Romantická komedie Život pro samouky ukazuje, že ne všechny ženy potřebují muže, aby mohly žít. Ještě lepší by ale film byl, kdyby odolal zkratkám žánru. Premiéru má 11. května. Jestli chceš vzít mámu na Den matek do kina, přečti si, zda za to film stojí.
Jak se vyrovnat s rozchodem, s návalem nových partnerů a s randěním v době internetových seznamek? A co teprve po čtyřicítce? Život pro samouky podle knihy Barbory Šťastné s názvem Láska pro samouky naznačuje, že těžko. Na druhou stranu ale ukazuje, že i trable mohou být určitou cestou k sebelásce a pravděpodobně poslouží daleko víc než rady ezoterických influencerů a influencerek.
Rozvod a následná nová já a nové životy se v českých romantických komediích tematizují poměrně pravidelně. Ostatně na světě není moc vtipnějších zážitků než rozpad vztahu, utápění se v depresích a ztracenost v životě. A ještě trochu vtipnější je, když se z rozchodu vzpamatovává „zoufalá žena“.
Ta se pak může snadno dostat do spárů naprosto neempatických sobeckých kamarádek nebo příbuzných, zatímco sní o tom, že potká machistického Martina Hoffmana, silného Ondřeje Vetchého nebo rošťáckého Romana Zacha, aby zase našla svoje štěstí. Posledního z nich nejmenujeme náhodou. Život pro samouky se totiž kvůli motivům vztahu mezi matkou a dcerou, krize středního věku a hledání sebelásky nabízí přirovnat k divácky úspěšným Ženám v pokušení (2010).
Na začátku vypadá všechno dobře. Klára (Jana Plodková) je novinářka v lifestylovém časopise, dokáže se starat o děti, a i když je toho občas hodně, zdá se, že život zvládá. Její manžel (Jaroslav Plesl) oproti tomu čte dlouho noviny, o dcery se stará jen do míry, která naplní škatulku „prima taťky“, a o vztah nepečuje vůbec. Aby toho nebylo málo, tráví také „spoustu času na záchodě“ (ano, i to je jeden z humorných výpadů snímku).
Romantika z manželství už léty vyprchala a nějaké slavení dalšího roku nemá ani pro jednoho příliš velký smysl. Není to ale nic, co by Klára nemohla napravit, a tak na den výročí zamlouvá stůl v hezké restauraci, a v osudný večer to dokonce vypadá, že jí manžel přinesl květinu.
Místo oživení vztahu ale Kláře oznamuje, že už nemůže dál. Chtěl by si dát od vztahu pauzu. Jestli se chce rozvést, ještě neví, tak jako tak si ale prý od sebe oba „potřebují odpočinout“, čímž novinářce vnucuje novou životní etapu.
Rozchod Kláru nakonec nezaskočil tak, jak si myslela, a noví partneři mohou postupně do života přicházet a zase z něj mizet. Pomoci by jí v tom mohla maminka (Zuzana Kronerová), životem i vztahy protřelejší žena. Nebo možná ezoterická koučka Muriel (Barbora Seidlová), která chce s Klárou po rozhovoru točit seriál o sebelásce a cestě do vlastního nitra.
Rozchod neznamená konec
Přestože to tak může působit (a z traileru i působí), hlavní postavy Života pro samouky celkem překvapivě nepochází z alternativní reality, kde je hlavním cílem žen co nejdřív „klofnout“ chlapa, protože bez něj přece nejde normálně žít. A z části i proto, že za její postavou nestojí muž středního věku, se většina toho, co Klára dělá, jeví tak nějak uvěřitelněji.
Vztah Plodkové a Plesla nám scénář dostatečně dlouho ukazuje jako vyčpělý, a přestože je po rozchodu Klára smutná, nehroutí se v láskyplné vzpomínce. Stále dokáže fungovat jako dospělý člověk a ví, co by ve svém případném novém vztahu měla (nebo neměla) zapotřebí. Postupně sice potkává několik mužů (a taky je má pečlivě roztříděné do kategorií) a zkouší s nimi začít více či méně závazný románek, dokáže ale rozeznat hranici, za kterou nechce jít, byť někdy nedokáže různé problémy elegantně řešit.
