Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Horor v českém prostředí nemá příliš velkou tradici. Přesto se letos dočkáme prvního „hororu se vším všudy“. Přinášíme rozhovor s jeho režisérem o krvi, zabíjení a maskérně v Costě.
Krvavý Johann! vznikl tak trochu náhodou. Po prvním neúspěšném pokusu dostat knihy Františka Kotlety na plátno ve filmu Temné dědictví se to ale režisérovi Jakubu Krumpochovi vydařilo a tuzemská kinematografie konečně dostane „horor se vším všudy“. Co to znamená?
Podle Jakuba je to hlavně krev, démoni, upíři, nemrtví a všechno, na co si vzpomeneš v souvislosti s osmdesátkami a legendárním Samem Raimim. S Jakubem jsme se sešli v našich kancelářích a popovídali jsme si o tom, jak film vznikal i jaké komplikace s sebou natáčení děsivého snímku nese. Probrali jsme, zda je Praha děsivé místo nebo jak se mu do filmu podařilo dostat ty nejznámější tváře u nás za cenu jednoho natáčecího dne průměrné romantické komedie.
Není natočit horor v zemi, kde vznikají především romantické komedie, samo o sobě trochu horor?
Je to brutální horor. Já jsem ale vždycky horor udělat chtěl a párkrát jsem k tomu měl i poměrně blízko. Miloval jsem Spalovače mrtvol, a před deseti lety jsem dokonce psal scénář s Jurajem Herzem. Byl jsem kluk z Moravy, co měl za sebou jeden dokument a nějaký klipy. Ale byl jsem drzej a poslal jsem mu nápad na psychologický horor o vnitřním rozpadu kněze, který má pedofilní sklony. Juraj mi odepsal, že do toho jako zarytej ateista půjde. Nakonec z produkce sešlo, protože natáčel své filmy a já byl v životní fázi, kdy jsem měl absolutně nulovou motivaci cokoliv dělat.
Na druhý pokus jsem se dokonce dostal i na jednání s distribuční společností. Tehdy jsme s Františkem Kotletou psali scénář k filmu Temné dědictví. Byl o deseti autorech, kteří přijedou na zámek největšího hororového spisovatele. Tam se má vybrat jeden z nich, který bude moci pokračovat v jeho díle. Pak ale ten velký spisovatel umře a celé místo zaplaví démoni. Chtěli jsem to udělat jako poctu všem velkým hororům a použít i postavy Stephena Kinga a ikonické „jumpscary“ a tak.
Co se tehdy nepovedlo?
Ten scénář se dokonce dostal až k distribuci, ale někdo to chtěl přepsat na příběh o holce, po které by šlo devět týpků někde na Labské boudě. To mě nasralo, protože by z původního scénáře vznikl úplně jinej film. Řekl jsem, že nebudu točit český Vřískot, na kterej mi navíc ani nedají dost peněz.
Ale i tak jsme tady a povídáme si o „hororu se vším všudy“, jak Johanna popisuješ. Co to vlastně znamená?
Já mu tak říkám, protože v něm je všechno. Upíři, nemrtví, gore scény, které v Česku jen tak nenajdeš, démoni. Není to ryzí horor a museli jsme sáhnout trochu do komedie, i když jsme nechtěli dělat primárně komediální horor. Než ale natočím ryzí strašidelnost, musím ukázat, že rozumím žánru, a hlavně sehnat regulérní rozpočet. Proto jsem studoval mistry hororu a Krvavý Johann! je taková moje diplomka. Temné dědictví ještě určitě vznikne, ale to už bude ryzí horor, ze kterýho budou lidi od začátku do konce pos*aný.
A že jsme tady, je velký štěstí. Když jsme společně počítali, na kolik peněz by vyšlo Temné dědictví, a zjistili jsme, že to nezvládnu natočit ani já, a to to umím fakt levně, hledali jsme něco, co bychom mohli udělat místo něj, a Leoš (spisovatel František Kotleta, pozn. red.) s Kristýnou Sněgoňovou mi ukázali šest povídek, co nikdy nevydali. Všechny byly totální úlet. V jedné je třeba holčička, co jezdí na skatu, má žábry a vysává lidem duše, nebo třistaletí superhrdinové v důchodu.
