Posledních pár let nás čím dál častěji obklopuje móda, kterou popisujeme jako genderově fluidní. Za typem oblékání se skrývá celá filozofie a jeho původ je starý skoro jako lidstvo samo.
Ať už jdeš po ulici, zapneš televizi, nebo projíždíš internet, čím dál častěji vidíš módu, kterou označujeme jako genderově fluidní. Ačkoliv se nejedná o žádný vynález moderní společnosti, je tématu nyní přikládána větší pozornost, a to zejména kvůli současným popovým hvězdám, jako jsou Harry Styles, Billie Eilish, Jaden Smith a mnoho dalších. V tomto článku se dočteš víc o myšlenkách, které se za typem oblékání skrývají, a také popíšeme jeho evoluci.
Často se setkáváme s tezemi a hlasy, které tvrdí, že genderově fluidní módu nelze definovat. Důvodem je fakt, že si každý může představit různé věci v závislosti na tom, s kým se baví, i to, že na typ oblékání může naše mysl nahlížet prostě jinak. Obecně se však dá říct, že jde o takovou módu, která napadá a zpochybňuje vnucené hranice odívání rozlišené na pánské a dámské, které vytvořila společnost. Genderově fluidním oblečením tak může být prakticky jakýkoliv kousek oblečení, který reflektuje naši osobnost a neinklinuje k sociálnímu konstruktu, jenž rozděluje šatník podle pohlaví.
Stigma, na které jsme v průběhu života skoro všichni alespoň jednou narazili, je například „tradiční“ určení barev podle pohlaví, tedy že růžová je pro holčičku a modrá pro chlapečka. Nebo akceptování sukní a šatů pouze na ženách, zatímco oblek s kravatou je adekvátní výhradně pro muže. Otázkou však zůstává: Kdo diktuje, kterému pohlaví náleží specifické oděvní kousky?
Když zabrouzdáme hluboko do historie, žádné striktní rozdělení neexistovalo a kousky, které nosili muži i ženy, se prolínaly. V průběhu některých epoch sice výraz genderu odrážel představy tehdejší společnosti, ty jsou však diametrálně odlišné současnému nahlížení na oděv, což svědčí o tom, jak jsou tyto „nálepky“ nestálé. Oděv se ale lišil především na základě společenského postavení a příslušnosti k sociální skupině.
Od tuniky až k binaritě
První příklady genderově fluidní módy se v propracovanějším oděvním pojetí objevovaly před cca 3 tisíci lety př. n . l., a to na území Mezopotámie a starověkého Egypta. Muži i ženy volili především aranžované typy oděvů, jako jsou pláště a šály, ovíjené kolem těla nebo jednoduše konstruované tuniky a suknice. Archeologové tak měli občas problém s rozpoznáním pohlaví postav vyobrazených na památkách s figurálními výjevy. Podobným způsobem koncipované odívání bylo i ve starověkém Řecku a Římě, kde střihy disponovaly geometrickými tvary a jejich podoba spočívala v naaranžování na lidském těle. Odlišnosti v oděvu byly tvořeny různými délkami šatů či symbolickými barvami, které odkazovaly na vyšší hodnost.
Středověk, renesance, baroko a rokoko se vyvíjely stále kupředu, hranice mezi dámským a pánským šatníkem však byly stále velmi tenké. Tuniky se sice zkracovaly v košile a nohavice s punčochami získávaly charakter kalhot, běžné však byly u obou pohlaví zeštíhlené siluety, ozdobné aplikace, a v baroku dokonce i střevíce s podpatky. To byla však pouze výsada aristokratů, z nichž jedním z nejvýraznějších byl Ludvík XIV., módní ikona své doby. Ten údajně starostlivost o svůj zevnějšek prožíval více než jeho manželka, přesto nikdo nezpochybňoval jeho maskulinitu.
Přelom 18. a 19. století byl obdobím velkých změn, zejména kvůli Velké francouzské revoluci i vládě Napoleona Bonaparta. Móda se stala politickým prostředkem a vlivem průmyslové revoluce se výrazně zrychlila její produkce a uplatňování nových technologií. Důraz se začal klást na střih, což zapříčinilo absenci dekorativnosti v oděvu mužů, přičemž vedoucí pozice ve vizuální estetice začala být přisuzována ženám.
