Druhá řada seriálu Iveta je venku: Byť propracovanější, zůstává stále sentimentální. Na herecké výkony se ale budeš těšit.
Tři nové díly a tři hodiny melodramatu vstupují na Voyo. Druhá řada minisérie Iveta je na světě, tentokrát proto, aby nás přenesla do bujarých devadesátých let, kdy po dekádách totality nastala nová doba i nové příležitosti k intenzivním emocím v osudu slavné české zpěvačky.
Druhá série nás rychlým sestřihem událostí posouvá v čase o několik let dopředu. Iveta Bartošová (Anna Fialová) získává třetího zlatého slavíka, je jednou z nejprodávanějších umělkyň a vrchol kariéry má před sebou. Čeká ji vyprodaná Lucerna s Karlem Gottem, další nahrávání, slibné turné k desce Natur (1991).
Naproti tomu se oblíbenosti těší i vznikající bulvární plátky a okolo Ivety se začínají tvořit první nepříjemné kauzy. Ty jsou ale spíš pomyslnou špičkou ledovce zpěvaččina emočního rozpadu. Přestože má totiž Iveta vše, co si v kariérním životě může přát, v tom osobním jí stále schází rodina, bezpečí domova, spolehlivý partner a vytoužené miminko.
Po smrti Petra Sepešiho (Vojtěch Vodochodský) zbylo Ivetě v srdci prázdno a její devadesátkový partner Ladislav Štaidl (Ondřej G. Brzobohatý) na celý jejich vztah hledí spíše jako na formu transakce. Devadesátky z pohledu Ivety Bartošové proto namísto nekonečného večírku představují osamění a jedno velké neštěstí poháněné sebou samým. Zpěvačka se ocitá uprostřed Newtonovy houpačky, kde na ni z jedné strany neustále doráží touha po bezpečí a z druhé necitlivá realita vrcholného showbyznysu. Pokud by nám to nebylo jasné, zmíněnou houpačku vidíme v prvním díle pro jistotu hned několikrát.
Ivetin modro-žlutý sen
Ivetin život sledujeme jako dobový videoklip – střídavě žlutě a modře nasvícený a celý v mírně rozostřeném oparu. Oproti první sérii se tento vizuál zdá konceptuálnější a slouží i jako prostředek odstupu od všech šlamastyk, kterými si zpěvačka prošla.
Snovost podporuje i často silně devádesátkově stylizovaná mizanscéna, které v luxusní Štaidlově vile dominuje klavírní křídlo, u Ivety v garsonce předložka z medvěda a dokreslují ji zpravidla červené marlborky a Ferrero Rocher pralinky. Podobnými rekvizitami a dobovými kostýmy autorský tým možná lehce kriticky nabízí určitou formu listování v dobovém časopise nebo projíždění fotogalerií na téma devadesátkového bizárku.
Zmíněný odstup prostupuje celý seriál nejen stylisticky, ale i formálně. Těžko říct, do jaké míry se jedná o umělecký záměr a do jaké o jistou formu cenzury ze strany Artura Štaidla (dle svých slov konzultoval a kontroloval všechny scénáře) a ostatních lidí ze zpěvaččina okolí. V seriálu nicméně poznáváme Ivetu Bartošovou prakticky pouze ve dvou typech situací. Během koncertování a během konfliktů.
Celý seriál sází na kontrast mezi veselou charismatickou zpěvačkou na pódiu a emočně se rozpadající Ivetou v osobním životě. Základy tomu pokládá ostatně už jedna z úvodních scén na tiskové konferenci k novému albu. Zde se novináři ptají buď na povrchní otázky ohledně vzniku desky, nebo se rovnou necitlivě hrabou v Ivetině soukromí – počínaje vyrovnáváním se se Sepešiho smrtí a konče jeho údajným nemanželským dítětem. Motivaci postrádají i rozchody a opětovná shledání zpěvačky se Štaidlem, u nichž prostě musíme spoléhat jen na to, že k nim podobně docházelo i ve skutečnosti. Chápeme Štaidlův pohled, Ivetin nám ale seriál dávkuje úsporně.
Běžnější situace, které by pomohly hlavní postavy dokreslit, téměř nevidíme a drtivá většina zobrazovaných událostí se (kromě toho, že se mohly opravdu stát) děje převážně proto, aby na konci scény mohl přijít dlouhý záběr na trpící či triumfující zpěvačku v doprovodu Handelovy Sarabandy v D moll. Je mimochodem škoda, že tvůrčí tým tolik využívá této klasiky, když v traileru úzkostnou atmosféru tak dobře tvořila píseň Láska má je zákon, kterou mimochodem (stejně jako ostatní písně) přezpívala sama Fialová.