Ukázali jsme je Rudovi (Rudolf Merkner, producent filmu, pozn. red.) a on řekl: „Kluci, jsou tam super nápady, akorát je to tak na pět minut.“
Jak jste na těch pět minut naroubovali devadesátiminutového Johanna?
Vlastně šťastnou shodou okolností. Jednou ke mně přišla dcera s knížkou ze sdílené knihovny, kterou máme za rohem. Neumí ještě číst, ale zaujalo ji velké F na obálce. Byl to Faust. Říkal jsem si: „Kdo z našich sousedů čte Fausta? Vždyť se to skoro nedá číst, pokud nejseš fakt velkej literární nadšenec.“ Pak jsem začal listovat a postavy Goetheho se mi začaly slévat s těmi z Kotletových povídek. Napadlo mě, proč to nezarámovat tímhle legendárním příběhem?
Takže vysoká literární klasika potkává brak?
Je pravda, že kdyby Goethe film viděl, asi by mě pobodal. Na druhou stranu u nás platí Faust za nedotknutelnou klasiku, a přitom se adaptuje různými způsoby a všude. Takhle pulpově a postaru ho snad nikdo ještě nedělal.
Ale i z toho plyne, že je to „horor se vším všudy“. A možná i z toho, že nás celý film stál jako catering u Žižky na jeden den nebo desetina českého filmu.
Je zajímavé, že Krvavý Johann! stál takhle málo peněz ve srovnání se zahraničním hororem i průměrným českým filmem. S tím se určitě nesla celá řada kompromisů. Co jste museli obětovat?
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak do filmu dostal známá jména české herecké branže.
Kde v Praze se Krvavý Johann! točil.
Který herec mu půjčil kabriolet a jak přesvědčil Martinu Babišovou.
Když opominu pohodlí, nejvíc jsme bojovali s davovými scénami. Když se projdeš v noci Prahou a natočíš to, nikdy to nebude vypadat jako ve filmu, protože si ji nemůžeš stylizovat, jak bys chtěl.
My jsme takhle šli po Václaváku s partou lidí, co vypadají jako nemrtví, ale věděli jsme, že toho správného efektu nedosáhneme. Nemohli jsme si upravit Václavák pro sebe ani si postavit novej v počítači nebo ho zaplnit komparsem a samozřejmě chyběl na více strašení a vraždění.
Jak jste to řešili?
Museli jsme se z toho vylhat kamerou. To mi bylo jasné hned na začátku a chtěl jsem, aby si kameraman Kurt Neubauer nakoukal filmy Darrena Aronofského – Wrestlera, Matku!, Requiem za sen.
V nich totiž kamera postavy pronásleduje, a když se někomu díváš pořád do ksichtu, dostaneš pocit stísněnosti. Já sám jsem si načítal Hitchcockovy postupy, protože on musel taky pracovat v době, kdy měl velmi omezené možnosti a určitě neměl k dispozici CGI. A já věděl, že na něj taky tolik peněz mít nebudu.
Ve filmu ale CGI používáte, ne?
Nakonec nás zachránil Honza Tegláš, co dělal Princeznu zakletou v čase. Taky ho bavila myšlenka udělat horor, takže mi poslal naprosto boží návrhy. Udělal nám třeba úžasného Mefista, který létá nad Prahou průhledný jako Predátor a postupně se mění v čerta. Té scény jsem se nejvíc bál, protože je hned na začátku, a kdyby se nepovedla, byl by celej film v pr*eli.
Ale jinak jsme se snažili používat CGI minimálně. Používali jsme staré dobré masky a třeba žábry, co má jedna z postav na krku, jsme uvázali na provázky a tahali za ně, aby se hýbaly. Jak za masky, tak za CGI taky moc děkuju.
Když se podívám na obsazení, jsou to všechno velká jména české televize. Máš Honzu Dolanského, Lenku Vlasákovou, Petra Rychlého… Před rozhovorem ses přitom zmínil, že točili „jen“ za procenta. Co je přesvědčilo?
