Muse dnes vystoupí na festivalu Rock for People. Připomeň si jejich kariéru od komplikovaných začátků až na top světová pódia.
Legendární rockeři Muse působí na hudební scéně již téměř 30 let, a ačkoli jejich cesta na vrchol byla trnitá, přinesla vytoužený úspěch. Muse se pyšní cenou Grammy, jejich koncerty bývají označovány za „nejlepší živáky vůbec“ a na svém kontě mají jeden úspěšný hit vedle druhého. Jaké byly začátky kapely a proč se nepohodla s Thomem Yorkem z Radiohead?
V jejich hudbě se mísí elektronika, rock i pop
Muse provázely komplikované začátky. Matthew Bellamy, Dominic Howard a Christopher Wolstenholme původně působili v nejrůznějších školních kapelách, ale protože takové studentské projekty příliš dlouho nevydržely, osud nakonec chtěl, aby se talentovaní hudebníci spojili. Tak v roce 1994 vznikla skupina Rocket Baby Dolls, která se zúčastnila několika místních soutěží kapel, až se její členové domluvili, že studium pověsí na hřebík a začnou se hudbě věnovat profesionálně. Následovalo přejmenování kapely na Muse a také první klubové koncerty.
Ty Muse odehráli v Londýně a v Manchesteru, kam je přicházelo podpořit mnoho fanoušků a fanynek, čímž kapela vyslala zprávu nahrávacím společnostem – jsme tady, bavíme lidi a chceme, aby nás někdo podepsal. Mladých talentů se krátce poté ujala nahrávací společnost Sawmills, pod kterou Muse vydali první i druhé EP Muscle museum, které okamžitě zaujalo veřejnost i hudební kritiky. Čím dál více očí se začalo upínat na nově vzniklou kapelu a všichni napjatě čekali na to, jak si se slávou poradí.
Ve společnosti se však najednou začaly objevovat názory, že Muse kopírují Radiohead, a do této války se nikdo pouštět nechtěl. Muse tak skončili bez smlouvy, nevěděli, kam dál, až se rozhodli zkusit štěstí za velkou louží. Tam se upsali Maverics Records a jejich hudba se dostala do celého světa. Vydali debutovou desku Showbiz plnou rockových skladeb, výtečných falzetů a textů o tom, jak je těžké zapadnout do některé ze škatulek, které nám svět nabízí. S deskou pak vyjeli jako support na turné se Spice Girls nebo Savage Garden a mezi léty 1999 a 2000 už koncertovali na největších festivalech v Evropě a Austrálii.
Na druhé desce Origin of Symmetry se kapela rozhodla zariskovat a začala více experimentovat se zvukem. Kostelní melodie, více bubnů, více falzetů, použití klavírů, zábavnější kytarové riffy, prvky jazzu – přesně to najdeš na druhém albu, které spatřilo světlo světa v roce 2001. Muse téměř okamžitě získali titul „výborné živé kapely“, avšak nahrávací společnost k nim měla určité výhrady. Po Matthewu Bellamyovi chtěla, aby pro americký trh změnil některé písně, což zpěvák odmítl, a kapela tak přešla pod Warner Music.
Pod ní pak v roce 2003 Muse vydali třetí studiové album s názvem Absolution. Kapela mohla dál pokračovat ve svém originálním zvuku, dál experimentovala s melodiemi, tóninami i s texty, které se mnohdy opíraly o vědu, nadpřirozeno či apokalypsu. S úspěšnou deskou to Muse dotáhli až na Glastonbury Festival a téměř celý svět jim ležel u nohou. V roce 2004 získali dvě ceny MTV EMAs za Nejlepší alternativní skupinu a za Nejlepší skupinu a jen o rok později získali BRIT Award za Nejlepší koncertní vystoupení. Muse zažívali boom a zasloužené slávy se nehodlali vzdát.
Oplodňovák ze Stmívání
Kapela původem z Británie měla dobře našlápnuto, ale k internacionálnímu úspěchu jí jedno chybělo. Hit, který by se dostal do všech rádií, na všechny televizní obrazovky a třeba i do kin. V červenci roku 2006 pak vydala čtvrtou desku Black Holes and Revelations, do níž Bellamy opět promítl svou fascinaci nadpřirozenem, a uhodil tak hřebíček na hlavičku. Na albu se totiž nachází song Supermassive Black Hole, který se dostal do filmu Stmívání a jenom na Spotify se k dnešnímu dni pyšní 441 miliony poslechů. „Supermasivní“ byla také například skladba Starlight, která se dlouho držela na prvních příčkách všemožných hitparád.
S deskou pak kapela vyjela na turné, o kterém dodnes mnozí mluví jako o „největších koncertech v historii Muse“. Britové vystupovali v Evropě, Austrálii, USA i v Asii. Stali se hlavními tahouny mnoha evropských festivalů a užívali si každého momentu, kdy si pro své fanoušky a fanynky mohli připravit nezapomenutelné show náročné na produkci i světelné efekty. Muse vyprodali téměř každý koncert, až se opět zavřeli do studia a začali pracovat na pátém studiovém albu s názvem The Resistance.
