Pavel pracoval jako policejní vyjednavač. Situace s rukojmím jsou nejtěžší, ale téměř každý je chce zažít (Rozhovor)

Sebevrah si to vybral sám, rukojmí ne. Situace s rukojmím je ještě větší adrenalin, hlavně při vstupu, kdy děláte zákrok. Musíte s ním ale umět pracovat, abyste situaci precizně vyhodnotili a nic neuspěchali. Máte tam rukojmí, kterému se nesmí nic stát. Je to rozhodně vrchol této činnosti, na které se může podílet jen velice zkušený tým. Jak říkají Navy SEALS: „SLOW is smooth, smooth is fast.“ Je to v akci nesmírně důležité a pro mě i top životní mantra. Profíka poznáte tak, že pod tlakem nedělá zbytečné pohyby.

Nestalo se někdy, že vás ovládl před akcí stres?

Důležité je, aby vás stres nepohltil a abyste s ním uměli pracovat. Každý cítí stres a strach, ale odvaha neznamená nemít strach, ale udělat to, co je třeba, i když jej máte. V našem týmu jsme byli opravdu motivováni k tomu, abychom někomu pomohli nebo splnili misi. Existují mechanismy k tomu, jak takové situace zvládat somaticky, ale odolnost se zvyšuje s každou akcí.

Ale předpokládám, že se z toho nestala rutina a ten adrenalin tam musel být pořád.

Určitě. Je také potřebný. Je to přirozené, tělo se připravuje na hrozbu, zostřuje vaše smysly na potenciálně nebezpečnou situaci tak, abyste ji zvládli. Jak jsem ale řekl, nesmí vás to paralyzovat a dá se s tím pracovat. To bylo právě to, co jsem na akcích miloval. Adrenalin tam byl a bude vždy obrovský. Jen velmi těžko zažijete v jiném prostředí něco podobného.

Nechybí vám takový adrenalin? I když už nepracujete ve speciálních složkách, nadále s sebou nosíte lékárničku, jako kdybyste čekal na příležitost znovu někoho zachránit.

To vždy. Mé poslání je pomáhat lidem, ale v koučinku nikdy nezachraňuji, ale challenguju. Moji klienti jsou silné osobnosti a nepotřebují záchranu, ale challenge. A proto nyní dělám koučink. A ano, ten adrenalin mi určitě chybí, ale to je naprosto běžné u většiny kluků, kteří dělali v těchto speciálních složkách. Proto mají občas i v soukromé sféře jako byznys výcvik obranné střelby a podobně. Stále hledají adrenalin. Ovšem ten nikdy nebude takový jako v reálné akci.

Neláká vás vrátit se zpátky?

Jsem velmi vděčný za zkušenost pracovat ve složkách, hodně mi to dalo. A ne, neláká.

Proč?

Protože benefity, které jsem získal, jsou daleko větší oproti tomu, co jsem ztratil. Mám mnohem větší svobodu. Vybírám si, co budu dělat, kdy to budu dělat, a pracuji s opravdu fantastickými lidmi. Neskutečně mě to baví. Adrenalin je ovšem stále opravdu lákavý. Kdybych mohl být koučem a jen jednou za měsíc jít na akci, určitě bych do toho šel.

Vzpomenete si, která akce pro vás byla nejnebezpečnější?

Nebudu říkat žádné detaily, ale nejnebezpečnější vždy byly akce, při kterých ozbrojený pachatel držel rukojmí. Největší zodpovědnost spočívá v tom, že se na místě nachází třetí osoba – rukojmí –, která tam nemá a nechce být. Tehdy musíte být dobře připravení na to, aby se ideálně nikomu nic nestalo.

Stávalo se často, že jste člověka, který si chtěl sáhnout život, nebo pachatele s rukojmím nedokázal přesvědčit slovně a musel jste ho zpacifikovat fyzicky?