Podle mě to udělali z lásky k žánru a patří jim za to ohromnej dík. Všichni se naprosto obětovali, Doláč se vracel z natáčení seriálu, aby si nasadil nepříjemný červený čočky a dělal Mefista, Jana Bernášková do sebe na natáčení rvala syrový játra. Všechno vlastně ve volném čase. K hodně z nich mi pomohl Ruda, ale třeba k Martině Babišové jsem se dostal jen šťastnou náhodou.
Náhodou?
Martina mi jednou napsala, že viděla film EVA a že se jí líbil. Nakonec se ukázalo, že viděla jen trailer, ale dali jsme si v Karlíně pivo a ji zajímalo, jestli teď nepracuju na něčem podobném a jestli bych pro ni něco neměl. Shodou okolností je v Krvavém Johannovi postava zrzavé holky, co jezdí na skatu. Ona říká: „Já jezdím na skatu.“ A já na to: „Tak máš roli!“
A spolupráce s ní byla skvělá. Martina je ohromně poctivá, má zahraniční školu herectví a potřebuje postavou žít. O to spíš, když je v Johannovi prvních pětačtyřicet minut furt, ale nepromluví ani slovo. Během natáčení jedné scény se připravovala deset minut, aby se dostala do psychózy a pak jen vešla na plac a nečekala ani na akci. Deset minut převáděla absolutní psycho a pak se začala smát. Bylo to skvělý.
Vypadá to, že horor českým tvůrcům a tvůrkyním fakt chybí.
Chybí. Pořád dokola se u nás točí komunismus nebo romantické „poprcávání“. Proti tomu samozřejmě nic nemám a na spoustu z těch filmů se podívám rád. Navíc dělám pro Voyo, ty vole, já taky nejsem žádnej underground.
O to radši jsem byl, když jsem viděl jejich neskutečnej zápal. Lenka Vlasáková a Honza Dolanský se podíleli na tvorbě vlastních kostýmů – ne že by jen přišli na plac a navlékli ho na sebe, ale aktivně vymýšleli a konzultovali. Roman Zach nám zase půjčil svůj kabriolet!
Jednou jsme natáčeli celý den na Karláku v improvizovaném zázemí v Costě. Řekli jsme, že jim uděláme útratu, jestli nám poskytnou zadní část kavárny. Tam jsme nejen odpočívali, ale herci se převlékali, maskovali a pak se šlo točit.
Viděl jsem teaser a teď pár ukázek, které jsi mi pustil. Musím říct, že je nezvyklé vidět známé „zaškatulkované“ tváře ve zcela odlišných rolích. Nebyl trochu oříšek vybrat to správné obsazení do filmu, ve kterém se předtím nemohli herci objevit?
Mně všichni říkali, a je to pravda, že herce u nás nejdřív musíš vidět v divadle. Tam ze sebe dávají všechno, hrají různé role a výkon podávají i pro lidi v zadních řadách. I pro ně totiž musí tvoje hraní fungovat. Takhle jsem v první fázi viděl řadu z těch, které jsem si vytipoval. Ale u Marka Holého mě prostě dostala jeho barva hlasu.
Natáčeli jste převážně v Praze. Je to děsivé místo? Když mluvíš o inspiraci Raimim a osmdesátkami, je tam přece jen dost odlišné prostředí.
Praha je krásná, ale když ji vidíš večer ve tmě, začne působit trochu jinak. Umí být děsivá, a hlavně má hromadu míst, které málokdo zná. Ve filmech u nás se objevuje Staromák, Vyšehrad, Stromovka, ale my jsme chtěli syrový paneláky, vršovickou Koh-i-noorku a kostel nebo Strahov. Prostě ukázat město, jak ho nikdo nezná. A funguje to.
Krvavý Johann! není ryzí horor – má hororové, ale i komediální prvky. Tak jsi ho chtěl točit od začátku?
