Kvalifikací nebo přímo startem některého ze závodu Formule 1 prošly tři Italky, Britka a Jihoafričanka.
Seznamujeme tě s pěticí žen, které se pokusily kvalifikovat, nebo se dokonce postavily na start závodů Formule 1. Poslední z nich se to podařilo před více než třiceti lety.
Maria Teresa de Filippis: první dáma Formule 1
Průkopnicí účasti žen v prestižních závodech Formule 1 (F1) se v padesátých letech minulého století stala Maria Teresa de Filippis. První žena, která kdy do F1 pronikla, a dokonce několik závodů odjela, se narodila v roce 1926 v Neapoli do zámožné aristokratické rodiny. Její otec vlastnil významnou energetickou společnost.
Už jako dítě si Maria Teresa v otcových vozech hrávala na závody. Sešlapovala pedály a hýbala se všemi možnými pákami. Se skutečnými závody začala ve dvaadvaceti letech. Předcházela tomu sázka s bratry. Ti tvrdili, že se jejich sestra nikdy nenaučí řídit a nebude dost rychlá. Maria Teresa si umanula, že bude nejen rychlá, ale že bude také vítězit.
A to se jí dařilo od samého začátku. Vítězně skončil už její debut v závodě na trati Salerno – Cava dei Tirreni v roce 1948, do kterého se vydala s malým Fiatem modelu Topolino. Za chvíli přešla k vozům Maserati, s jedním z nich skončila druhá ve Velké ceně Neapole. V roce 1957 si koupila Maserati 250F, což byl tehdy jeden z nejlepších závodních automobilů. Později si vyzkoušela také Porsche.
Do seriálu Formule 1 nastoupila jako první žena v historii 15. června 1958 na okruhu Spa-Francorchamps v Belgii. Tehdy skončila poslední, desátá. Toto umístění zůstalo jejím největším úspěchem mezi muži. V následujících dvou letech se účastnila ještě čtyř závodů. Dvakrát nepostoupila z kvalifikace, dva závody nedokončila kvůli porouchanému autu. Do závodu v Remeši ji organizátoři odmítli pustit s vyjádřením, že „jedinou helmu, kterou může žena nosit, je ta u holiče“. To byl prý ojedinělý předsudek, s nímž se během své kariéry setkala.
V srpnu 1959 se zabil pilot Porsche a její dobrý přítel Jean Behra. Maria Teresa de Filippis se kvůli jeho smrti rozhodla se závoděním skončit a věnovala se rodinnému životu. Až po několika desítkách let rozšířila řady Klubu bývalých jezdců Grand Prix, na konci devadesátých let byla jeho viceprezidentkou. Zemřela v roce 2016.
Lella Lombardi: jediná žena, která ve Formuli 1 bodovala
Po de Filippis se v mužských závodech prosadila o téměř dvacet let později další Italka. Lella Lombardi z italského městečka Frugarolo v oblasti Piemont je navíc dodnes jedinou ženou, které se ve Formuli 1 podařilo dosáhnout na body.
Narodila se v roce 1941 a zájem o řízení projevovala odmalička. Svůj sen si začala plnit malými krůčky. Nejprve jako čerstvě plnoletá rozvážela dodávkou produkty z rodinného řeznictví. Touha stát se pilotkou F1 byla silná. První vůz si Lombardi koupila na splátky, podpořila ji sestra s manželem.
Prosadit si zájem o závodění nebylo pro Lellu v šedesátých letech snadné. Dostalo se jí ale ohromné podpory jak od rodiny, tak od obyvatel jejího rodného města. Lella totiž byla nesmírně ambiciózní a nebojácná. To platilo nejen o životě na závodních tratích, ale i v soukromém životě. Nikdy se nebála například otevřeně mluvit o své homosexuální orientaci.
Lella Lombardi byla na tratích stále úspěšnější, začala se závoděním živit a přestěhovala se do Londýna. S vozem Brabham BT42 se v roce 1974 ale na Velkou cenu Velké Británie nekvalifikovala.