Pokusy o sebevraždu se mi podařilo, díky bohu, vždy vyjednat. Situace s rukojmím jsou vzácnější a patří mezi nejtěžší zákroky. Skoro každý, kdo pracuje ve speciálních složkách, to chce zažít. Někdy nemůžete nebo nepotřebujete vyjednávat, neboť máte možnost situaci vyřešit výhodněji, a tehdy provedete zásah. To je neskutečný pocit a jeden z mých nejkrásnějších zážitků. Pamatuji si každé našlápnutí boty a detaily vstupu až po kontakt s pachatelem.

Představme si příkladnou situaci. Pachatel má rukojmí, vyhrožuje, že ho zabije, a žádá určité materiální věci – peníze, drogy, cokoliv. Co v takové situaci dělá vyjednavač jako úplně první?

Hlavní je navázat kontakt. Aby vyjednavač ukázal, že je přítomný a poslouchá. Musí tam být trochu pochopení a vcítění se do pachatele. Ideální je už znát jeho příběh, aby vyjednavač věděl, co přibližně může pachatel prožívat, a říci to, co v pachateli rezonuje. Vyjednavač tak uklidní situaci.

A když už si s vámi povídá, co potom?

Posloucháte. Velmi hluboce a dlouho posloucháte a posloucháte, až zjistíte, co by u něj mohlo rezonovat. Nějaká páka, díky které ho dostanete z toho konfliktu ven. Je to obrovské téma, protože mohou nastat různé situace. Například se může stát, že neřekne ani slovo.

Jak dlouho to může trvat, než se člověk vzdá, položí zbraň a vyjde ven?

Někteří vyjednavači zažili i 8hodinové vyjednávání. Ale je to opravdu individuální. Chce-li někdo skutečně spáchat sebevraždu, tak mu v tom většinou nikdo nezabrání. Když ji demonstruje, pouze „křičí“ o pomoc. Takovou situaci zvládnete vyjednat i za 10 minut.

Taková práce musela být jistě extrémní zátěží na psychiku. Měl jste jako vyjednavač k dispozici terapeuta?

K dispozici byl policejní psycholog, ale protože jsem nezažil žádné ztráty, neměl jsem potřebu využít jeho pomoc.

Jak na tom byli vaši kolegové – mluvili o svých emocích z práce?

Tam se tyto věci moc nerozebíraly. Měli jsme skvělý výcvik a přípravu. Nikdy nebyl moc důvod k tomu, abychom mluvili o svých emocích z akcí. Milovali jsme to. Bylo prostě potřeba splnit zadání a všichni jsme věděli, co máme dělat. Samozřejmě jsme se ale bavili o běžných problémech a budovali jsme si vzájemnou důvěru nejen na akcích, ale i mimo ně.

Jak jste se od práce vyjednavače dostal ke koučování úspěšných lidí?

Už během práce ve speciálních složkách jsem měl kouče, který mě učil, jak podávat nejlepší výkon pod tlakem. Tyto zkušenosti jsem využil při rozhovorech s kolegy, kterým jsem pomohl. Tehdy jsem zjistil, že bych dokázal lidem pomáhat i beze zbraně.

Co z vaší praxe vyjednavače využíváte i při současné práci?

Hluboký poslech, který jsem jako introvert odjakživa přirozeně měl. Později jsem ho rozvinul na úroveň, abych slyšel věci, které nejsou řečeny nahlas. Využívám toho každý den.

Umíte toho využít i v běžném životě? Třeba i při dohadování se s blízkými?

Každý den aktivně využívám koučinkovou komunikaci, při které kladu trefné otázky, abych člověka přivedl k nějakému uvědomění. Využívám to úplně normálně, ale samozřejmě bych nekoučoval někoho v rodině bez povolení, to není dobré (smích).

Lidi při koučování učíte také to, jak zvládat stres. S jakým druhem stresu se setkáváte u klientů nejčastěji?