Chtěl jsem se přiblížit třeba hororům Sama Raimiho z osmdesátek, jako je Smrtelné zlo, které miluju. Má taky hodně humoru a nadsázky. Teď se natočil remake a je to našlapaný, děsivý hororový film, už ale bez Raimiho humoru. A taky za spoustu peněz, které bych nikdy nedal dohromady. Miluju i Kubrickův Shining, ale momentálně bych ho prostě nedokázal natočit.
I proto jsem věděl, že k tomu musím přistupovat s trochou odlehčení a naschvál jít trochu do béčka. A jediný, kdo mi mohl pomoci, byl právě Leoš. V jeho knížkách je obrovská dávka nadsázky a celý jsou psaný jako pulpová nebo braková literatura. To jsme chtěli zachovat i u Krvavého Johanna. Máme tam scénu, kde se Roman Zach s Jiřím Ployharem zbavují těla a jejich největší problém je, že jeden z nich na tu práci sehnal kabriolet. Je to absurdní, podobně jako třeba v Pulp Fiction, ale přesně to Kotleta dělá.
V jednu chvíli si čteš o upírech, znechucuješ se u krvavejch scén a na další stránce se začneš chlámat. To já naprosto miluju, a i proto jsem chtěl dostat Kotletu z papíru na plátno.
Krvavý Johann! je podle Františka Kotlety, EVA vznikla podle povídky Charlese Bukowského a Temné dědictví vzniká taky na základě Kotletových postav. Co tě baví na literárních adaptacích?
Spisovatelé prostě píšou daleko líp než já. Sám bych knížku nikdy napsat nedokázal a obdivuju každýho, kdo to umí, a některý z nich chci dostat na plátno. Bukowského jsem miloval jako puberťák a Kotletovy knihy a postavy mě prostě baví. Líbí se mi, jaké prostředí a jak komplexní postavy dokáže někdo vytvořit naprosto z ničeho.
Jak pak přistupuješ k adaptování? Musí být těžké zpracovávat dílo někoho, koho máš rád.
Vždycky jdu primárně po příběhu a snažím se zachovat postavy tak komplexní, jak jsou v knize. Je to ale velká výzva, protože knížku adaptuju podle toho, jak si ji představuju já. U kohokoliv jinýho můžu narazit, protože ji přečetl jinak.
Film jste už promítali na Comic-Conu. Tam jste měli ovace vestoje, brzy půjde do kin. Bojíš se?
Na Comic-Conu se mi stala skvělá věc. Přišel za mnou fanoušek a řekl mi, že je to nejhezčí milostný dopis starým hororům, který viděl. A já jsem za to rád, protože jsem filmový fanoušek a Johann je vlastně takový vyznání.
Používal jsem podobný střih, jako mají mé oblíbené filmy, chtěl jsem tu Aronofského kameru, Mefisto se inspiroval u Ďábla z Constantina a Jokera. Poslední scéna je zase vzkaz Herzovi, protože jsme ji udělali ve stylu Spalovače mrtvol a točili ji i ve stejném krematoriu, kde se Spalovač točil.
Vím, že si film najde svoje fanoušky, i když to nebude film úplně pro každýho. A proto jsem ho ale taky natočil.
Na začátku jsme říkali, že natočit horor v Česku je sebevražedná mise. Ty ses do ní dal. Co bude dál? Můžeme doufat v průlom a množství nových hororů?
Já se těším a jsem zvědavej, co teď bude. Sám chci udělat ještě děsivější horor a pak ještě děsivější, dokud to nebude horor od první až do poslední vteřiny. Budu přitvrzovat, teprve se rozehřívám, neboj. A jestli skončím tak, že mě roztrháš v recenzi nebo budu v černých číslech na ČSFD, to už nechám na tobě a na divácích. Každopádně každý feedback si rád přečtu, abych se mohl poučit pro příště.
Natočil jsem to z velký části kvůli lásce k Raimimu, goru a osmdesátkám. A taky pro fanoušky Kotletových knížek. A pokud se situace změní tak, že se s ostatními tvůrci budeme přechcávat v tom, kdo natočí lepší horor, bude to jedině dobře. Něco takovýho už český film přece jen potřeboval.