Společenské a etické normy již striktně určovaly dress code. Tak došlo ke zrodu současného nahlížení společnosti na hranice mezi ryze dámskými a pánskými prvky oblečení, a to včetně doplňků. Příkladem jsou i dlouhé vlasy, které začaly být považovány za znak ženství. Účes, kterému se říká Titus, byl prvním stylem krátkých vlasů pro ženy v moderní historii a byl považován za kontroverzní.
Výjimkou bylo hnutí Macaronies, jehož představitelé se vyznačovali „zženštilým“ vzhledem a rozostřovali hranice mezi gendery. Typické byly bílé kabáty s diamantovými sponkami, bílé nákrčníky, punčochy a střevíce s podpatky. Za jejich následovníky jsou považováni tzv. dandies. Ti byli na konci 19. století spojováni s homosexuální orientací, což napomohlo redefinici moderního muže, jak ji známe dodnes.
Žena v kalhotách. Šokující!
Počátek 20. století kompletně zničil androgynii oděvu a každému pohlaví byl přiřazen jak tvar, tak barva i materiál. Výjimečným případem, jenž akceptoval překročení striktně určeného dress codu, bylo zaujetí mužských pozic ženami v průběhu světových válek, což vyžadovalo přizpůsobení ženské uniformy praktičnosti. Ženy se sice pokoušely o prosazení kalhot jakožto běžného prvku svých šatníků, k akceptování však došlo až o několik desítek let později. Na toto omezení reagoval i Yves Saint Laurent, který roku 1966 představil dámský smoking a postaral se tak o pořádný rozruch. Jeho zákaznice, které jej měly na sobě, například nebyly vpuštěny do restaurací a hotelů.
Průkopnicemi v nahlížení na moderní dámský šatník a přejímání pánských prvků byly například Frida Kahlo, Coco Chanel nebo skupina La Garçonne, která oslavovala ženy toužící po kariéře, stylizující se do tehdy životního stylu mužů.
Druhá polovina 20. století se nesla v mnohem progresivnějším duchu, a to díky vznikajícím subkulturám, jež byly nástrojem vzdoru a politického odporu. Jedná se zejména o Freak scene, Glitz, Disco, New Romantics nebo Club Kids. Byly to alternativní skupiny s bohémským životním stylem. V centru pozornosti byl zájem o práva homosexuálů, feminismus nebo ekologická a mírová hnutí. Mladá generace tak přebrala pozici nových udavačů trendů a oproti předcházejícím konzervativním dekádám se lidé nebránili experimentům. Tím se opět otevřely dveře nebinárnosti v oděvu.
Přední osobnosti, které se pojí s touto estetikou, jsou David Bowie, Boy George nebo Mick Jagger z Rolling Stones. Ti bourali všechny genderové bariéry a i v současné době se, když se mluví o genderově fluidní módě, jejich jména skloňují asi nejčastěji. Na poli módního designu prolomili ledy návrháři jako Jean Paul Gaultier, Galliano, Yves Saint Laurent nebo i Jódži Jamamoto s Rei Kawakubo. Ti stojí za nejodvážnějšími módními počiny a popřením genderu ve svých realizacích.
Nabourat sociální bariéry
Příchod mileniálů a gen Z téměř úplně zpochybnil jakékoliv vytvořené předsudky vůči feminitě a maskulinitě v oblečení a nastavil nový ideál krásy. Ať už se jedná o muže a zájem o jejich zevnějšek a oblékání sukní, nebo o ženy v oversized oblečení podporujícím androgynní siluety. Téměř vše se u většiny jedinců společensky akceptuje a podporuje jako snaha o rozvíjení individuality.
Je ale pravda, že všichni máme v hlavách stále určité oděvní restrikce tradiční společnosti. Navíc starší generace si stále pěstuje spíše odstup od nebinárního pojetí módy. Stejně ale genderově fluidní móda v posledních deseti letech raketově stoupá na oblibě.
I digitální doba ovlivnila nahlížení na svět a jeho priority. Díky tomu se na nebinárnost v módě nenahlíží pouze jako na záležitost undergroundu či antimódní kulturu, nýbrž jako na nějaké heslo mladých lidí. Ti jsou v porovnání se svými rodiči a prarodiči odvážnější a otevřenější vůči experimentům se svým vzhledem. Tato skutečnost se umocňuje i normalizací fluidního šatníku prostřednictvím sociálních sítí, po vzoru největších světových hvězd. I velké značky jsou si toho vědomy, a i proto se na mladší zákazníky začaly orientovat. Na mladé, kteří hledají větší volnost v oděvu a snaží se nabourat sociální bariéry.