U úspěšných lídrů častokrát řeším to, že se stále za něčím honí, aby si nějakým výsledkem potvrdili svou hodnotu. Takže často pracujeme s vnitřní jistotou, kterou si musí vybudovat, aby se stále nehnali za něčím, co ve skutečnosti ani nechtějí, ani nepotřebují.

Na svém webu píšete, že koučujete pouze úspěšné lidi a ty, kteří již na své cestě pokročili. Proč ne i ty, kteří jsou na začátcích cesty k úspěchu?

Jak víte, že nejsou úspěšní?

Myslím tím, že často zmiňujete úspěšné sportovce, vrcholové manažery.

Ale to pro mě vůbec není úspěch. Úspěch pro mě znamená to, že je člověk ve svém životě naplněn. Není důvod být amatér ve sportu, rodině, byznysu, svém naplnění. Takže to nemusí být člověk, který má spoustu peněz nebo vysokou pozici, ale také člověk, který je na začátku, ale už má něco ze své vize hotové. Kdybych měl udělat průřez klientů, tak mám možná 15 CEO, 10 lékařů, majitelů firem, ale také 15 lidí, kteří chtějí ve svém životě něco změnit, avšak zatím nemají v portfoliu majetek bohatých lidí.

Takže podle čeho si vybíráte klienty?

Podle toho, jestli jsou to lidé, kteří přemýšlejí v něčem podobně jako já. Zajímá mě víc to, jak přemýšlejí, než to, na jaké jsou pozici. Protože zažili podobné věci jako já a můžu jim tím pádem nejlépe pomoci. Z toho důvodu se soustřeďuji na lidi, kteří mají v životě takový drive, jaký mám i já, a s ním spojené problémy. Na webu mám pár bodů, kde je uvedeno, jak přemýšlejí lidé, se kterými pracuji.

Mám na to takovou filtrační otázku. Když se lidí zeptám, jaký je jejich největší sen, zjišťuji, co z toho mají na této cestě hotové. Pokud je osoba na začátku této cesty, umí si stále spoustu věcí nastudovat i beze mě. V takovém případě jí spíše doporučím literaturu. Mým cílem je pomoci co nejvíce lidem přes lídry, kteří ovlivňují kvantum dalších osob. Je to tak efektivnější.

Existuje jedna univerzální rada na úspěch nebo soubor rad, které lze aplikovat na každého člověka?

Podle toho, co by člověk vnímal jako úspěch. Při tomto je třeba být velmi opatrný, neboť mnohdy nás při výběrech našeho cíle ovlivňuje okolí. Ovšem při úspěchu se bavíme hlavně o vnitřním naplnění. Znám kluky, kteří nejsou moc finančně bohatí, ale jsou nejšťastnějšími lidmi, jaké jsem potkal. Naopak znám i bohaté lidi, kterým chybí naplnění.

Tak řekněme, kdyby někdo za svůj úspěch označil kariéru. Co takovému člověku poradíte?

V první řadě jako kouč lidem zřídkakdy radím, spíše se hodně ptám. Provokoval bych vaše myšlení, abych se ujistil, co opravdu chcete, a ne to, co mi tvrdíte, že chcete. Je snadné vylézt na špatnou horu.

Kdyby byl ten člověk na začátku kariéry, v takovém případě bych chtěl zjistit, v čem je nejlepší a při čem se cítí nejvíc živý. Možná bych mu dal udělat i test talentů. Protože k tomu, aby byl člověk kariérně skutečně úspěšný, musí být v takovém módu bytí, respektive žití. A díky tomu, že se bude při konkrétní činnosti cítit naplněný a silný, snáze zvládne i náročnější období – a tam má potenciál excelovat.

Kdyby již byl kariérně mimořádně úspěšný, pak by mě zajímalo, co nevidí, jaké jsou jeho slepé body, vztah, životní styl, zdraví a jak mu pomoci najít další sen, který opravdu chce. Vytvořit v něm novou jiskru, která vytvoří to velké naplnění.