Celebrity jako veřejný majetek
Stejně jako v první sérii ani v jejím pokračování režisér a scenárista Michal Samir Bartošovou nijak nezesměšňuje. A poměrně dobře se mu i daří nestavět památník zasvěcený její slávě. I proto můžeme Ivetu pojmout jako určitou esej o slávě a přístupu k umělcům a umělkyním na konci minulého století.
Fanouškovský pár při čtení bulvárních plátků postupně mění různé nálepky, kterými může Ivetu označit a vlastně z ní udělat součást vlastního života. A když se po představení muzikálu Drákula setkávají, naprosto necitlivě zpěvačce sdělují, že své miminko měla mít se Sepešim, protože spolu tvořili hezký pár a „je strašná škoda, co se mu stalo“. Přestože fanoušci zrovna přešli nedávno narozeného Artura jako vadu na perfektním příběhu, Iveta je objímá a s úsměvem se s nimi fotí.
Skrz podobné detaily probleskuje obraz bulvárem pronásledované zpěvačky, která trpí, ale stále má vlastní touhy, a nutno říct, že se jí je většinou daří naplnit. I díky generačnímu talentu, o němž na začátku mluví postava Ladislava Štaidla.
V uvěznění mužů
Spíš než Ivetino chování se nám ale její obraz dotváří skrz přítomné mužské postavy, což sice ilustruje zpěvaččino (do určité míry) pasivní postavení, na druhou stranu ale možná konzultace s jejím blízkým okolím mohla přinést komplexnější vhled do její hlavy.
Přestože se totiž seriál snaží vykreslovat snad stokrát zmíněnou „novou dobu“ očima zpěvačky, její vlastnosti redukuje na touhu po úspěchu, vystřídanou touhou po rodině a znovu vystřídanou touhou po úspěchu.
Postava Ladislava Štaidla je oproti ní o poznání plastičtější a místy zabředává do charakterové studie producenta jako opatrovnického, ale vlastním egem ovládaného sociopata. Stejně tak ukazuje mírně bojácného bohéma Karla Svobodu (Saša Rašilov), majetnického Ivetina otce (Miroslav Hanuš), traumatizovaného dospělostí a odchodem obou dcer. Seriál jeho charakter ilustruje kromě několika flashbacků také na dvou večeřích. Během té první s Rudolfem Hrušínským nejmladším (Oskar Hes) jej překvapuje, že jeho sedmadvacetiletá dcera „už pije“, při druhé už jeho frustrace propuká naplno.
Hádka u rodinného stolu při návštěvě vnuka Artura dobře načrtává, jak se o „dominanci“ nad Ivetou snaží jak samotný Bartoš, tak i Ladislav Štaidl. Už méně pomáhá posouvat Ivetiny dříve ilustrované touhy a schopnosti dosahovat svých cílů.
Ivetinu pasivitu více rozkresluje ústřední motiv druhého dílu, vyprávějící o údajném únosu zpěvačky Romanem Třískou (Miloslav König), byť v seriálu působí spíš jako béčkový thriller než prostředek k dotvoření dramatické atmosféry. Její kontext pak dočrtává až scéna u soudu, kdy Tříska žaluje Bartošovou a Štaidla za poškození dobrého jména. Nicméně i tak si tvůrčí tým zaslouží uznání, že se tomuto (dodnes tajemstvím zahalenému) období života Bartošové nevyhnul a pokusil se jej zpracovat tak, aby se ve sporu nepřikláněl ani na jednu stranu.
Jeden z mála momentů, které nám skrze hlavní hrdinku ukazují opravdu naivní a emotivní zpěvačku, jež ale ve svých silnějších momentech ví, co chce, je období okolo natáčení kultovní Svatby upírů (1993). Během něj se totiž dá hlouběji zkoumat, proč vztah mezi „hodným klukem“ Hrušínským a Bartošovou nevyšel, aniž bychom dostávali konkrétní odpovědi. Právě na natáčení navazuje odlet Štaidla do Ameriky a Ivetin údajný únos, který ji uvrhuje zpátky do větší pasivity. A nás zase do trochu většího sentimentu.