A tam nastal další zlom. „Možná vytvoříme celé album, možná jen singly nebo třeba jen 50 minut dlouhou symfonii. Víte, co tím chci říct?“ komentovali Muse přípravy desky. Své hudbě chtěli dát více elektronických tónů, více tanečních prvků, ale také zvuky živého orchestru. Kritici desku milovali. A nejen oni.
Grammy a nejlepší rockové album roku 2011
The Resistance bylo oceněno Grammy za Nejlepší rockové album, stejnojmenná píseň z alba byla nominována na Nejlepší rockovou píseň a Muse se otevřely dveře do vrcholného šoubyznysu. Tři britští kamarádi konečně mají to, co chtějí a o čem se jim tolik snilo.
Pro fanoušky a fanynky si jen o rok později připravili další desku, která nesla název The 2nd Law a na které najdeš například populární hity Follow Me, Save Me nebo Liquid State, v níž se Chris vyzpívává ze závislosti na alkoholu. Ve společnosti bodovala také skladba Survival, která se dokonce stala titulní písní Letních olympijských her v Londýně v roce 2012, nebo píseň Isolated Systém, která zazněla ve snímku World War Z.
V roce 2015 pak ještě kapela vydala desku Drones následovanou Simulation Theory (2018), až se dostáváme do přítomnosti.
Nebojí se kritizovat politiky i veřejnost
V srpnu roku 2022 Muse vydali album Will of the People, a jako by od té doby zažívali novou vlnu zájmu. Hudební kritici o desce mluvili jako o „nejlepším počinu za poslední léta“, ve kterém se kapela vrátila k burácivým zvukům kytar, elektrizujícím energiím i výrazným synťákům. V textech pak kapela kritizuje politickou scénu, svěřuje se s úzkostí spojenou s klimatickými změnami a snaží se vymanit ze škatulek.
„Napadlo nás, že uděláme album o tom, co se právě děje ve světě. Bude to velký posun, mluvíme tam o ekonomickém kolapsu, posunu, přerodu i celkové energetické transformaci,“ řekl zpěvák Matt Bellamy v rozhovoru pro NME. „Potřebujeme revoluci, dokud jsme svobodní. Je tu prostor pro krásný nový druh politického modelu nebo jiného socioekonomického uspořádání, které by mohlo být opravdu dobré. Dobrá změna je možná, ale problém je v tom, že tu máme autoritáře, kteří moc dobře vědí, že na rozvratu vydělají,“ dodal.
Matt se tak odkazoval na Donalda Trumpa. Nechápe, jak mohl jeden z nejbohatších a nejchamtivějších lidí světa přesvědčit nejchudší obyvatele země, aby jej volili. Nedává mu to smysl.
Will of the People se tak stalo jednou z nejpolitičtějších desek kapely. Ostatně tak to má také být. Právě umělci a umělkyně mají veřejnosti ukazovat jiný pohled na svět a mají dělat revoluci. Roger Waters z kapely Pink Floyd by si z toho měl vzít příklad.
Kopírují Radiohead a odmítají roušky? Muse jsou tak trochu nudní
Když odhlédneme od této kritiky světa, Muse jsou jinak poměrně „nudnou“ kapelou. Nudnou v tom smyslu, že se kolem ní každý měsíc neřeší nějaká kontroverze, nemá téměř žádné škraloupy a jediné, čím se provinila, bylo možné odmítání roušek či kopírování kapely Radiohead. „Jestli se chcete jevit jako Radiohead s Thomem Yorkem, který se sám nechce jevit jako Radiohead, musíte se chovat stejně tak pošetile, nabubřele a zároveň geniálně,“ napsal kdysi o Muse Dean Carlson z All Music Guide.
Muse však toto nařčení odmítají. „Jsme ovlivnění spoustou kapel, ne pouze Radiohead. S Thomem Yorkem kvůli tomu máme ‚skvělé vztahy‘. Hudebně si jich (Radiohead) vážím, ale když jsem se s nimi naposledy potkal, málem jsme se poprali. Thom Yorke se ke mně choval ošklivě, díval se na mě skrz prsty,“ komentoval konflikt Matt Bellamy.
Kritice pak Muse čelili také v době pandemie koronaviru. Nový singl Compliance je totiž podle kapely o příslibu bezpečí, ujištění, které nám dávají mocné entity v dobách zranitelnosti, ale třeba taky o poslušnosti nebo o tom, proč jsou lidé nuceni nosit masky. To vzhledem k probíhající celosvětové pandemii vyvolalo otázky, zda muzikanti tímto způsobem neodmítají covid a s ním související opatření. Píseň navíc obsahovala hlášky jako „svoboda“, „vyděšené stádo zahnané do kouta“ a další, které bývají často zneužívány odmítači covidu. Ať už se jedná o náhodu, nebo ne, pravdu se pravděpodobně nikdy nedozvíme.
Pokud by však toto měly být nejkontroverznější momenty, které kapela od roku 1994 zažila, nic to není. Nikdo nebyl obviněn ze sexualizovaného násilí, nikdo neukousával hlavy netopýrům a nikdo ani nešňupal vlastní moč. A pokud ano, tak se to těmto britským kumpánům náramně daří skrývat.
