Yaksha: Svého vietnamského otce jsem pohřbil ve vlastním hrobě. Za rodinou létám na konec světa, ale stojí to za to (Rozhovor)

Ve svém životě jsem už zažil tolik věcí, které se zdály nemožné, že pro mě nic není úletem, ani taková spolupráce. Plánovat něco takového je zbytečné, ale ty cesty nejsou až tak vzdálené, protože kontakt tam je poměrně úzký. Už asi třikrát po sobě se mi stalo, že když jsem přijel do NYC, tak jsme skončili na bytě mezi 20 lidmi, kde byli Rocky a Rihanna. Ale tyto hvězdy za sebou mají tak přísné smlouvy od vydavatelství, že se s nimi zkrátka nedělají spontánní featy někde na bytě.

Ty jako někdejší CEO Def Jamu pro Česko a Slovensko bys v takovém případě neměl větší slovo?

Větší slovo při takové spolupráci jsou jen peníze. Ale otázkou je, jestli by se to vyplatilo. Co by tak velká investice do spolupráce nějakého Slováka se světovou megastar přinesla oběma stranám? Dejme tomu, že bych zajistil featuring Tině s Rihannou. Opravdu by Tina potřebovala investovat tak velký balík do spolupráce, která by jí stejně větší slávu na Slovensku a v Česku, kde je už dávno známá, nepřinesla? Dávalo by to smysl maximálně u nějakého Čecha nebo Slováka, který má globální plány na světovém trhu.

Aktivity F*CK THEM se soustřeďují zejména na Spojené státy, do kterých jezdíš pravidelně hledat nové talenty. Můžeme očekávat nějakého dalšího Tekashiho?

Tehdy nebylo a ani teď není mým cílem jet do USA a najít si tam hvězdu, se kterou budeme spolupracovat. Je to jen o tom, že jsem v úzkém kontaktu s některými interprety, spolupracujeme spolu a někomu z nich se podaří prosadit, někomu ne.

Těžko říct, jestli přijde další 6ix9ine, protože u něj jsem od samého začátku viděl, že má velmi jedinečný projev, který na scéně neměl absolutně žádnou obdobu. Nebyl s ničím srovnatelný, a ať už ho někdo měl rád, nebo ho nenáviděl, tu originalitu musel uznat úplně každý. Ale myslím si, že i Fleego má velký potenciál, také má svůj jedinečný projev, a hlavně obrovský drive, což je pro interpreta klíčové.

Kromě New Yorku pravidelně cestuješ i do Vietnamu za svou rodinou, za kterou jsi byl i začátkem letošního roku. Jaké to je, létat za nimi přes půlku světa?

Časově je to velmi podobné, jako když někdo jede z Prahy za babičkou do Košic a chytí zácpu na hranicích. (smích) Cesta tam mi trvá 16 hodin. Rozdíl je ale v tom, že si s nimi neumím plnohodnotně popovídat, protože neumím vietnamsky. Přesto je to však nepopsatelný pocit vždy, když se s nimi můžu setkat a trávit s nimi čas. Kouzlo je i v tom, že jsem svou babičku společně s ostatními členy rodiny ve Vietnamu objevil teprve před sedmi lety.

Proč až tak pozdě?

Jedná se o rodinu z otcovy strany, který s námi nežil. Cestu k této části rodiny jsem musel najít sám. Vždy jsem ji chtěl objevit, ale když jsem byl teenager, tak jsem na to neměl peníze. A v té době stály letenky do Vietnamu cca 90 000 slovenských korun (zhruba 77 000 korun – pozn. red.), což bylo na tu dobu více než ojeté auto. Už když se mi začalo dařit podnikat s Queensem, tak jsem se chodil pravidelně dívat do cestovky, kolik zrovna stojí letenky, ale i tak to pro mě pořád bylo hodně.

Věděl jsi, jak najít svou vietnamskou rodinu, když jsi nežil s tátou a prakticky jsi o ní nic nevěděl?

Dostal jsem na ně kontakt až poté, co mi otec zemřel ve Švédsku, kde žil s úplně jinou identitou kvůli nějakým průšvihům. Já jako syn, který se měl postarat o jeho ostatky, jsem podle jejich úřadů papírově ani neexistoval. Musel jsem proto podniknout několik komplikovaných kroků, abych vůbec mohl jeho ostatky dostat na Slovensko. A navíc jsem si musel koupit hrob na své jméno, protože na Slovensku nemůžeš pohřbít člověka jiné státní příslušnosti.