Potkává spolužáka z vysoké školy Daniela (Václav Neužil), seznamuje se i s podivně hodným a šarmantním Davidem Švehlíkem. Na Tinderu se dokonce matchuje s mužem se zálibou převlékat se za jednorožce (Lukáš Příkazký). Tinder pro ni přitom není technologií z jiného světa a žádný z mužů, se kterými si vyrazí, není ani o dvacet let mladší nebo starší.
Podobně se povedl zachytit i samotný rozchod a je osvěžující, že se dva dospělí vzdělaní lidé dokázali dohodnout na nenásilném řešení, kterým svoje děti omezí co nejméně, aniž by k tomu potřebovali Martina Hoffmana ze Střídavky, aby jim pomohl rozplánovat čas v Google kalendáři, protože čtyřicátníci nerozumí ani technologiím, natož time managementu. V neposlední řadě nepřichází uvolněná maminka do života jako metelice v podobě Elišky Balzerové a je (ve srovnání s ostatními českými komediemi) poměrně empatická.
Reálné postavy se zkratkovitými osudy
Život pro samouky popisuje všechny výše zmíněné události téměř výhradně optikou Kláry. A i díky tomu, že Plodková hraje poměrně plastickou postavu, se tvůrkyním daří vyhýbat porozvodovým stereotypům, případně je místy lehce ironizovat. Tlak na randění a požadavky na konformitu z jedné strany a individualitu z té druhé Plodková sarkasticky glosuje ve voice overu a sama do stereotypu příliš nesklouzává.
Jako novinářka, jejíž prací je bavit se s lidmi, drží její postava pohromadě. Před muži se nepitvoří, zbytečně se jim nepodbízí, a i když občas v hlavě zazmatkuje, nedává to na sobě obvykle znát. Z vnitřních monologů i z interakcí s ostatními postavami ji poznáváme jako sebekritickou ženu, která sice moc neumí řešit problémy, ale má dost ostré lokty na to, aby upustila jedovatou poznámku. A co víc, dokážeme si domyslet, z čeho její vlastnosti pramení vzhledem ke kontextu uvolněné výchovy její vlastní matky (a pokud bychom si to domyslet nedokázali, prozradí nám to později sama).
Na druhou stranu filmu po chvíli začne ubližovat, že Kláru poznáváme jenom v úzkém výběru životních situacích – během vyhrocených/kocovinových pracovních dní, na „romantických“ schůzkách nebo při brouzdání seznamkou.
Scény, kdy se projeví jako starostlivá empatická matka, když veze dceru z nepovedené oslavy narozenin, nebo když sebevědomě odjíždí z chalupy svého partnera, nám ji pomáhají přiblížit a je škoda, že jich ve filmu není více.
Už kvůli tomu, že celý film evidentně sleduje cestu za osobní změnou, která skrz opakující se monotematické situace využívá jednu zkratku za druhou. Jeden z potenciálních partnerů pomůže Plodkové při pádu z kola a za pár scén se z ničeho nic objeví na ulici a pomůže jí znovu – tentokrát s kufrem a odvozem.
Jeho postava hezky rozbíjí představu machistického muže, který svou existencí zachrání opuštěnou ženu. Je citlivý, pečující, emotivní, aniž by film tyto vlastnosti romantizoval, a naopak ukazuje i možná úskalí podobných charakterů. Epizoda mezi ním a Plodkovou se ale odehrává až příliš rychle a vztah mezi oběma postavami vidíme jen v několika krátkých útržcích. A zrovna tak rychle zobrazují tvůrkyně i všechny další střípky Klářina milostného života, byť žádný jiný jeho aspekt neukazují.