Rok 1975 byl historickým milníkem nejen pro Lombardi, ale i ženskou stopu v F1 obecně. Italka se toho roku účastnila celkem dvanácti velkých cen, což se dosud žádné závodnici nepodařilo překonat. Největšího úspěchu dosáhla 27. dubna 1975 na Velké ceně Španělska na okruhu Montjuïc.
Závod to vůbec nebyl jednoduchý. Trať kritizovaly pro její malou bezpečnost i tehdejší hvězdy jako Emerson Fittipaldi. Tehdy už dvojnásobný mistr světa nakonec do závodu vůbec nenastoupil. Na okruhu došlo dokonce k nehodě, při níž zemřeli čtyři diváci. Závod byl nakonec předčasně ukončen po 29. kole. Lella Lombardi figurovala na šestém místě. Organizátoři se rozhodli, že všem na bodovaných pozicích dají jen polovinu bodů. Lella Lombardi si tak ze Španělska odvezla půl bodu a stala se první a jedinou ženou, které se nějaký bod z F1 podařilo získat.
Na tento mimořádný úspěch už ale později nenavázala. Navíc se začaly výrazně zhoršovat její vztahy s pořadateli a dalšími závodníky. Formuli 1 opustila v roce 1976, závodění a sportovním vozům se však věnovala nadále. Aktivní kariéru ukončila v roce 1988, o rok později založila vlastní stáj Lombardi Autosport. Dlouho si ji ale neužila. V roce 1992 podlehla zákeřné rakovině.
Divina Galica: Obojživelnice, která dosáhla významného milníku společně s Lombardi
U Lelly Lombardi ještě chvíli zůstaneme. V roce 1976 totiž nebyla jedinou ženou, která se kvalifikačního závodu F1 zúčastnila. Tehdy se Italka do Velké ceny nekvalifikovala, porazila ji navíc jiná závodnice, Britka Divina Galica. Šlo o jediný závod v historii F1, kdy se na start postavila více než jedna žena.
Galica byla považována za velký závodní talent, nikdy ho ale neměla šanci ukázat. K tomu, aby se přiblížila tehdejším špičkovým závodníkům, jí podle serveru SvětFormule chyběly technické dovednosti. Po neúspěšné kvalifikaci v roce 1976 se o start pokusila ještě dvakrát v roce 1978, ani tehdy se ale neprosadila.
K její krátké závodní kariéře se ale váže zajímavost. V roce 1976 byla prvním člověkem po třinácti letech, který do závodu nastoupil se startovním číslem 13. Na okruhu bylo tohle číslo považováno za nešťastné a stáje se jeho použití často vyhýbaly. Jedním z důvodů, proč se třináctka neobjevovala, byla tragická úmrtí dvou závodníků s tímto číslem v letech 1925 a 1926. V následujících desetiletích si číslovku vybrali jen dva lidé – Mexičan Moises Solana v roce 1963 a právě Galica v roce 1976.
Formule ale nebyly jedinou sportovní aktivitou, které se Britka věnovala. Když jí bylo dvacet let, účastnila se coby lyžařka zimní olympiády v Innsbrucku v roce 1964. Ve stejném sportu reprezentovala také v Grenoblu (1968) a v Sapporu (1972), kde dokonce skončila sedmá. Jednou si dojela pro medaili i ve Světovém poháru a byla také držitelkou britského rychlostního rekordu ve sjezdu. Dosáhla rychlosti 201 kilometrů v hodině. Na olympiádu se coby lyžařka podívala ještě jednou, a to v roce 1992. Bylo jí 48 let.
Desiré Wilson: Kariéra možná nejtalentovanější ženy F1 skončila dříve, než začala
Desiré Wilson, kterou mnozí považovali za vůbec nejtalentovanější závodnici všech dob, se narodila v roce 1953 v Brakpanu v Jihoafrické republice. Její matka byla jihoafrická motocyklová šampionka. Desiré začala závodit jako dítě ve své rodné zemi, kde brzy sbírala jeden úspěch za druhým. V roce 1975 vyhrála jihoafrický šampionát Formule Ford. Následně se s manželem přestěhovala do Anglie a její sláva začala stoupat.