Takže můj otec v podstatě leží v mém vlastním hrobě. Chtěl jsem ale mít své povinnosti a závazky jako syn vůči otci splněné i přesto, že se na nás vykašlal. A právě tehdy jsem začal pátrat po své vietnamské rodině, abych jí mohl oznámit, že otec zemřel. Naštěstí se mi to podařilo díky kontaktům z vietnamské komunity, ze které někteří přišli na Slovensko v podobné době a ze stejného města jako můj otec. Je to příběh jako z telenovely.

Jak reagovali, když jsi za nimi poprvé přijel?

Okamžitě mě mezi sebe přijali. Sám jsem přitom nevěděl, co čekat. Poprvé, když jsem se s nimi setkal, bylo to v roce 2016, jsem si řekl, že pokud mě mezi sebe nepřijmou a nebude tam chemie, tak si alespoň udělám dovolenou ve Vietnamu.

A věděli vůbec předtím, než jsi za nimi přijel, že mají někde ve střední Evropě vlastního potomka?

To ano. Celkově jsou rodina a vztahy pro Vietnamce důležité a já jsem navíc prvorozený syn jejich nejstaršího syna, což je pro ně o to významnější. Věděli o tom celý život, jenže stejně jako otec nebyl s námi, tak moc neudržoval kontakt ani se svou rodinou ve Vietnamu. Byli proto rádi, že jsem je našel, a vždy mají obrovskou radost, když je přijedu navštívit.

Jak tam spolu s rodinou trávíte čas?

Vždy je to jedna velká oslava, o víkendu mě brali na různé výlety po vietnamském vnitrozemí, na loď a trávili jsme spolu všechen volný čas. Ale vzhledem k tomu, že jsou nesmírně pracovití, jsem je přes týden nezatěžoval a vždy jsem odjel na ostrovy, kde jsem si užil klasickou dovolenou buď s přítelkyní, nebo kamarády, a vrátil se za nimi do Saigonu až ten další víkend.

Co pro tebe znamená Vietnam?

Přestože tam mám rodinu, nemůžu o něm říct, že je to můj druhý domov, protože jsem tam byl zatím jen 6krát v životě. Mnohem větší zázemí mám například v New Yorku. Jsem však velmi rád, že tam mám svou rodinu, která mi je už nyní skutečně blízká, a celkově miluji tu zemi, její kulturu, jídlo a lidi. A jsem rád, že je součástí mého života a možná bude mít ještě nějaký vliv na můj příští život.

Uměl by sis tam představit žít? Že by ses tam na stará kolena přestěhoval za svou rodinou?

Byla to jistou dobu moje představa, že jednoho dne prodám všechny majetky, které jsem za život nashromáždil, a odstěhuji se dožít někam do přímořské části Vietnamu. A pořád ta představa platí, jen už si nejsem úplně jistý, jestli to bude Asie. Je to pro mě jiná mentalita a nevím, jestli bych si na ni uměl zvyknout. Sice tam mám polovinu rodiny, ale já jsem Evropan.

A asi se na stará kolena vidím spíše někde v Itálii, kde budu mít malou kavárnu se třemi stoly a budu otravovat hosty se svými příběhy o tom, jak jsem kdysi vydával tracky největším rapovým jménům na světě.

Jaké vlastně bylo vyrůstat se svými vietnamskými kořeny v Martině v 90. letech?

Tuto otázku dostávám během svého života často, protože každý automaticky očekává, že to muselo být něco strašného, ​​plného rasismu a diskriminace. Ale mně se na sídlišti žilo úplně stejně jako mému kamarádovi, který byl Rom, nebo dalšímu kamarádovi, který měl nadváhu. V dětství můžeš být terčem šikany za cokoli, v čem se odlišuješ od „normálu“. A stejně jsem šikanoval i já spolužáky, kteří byli jiní.

Já jsem to sice schytával, ale nikdy jsem to nebral jako rasismus, ale jen jako dětskou šikanu, která se děje běžně. Pamatuji si dokonce, jak mezi kámoši přišla do módy skinhead kultura a já jsem byl smutný, že do ní nemohu patřit také, a to jen proto, že jsem žlutý. (smích) Přestože mně se nelíbila jejich filozofie, ale líbilo se mi, že přišlo něco, co má svou vlastní kulturu a módu.

„Žlutý skinhead“ je silný paradox.

