Vive la révolution!
Když vedli Charlotte Corday ke gilotině, byla až znepokojivě klidná. Dokonce se chtěla podívat, jak popravčí nástroj vypadá, ještě než k němu došla. Od její smrti letos uplyne už 230 let. Že nevíš, o koho jde? Charlotte se narodila v roce 1768 do zchudlé aristokratické rodiny, ale jedná se o jednu z nejvýznamnějších aktérek francouzské revoluce. Připravila totiž o život jednoho z tehdejších největších tyranů – Jeana-Paula Marata.
Charlotte nový a velmi radikální směr, který revoluce nabrala, jednoduše znechucoval. Bylo jí jasné, že pokud chce tok událostí změnit, jeden z hlavních představitelů vyhrocené revoluce musí zemřít. Za Maratem se Charlotte vypravila 9. července roku 1793. Opustila město Caen, kde žila se svým bratrancem, a do Paříže přijela jen s výtiskem Paralelních životů od Plútarcha.
![Marat](https://refstatic.sk/article/630985135dfd6b53e03e.jpg?is=1200x2000&s=5dcc74c79c374e77b3e4bdd493bd4b95d774186c2f0e1c270efcfc3995aca652)
Její plán byl zavraždit Marata před zraky celého národního shromáždění, nicméně pohořel kvůli Maratově postupně se zhoršujícímu zdravotnímu stavu. Charlotte tedy musela svůj původní záměr změnit a patnácticentimetrovou čepel, kterou si k této „speciální příležitosti“ koupila, do Marata zabodnout přímo u něj doma.
„Pomoz mi, můj drahý příteli!“
Do jeho sídla se 13. července 1793 tehdy čtyřiadvacetiletá dívka infiltrovala bez větších problémů. Vsadila na jeho radikální odpor vůči girondistům a Maratovi tvrdila, že ví o jejich plánovaném povstání. Jean-Paul přijal Charlotte, a zatímco se koupal ve vaně, aby zmírnil projevy pokročilé lupénky, nechal si číst vymyšlená jména rebelských girondistů. Když dočetla, zabodla Maratovi nůž do hrudi.
Umírající revolucionář stihl ještě vykřiknout a pronést dnes známou větu: „Pomoz mi, můj drahý příteli,“ která se stala osudnou i pro Charlotte. Do místnosti vběhla Simonne Evard spolu s distributorem Maratových novin. Corday okamžitě zajali a hned druhý den atentátnice stanula před soudem. Jeho nekompromisní verdikt tě v kontextu historického období nejspíš tolik nepřekvapí.
Charlotte Corday byla odsouzena k setnutí hlavy gilotinou. Mladičká dívka zemřela 17. července 1793 za bouřlivého potlesku všech přítomných, oblečená v červené košili, kterou tribunál oblékal zrádcům. Do poslední chvíle zůstala v klidu a svůj trest přijala s naprosto chladnou hlavou. Snad proto, že si pamatovala na slova, která napsala v dopise svému otci: „Zločin je potupa, ne popraviště.“
![Marat](https://refstatic.sk/article/12f5adb12f7a6d9d8ec2.jpg?is=1200x2000&s=cb34fa49af10066f17fe693ff51fde59cc1dd6f7f8fcf901a7ba3032415c4d33)
Z tyrana mučedníkem
Přestože Charlotte chtěla zastavit tyrana, který tvrdil, že „násilí je nutné k nastolení řádu, ve kterém násilí již nebude“, její činy tehdy stále ještě vládnoucím jakobínům poskytly záminku k další brutalitě. Okolo Marata se vytvořil kult osobnosti a na místech krucifixů teď stály jeho busty. Smrt revolucionáře rozpoutala hon na nepřátele revoluce a pod gilotinou skončilo mnoho odpůrců jejího jakobínského pojetí, včetně Marie Antoinetty.
Skutečný dopad měla vražda Jeana-Paula Marata téměř rok poté, co ji Charlotte Corday uskutečnila. Poté, co skončilo období známé jako teror, začala vražedkyně pod přezdívkou „anděl atentátu“ platit za hrdinku.