Generační talent a čaroděj Mrakomor
I když seriál poměrně jasně míří na sentimentální stránku divácké obce, většinou se mu – alespoň v kontextu mainstreamu – daří zacházet se zpěvaččiným utrpením poměrně citlivě. Samir se ve scénách znázorňujících její depresivní a beznadějné stavy nesnaží vzbudit co největší lítost, naopak si ji šetří do méně „vyhrocených“ momentů.
Tyhle emoční výpady významně posouvá fantastická Anna Fialová, která ukazuje svůj široký herecký rejstřík a generační talent, stejně jako jej na vrcholu slávy ukazovala Iveta Bartošová prostřednictvím zpěvu. S naprostou lehkostí ztvárňuje jak Ivetinu naivitu vůči mužům, tak i zoufalost, ztracenost a v určitých místech i odhodlání dosáhnout svého. Role se zhostila s takovou dávkou přirozenosti, že ji budeš obdivovat u každého gesta, zaváhání v hlase nebo i mlčení.
Skvěle ji v tom podporuje i Ondřej G. Brzobohatý, který se snaží ztvárnit rádoby vzdělance s notnou dávkou ironie vůči své předloze. Jeho repliky sice nejednou „zašustí“ papírem, ale i tak je patrné, že jak on, tak i všichni ostatní moc dobře vědí, jakou roli mají hrát, což kromě jejich talentu ukazuje i na dobré režijní vedení. Štěstí, že jeho Štaidl nebyl napsaný ještě trochu egoističtěji a sociopatičtěji, z Brzobohatého jde totiž strach. Jako pokračovatel Mrakomora je vážně skvělý a rádi bychom ho viděli i v nějakém hororovém snímku nebo thrilleru.
Není to ale jenom hlavní dvojice hrdinů, která stojí za pozornost. Prakticky všechny role historických osobností jsou velmi dobře obsazené i zahrané. I Karel Gott v podání Ondřeje Rumla dobře funguje, byť místy sklouzává do karikatury (dodejme ale, že zahrát zpěváka je snad jeden z nejtěžších úkolů, který mohl Ruml dostat, a zhostil se ho více než se ctí). Všimnout si můžeme i řady „anonymních“ postav (například novinářů), z nichž zdaleka nejlepší je Štaidlův asistent Luboš (Ján Jackuliak), znovu ukazující, jak mu drsná poloha svědčí. Kromě toho z jeho úst vychází i nejuvěřitelnější repliky. Zmínit musíme ale i skvělou Zuzanu Zlatohlávkovou v roli empatické redaktorky a později Ivetiny důvěrnice.
Celkově je druhá série Ivety spíš sentimentálním výletem po bulvárních kauzách, aniž by víc přibližovala její život a snažila se zpěvačku ukázat jinak, než jak jsme ji znali z titulních stran bulváru. Dlouhé nájezdy kamery na detaily obličeje, zpomalené záběry Brzobohatého, rozbíjejícího okno sekerou a emoce dojící dialogy mají vzbudit lítost. S trochou odstupu a zamyšlení lze ale v seriálu najít i nakousnuté otázky o tom, jak tehdejší bulvár populární umělce odosobňoval a předkládal je fanouškům spíše jako věci, nebo to, jak máme tendenci přivlastňovat si hvězdy.
Relativně příjemné tempo v prvních dvou dílech se vlivem opakování situací v průběhu zpomaluje a dělá z Ivety více snový trip, a to i kvůli opakovanému probouzení se zpěvačky ve stejném nemocničním pokoji. Dlouhé záběry a neustálé informování o roce, ve kterém se zrovna nacházíme, se nejspíš omrzí a daleko zajímavějšími se stanou rozhovory se spolusledujícími o tom, do jaké míry herecký ansámbl vystihuje skutečné postavy českého showbyznysu.
Právě herecké, ale i pěvecké výkony Anny Fialové ti bezpochyby pomohou ke snadnějšímu sledování a nejspíš se díky nim budeš těšit, až si pustíš další epizodu. Pokud Ivetu Bartošovou neznáš, pomůže ti seriál představit si ji víc, než jak ti ji skrz bulvární články popisovali vaši, zatímco oni si při sledování budou moci zavzpomínat na estetiku devadesátek, nově vznikající čínské restaurace a luxus v podobě červených máček.
Kde se na seriál podívat: Voyo
Režie: Michal Samir
Scénář: Michal Samir
Hrají: Anna Fialová, Ondřej G. Brzobohatý, Saša Rašilov, Eliška Křenková, Ján Jackuliak