Mně se zkrátka líbily ty bombery a ani jsem se nezamýšlel nad tím, že to s sebou nese i rasismus. Ale jak říkám, já jsem ta 90. léta v Martině přežil bez nějaké újmy a střetu s rasismem. Byl jsem šikanovaný, ale ne kvůli nenávisti vůči Asiatům. Děti si zkrátka vždy něco najdou. Stejně jako jsem i já šikanoval své kamarády.

V rodném Martině sis nedávno koupil apartmán. Jaké s ním máš plány? Je to investiční byt, nebo sis ho koupil pro sebe k pobytu, když tam zrovna jsi?

Vtipné je, že všechny své nákupy nemovitostí činím spíš pocitově a spontánně. I když by se to asi nemělo, ale zatím mi to vychází. Čistou náhodou jsem se při jedné debatě dostal k tomu, že jeden známý koupil byt v Priekopu, což je sídliště v Martině, kde jsem vyrůstal. A zaujalo mě, že to bude takový lepší komplex i s vlastní restaurací, kavárnou a staví ho rovnou u školy, do které jsem chodil.

Jen tak z legrace jsem řekl, že kdybych to věděl, tak si tam koupím byt i já. A on se mě ani nezeptal, jestli to myslím vážně, jen najednou vytáhl telefon a zavolal realiťákovi, jestli tam je ještě něco volného, ​​a on na to, že se mu akorát jeden uvolnil. Tak jsem rovnou poslal zálohu, ačkoli půlhodinu předtím jsem ještě ani nevěděl, že tam chci nějaký byt.

Také v něm plánuješ interiér za 250 000 eur (téměř 6 milionů korun – pozn. red.) jako ve svém aktuálním mezonetu v Bratislavě?

Už asi nebudu tolik bláznit, i z toho důvodu, že tam budou chodit i cizí lidé, ale určitě to bude také velmi pěkný a originální interiér. Ale vtipné je, že jen interiér v bratislavském bytě byl dražší než celý byt v novostavbě v Martině.

Máš už pět nemovitostí, pokud se nemýlím. Co s nimi tedy plánuješ?

Ano, tahle je pátá. Plánuji spustit projekt Love Them Places, v jehož rámci budu lidem nabízet možnost pronajmout si mé nemovitosti, ve kterých i já sám žiji. Konkrétně tento martinský byt budu cílit na sportovce, kteří tam jezdí lyžovat, jezdit na kole či na turistiku. Takže tomu přizpůsobím i samotný interiér. A jelikož se do Martina rád vracím, bude občas sloužit i mně.

Na Instagramu to vypadá tak, že ti vychází všechno, do čeho se pustíš. Máš v životě i nějaká selhání, o kterých na sociálních sítích nemluvíš?

Sociální sítě považuji za výkladní skříň. Je to jako prodejna, ve které nabízíš sebe, svou práci, tvorbu a v podstatě mínění o sobě samém. Kdybys prodával boty, také nedáš do výkladu ty nejošklivější, které tam máš, že? Zároveň je třeba si uvědomit zodpovědnost za dosah, který člověk má. Měl by se snažit sdílet co nejinspirativnější obsah.

To, že na oslavě piješ a sdílíš to, tak to není známka toho, že jsi real, ale posíláš do světa propustku dětem a mládeži, která tě sleduje. Proto se snažím zacházet se svým dosahem zodpovědně a sdílet hlavně pozitivní obsah, kde prezentuji své úspěchy, a ne selhání.

Na závěr mi nedá nezeptat se, jak vnímáš novou skladbu Lowkey, ve které se Porsche Boy tak trochu obul do tvého vydavatelství a naznačil, že tvoji interpreti s tebou mohli mít podepsané nevýhodné smlouvy. Cituji: „Som rád, že som nepodpísal F*CK THEM, môj cash by bol v novom Yakshovom aute.“

S Porshe Boyem nemám osobně žádný problém. Byl jsem jeden z prvních lidí s dosahem, kteří ho podporovali už od jeho tracků na Soundcloudu. Také jsem mu vydal track na svém YouTube, abych mu pomohl dostat jeho tvorbu mezi lidi. Hrál na tour, kterou jsme organizovali, a také jsem ho pozval do videa F*CK THEM & friends. Veřejně jsem se ho zastával, když ho dissovali, aniž bychom spolu měli nějaký pracovní vztah.

Před třemi lety jsem mu dal nabídku vydávat pod F*CK THEM, kterou nepřijal. Od té doby jsme se několikrát viděli a vždy se ke mně choval přátelsky. Na důvod, proč mě a moje auto zmiňuje v tracku, se musíš zeptat jeho. Já zůstávám jeho fanouškem a přeji mu, ať se mu daří.