Pleslovi zase stačí jedna schůzka, aby si uvědomil, že mu manželka chybí a odcházet od ní byla chyba. O jeho původní motivaci vztah ukončit jsme se přitom do té doby moc nedozvěděli. Víme jen, že si koupil motorku a pravděpodobně na ní jezdí s milenkou, která miluje – chvíle napětí – motorky.
Zkratky podtrhuje i řada zrychlených scének, podobných starým groteskám, v nichž se Klára chaoticky maluje, obléká, případně někam cestuje. To všechno jen proto, abychom se mohli zasmát, protože všichni žijeme tak trochu v chaosu a tohle přece sami dobře známe.
Všechny aféry ve filmu slouží jako romantické oddalování finální charakterové proměny Kláry, která bezbřeze bloumá mezi představami okolí o tom, jak by se měla chovat. Kromě nich k této proměně (případně katarzi) vede ale jenom pramálo věcí.
Generace Z mluví anglicky, ne?
I přesto se ale pravděpodobně podaří s vtipnou sarkastickou Plodkovou, s níž jsme se seznámili naposledy ve filmu Ostrov, minimálně do určité míry sžít. Méně pochopení už ale najdeme pro nereálné prostředí redakce, kde se šéfredaktor (Andrej Polák) chová jako postava Bryana Crenstona v How I Met Your Mother a Kláru zasypává hláškami typu: „Zítra budu mít v počítači článek, nebo tvoji výpověď.“
Stejně mimo je i postava starší z dcer, která se nevyjadřuje téměř jinak než v angličtině s přízvukem rodilé mluvčí. Než způsob vyjadřování generace Z připomíná „speachless“ Aichu z Love Islandu. Anna Michalcová přitom hraje s citem a v polohách, kdy se její postava neredukuje jen na uzlíček anglicismů, se projevuje jako nadějná mladá herečka.
Ne všechny vedlejší charaktery přitom takhle dřou. Dokonce i Muriel, která může působit jako karikatura mentální koučky, je napsaná věrně skutečným předlohám a v některých momentech je podoba Barbory Seidlové a Heleny Houdové až znepokojivá.
Máma se pobaví, ty se nebudeš chtít zabít
Život pro samouky ukazuje, že ke komedii stačí pár dobře napsaných postav, trocha nadhledu a to, že se lidé většinou chovají jako lidé, a ne jako bezcitná sociopatická monstra – a když jsou na sebe zlí, není to vtipné ani zlehčené.
K dobru mu lze přičíst i fakt, že jej neprovází záběry na vltavské břehy za doprovodu ukulele, zvonkohry a podobných cinkavých nástrojů. Scéna, kdy Zuzana Kronerová začíná vztah se známou z jógy a Jana Plodková se nediví tomu, že jej začíná se ženou, ale proč se k ní stěhuje „po tak krátké době“, je rovněž příjemnou změnou.
Plodková je ve své sarkastické poloze velmi dobrá a trojice Neužil, Švehlík a Plesl jí poskytuje dostatek prostoru, aby v ní mohla být co nejvtipnější.
I proto je škoda, že autorky sází na omleté zkratky romantických filmů a skutečné postavy často umisťují do alternativního světa. Kadence, s jakou Život pro samouky skrz voice over pálí sarkastické poznámky a vtípky, dává relativně dost šancí se mezi cringem i zasmát. Bohužel, víc než na ně budeme vzpomínat na to, že má Václav neužil „malýho pinďu a smrdí mu zadek“.
Jitka Rudolfová chtěla dle vlastních slov udělat komedii tak, aby se líbila jejím rodičům. A Život pro samouky pravděpodobně cílovou skupinu zasáhne. V kontextu českých romantických komedií můžeme mluvit o mírném nadprůměru, a pokud budeš chtít mámě udělat radost a vzít ji na Den matek do kina, bolestivé scény tě neminou, ale savo do očí si nenaliješ. Vzhledem k tomu, že film spoluprodukuje platforma Voyo, se ale dá počítat s tím, že se snímek brzy objeví online. A jako nenáročná odpočinkovka v pohodlí domova bude o poznání příjemnější.