Prvotina Tomáš Kleina vyhnala polovinu lidí ze sálů, další se jí zastávají. Bylo by snadné film ztrhat a stejně snadno se nad ním lze pseudointelektuálně rozplývat. Groteskní stylizace není pro každého, přesto se nejedná o průšvih.
Citlivý člověk rozdělil Vary na dvě poloviny. Jak v diváckých, tak v novinářských řadách se našli lidé, kteří adaptaci knihy Jáchyma Topola adorovali, i ti, kteří ji bytostně nenáviděli. Mluví se o „nejhorším českém filmu všech dob“, „nepovedeném experimentu“, ale i o „skvěle natočeném originálním snímku“. Takhle jednoduše se ale debut Tomáše Kleina shrnout nedá a je věčná škoda ho škatulkovat.
Pokusit se z útržkovitého symbolického jazyka Topolovy knihy natočit film je rozhodnutí tak odvážné, že hraničí s šílenstvím. Tomu, co literatura na papíře pouze naznačuje, je potřeba dát aspoň trochu konkrétní podobu. V případě Citlivého člověka je tenhle problém ještě o něco palčivější.
Topolův poslední román se příliš nezabývá pravidly narace, jeho postavy jsou spíše jistými pocity nebo rysy porevoluční doby a knihu nelze přesně zařadit do konkrétního času. Víme jenom, že se odehrává v (pravděpodobně) alternativní realitě kdesi v Posázaví. Na papíře narazíme na postavu zkrachovalého herce Táty (Moura), alkoholickou matku Soňu, jednoho jejich syna, který nemluví, a druhého, který „kromě bimbáska“ neroste. Vedle toho se průběžně setkáme s bizarními gangstery, lapky, zlodějíčky nebo Gérardem Depardieum, kterému rodinka na Ukrajině šlohne auto. To jen pro ilustraci, jak v nejlepším smyslu slova bizarní literární předloha je.
Sázavské road movie
Ve filmu se s kočovnou rodinkou setkáváme až v České republice. Herec Mour (David Prachař) se s partnerkou Soňou (Tatiana Dyková), synem Eliášem (Jaroslav Cuhra) a miminkem, kterému všichni přezdívají Malej, vrací z turné po Itálii a sní o založení vlastního divadla, možná kavárny. Je přece slavný disident a politický vězeň z dob totality, ne?
Jeho sny se začnou rozplývat, když mu žena připomene, že v minulém režimu neseděl z politických důvodů, ale za opilství. Kompletně je pak zničí návrat domů, kde Mour v polorozpadlém squatu najde ležet svého otce (Jiří Schmitzer) na dýchacích přístrojích, a Soňa z neznámých důvodů (v knize je líčená jako alkoholička, pozn. red.) kolabuje. Po návratu od Soni z nemocnice nalezne otce mrtvého v obklopení samozvaných ochránců pořádku. Jeho novým údělem je postarat se o syny a nenechat se uvěznit nebo zabít domobranou.
Smrtelní citliví lidé
Motiv smrti provází v podstatě celý zbytek snímku. Groteskní postavy, které Mour se syny potkává, stojí na jejím pokraji. Některé zemřít chtějí, ale nedokážou se o to postarat samy, jiné odejít nechtějí, další jsou prostě smířené s tím, že to jednou přijde. O tom, jak se k umírání staví samotný Mour, toho příliš nevíme. Stejně jako jeho syn jen tušíme, že mu „mrtvoly šly vždycky hrát nejlíp“, když při jedné z potyček upadá do předstíraného bezvědomí. I díky všudypřítomnému „odchodu“ vystupují postavy přinejmenším podivně.
V postavě Moura můžeme číst i motiv strachu z otcovství a dospělosti. Snaží se například pochybnými způsoby vydělat peníze, pošmelit večeři pro rodinu, ale zapomíná přebalovat Malého. Nechává se pasivně zajmout zločineckou skupinkou na vrakovišti pod vedením Jiřího Lábuse a neuváženě provokuje členy posázavské domobrany, přestože má na krku malé děti.
Projev Davida Prachaře připomíná přehrávaní v ochotnickém divadle. Není to špatný výkon, ale ztvárnění nepříliš talentovaného pomateného herce, který odmítá slézt z pódia i v reálném životě. To se projevuje například v retrospektivních prostřizích do jeho někdejší kariéry a ještě více v jeho citlivějších momentech, kdy uznává, že by rád žil mimo čas.