V roce 1978 zaujala svými výkony v závodech Aurora, nemistrovské odnoži Formule 1, kde ve čtyřech závodech pokaždé dojela v TOP 6. O rok později zaznamenala čtyři pódiová umístění, celkově skončila sedmá.
Zlomovým rokem byl pro Wilson rok 1980. Tehdy přešla do Formule 1 a pod soukromou stájí Brands Hatch Racing se zúčastnila britské Grand Prix. Do závodu se ale nekvalifikovala, i kvůli tomu, že její auto technicky nestačilo na ostatní.
Sponzoři se nadějné závodnici sháněli špatně. Šanci dostala v roce 1981 od Kena Tyrella. Slavný manažer F1 jí nabídl, aby zkusila Velkou cenu v rodné Africe. Kvalifikovala se do ní na šestnáctém místě, jednu etapu dokonce zakončila na šestém místě. Závod ale nakonec nedokončila kvůli rozbité převodovce. Z politických důvodů byla navíc jihoafrická zastávka později prohlášena za nemistrovskou a do startů v F1 se tak Wilson počítá jen Velká Británie.
Ken Tyrrell ale o talentovanou závodnici stál a nabídl jí, že za jeho stáj může jezdit, pokud sežene dostatek sponzorů. To se ale Wilson nepovedlo. Hledání sponzora pro ni bylo extrémně náročné i proto, že byla rodačkou z jihu Afriky, kde v té době vrcholila politika apartheidu (rasové segregace, pozn. red.). V roce 1981 tak Wilson z F1 definitivně odešla. V pozdějších letech stále soutěžila v méně známých závodech, příležitost ukázat svůj potenciál v prestižní Formuli 1 už nikdy nedostala.
Giovanna Amati: Italka, která doplatila na nezkušenost
Seznam závodnic, kterým se podařilo prosadit ve Formuli 1, jsme začali v Itálii a tam ho také skončíme. V devadesátých letech se na úspěchy Marie Teresy de Filippis a Lelly Lombardi pokusila navázat jejich krajanka Giovanna Amati.
Ta se narodila 20. července 1959 do bohaté rodiny filmového magnáta a herečky. Když jí bylo patnáct, koupila si motocykl, který ale musela před svými rodiči skrývat. Profesionální kariéru zahájila v roce 1981, kdy startovala v sérii formule Abarth, následně se přesunula do italské Formule 3. Nevedla si tam špatně, v roce 1987 se tak objevila ve Formuli 3000, která byla v té době finálním krokem k přípravě pro Formuli 1.
Tam ale kýžených výsledků nedosahovala, během čtyř ročníků nedojela ani jednou na bodovaných pozicích. Přesto v roce 1992 podepsala smlouvu s týmem Brabham, který v té době ale vůbec nebyl konkurenceschopný, a navíc mu hrozil bankrot.
Amati podepsala smlouvu s touto automobilkou jen několik týdnů před startem sezóny a její nezkušenost byla během startů znát. O kvalifikaci se pokoušela celkem třikrát – v Jihoafrické republice, Mexiku a Brazílii, pokaždé neúspěšně. Za vítězi výrazně zaostávala.
Na nedostatek publicity si ale Amati rozhodně stěžovat nemohla. Stránky novin bohužel neplnily zprávy o jejích výkonech, ale spekulace o možném románku se slavným Nikim Laudou. Po neúspěšných startech ji tým Brabham vyměnil za závodníka Damona Hilla.
Pokud se novináři věnovali její závodnické stránce, bylo to z jediného důvodu: protože je žena. Na mizogynní prostředí také Italka sama později vzpomínala: „Je to mužské prostředí a chtějí, aby to tak zůstalo – závodníci, novináři, všichni. Když jsem se účastnila první Grand Prix v Africe, podal mi ruku jediný člověk, závodník Ayrton Senna. Přišel za mnou a řekl: ‚Vítej, Giovanno, jsem rád, že jsi tady. Gratuluji.‘ Ostatní mě ignorovali. A když jsem neuspěla, pokrčili rameny a řekli, že je to proto, že jsem žena.“
