaných území. Z dlouhodobého hlediska si myslím, že se fronty stabilizují a nabude to nějakou formu stagnace jako během korejské války, kdy ani jedna strana nebyla schopna to vojensky ukončit.
Řada lidí také doufá, že Putin nebude navěky prezidentem. V dohledné době by snad měl být nahrazen, protože mu je již přes sedmdesát a nemůže prezidentovat napořád. A i kdyby byl nahrazen jiným Putinem, bude jednodušší s takovým člověkem jednat. Dneska s Putinem nikdo nechce usednout za stůl. Nástupce nebude mít takovou historii a bude naděje, že to bude v budoucnu lepší.