Chyby v čočce dalekohledu
Pokud bychom se na Citlivého člověka měli dívat z Mourova pohledu, našli bychom na něm mnoho chyb. Počínaje poměrně utlumenou krutostí, absencí akčních scén nebo nedokresleností fikčního světa. Víme jen, že komunita obyvatel v barabiznách okolo Sázavy je krutá, že se proti něčemu vymezuje, ale upřímně už příliš netušíme proč a vůči čemu. Spíš než na první pohled komplexní postavy vidíme na plátně jen určité charakterové črty v bizarním oblečení.
Viděno touto optikou by byl Citlivý člověk rádoby uměleckým filmem. Na druhou stranu film poměrně jasně předkládá situace skrz dalekohled a vzpomínky malého Eliáše, který sice nemluví, ale vše pozoruje. Vyrůstaje v syrovém světě, vnímá všechny možná o něco špinavější, než jsou ve skutečnosti – jako útržky vlastností v karnevalových maskách. Existenciální roviny na nás tedy promlouvají spíš v náznacích.
Bohužel, Eliášovým hlediskem nejde ospravedlnit všechno. Domobrana je krutá, ale až na pár momentů to vlastně nijak nedemonstruje a drsňácky se spíš jen tváří. Lapkové z vrakoviště se spokojí se svázáním Moura do potravinářské fólie, nepomlátí ho, nezraní, nic. Nedostáváme pocit, že hrdinové opravdu utíkají ve snaze zachránit si vlastní život.
Kostýmy mají sice evokovat špínu a vyloučení, ale herecký ansámbl je až příliš čistý, bez smítka za nehtem. Rekvizity jsou rozházené, ale překvapivě nové. A animace, které do filmu ve dvou momentech vstupují, působí lehce nablble, než aby vyvolávaly surrealistický dojem, stejně jako střihy na „andělskou podobu“ Dykové. V neposlední řadě neobhájí ani zbytečně dlouhou stopáž.
Kdyby byl film ještě o něco ztřeštěnější, grotesknější, brutálnější nebo vlastně „cokolivější“, dopadl by pravděpodobně mnohem lépe. Takhle artové prostřihy spíš rozčilují, a přestože snímek nejspíš ukázal, co chtěl (stárnutí, přijímání zodpovědnosti za ostatní, strach ze smrti, motiv karnevalu), chybí mu ještě značné množství syrovosti jednoho a „gule“ druhého Topola.
Na tohoto Citlivého člověka klidně můžeš vzít svou konzervativní babičku a pravděpodobně se jí nebude líbit, ale nebude ani pohoršená. A Václav Klaus, který publikoval článek Smí spisovatel Topol napsat román Citlivý člověk, si jen znuděně prohrábne knírek a na lyžích si už na snímek ani nevzpomene.
Láska, nenávist a pozastavení
I přesto má rozporuplný film mnoho světlých momentů. Schopnost mladého Cuhry hrát očima bez jediného slova je neuvěřitelná, kamera umí být slovy autora předlohy „studeným hadrem hozeným do obličeje“ v tom nejlepším slova smyslu a variace na stejnou situaci útěku před nebezpečím jsou strukturované dobře.
Citlivějším lidem ale Kleinova prvotina zůstane v hlavě ještě hodiny poté, co opustí sál, a je zábavné přemýšlet o všem nevyřčeném, co Eliáš skrz dalekohled viděl. Bylo by snadné film ztrhat a stejně snadno se nad ním lze pseudointelektuálně rozplývat. Citlivý člověk si nezaslouží ani jedno.
Zaslouží si pozastavení, popřemýšlení o vlastní zranitelnosti, grotesknosti našich vlastních činů nebo o tom, jak blízko můžeme mít jako Česko k návratu do chaotických devadesátek i v roce 2023. Po troše odstupu a rozležení v hlavě totiž film působí o poznání lépe než v kinosále.
„Film, který rozdělil Vary“, není pro každého. Je v pořádku, když se nám líbit nebude, je v pořádku, když se zapíšeme do řad zastánců a obhájců podivné stylizace. A když se příště Klein nebude bát být opravdu brutální, jeho druhý film nás možná rozdělí ještě víc, ale bude to v pořádku.
